Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe.

Jen pro ty, co mají rádi pejsky a ostatní zvířátka 😊

Jsem mámou dvou úžasných dětí, ale byla jsem mámou i úžasné Bekynky francouzského buldočka. S manželem jsme si ji pořídili po roce vztahu. Vždycky jsem tvrdila, že je to mé prvorozené miminko a tvrdím to už i jako zkušená máma dvou dětí.

Byla úžasná, hravá, mazlivá a samozřejmě i na zabití (jako každé jiné dítě). Bohužel byla, protože nám před rokem zemřela a stále mi moc chybí. Ale teď k tomu hezčímu...

Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe. 

Milovala jsem chvíle, kdy mi byla zima a ona se tak věrně tulila a zahřívala mě (jasně, chlapa to ze začátku taky chvilku bavilo, ale co si budeme povídat, stejně mu to dlouho nevydrželo).

Několik krásných let jsme si užívali, pak přišlo mé první těhotenství. Někdy mi přišlo, že se tulí víc, jindy byla taková nafrňená a schovávala se víc k manželovi. Hodně jsme ji připravovali na to, že se z ní stane velká sestra.

Nastal den "D" a přišel na svět náš syn. Byla jsem pyšná na syna a i na Bekynku, ona perfektně zvládla být tou velkou sestrou. Když se probudil v postýlce v jiné místnosti, tak  mi přišla říct, že už je vzhůru a mám jít za ním. Byla úžasná a i přes to, že byl syn náročné uplakané miminko, vždy jsem si pro ni našla chvilku a pomazlila jsem se s ní. 

Znáte ten pocit vyčepání z uplakaného miminka? Je to hrozný pocit... Ale Bekynka se na mě vždycky tak krásně podívala, přesně tím chápajícím pohledem, že mi rozumí a úplně mě chápe a chápe tu bezmoc a tak. S tím úžasným pohledem se ke mě přitulila, zafuňela a zachrochtala mi do ucha, hlavu zabořila na můj krk a zaprskala mi na něj a tulila se a tulila. Byla velkou psychickou oporou. Ona byla ta, co je celý den s tím náročným bráchou a tak mi rozuměla víc než kdokoliv jiný. 

Dny ubíhaly, syn rostl a začal mít i velký zájem o Bekynku, začal jí brát její hračky, ale ona se jeho hračky nedotkla, věděla, že nejsou pro ni. Konečně začala být doma sranda, Tomášek se o ni rád zajímal, ona se nechala opatlat jeho malýma ručičkama. Měli jsme všichni hranice, co se smí a co ne, jen syna jsme museli trochu krotit, ale netýral ji ( jen pro upřesnění).

Když měl syn osm měsíců, zjistila jsem, že čekáme druhé miminko. Ani ne za dva měsíce Bekynka zemřela. Zemřelo mi mé prvorozené dítě a parťák. Hodně jsem ji obrečela a ještě teď po roce mi stále moc chybí. Někdy mám pocit, že to udělala naschvál nebo že si to příroda naplánovala podle sebe. Tak nějak udělala naší úžasné holčičce místečko. Škoda, že ji nepoznala, děsně by si ty dvě rozumněly 🙂 

Není den, kdy bych na ni nemyslela. Není den, kdy si nevzpomenu na její chrochání, prdění a chrápání (hlavně v noci). Pořád mi chybí. Vždycky jsem chtěla, aby mé děti vyrůstaly s pejskem, bohužel se tak nakonec nestalo. Chtěla bych novou malou Bekynku, ale teď se to ještě nehodí, děti jsou jěstě hodně malé na štěňátko. Musím tomu dát čas...

Pokud máte doma pejska k dětem, rozmazlujte si ho a nezapomínejte ne něj, je to plnohodnotný člen rodiny. 

Porod, stále velké téma, stále je to něco silného ve mně, něco nad čím dokola přemýšlím. Bylo to bolestivé a přece krásné. Už dvakrát jsem to zažila, ale víc porodů neplánuji. 

U prvního porodu to bylo velké očekávání, nechtěla jsem vědět rizika, problémy a tak.  Vlastně jsem nestihla jít ani na předporodní kurz, nějak moc práce a taky jsem to nechala až na poslední chvíli. V den předporodního kurzu jsem musela s vysokým tlakem do nemocnice a z té už jsem se vrátila ve dvou kusech.

Pokaždé, když jsem byla na poslechu miminka, tak jsem měla velké nutkání pokukovat po porodních asistentkách, tak nějak jsem si vybírala, kterou bych chtěla mít u porodu. Při hospitalizaci, jednoho večera, tam byla jedna hodně sympatická porodní asistentka zhruba stejně stará jako já, moc se mi líbila a byla jsem z ní nadšená.... Přesně takovou asistentku chci. No nic, nechám to osudu.....

Jenže ten celý den už mě pobolívalo břicho, byla jsem nervózní z hospitalizace, tak jsem to neřešila, jenže "ten" večer už to bylo šílený, sestřička na oddělení poprosila doktorku o vyšetření a najednou mi oznámila, že rodím. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí zpět do nemocnice i s taškou, kterou mám doma nachystanou.

Najednou jsem si uvědomila, že budu mít u sebe i tu porodní asistentku, co s mi tak moc líbila.....byla úžasná, moc mi pomohla, perfektně mi vysvětlila dýchání a tak.... Jsem ráda, že viděla mého syna jako první ( pak byl manžel a pak teda už i já 😃). 

Malému se ven moc nechtělo, dal mi hodně zabrat, ale prý na prvorodičku celkem dobrý. Celé šestinedělí jsem si nemohla sednout, ale v jiné poloze mi kojení moc nešlo, tak i pár slziček ukáplo, ale stálo to za to, bohužel jsem dlouho nekojila.

Když jsem byla těhotná podruhé, v mém případě to moc dlouho netrvalo, tak jsem od kamarádek dostala k narozeninám úžasný dárek, byla to masáž pro těhotné. Byla jsem velmi mile překvapená, že ji dělá "moje" porodní asistentka. Byla jsem nadšená, kamarádky mě vrátily k osobě, která mi díky porodu uvízla v srdíčku. Tak jsem si dělala legraci, že by mi mohla odrodit i dcerku, jelikož jsem s ní byla hodně spokojená....smály jsme se.

Můj lékař, který mimochodem bydlí ve stejném domě, mě poslal dřív do porodnice, prý mě musí předat dřív, jelikož mám cejch gestační cukrovka, i když jsem to měla jen hraniční. Syn mého doktora je vlastně taky doktor, taky gynekolog. Takže je jasný, že jsem se s ním v porodnici musela potkat 🙂

Už celý víkend jsem měla celkem časté poslíčky, ale vždy jsem to rozchodila. V neděli večer jsem si šla lehnout, myslela jsem si, že to zase přejde, ale nepřešlo to. V noci jsem už měla bolesti pravidelně, jak byly po 5ti minutách, tak jsme jeli do porodnice.

ve 3:00 ráno mě přijímala sympatická porodní asistentka, ale když mi řekla, že jsem otevřená jen asi na 1cm, tak jsem se začala bát, že budu rodit hodně dlouho.... Noc nic, poslala mě na porodní box a rozdýchávala jsem kontrakce. Naštěstí to šlo rychleji, než jsem čekala... Pořád jsem se ale usmívala, protože jsem věděla, že přijdou horší chvíle. Bolesti sílily, já si našla nejvhodnější polohu a čekala jsem s manželem na naše miminko. Nějak jsem byla stále hodně klidná i když bolesti byly už velké. V 6:00 se vyměnily směny, slyším známý hlas, s manželem se smějeme..... je to ona, zase ta "naše" porodní asistentka. Přišla nás přivítat, taky se smála. V ponděli 7:28 ráno mi porodila dcerku, zase ji viděla jako první.

Jelikož to nakonec byla rychlovka, tak ani doktor nestihl přiběhnout, ale v zápětí vidím mého souseda, taky se smál, přivítal nás a pogratuloval k miminku,  zašil mi asi dva stehy, pokecali jsme, zasmáli jsme se a všechno bylo fajn. Jelikož jsem porodila o měsíc dřív, tak mi sestřička musela miminko odnést, ale abych těch známých nebylo málo, tak ta sestřička byla moje spolužačka, udělala nám první rodinné foto a malou si pro jistotu odnesla. Ještě přes porodní box proběhla staniční sestra, rodinná známá mého manžela.... Takže jsem se po porodu rozhlédla a nestačila jsem se smát, protože tam byli všichni známí.....Překrásný druhý porod.

Asi za tři hodiny po porodu mi přišla první návštěva, byla to moje maminka, chtěla vidět dcerku. Šla jsem si s ní sednout do jídelny a čekala jsm na nadstandartní pokoj. Lépe mi nebylo ani nepamatuji, vlastně mě nic nebolelo, mohla jsem sedět, jak kdybych nerodila....asi zázrak.

Tímto bych chtěla moc poděkovat "mojí" porodní asistentce Zuzance (nevím, jestli se to k ní dostane). Byla a je úžasná. Teď k ní chodím na normální masáže. Rády vzpomínáme na ten velký den. Dětem stále připomínáme, že to je ta teta, která je viděla jako první.

Zjištění, že jsem těhotná, když je mému synovi 8 měsíců, byl opravdu velký šok.

Už pár dní jsem si říkala, že je mi po ránu "nějak divně", ale přidávala jsem to těm děsným vedrům v létě a šílenému týdnu, co jsem zažívala. Celý týden jsme se s manželem nenudili, řešili jsme dovolenou a museli jsme na rychlo řešit nové auto, a aby toho nebylo málo, tak už i "nové" dítě. 

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, hlavně jestli to všechno zvládnu a jaký to bude, ale moc jsem se těšila na druhé miminko. Tak teda honem k lékaři ať mi tedy potvrdí, že je vše v pořádku. Naštěstí bylo a tak začala etapa "oznamování"....

No moc se mi do toho nechtělo, pač mi bylo jasné, jaké budou reakce. Vždy jsem si připadala jak kdyby mi nebylo ještě ani 18 let, prostě jako "nezodpovědná puberťačka" a přitom mi je už 30 :-/ Do teď jsem si nezvykla na reakce lidí, když jim řeknu jak mám děti věkově od sebe (jelikož si malá pospíšila o měsíc dřív, tak mám děti od sebe 15 měsíců). Já tvrdím, že si to příroda zařídila vtipně sama, protože jsme si dávali pozor, jen jsme už pomaloučku řešili, kdy bude ta "vhodná doba" pro druhé dítě. Navíc jsem děti chtěla max do 2 let od sebe.

Těhotenství probíhalo dobře, vždy se našel někdo, kdo mi syna pohlídal, když jsem šla na vyšetření. Na každém ultrazvuku nám byla potvrzena holčička. Mě to bylo jedno jestli holčička nebo chlapeček, mažel chtěl o chlup víc kluka, a já si jen nedokázala představit, že budu muset navlékat holčičku do růžových oblečků. Ale moc jsme se těšili.

Tak už to přišlo, dcerka se narodila a já jsem nejšťastnější máma pod sluncem. Měla jsem obrovský strach, že to nebudu všechno zvládat, ale malá už bude mít 4 měsíce a já to nějak zvládám. Syn je úžasný, na to že je to divoch, tak se mi snaží pomáhat. Já tvrdím, že cítí, že sestřička bude komplic na lumpárny. 😃 Učíme ho, aby malou pusinkoval, cpe ji dudlík nebo lahvičku s mlíčkem, kouše ji do nožičky, párkrát ji už zalehl. No zatím to přežívá, nemá to holka jednoduchý.

Malá si umí vybojovat mámu jen pro sebe i když někdy sedím a v každé ruce jedno dítě, a běda, když jedno položím. 

Ještě jsem se hodně bála toho, že bude malá taky tak uplakaná jako syn, toho jsem si opravdu "užila" ( koliky, reflux a spousta pláče hlavně v noci), ale dcerka je usměvavé zlatíčko už od narození ( to má po mamince 😃)

Já bych děti tak brzo od sebe už neměnila, jediný problém byl vlastně jen kočár, ten jsem musela vyměnit za sourozenecký. A počítám s tím, že mi děti ještě dají zabrat, ale ten pocit když večer usínají v pokojíčku ve stejnou dobu, jak dva andílci je opravdu k nezaplacení.

PS: ty růžový šatičky ji tak děsně sluší 😃😃😃