Na druhý porod nemusím vzpomínat tak pracně jako na první, je to teprve čtrnáct dní, co se nám narodila naše sladká holčička.

Pohlaví věděl teda jen tatínek, paní doktorka mi pro něj dala papírek a mě to nikdy netahlo se do něj podívat, ikdyz ležel pořád v kuchyni pod nosem.

Nicméně na posledním ultrazvuku jsem se neprozřetelně koukla mezi nožky a vidim tam pytlík😉

Tak jo překvapení teda nebude, volám to manželovi a ten mi nechápavě říká, že na onom papírku od doktorky je napsaná holčička😀

Ha takže nakonec to překvápko bylo pro oba. Ja byla celé těhotenství přesvědčená, že to bude kluk. No opak byl pravdou a mně dochází pořád pomaličku, že mám holčičku. 

Tajně jsem si ji přála😉

No a k samotnému porodu. To byla rychlovka😉

Bylo 2.12. a prvni termín byl 24.11., takže už jsme byli netrpěliví, kdy to přijde. 

Byla první adventní neděle a se synem jsme se šli podívat na rozsvícení vánočního stromku u nás v dědině. Bylo pul šesté večer a mě už jaksi píchalo v podbřišku. No zase mě kope do močáku to moje mimčo. Ale ne ne, už to pomalu přicházelo. 

Děti poprosili Ježíška, aby rozsvítil stromeček (rozsvítil😉) a my šli domů. Plazila jsem se jak šnek a začínala něco tušit.

Navečeřeli jsme se a šla jsem uspat syna. Bylo čtvrt na osum a už mě píchalo o dost víc. Stihla jsem synovi ještě zazpivat, ale pak už jsem musela prodýchavat. Naštěstí usnul rychle🙂

O půl osmé jsem hupsla do vany, jestli to nejsou poslíčci a manžel volá ségře, ať je v pohotovosti🙂

No teď už časy nevím, jen jsem čekala na ty pravidelné kontrakce po deseti minutách, abysme mohli vyrazit do porodnice. Kontrakce byly všechno, jen ne pravidelné. Jednou po dvou minutách, jednou po deseti, pak po pěti a jednou silné, pak slabší. Tak jet nebo nejet? Abysme nebyli za blázny. 

No už jsem funěla slušně, tak ze jedem. Bylo asi třičtvrtě na devět.

Jak jsem vylezla z vany, kontrakce se rapidně zhoršily, to teda už byla síla...

Ségra je na cestě, ale ta naše maličká si vybrala nejhorší večer pro příchod na svět. Totální ledovka venku...

A ségra pořád nejede a to bydlí dědinu od nás. Nic naplat, prosíme souseda, aby přišel, protože já už začínám umírat.

Bojím se cesty autem, že se nebudu moct hýbat a pohupovat pri kontrakci (to mi moc pomáhalo), ale nakonec jak to houpalo, to celkem šlo. Akorát jsem si mačkala stehna a pak mě bolely😀

Manžel fičel po dálnici a chudákovi byla zima, páč já v té kose měla otevřený okýnko😀

Už jsem byla lehce nervózní, abysme to stihli, protože jsem to na dálnici ve tmě a bolestech nepoznávala.

V 21:34 nás přijali do porodnice. Mě už to nutilo hrozně tlačit, PA mě vyšetřila a šlo se rovnou ma box. Byli jsme tam jediní🙂

Hups (teda nějakým záhadným způsobem) na kozu, monitor a PA se ptá, jestli má prasknout vodu, že pak tu mimi bude hned. Souhlasím. 

Přišel manžel (ještě musel vypisovat hlášení o jméně:-P) PA praskla vodu, mě už to bolelo jak svi*a a mimi, že tu hned bude. Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Každopádně mám zatlačit, blbě jsem se nadechla, ale s veškerou silou jsem vytlačila hlavičku (s onou známou otázkou v hlavě, že mě musí roztrhat). Přidýchnout a ramínka a zbytek tělíčka byly venku.

Panebože, obrovská úleva a ještě obrovštější radost z našeho miminka. Strašně mě překvapilo, jak bylo maličkaté. A jak křičelo.

PA se ptá, jestli víme, co to je a jestli nám to má říct. Neměla jsem sílu jí odpověď. Máte holčičku! A já byla moc šťastná. 

Bylo 21:46.

Manžel přestřihl pupeční šňůru a mohli jsme se radovat z naší krásné maličké princezny.