O čem se nemluví aneb poporodní deprese
Když jsem zjistila, že čekáme miminko, byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsme se oba s manželem na miminko těšili a odpočítávali dny,kdy bude konečně s námi. Jako asi každá nastávající maminka, zejméne ty, které čekají první miminko, jsem si představovala jaké to bude, až se narodí. Jak bude vypadat, co všechno spolu budeme dělat, jak budeme jezdit na výlety, jak bude všechno zalité sluncem a bude nám doma svítit duha a běhat jednorožci 🙂 🙂 🙂 ....Čekala mě poslední kontrola před termínem porodu, dle doktora to na porod zatím nevypadalo. Nicméně, ten den v noci mi praskla voda a my se tedy vydali do porodnice. Byl pátek, Kubíček se narodil v neděli ve 2 ráno. Byl to 7hodinový porod (7 hodin na porodním sále), byla jsem už neskutečně vyčerpaná a málem došlo na vytáhnutí zvonem. Naštěstí, se nám ho díky perfektnímu doktorovi podařilo dostat ven přirozeně. Když jsem ho slyšela plakat, věřila jsem, že to nejhorší je zamnou. Kdybych tenkrát věděla jak se pletu... Kubíčka hned po porodu museli převézt do jiné nemocnice na oddělení JIP, jelikož špatně dýchal. Už tenhdy bylo něco špatně, mě druhý den propustili z nemocnice, ale mě syn vůbec nechyběl. Byla jsem ráda, že jsem doma, i bez něj. Jezdili jsme za ním každý den, celý týden. Někdy už to pro mě bylo spíše z povinnosti. Po týdnu jej přeložili na normální pokoj a mě přijali k němu. Všechno bylo, zdálo se, v pořádku. Kromě toho, že stále nepřicházela ta "láska na první pohled". Viděla jsem miminko, krásné, roztomilé miminko, ale nic víc, žádná nekonečná láska. Po třech dnech jsme mohli konečně domů. A tehdy to začalo....
Pokaždé, když se blížila doba kojení, se mi sevřel žaludek a zmocnil se mě obrovský pocit úzkosti, za začátku to bylo snesitelné, ale každé krmení se to zhoršovalo. Nakonec jsem přestala kojit, prostě jsem nemohla, nešlo to. Několikrát jsem se snažila to překonat, ale u každého kojení jsem brečela, jak hrozně nepříjemné mi to bylo. Tyhle pocity se začly přenášet do všech činností, které se týkaly miminka. Nemohla a nechtěla jsem ho přebalovat, krmit, chovat. Cítila jsem k němu odpor. Byl mi lhostejný, bylo mi jedno, co s ním bude, kdo ho má, jestli pláče...Takhle to bylo asi 14 dní, až to vygradovalo a já skočila s psychickým zhroucením na pohotovosti. Tak strašně jsem ho chtěla milovat, jako ostatní, ale nešlo to, vlastně to pořád moc nejde. Doktor mi předepsal léky na uklidnění a vyrovnání hormonální hladiny. Do šestinedělí se to srovnalo a mě bylo zase fajn, zase jsem to byla já, začli jsme si s Kubíčkem budovat vztah,tvořit režim. Všechno se zdálo v pořádku. Léky mi došly a já se citíla dobře, takže si pro nové nezašla. Během dalších 14ti dní se mi začly tyto stavy úzkosti postupně vracet a co hůř, byly daleko horší. Stavy úzkosti se přesunuly až do agresivních myšlenek směrem k miminku. Měla jsem chuť ho praštit, zajet někde s kočárkem a nechat ho tam. (Nikdy jsem nic takového neudělala a hrozně se stydím, jen ty myšlenky píšu), následoval stav procitnutí, kdy jsem si to uvědomila a začla hystericky brečet, nemohla jsem se najednou nadechnout, jako by mě neco svazovalo. Nikdy jsem horší pocit nezažila. Tak se to opakovalo asi měsíc, několikrát do týdne. Opět se objevila úplná citová apatie ke Kubíčkovi.Byl mi cizí, měla jsem na něj vztek. Až jsem si řekla, hlavně díky manželovi (děkuji bohu za něj), že s tím musím něco dělat a navštívila Psychiatrickou ambulanci. Lékařka diagnostikovala těžké poporodní deprese, nasadila léky a docházím na pravidelné kontroly. Každým dnem je mi lépe, i když to pořád není úplně ono. A ještě dlouho nebude. Poporodní deprese se léčí minimálně půl roku. Hodně jsem se zamyslela nad věcí, kterou mi paní doktorka řekla. "Poporodními depresemi, ať už lehčími, nebo těžšími, trpí až 45% žen, zejména prvorodičky. Nejste sama. Nevěřte tomu, co vidíte na sociálních sítích. Nevěřte, že každá maminka je pokaždé namalovaná, načesaná a odpočatá jako na fotkách na facebooku. Žádná z nich na sociální síť nevyvěsí, že dítě nezvládá." A to je právě ono, možná, díky sociálním sítím, díky reklamám na šťastné mámy a spokojená miminka máme přehnané očekávání, které po porodu nejsou naplněna a spolu s hormonální rozladěností to umí v hlavě udělat pěknou paseku. Před měsícem jsem se styděla za to, že něco takového "mám", že musím docházet na psychiatrii a že nejsem na top instagramová máma, která všechno zvládá. Nejsem. Ale jsem na sebe pyšná, protože kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. Nepochopí, co se vám honí hlavou a jak těžké je takovou pomoc vyhledat a odhodlat se k tomu. Proč to píšu? Třeba je nás víc, třeba vás porod teprve čeká a třeba už to máte za sebou. Každopádně nestyďte se za to! Je to normální, jenom se o tom nemluví 😉 Všem takový maminkám hodně síly a hlavně se nestyďte říct si o pomoc!
Doporučujeme
Spousta z nas se nezamiluje na porododnim sale....
A vam drzim pesti 😘
Klobouk dolu za uprimnost👍. Muselo to chtit hodne odvahy toto sem napsat. Primo takto hrozne jsem to tedy nezazila (i kdyz syna mi po porodu taky odvezli do jine nemocnice a dost me to poznamenalo) ale taky jsem nezazila nehynouci lasku hned na sale a citila jsem se za to provinile. Budu na Vas myslet aby bylo lip a abyste si k sobe nasli cestu❤🍀😉
like za odvahu toto napsat. držím palce ať je líp a líp
Držím ti palce,ať to zvládnete co nejrychleji.ja to zažila 2*, u dcery pouze poporodní úzkosti,to se dalo,bylo to dobré v tom,že jsem ji milovala úplně šíleně akorat jsem se bala se o ní i starat,být s ní sama,abych ji neublížila třeba při oblékání.u syna pak přišla poporodní deprese,teď je mu 2,5 roku.muzu říct že cestu jsme k sobě hledali dlouho,teď už vím,že ho miluju,ale samozřejmě ještě to není "zalité sluncem", natož pak jednorožci 😂ale ty chvíle,kdy vyleze nějaká úzkost se stávají méně a méně a věřím,že to přejde jednou úplně.btw stále chodím k psycholožce.
Dekuju za vas clanek!! Mela jsem to podobne. Predstavovala jsem si to jako paradni prodlouzenou dovolenou, a realita me rychle vyvedla z omylu. Syna skutecne miluju nadevsechno na svete,ale je HODNE uplakany,a ja to ze zacatku nedavala. Porad jsem cekala kdy nekdo prijde a vezme si ho...Neverila jsem, ze je jen nas,a na nas vsechno visi...Kazdym dnem se to zlepsuje,ale je to vazne ocistec. Vam moc drzim palce! !♡
Ano moc dobre to znam. Zažila jsem taky, bylo to hrozne obdobi. Ale prekonala jsem to. Kdo nezazil opravdu nikdy nepochopi😐
Ahoj, neměla jsem to takhle těžké jako ty, ale také jsem nechápala, jak někdo může tvrdit, že dítě miluje od prvního okamžiku... Já byla strhana po porodu, cítila jsem, že mi ublížila, k ní jsem necítila nic. Člověk až tím fungováním doma si vypestuje tu nekonečnou lásku, chce to jen čas. Ať se vám daří 🙂
Nekonečnou lásku nemám ani teď po třech letech. Porod byl hodně traumatický a skončil CS, pak separace. Mlíko se mi v porodnici nespustilo, až doma. Musela jsem přikrmovat. Špatný začátek kojení, rozkousané bradavky, extrémně uplakané dítě. Sociální život ze 100 na 0. Nevyspání. První tři měsíce si moc nepamatuju. Lásku jsem necítila. Maximálně menší radost, když se začal víc koukat a semtam usmívat. Stavy agresivity jsem měla taky. Nesnášela jsem dítě, že pořád řve, že mě nenechá najíst, že mě jeho krmení bolí (žádné propojení s matkou, prostě vetřelec, který mi působil bolest, i když se to zahojilo, byl hrozněj hltavec, takže první dvě minuty to bolelo vždycky). Že s ním nemůžu ani do obchodu bez řevu. Styděla jsem se ho dát i na hlídání babičkám, že tak uřvané dítě si přece nezaslouží. Když už jsem šla ven bez dítěte, ani jsem si neodpočinula, protože jsem věděla, co mě čeká po návratu. V noci, když mě budil, tak jsem nebyla příliš něžná a empatická. Postupně se to zlepšilo, jak začal lozit. Ale podobný stavy se vrátily, když se po dvou letech narodilo mladší, akorát přišly až po půl roce a byly hlavně o obrovském vyčerpání a naprosté nechuti cokoliv dělat, i jen vstát a uvařit snídani...
Zvládla jsem to sama, jen s vitamínama a Bachovýma esencema, ale hodně jsem si hrábla an dno a hodně jsem musela na sobě zamakat a vyléčit věci z minulosti. A odpustit si a nechtít být perfektní.
Spoustu pomoci v šestinedělí jsem nasla na sestinedelky.cz
jak ja chapu o čem pišeš. Nemela jsem sklony k agresivite, ale strasne stavy uzkosti, porad jsem se bala ,ze mu neco udela (i kdyz jsem vedela, ze to neudelam v hlavne jsem mela silenou uzkost) Take jsem navstivila psychiatrii 3 tyden po porodu. Trvalo to cele asi 6 mesicu. Z te doby vubec nic nepamatuju. Nepamatuju si jak se syn začal smat, otačet ...nic ...kdyz koukam na fotky. Pripadala jsem si jak ta nejhorsi mama na svete. Bala jsem se mit druhe miminko, aby se to neopakovalo...
Mela jsem to podobne.Trvalo to cele sestinedeli.Ale ne v tak hroznem rozsahu.Prebalovala jsem-brecela,kojila jsem-brecela,Patrik plakal-ja rvala a treba jsem ho nechala rvat v postylce a brecela jsem vedle neho na posteli.Na vsechno sama,bez pomoci,jen ja a on.Na starost celej barak,pes,chozeni po vysetrenich,bolave telo po porodu,kazdy den vysat,vytrit,utrit prachy,navarit obedy,teple vecere s uplakanym miminkem...Chlap od rana do vecera v praci,taky nemel moc zajem,bylo to strasny,pretvarka..Ted je to uz jinak.Asi jsme ty depky meli oba a oba jsme se v tom patlali ale kazdy sam.Nebyl jediny den,kdy bych neplakala a nerikala si"tohle me nebavi,tohle nechci,ja to nezvladnu,to nejde,at si ho nekdo odveze" Mozna to zni skarede,nemaji se takove veci rikat nahlas,ale teprve kolem sedmeho mesice jsem ho zacala "mit rada" tou pravou materskou laskou.Na venek se snazime byt vzdycky perfektni,ale jak je to za zavrenymi dvermi nikdo nevi..Kolik z nas tu ma krasne fotky plne nehynouci lasky k diteti a pritom mame sve hluboke trapeni...Takze vsem takovym hodne sil🍀
Já to taky zažila...z porodnice rovnou do "blázince" kde jsem byla měsíc. Malému je teď 2,5r a i když bych ho někdy nejrači vykopla na Mars tak je to miláček. A ještě jsme mu stihli pořídit sestřičku která má 1rok a 4m 😇
@purelove koukala jsem k vám do alba a jestli vás to povzbudí, tak tiše závidím, že máte vůbec nějaké fotky nebo že vám miminko spalo 3 hodinky v kočárku, můj uplakanék se dá vyfotit tak jednou do týdne a vubec nikde nespí, pokud neležím přímo s nim. Teď 4 měsíc už jsem se s tím srovnala,ale zpočátku mi bylo dost líto, že nemůžeme nikam na veřejnost apod.
Ja jsem to sice nezazila, nicmene to plne chapu a je dobre, ze se nekdo neboji to napsat. Ja naopak v tehotenstvi nemyslela na to jak to bude krasne, ale bala jsem se, ze me potka poporodni deprese, bala jsem se cele obe tehotenstvi a jsem vdecna, ze se mi to vyhlo. Tem, kdo to zazivaji, hodne sil ❤️
Taky jsem to zažila ☹.A bylo to hrozný.V rodině byly už 4 holky a já se upla na myšlenku, že já budu mít vytouženýho chlapce.Když doktor řekl, že je to holka, brečela jsem jen co jsem vylezla z budovy ordinace.Pak jsem se i tak začala těšit.Do porodu vše dobrý.Porod rychlej a v pořádku.Byla jsem hrozně unavená, protože jsem celou noc nespala a holku jsem si pochovala protože se to čekalo.Měla jsem jí asi jen pár minut a pak jsem jí dala manželovi a bylo mi to jedno.Pak jí odnesli.Laska se nedostavila jako u všech ostatních.Pak nám nešlo kojení.Už v porodnici to hrozně bolelo.Mlíka v tu dobu bylo dost,ale mě to prostě nešlo.Jen co nás pustili domů,tak to začalo.Holku jsem viděla jako monstrum co mě vysává.Věčně řvala.Měla jsem myšlenky, že jí někomu dám, že nechci takovýho tyrana.Prsa mě strašně bolely.Doma do mě hučeli, že kojení je nejvíc a kdesi co si.Ve třech týdnech jsem brečela při každým pomyšlení na kojení.Mlíka bylo najednou málo a holka visela na prsu 40min,10min ne a pak zas řvala hlady a dalších 40min na prsu.Nedávala jsem to.Šla jsem jí jednou přebalit a ona mě počůrala,pak pokadila a já na ni řvala.No když mě manžel viděl,jak jsem zoufalá,ubrečená a řvu na mimino,tak jí přebalil on.Přišla mamka po pár dnech na návštěvu a poslala ho pro láhev a Sunar.Já jsem hned po první lahvičce byla normální.Úplně normální.Vše se najednou upravilo.Jen ta láska, ta se nedostavila a asi nedostaví.Po 3 tydnech jsem zastavila laktaci.Holku miluju,to jako jo,ale když se narodil kluk tak to bylo úplně jiný a jak kdybych měla láskou vybuchnout.S holkou tohle prostě nikdy nezažiju.Mám k ní jinej vztah, než bych chtěla mít a bohužel sama v sobě cítím, že kluka mám o něco víc radši.Nebo ne víc,ale jinak a líp.Moc mě to mrzí,ale asi nikdy se to už nezmění.Bylo to tím začátkem,nebo už jen mou myšlenkou, že první bude kluk a nebyl.
Možná jsem to slyšela někdy jako pojem a až když to teď čtu,uvědomuji si,že jsem na tom byla dost podobně. Postupně se to zlepšovalo,ale nikdy jsem nebyla ta neskutečně milujicí máma,často jsem v koupelně brečela a utápěla se v myšlenkách,že jsem dítě mít neměla. Mrzelo mě to a přála jsem svojí holčičce(teď 15měsíců) lepší mámu. Až teď před měsícem,kdy jsem byla hospitalizovaná,jsem si uvědomila,jak moc mi chybí,jaký mám o ní strach. Musela jsem přestat kojit a díky tomu týdnu v nemocnici a odstavení jsem k dceři konečně našla cestu...strašně mi vadilo kojení,dcera byla závislá,hodně uřvaná,ale jelikož je kojení "to nejlepší" co můžete svému dítěti dát,tak jsem to vydržela. Teď je na UM a milujeme se obě více než předtím,kdybych to věděla,odstavila bych dřív. Teď už ji zbožňuji a vidím věci,které jsem zřejmě kvůli "kojícím" hormonům neviděla.
Začni psát komentář...
Drzim pesti at to vse zvladnete!! Dekuji za ten clanek!