Když jsem zjistila, že čekáme miminko, byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsme se oba s manželem na miminko těšili a odpočítávali dny,kdy bude konečně s námi. Jako asi každá nastávající maminka, zejméne ty, které čekají první miminko, jsem si představovala jaké to bude, až se narodí. Jak bude vypadat, co všechno spolu budeme dělat, jak budeme jezdit na výlety, jak bude všechno zalité sluncem a bude nám doma svítit duha a běhat jednorožci 🙂 🙂 🙂 ....Čekala mě poslední kontrola před termínem porodu, dle doktora to na porod zatím nevypadalo. Nicméně, ten den v noci mi praskla voda a my se tedy vydali do porodnice. Byl pátek, Kubíček se narodil v neděli ve 2 ráno. Byl to 7hodinový porod (7 hodin na porodním sále), byla jsem už neskutečně vyčerpaná a málem došlo na vytáhnutí zvonem. Naštěstí, se nám ho díky perfektnímu doktorovi podařilo dostat ven přirozeně. Když jsem ho slyšela plakat, věřila jsem, že to nejhorší je zamnou. Kdybych tenkrát věděla jak se pletu... Kubíčka hned po porodu museli převézt do jiné nemocnice na oddělení JIP, jelikož špatně dýchal. Už tenhdy bylo něco špatně, mě druhý den propustili z nemocnice, ale mě syn vůbec nechyběl. Byla jsem ráda, že jsem doma, i bez něj. Jezdili jsme za ním každý den, celý týden. Někdy už to pro mě bylo spíše z povinnosti. Po týdnu jej přeložili na normální pokoj a mě přijali k němu. Všechno bylo, zdálo se, v pořádku. Kromě toho, že stále nepřicházela ta "láska na první pohled". Viděla jsem miminko, krásné, roztomilé miminko, ale nic víc, žádná nekonečná láska. Po třech dnech jsme mohli konečně domů. A tehdy to začalo....

Pokaždé, když se blížila doba kojení, se mi sevřel žaludek a zmocnil se mě obrovský pocit úzkosti, za začátku to bylo snesitelné, ale každé krmení se to zhoršovalo. Nakonec jsem přestala kojit, prostě jsem nemohla, nešlo to. Několikrát jsem se snažila to překonat, ale u každého kojení jsem brečela, jak hrozně nepříjemné mi to bylo. Tyhle pocity se začly přenášet do všech činností, které se týkaly miminka. Nemohla a nechtěla jsem ho přebalovat, krmit, chovat. Cítila jsem k němu odpor. Byl mi lhostejný, bylo mi jedno, co s ním bude, kdo ho má, jestli pláče...Takhle to bylo asi 14 dní, až to vygradovalo a já skočila s psychickým zhroucením na pohotovosti. Tak strašně jsem ho chtěla milovat, jako ostatní, ale nešlo to, vlastně to pořád moc nejde. Doktor mi předepsal léky na uklidnění a vyrovnání hormonální hladiny. Do šestinedělí se to srovnalo a mě bylo zase fajn, zase jsem to byla já, začli jsme si s Kubíčkem budovat vztah,tvořit režim. Všechno se zdálo v pořádku. Léky mi došly a já se citíla dobře, takže si pro nové nezašla. Během dalších 14ti dní se mi začly tyto stavy úzkosti postupně vracet a co hůř, byly daleko horší. Stavy úzkosti se přesunuly až do agresivních myšlenek směrem k miminku. Měla jsem chuť ho praštit, zajet někde s kočárkem a nechat ho tam. (Nikdy jsem nic takového neudělala a hrozně se stydím, jen ty myšlenky píšu), následoval stav procitnutí, kdy jsem si to uvědomila a začla hystericky brečet, nemohla jsem se najednou nadechnout, jako by mě neco svazovalo. Nikdy jsem horší pocit nezažila. Tak se to opakovalo asi měsíc, několikrát do týdne. Opět se objevila úplná citová apatie ke Kubíčkovi.Byl mi cizí, měla jsem na něj vztek. Až jsem si řekla, hlavně díky manželovi (děkuji bohu za něj), že s tím musím něco dělat a navštívila Psychiatrickou ambulanci. Lékařka diagnostikovala těžké poporodní deprese, nasadila léky a docházím na pravidelné kontroly. Každým dnem je mi lépe, i když to pořád není úplně ono. A ještě dlouho nebude. Poporodní deprese se léčí minimálně půl roku. Hodně jsem se zamyslela nad věcí, kterou mi paní doktorka řekla. "Poporodními depresemi, ať už lehčími, nebo těžšími, trpí až 45% žen, zejména prvorodičky. Nejste sama. Nevěřte tomu, co vidíte na sociálních sítích. Nevěřte, že každá maminka je pokaždé namalovaná, načesaná a odpočatá jako na fotkách na facebooku. Žádná z nich na sociální síť nevyvěsí, že dítě nezvládá." A to je právě ono, možná, díky sociálním sítím, díky reklamám na šťastné mámy a spokojená miminka máme přehnané očekávání, které po porodu nejsou naplněna a spolu s hormonální rozladěností to umí v hlavě udělat pěknou paseku. Před měsícem jsem se styděla za to, že něco takového "mám", že musím docházet na psychiatrii a že nejsem na top instagramová máma, která všechno zvládá. Nejsem. Ale jsem na sebe pyšná, protože kdo to nezažil, nikdy to nepochopí. Nepochopí, co se vám honí hlavou a jak těžké je takovou pomoc vyhledat a odhodlat se k tomu. Proč to píšu? Třeba je nás víc, třeba vás porod teprve čeká a třeba už to máte za sebou. Každopádně nestyďte se za to! Je to normální, jenom se o tom nemluví 😉 Všem takový maminkám hodně síly a hlavně se nestyďte říct si o pomoc!