Z deníku anonymní matky: II. Boty!

S tím, že za částku, kterou jsme za těch pár let, co máme děti, utratili za jejich zdravé, pohodlné a veselé obutí, bychom si užili all inclusive dovolenou s privátním wellness, krmením delfínů a surfováním na žraločích hlavách, jsem se už pomalu smířila. Ještě před pořízením těch mých dvou pokladů, teprve díky nimž jsem zjistila, jak vzácná, uzdravující a především nebezpečná je jakákoli chvíle ticha, jsem se zarytě rozhodla, že moje děti budou nosit obuv kvalitní, v životě jim nepořídím obutí z bazaru a rozhodně, a to zdůrazňuji, po sobě a už v žádném případě po cizích dětech nebudou boty dědit. Každý si je přeci rozšlápne po svém a nevhodná obuv v dětství se rovná minimálně polovičnímu invalidnímu důchodu hned po maturitě, protože páteř. 

S odhodláním jsem slavnostně nakupovala první bačkůrky pro ten můj uzlíček štěstí, který už zdatně začínal demolovat domácnost. S bačkůrkami mu to šlo ještě lépe a bylo to ještě roztomilejší. Ale pak to přišlo, zimní boty, jedny celoroční, náhradní botičky, sandálky, hups, v půlce léta se nějak zcvrkly, další sandálky (Cože, babičko, z Lidlu? To jako vážně? Aha, ehm, no... možná je zkusíme.), podzimní botičky, zimní botičky (jee, tyhle jsou v akci, to nevadí, že jsou asi holčičí), jarní, bačkůrky nepočítaje... a hups. Lockdown. Hele, my tu máme nějaké tenisky, co jsme od někoho dostali, jsou už celkem jeté, ale na tu chvilku, přece nebude chodit v malých botách, než pořídíme nové.

Pokud jsem si až do teď myslela, jak těžké to s nakupováním bot mám, nutnost vybírat obuv na internetu mě vybavila úplně novými zkušenostmi. Po několika nocích u počítače, nožičkách dokola odměřených, bylo vybráno, seděly. Uf. Po internetech jsme zvládla i bačkůrky, dvoje - domů i do školky. Díky zavřené školce v těch nejhorších dobách korony a také díky všem nemocem, které přišly zase po karanténách a lockdownech, máme mimochodem už minimálně dvoje nenošené bačkůrky, které zdědí brácha. 

Když už je řeč o mladším synovi, ten dodal nákupu botiček zcela nový rozměr. První zimní boty samozřejmě unosil po bráchovi, protože proč kupovat nové, brácha toho v zimě moc nenachodil a ty, broučku, taky ne. Na doma zkusíme capáčky. Nesedí, s nevěřícím pocitem dokonalého štěstí, že jsem se jich zbavila, je prodávám a pořizujeme další. Ty kupodivu drží na nožičce, sláva.

Po čase zjišťuji, jak veselé je nakupovat boty dítěti, které odmítá spolupracovat. Je-li s prvním dítětem nákup botiček rodinná událost, které se zúčastní otec, matka a roztomile protestující chlapeček, kterého tatínek zabavuje a maminka mu obouvá nožičku do roztomilé botičky s autíčkem, paní prodavačka se usmívá a všechno je zalité sluncem, nákup botiček pro druhé dítě už je o poznání náročnější. Euforie je ta tam, tatínek má důležitější věci na práci, než trajdat s dětmi po obchodech, takže maminka nakládá do auta obě děti a vyráží vstříc novým zážitkům. Starší dítě pobíhá po obchodě, mladší dítě řve a nenechá si boty vyzkoušet ani omylem, zpocená zoufalá matka přemýšlí, proč si raději nepořídila rybičky, a nechá v obuvi dva a půl tisíce.

Po několika letech a mnoha financích investovaných do zdravého dětského obutí jsem zjistila, že ve Sportisimu mají taky občas docela pěkné boty a za přechodovky není potřeba vyplácnout půlku rodičáku, že boty po bráchovi se teda rozhodně unosí, protože byly drahý a teď zrovna se nám fakt hodí, že dokonce i po kamarádčiných dětech ty sněhule možná nebudou tak špatný. 

Ideály jsou v háji a před námi jaro. Velikonoce, kytičky, motýlci a další výlety za nákupem dětských botiček. Ještě že s rostoucí nohou roste v dětech i jakási solidarita s nebohou matkou a návštěva obuvi přestává být takovým utrpením. Ale stejně, aspoň na písek teda rozhodně něco zdědí. A holinky by taky z druhé ruky šly. Nebo z toho Lidlu, ty blikací, co jsme tam koupili na podzim, byly super.