Z deníku anonymní matky:

Děti spí. Dnes večer to oběma trvalo do čtvrt hodiny. Pohádka! Rýma odsátá, slzičky otřené, jedno dítě vyčůrané (kéž to vydrží až do rána), druhé přebalené (kéž to plína vydrží až do rána), prso nahradil dudlík (kéž to... no však to už znáte samy).

Děti spí. Nádobí umyté, hračky naházeny do kouta, abychom o ně v noci po cestě na záchod nezakopávali (ne, v tom lepším případě to sice do rána určitě nevydrží, ale aspoň to stihneme, navíc je jen otázka času, kdy budeme vzhůru i s druhým a zase odsávat rýmu). Čas na to, odložit mateřský plurál, sáhnout po kvalitní literatuře a pokračovat v sebevzdělávání. Haha. Ha. Ne. 

Už tu zase jak trubka sedím půl hodiny s mobilem v ruce, sjíždím mateřské weby, premýšlím nad nákupem nových bačkůrek, rozčiluji se u diskuzí na sociálních sítích a jsem v sedmém nebi, že po mně nikdo nic nechce. Můžu se zvednout a jít na záchod. Sama! Nikoho nemusím hlídat, aby si nerozbil hlavu o držák na toaletní papír, a nikdo se mě nepřijde na nic zeptat!

(A mami? Ano, miláčku?

Co teď je? Odpoledne.

A pod námi je co? Taky záchod.

A proč nemůžu jít ven? Protože máš rýmu.

Velkou? Jo.

Zítra budu mít taky velkou? Už o něco menší. 

A brácha? Taky.

Co děláš? Čůrám. 

A pak budeme dělat co? Půjdeme na svačinu.

Ale já nemám hlad. To nevadí, musíš nabrat sílu.

A na co, abych porazil tu rýmu? Jo.

A proč? Abychom mohli jít ven a do školky.

Dneska? Ne, miláčku.

Proč ne? ...)

Nádhera. Asi si pustím seriál, pak akorát vyndám prádlo ze sušičky a půjdu spát. Měla bych si ještě dát sprchu, ale to asi až po tom seriálu. 

Řev. Jdeme čůrat s prvním. (Vítej, mateřský plurále!) Řev. Vysáváme nos druhýmu. Dudlík už neprojde, takže levý prso, nebo pravý? Jejda, ta sušička. No nic, počká na zítra. Sprcha taky, nemůžu se už pohnout, nebo se zase vzbudí. Kurník, potřebuju na záchod!