S tím, že za částku, kterou jsme za těch pár let, co máme děti, utratili za jejich zdravé, pohodlné a veselé obutí, bychom si užili all inclusive dovolenou s privátním wellness, krmením delfínů a surfováním na žraločích hlavách, jsem se už pomalu smířila. Ještě před pořízením těch mých dvou pokladů, teprve díky nimž jsem zjistila, jak vzácná, uzdravující a především nebezpečná je jakákoli chvíle ticha, jsem se zarytě rozhodla, že moje děti budou nosit obuv kvalitní, v životě jim nepořídím obutí z bazaru a rozhodně, a to zdůrazňuji, po sobě a už v žádném případě po cizích dětech nebudou boty dědit. Každý si je přeci rozšlápne po svém a nevhodná obuv v dětství se rovná minimálně polovičnímu invalidnímu důchodu hned po maturitě, protože páteř. 

S odhodláním jsem slavnostně nakupovala první bačkůrky pro ten můj uzlíček štěstí, který už zdatně začínal demolovat domácnost. S bačkůrkami mu to šlo ještě lépe a bylo to ještě roztomilejší. Ale pak to přišlo, zimní boty, jedny celoroční, náhradní botičky, sandálky, hups, v půlce léta se nějak zcvrkly, další sandálky (Cože, babičko, z Lidlu? To jako vážně? Aha, ehm, no... možná je zkusíme.), podzimní botičky, zimní botičky (jee, tyhle jsou v akci, to nevadí, že jsou asi holčičí), jarní, bačkůrky nepočítaje... a hups. Lockdown. Hele, my tu máme nějaké tenisky, co jsme od někoho dostali, jsou už celkem jeté, ale na tu chvilku, přece nebude chodit v malých botách, než pořídíme nové.

Pokud jsem si až do teď myslela, jak těžké to s nakupováním bot mám, nutnost vybírat obuv na internetu mě vybavila úplně novými zkušenostmi. Po několika nocích u počítače, nožičkách dokola odměřených, bylo vybráno, seděly. Uf. Po internetech jsme zvládla i bačkůrky, dvoje - domů i do školky. Díky zavřené školce v těch nejhorších dobách korony a také díky všem nemocem, které přišly zase po karanténách a lockdownech, máme mimochodem už minimálně dvoje nenošené bačkůrky, které zdědí brácha. 

Když už je řeč o mladším synovi, ten dodal nákupu botiček zcela nový rozměr. První zimní boty samozřejmě unosil po bráchovi, protože proč kupovat nové, brácha toho v zimě moc nenachodil a ty, broučku, taky ne. Na doma zkusíme capáčky. Nesedí, s nevěřícím pocitem dokonalého štěstí, že jsem se jich zbavila, je prodávám a pořizujeme další. Ty kupodivu drží na nožičce, sláva.

Po čase zjišťuji, jak veselé je nakupovat boty dítěti, které odmítá spolupracovat. Je-li s prvním dítětem nákup botiček rodinná událost, které se zúčastní otec, matka a roztomile protestující chlapeček, kterého tatínek zabavuje a maminka mu obouvá nožičku do roztomilé botičky s autíčkem, paní prodavačka se usmívá a všechno je zalité sluncem, nákup botiček pro druhé dítě už je o poznání náročnější. Euforie je ta tam, tatínek má důležitější věci na práci, než trajdat s dětmi po obchodech, takže maminka nakládá do auta obě děti a vyráží vstříc novým zážitkům. Starší dítě pobíhá po obchodě, mladší dítě řve a nenechá si boty vyzkoušet ani omylem, zpocená zoufalá matka přemýšlí, proč si raději nepořídila rybičky, a nechá v obuvi dva a půl tisíce.

Po několika letech a mnoha financích investovaných do zdravého dětského obutí jsem zjistila, že ve Sportisimu mají taky občas docela pěkné boty a za přechodovky není potřeba vyplácnout půlku rodičáku, že boty po bráchovi se teda rozhodně unosí, protože byly drahý a teď zrovna se nám fakt hodí, že dokonce i po kamarádčiných dětech ty sněhule možná nebudou tak špatný. 

Ideály jsou v háji a před námi jaro. Velikonoce, kytičky, motýlci a další výlety za nákupem dětských botiček. Ještě že s rostoucí nohou roste v dětech i jakási solidarita s nebohou matkou a návštěva obuvi přestává být takovým utrpením. Ale stejně, aspoň na písek teda rozhodně něco zdědí. A holinky by taky z druhé ruky šly. Nebo z toho Lidlu, ty blikací, co jsme tam koupili na podzim, byly super. 

Děti spí. Dnes večer to oběma trvalo do čtvrt hodiny. Pohádka! Rýma odsátá, slzičky otřené, jedno dítě vyčůrané (kéž to vydrží až do rána), druhé přebalené (kéž to plína vydrží až do rána), prso nahradil dudlík (kéž to... no však to už znáte samy).

Děti spí. Nádobí umyté, hračky naházeny do kouta, abychom o ně v noci po cestě na záchod nezakopávali (ne, v tom lepším případě to sice do rána určitě nevydrží, ale aspoň to stihneme, navíc je jen otázka času, kdy budeme vzhůru i s druhým a zase odsávat rýmu). Čas na to, odložit mateřský plurál, sáhnout po kvalitní literatuře a pokračovat v sebevzdělávání. Haha. Ha. Ne. 

Už tu zase jak trubka sedím půl hodiny s mobilem v ruce, sjíždím mateřské weby, premýšlím nad nákupem nových bačkůrek, rozčiluji se u diskuzí na sociálních sítích a jsem v sedmém nebi, že po mně nikdo nic nechce. Můžu se zvednout a jít na záchod. Sama! Nikoho nemusím hlídat, aby si nerozbil hlavu o držák na toaletní papír, a nikdo se mě nepřijde na nic zeptat!

(A mami? Ano, miláčku?

Co teď je? Odpoledne.

A pod námi je co? Taky záchod.

A proč nemůžu jít ven? Protože máš rýmu.

Velkou? Jo.

Zítra budu mít taky velkou? Už o něco menší. 

A brácha? Taky.

Co děláš? Čůrám. 

A pak budeme dělat co? Půjdeme na svačinu.

Ale já nemám hlad. To nevadí, musíš nabrat sílu.

A na co, abych porazil tu rýmu? Jo.

A proč? Abychom mohli jít ven a do školky.

Dneska? Ne, miláčku.

Proč ne? ...)

Nádhera. Asi si pustím seriál, pak akorát vyndám prádlo ze sušičky a půjdu spát. Měla bych si ještě dát sprchu, ale to asi až po tom seriálu. 

Řev. Jdeme čůrat s prvním. (Vítej, mateřský plurále!) Řev. Vysáváme nos druhýmu. Dudlík už neprojde, takže levý prso, nebo pravý? Jejda, ta sušička. No nic, počká na zítra. Sprcha taky, nemůžu se už pohnout, nebo se zase vzbudí. Kurník, potřebuju na záchod!