Miluji všechny děti a najednou čekáme vlastní...
Znáte ten pocit, kdy jste ještě dítě a pořád někomu hlídáte děti? Tak přesně to jsem ja.
Když mi bylo 7 let, narodila se mi sestra. Milovala jsem ji a protože rodiče byli stále v práci, hlídání padlo na mě, i když jsem měla ještě starší sestru o 2 a půl roku. Nevadilo mi to, děti jsem milovala a vlastní malou sestřičku jsem ráda hlídala, vodila ji do školky, později ji chystala jídlo, četla knížky, učila se s ní, prostě jsem ji vychovala. Taky se není čemu divit, že je rozmazlená 😄 Babička pracovala ve školce a o prázdninách jsme za ní chodívali a s dětmi si hráli, každá rodinná byla ve stejné režii, vždy jsme hlídali a hráli si s dětmi. Hrozně jsem se těšila až budu dospělá a budu mít vlastní děti. Přítele jsem otravovala od 16, že bych chtěla miminko, naštěstí jsme nebyli až tak hloupý a dostudovali.
A teď je to tady, dospělá žena, v březnu jsem oslavila 22 let. S přítelem máme koupený domek, na Vánoce mě požádal o ruku, v červnu se bereme. 😊
24.1.2017 - vstala jsem o půl 6 ráno, že se mi chce na záchod a protože jsem nedostala před 14 dni menstruaci a začala mě zvláštně bolet prsa, rozhodla jsem se pro těhotenský test. Oči ještě zalepené a v tom se proberu dokonale, vážně jsou tam 2 čárky? První vlna štěstí, poté strach a první myšlenka, sakra teď se to nehodí...Brala jsem přes 5 let antikoncepci a nečekala jsem že otěhotním za 4 měsíce, aspoň rok jsem počítala.
Dnes 21.3.2017 - ležím v posteli, sahám si na bříško a už jen 180 dní do porodu. Absolutně mi nedochází, že za pár měsíců ze mě bude maminka, vždy jsem to chtěla, ale když to přišlo, najednou nevím, zda to chci. Asi je to strach z toho co bude, zda budu dobrá máma, zda to všechno s přítelem zvladneme. Stále si nepřipouštím, že ve mě začíná nový život, je to pro mě hrozně nepochopitelné, jak je to vše zařízené. Bojím se, ale zároveň se i hrozně těším na toho našeho prcka, hlavně, aby bylo zdravé ❤