Toto testování bylo určeno přímo pro mě. Odsávám dlouhodobě, celkem už víc jak 5 měsíců, každý den 5x - 6x a dle potřeby. Byla jsem tedy nadšená, že jsem byla vybrána k testování přímo odsávačky mateřského mléka True Life. Ale co si budeme nalhávat, i testování videochůvičky bych neodmítla. 

Seznamte se, True Life

Ale nebojte, nikoho si v průběhu testování Joe Black neodvedl. Když mi kurýr přivezl balíček, rozbalila jsem ho, prohlédla a vybalila odsávačku. Přečetla jsem si návod, abych věděla, co vše tato odsávačka umí a co mohu vyzkoušet. Odsávačka byla částečně složená, celé její sestavení bylo jednoduché. Takže hurá do práce. 

Zkouška nastaveného programu

Jako první jsem vyzkoušela, jaké je přednastavení. Tudíž jsem si vše, co přijde do kontaktu s mlékem, nejdříve omyla a pak začala odsávat. Balení odsávačky obsahuje lahvičku na 150 ml mléka. Musela jsem použít větší lahvičku, odsaji totiž vždy víc. Proto mi možná v balení chyběla redukce na jiný rozměr lahvičky. 

Největší pecka

Odsávačku True Life můžete mít připojenou do zásuvky, tím se nabíjí, nebo jednoduše ji umístit kamkoliv i bez přístupu k elektřině. Což je pro mě naprostá pecka, protože moje stávající elektrická odsávačka toto neumí. Byla jsem závislá na umístění zásuvky, někdy u nás dochází i k odstávce elektrické energie nebo někam daleko jedeme. A jelikož v tomto období cesta po D35 trvá 2x déle (už jsme jeli 200 km i 6,5 hodiny), bylo skvělé po cestě odsát a rovnou to malému Alexovi dát. Nemusela jsem nikde na benzinové pumpě prosit obsluhu o ohřátí mléka. 

Při mé frekvenci a délce odsávání baterie odsávačky vydržela skoro 1 den, nějakých 90 minut provozu. Displej ukazuje, kolik baterie ještě zbývá. Dále je na displeji vidět, jak dlouho už odsávám. První 2 minuty jsou stimulační a zbytek je odsávání. Po 30 minutách se odsávačka sama vypne. K tomu jsem se nedostala, to by mi ani vlastní 250 ml lahvička nestačila.

Můj syn Alex i já oceňujeme lahvičku se savičkou, která je velmi podobná té od mojí původní odsávačky. A protože Alex prvních 3 a půl měsíce pusou nejedl, museli jsme najít vůbec nějakou savičkou, kterou přijme a naučí se to.

Výhody a nevýhody

Výhody

• design
• displej, který ukazuje čas odsávání, program, úroveň odsávání a nabití baterie
• měkký silikonový nástavec
• funkce masáže
• "tělo" odsávačky
• lahvička
• možnost odsávání kdekoliv (funguje na baterii)
• snadné čištění

Nevýhody

• vybavení: žádný náhradní díl, chybí mi redukce na jiný typ lahvičky (s užším hrdlem)
• na mě slabý výkon: kdybych ji měla od začátku, prsa a množství mléka by se přizpůsobily
• na displeji mi chybí tlačítko "pauza": například když starší potřebuje otřít zadek (stalo se několikrát)
• displej citlivý na dotyk: několikrát se mi stalo při vybalování z tašky, že se odsávačka v tašce sama zapnula

Na závěr jsem moc ráda, že jsem opravdu mohla tuto odsávačku testovat. Bude mým velkým pomocníkem na cestách a při lítání po nemocnicích. 

Dnes, tj. 9.9.2019, je to přesně 1 měsíc od operace. Ode dne, kdy náš Alex mohl konečně začít polykat. 1 měsíc, kdy mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale úspěšnou operací to ještě neskončilo. Týden po operaci, u nás to bylo 10 dní (19.8.2019), Alex vypil kontrastní látku a na rentgenu se zjišťovalo, zda jícen někde neprosakuje. Naštěstí se krásně zhojil. A tím dnem už mohl začít přijímat potravu pusou. Celou dobu od narození dostával moje mléko a léky do gastrostomie (hadička vyvedená z/do žaludku). 

Hned 20.8. jsem za Alexem nastoupila do Motola. Učili jsme se oba našemu společnému soužití. Nejdříve bylna boxu s dalšími miminky, druhý den jsme ale dostali box jen a jen pro nás dva. Já teda spala na rozkládací posteli. I tak se mi spalo dobře. A to hlavně díky tomu, že už jsem mohla být s ním a začít se o něj starat. 

Učila jsem se masáže obličeje, dýchací cviky, rourkovat, udělat klystýr. A Alex měl ten nejtěžší úkol. Naučit se sát, polykat a dýchat u toho. Nejdříve mu to moc nešlo. Má gotické patro a uzdičku pod jazykem, takže ta jejich savička byla na něj moc malá. Koumaly jsme se sestřičkou, až nám došlo, že by potřeboval tu savičku větší. Našla nám lahvičku od Aventu a ono to šlo 🙂 Alex začal docela obstojně sát. Samozřejmě začal na menších dávkách a zbytek dostával ještě do gastra. Pak mi docvaklo, že mám u sebe lahev se savičkou od elektrické odsávačky. Tu přijal také a tak jsem ho i krmila. Zkoušela jsem ho i přikládat k prsu, bohužel to se nedařilo. Šíleně řval, jen jak viděl prso. Bylo to pro něj ještě asi moc těžké. 

Možná to bude znít divně, ale jsem teď i ráda, že pije moje mléko z lahvičky. Jednoduše proto, že má dané porce, které nesmí překročit. Ideální stav je 8x denně 100 ml zahuštěných Nutritonem. Kdybych kojila přímo z prsa, musela bych mu do 15ml mléka udělat hodně hustou kašičku, zvážit ho, nakojit, znovu zvážit. Být to prvorozený syn, tak mi to tak nevadí. Ale jelikož už toho jednoho raubíře doma mám, časově mi přijde lepší tento už zajetý systém. To trošku předbíhám.

V úterý 20. jsem tedy k němu nastupovala, přes víkend zvládl vypít z lahve 80-90 ml ze 100 ml. Během pondělí nám paní doktorka porce navýšila, přes noc už dostal plnou porci, celé úterý také a ve středu 28.8. nás pan primář pustil domů 🙂 Nebylo to zadarmo. Gastro hadička je zavedená tak, že když se tam dá, musí se napustit balonek trochou vody a to zabrání lehkému vytáhnutí. A co se nestalo? Ještě než jsme odjeli domů, gastro (ten balonek uvnitř žaludku) prasklo hned po krmení, takže všechno mléko, co tak pracně vypil, vyteklo tou dírkou ven. Sice jsem se učila výměnu, ale v reálu jsem ještě nezažila, jaké to je, když balonek praskne. A abych se to jooooo naučila, nové gastro při dalším krmení prasklo ještě jednou 🙂

Těch 8 dní v nemocnici bylo opravdu náročných. Byla jsem moc ráda, že jsem s ním, chvílemi jsem si připadala i neschopná a občas mi bylo i do pláče. Zvládli jsme to ale docela rychle a už to bude skoro 14 dní, co jsme doma. A jak jsme to těch prvních 14 dní doma zvládali? To dám vědět až po zítřejší kontrole v Motole :D 

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Prošel tam téměř všemi odděleními a všechny sestry si ho oblíbily. Byl prý strašně hodný, smíšek a na všechno tak trpělivý. Abych nezapomněla, když se jícen nepodařilo spojit, zavedli mu "gastro-hadičku" přímo do žaludku a injekční stříkačkou mu kapali mléko. 

V půlce července se měl převážet zpět do Motola na druhý pokus o spojení jícnu. Jenže z důvodu malování se převoz posunul. Pak znovu. Nakonec k převozu došlo 8.8. a den poté následovala operace. Hned 8. jsem tam za ním jela podepsat papíry k operaci a hospitalizaci. Řekli mi, že jde na sál jako první v 8 hodin. Měla jsem si zavolat po obědě, jak operace dopadla. Začala jsem volat ve 13:10, nechali mě asi 10 minut napnutou. Paní doktorka vyřizovala ještě další telefony. Pak jsem ji dostala k uchu a řekla mi, že se jim jícen podařilo spojit pod mírným tahem. Což bylo úplně skvělé, ale nebylo vyhráno. Týden po operaci se musí udělat test s kontrastní látkou, jestli to někde v ráně neprosakuje. V pátek to udělat nemohli, tudíž šel na rentgen dnes. Dopadlo to všechno dobře, jícen je zahojený a zítra k němu nastupuji do nemocnice. Po 3 měsících a 3 dnech budu s ním celé dny (ze začátku noci ještě ne). Moc se na něj těším. Byla jsem za ním minulou středu, jenže to byl po operaci ještě oteklý a nemohl ani otevřít oči. Byl taky ještě na přístrojích. Ale byl krásný.

Teď se oba budeme učit. On se musí naučit sát a polykat, já se musím naučit první pomoc a dokrmovat. Takže nám držte pěsti a když nám to dobře půjde, za týden budeme doma všichni. A Adam se bude moci konečně s bráškou pomazlit. 

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.

Od jedné hodiny jsem byla s ním na JIPce a čekali jsme na sanitku. Přijeli o půl druhé. Operace spojení jícnu se totiž provádí téměř ihned po porodu. Rodila jsem v pátek a operace byla nakonec až v neděli. Bohužel neúspěšná, jícen se spojit nepodařilo.

Pokračování příště.

PS: dnes jsou Alexovi 3 měsíce

Toto těhotenství, které budu popisovat, je moje druhé. První bylo bez nějakých větších problémů, ani špatně mi nebylo, přibrala jsem celkem 12 kilo a porod byl rychlý. Podrobnosti jsem už sepisovala dříve, můžete si o tom také přečíst.

Protože jsme chtěli mít druhé dítě, snažili jsme se o něj tak, abych navázala na předchozí rodičovskou dovolenou. Začali jsme se snažit o něco dříve, kdyby to náhodou nevyšlo hned. A taky že nevyšlo. Alespoň podle testu a třetí den zpoždění se dostavila menstruace. Takže druhé kolo. A jen ze zvědavosti jsem si udělala týden po případném "opolodnění" test a byla tam pěkně silná druhá čárka. Což mi bylo divné. Objednala jsem se tedy k doktorovi, měla jsem přijít za 3 týdny. A na první kontrole potvrzeno, že plod odpovídá cca 8. týdnu. 

Ani teď jsem netrávila čas nad záchodovou mísou, ale 3 týdny trval pocit nechutenství. Pak nastalo totální obžerství. Břicho mi začalo růst docela brzo, dočetla jsem se, že je to normální. Všechny kontroly dopadaly dobře, já se i relativně dobře cítila. Test na těhotenskou cukrovku jsem neabsolvovala, respektive jsem tam byla, ale výsledek prvního odběru byl o jednu desetinu vyšší než je limit. Měla jsem se domluvit se svým gynekologem, ten mě rovnou poslal na diabetologii vzhledem k tomu, že jsem měla cukrovku už u prvního. Ani mi to nevadilo, potřebovala jsem nějaký režim ve stravování. Ovšem to s aktivním skoro tříleťákem ne vždycky vycházelo. Naměřené hodnoty ale byly vždy v pořádku.

Až 1.4. 2019 při kontrole v 32. týdnu ( 31+5tt) na apríla mi bylo zjištěno velké množství plodové vody a velká hlavička plodu. Apríl to ale nebyl. Jako měla jsem trošku větší břicho, ale žádné jiné potíže. Hned jsem se měla objednat na kontrolní genetiku. Doktor se tvářil, že to nic nemusí znamenat. Jenže co udělá "koníková" matka? No jasně, začne hledat, co že to ten polyhydramnion je. A to jsem neměla dělat. Ano, někdy to nemusí znamenat vůbec nic, příznaky jako těhotenská cukrovka, Rh faktor krve negativní, to na mě sedělo. Tak jsem si říkala, že to je asi kvůli tomu. Nechtěla jsem si připouštět, že by se mohlo jednat o vrozenou vývojovou vadu (Downův syndrom apod.). Nemohla jsem dospat na kontrolní genetiku hned o 2 dny později. Ta potvrdila velké množství plodové vody, dokonce i větší hlavičku o 5 týdnů než břicho. Žaludek byl vidět. Vrozené vývojové vady se nepotvrdily. S klidnějším myšlením jsem se těšila na další kontrolu u mého gynekologa 15.4. Ten mě poslal raději ještě na velký ultrazvuk do Centra fetální medicíny ve Fakultní nemocnici Olomouc. Tam si mě pozvali na 24.4. Ultrazvuk trval skoro 1 hodinu, protože malý Alex se tam tak mrskal, že nešly pořádně zkontrolovat všechny průtoky. Nakonec se zadařilo a výsledeky byly v pořádku. Ještě 6.5. jsem byla na kontrole u svého gynekologa a ten tvrdil, že se už příště (za týden) neuvidíme. A měl pravdu 🙂

Absolvovala jsem ještě jednu kontrolu v Centru dne 10.5. Podle jejich výsledků zase vše v pořádku. Otočil se ale prdelou dolů, to jsem byla v 36+1tt. Kdyby prý byl hlavičkou dolů už připravený, tak si mě tam nechají. Poslali mě už ale do rizikové poradny a objednali mě na 16.5. (37+1tt). Byla jsem na monitoru, pak si mě doktor zavolal a udělal ultrazvuk. Malý byl už zase hlavou dole a prý vše v pořádku, na hospitalizaci to pořád není. Takže zase nic. Jenže já už tak 2 týdny malého přemlouvám, aby šel ven. Velké množství plodovky mi tak zvětšilo břicho, že mě celé bolelo, jak se kůže natahovala (a samozřejmě popraskala). Nemohla jsem se skoro hýbat, vodit staršího do školky a vůbec někam na nákup už poslední týden opravdu nešlo. A hlavně, už jsem úplně nesnášela narážky na to moje velké břicho. Prý jestli jsem si jistá, že tam je jen jedno. V osmém měsíci a po pravidelných kontrolách? Ne, to si opravdu jistá nejsem. 

Moji mamku jsem si zavolala na výpomoc už od 11.5., protože hrozilo, že každým dnem porodím. Další problém by nastal, kdyby mi praskla voda. Asi tak, jak kdyby se protrhla přehrada, tak takovou silou by mohlo dojít i k porušení pupečníku. Takže šílená panika, že? Každopádně ještě ten den po kontrole (16.5.) jsme se s mamkou domluvily, že pro ni taťka přijede v sobotu (18.5.), aby si ušetřila další dny dovolené. 

Ale Alex to chtěl stejně jinak v 1 hodinu po půlnoci si rupl bazén. Než jsem se stačila rozkoukat, vytopila jsem ložnici. Ještě 2x jsem se musela převléknout, než jsem vůbec nasedla do auta. Říkala jsem si, už je to tady, už ho budu mít u sebe a všechno zvládneme. To jsem ale netušila, co nás ještě čeká a jak se nám život na pár měsíců obrátí vzhůru nohama. Dozvíte se to v pokračování ohledně samotného porodu, o kterém se chystám ještě napsat. 

V kuchyni, kde my maminky asi trávíme nejvíc času, na nás číhají různá dobrodružství. Ať se jedná o naše kulinářské výtvory nebo nás děti překvapí svými myšlenkovými pochody, vždy se z toho stane vtipná příhoda, která se pak vypráví na rodinných sešlostech. Pojďme se některým zasmát. 

Matka kouzelnice

Miluju, jak v jeho očích dokážu všechno na světě. Když jsem chystala toho ježka z vína, tak jsem začala loupáním hrušky. Eliášek přišel, koukal na mě a hnedka říkal, že by tu hrušku chtěl jíst. Tak mu říkám, že až za chvilku - že z ní něco dělám. A Eli se slovy : "Máma z ní dělá banán" si šel hrát
Tak takovýhle frajer já jsem.

(apacheee)

Majoránková polévka

Aneb ten pocit,  když si místo instantní polívky do hrníčku zalejete pytlík majoránky.

(gabinka29)

Nakypřená krupice

Už se rozjíždí i u mě. Uvařím klukům krupičku a místo skořicovým cukrem to posypu kypřícím práškem. Dobrou chuť.

(hildicka)

Hra na schovávanou

Když vám zbyde oběd na zítra, hledáte plastovou nádobu na uložení do lednice, oběd přendáte, letíte ven. Druhý den si přijdete jak největší pako, jelikož oběd v lednici prostě není. A kde je??? Samozřejmě založenej ve skříňce mezi plastovýma nádobama. 

(nikykiky)

Grilovaný chléb

Občas přestává být mateřskou demencí a už je to prostě jenom demence. Třeba jako když si chcete upéct chleba. A protože je zima, dáte si ho nakynout do trouby, nastavíte troubu na 50°C a odejdete si na hodinku na zahrádku. Pak se vrátíte a už na chodbě cítíte, že chleba voní víc než by při kynutí měl. A pak si všimnete, že jste na troubě místo pečení nastavili grilování.

(majvik)

A co vám ostatním? Stalo se také něco podobného? Nebo úplně jiného? Podělte se s námi o vaši příhodu, ať se také můžeme zasmát. Označujte své vtipné příběhy hastagem #materskademence nebo #navrh. Nebo nám ho napište přímo pod tento článek. Už se těšíme na další. 

#mk Blog Academy

Přesně před rokem můj chlap pracoval v Praze. Byl tam vždy na 14 dní a pak pár dní doma. Odjel 29.5. a měl se vracet 10.6. Jenže tragická událost v rodině ho přiměla přijet už 5.6. Dne 31.5. zemřela "švagrová" (přítelkyně od bráchy mého chlapa), která v únoru porodila holčičku. V pondělí 6.6. měla pohřeb a já zrovna byla na kontrole na gyndě. Tam jsme se s doktorem domluvili, že ještě další týden přijdu k němu (byla jsem v 36+5) a pak už budu dojíždět do porodnice. 

Chlap ještě ten den zůstal doma, protože se na cestu zpět do Prahy necítil. Přijel jen na "lehko", měl s sebou jen doklady a telefon. Druhý den, v úterý 7.6.2016, měl objednaný vlak na půl čtvrtou s tím, že ho odvezu na nádraží do Olomouce (cca 9 km). Bylo přesně 14:50, kdy jsme chtěli vyjíždět, jenže já chtěla ještě na záchod. Udělala jsem jeden krok a ucítila jsem takové lupnutí, jak kdyby praskl balonek plný vody. Podívala jsem se na chlapa, na sebe, znovu na chlapa a řekla mu, že ho nevezu já na nádraží, ale on mě do porodnice.

Po cestě jsem všechny obvolávala, že už jedeme rodit. Rodiče mi nevěřili, neboť termín porodu byl až 29.6. Příjem o půl čtvrté. Ještě pořád ze mě tekla plodová voda. Doktorka nás ubezpečila, že podle monitoru budeme rodit asi až v noci. Dostala jsem "pokoj" č. 7.  Není těch sedmiček už nějak moc?

Půl hodiny jsem se ještě sprchovala na míči. Sestřičky mi donesly jogurt a pečivo, chlapa jsem poslala, ať si jde koupit taky něco k jídlu a mně vodu. Když se vrátil, převlékl se, začala jsem mít bolesti, tak raději zavolal porodní asistentku. Ona, že mi dá něco od bolesti, já přikývla. Ale ještě jsem ze sebe vykoktala, že mě to nutí tlačit. Všeho nechala, šla se rychle podívat a jen řekla: "Vždyť už rodíte." Pak jsem tak celkem 3x zatlačila a malý Adam byl venku. Bylo za deset minut sedm. Prošla mnou neskutečná vlna úlevy, štěstí a zároveň strachu, jestli to zvládnu. 

Nedostala jsem žádný epidural, už bylo pozdě. Ani najíst jsem se pořádně nestihla. A kdyby se chlap jen o chvilku zdržel v obchodě, tak ani on ten porod nestihne. Takový to byl cvrkot. 

Jsem pevně přesvědčená, že zemřelá "švagrová" nás přišla navštívit ve chvíli, kdy jsme se chystali na nádraží, aby chlap mohl být u porodu. Kdyby jel z Prahy, tak to určitě nestihne. 

Dnes je tomu už rok a já si to pamatuju, jako by to bylo včera.

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Že by tak pověstná #materskademence?

Ráno rychle chystám kousek žvance pro to moje hladovějící dítě, dělám to co nejrychleji, než se hladové "ham ham" změní ve lví řev.

...

Mise splněna... Když ale později v kuchyni hledám chleba, abych si taky udělala jídlo, tak není k nalezení. Hledám v chlebníku, na lince, na stole... Pak mě něco osvítilo a říkám si,  že přece nejsem takový blbec, abych ho strčila do lednice. No a ejhle! asi jsem.

(dennie111)

Oholený dort

Narychlo dělám nepečený dort, potřebuji spotřebovat šlehačku ve spreji a zakysané smetany. Kluci samozřejmě asistují. Ríša sedí na lince a míchá ve své misce kukuřici. Páťa stojí u linky na židli a přidává suroviny. Poslala jsem ho do ledničky pro šlehačku a ať to tam nastříká, že to pak celé nalijeme do formy. Mezitím jsem u dřezu loupala vajíčka a slyším: ššššš ššš. Pomyslím si, jak je to mé dítě šikovné.. Něco mě donutí se otočit.. To šššš nedělala šlehačka, ale manželova pěna na holení.. Tož šťastné a veselé..

(kami1984)

Není vám teď nějaká příhoda povědomá? Podělte se s námi do komentářů pod článek a nenechte nás v tom samotné. A pokud ještě na nějakou podobnou příhodu narazíte, nezapomeňte ji označit #navrh.

#mk blog_academy

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

Po několika minutách se muž vrací, když najednou mrskne bravurní otočku ve dveřích, chytá je a běží zase domů. Za chvíli se vrací do auta a povídá: "Já tak spěchal, abyste dlouho nečekali, že jsem nechal klíče v zámku a dveře do bytu otevřené. Došlo mi to, než se vchodové zabouchly, jinak bychom se neměli jak dostat domů. Trpím mateřskou demencí a ty to napiš na koně, ať si ty holky nemyslí, že je to jen ženská záležitost!"

A aby svá slova potvrdil, tak mu dnes přišel balíček s dárky pro mě k Vánocům. Trošku jsem po našem nedávném rozhovoru tušila, že bude nadílka od Yankee candle, každopádně jistá jsem si až dnes, protože mého drahého nenapadlo nic lepšího, než ten hyper voňavý balík narvat do skříňky na toaletě, která má rozměrově tak metr na metr. Pokud chcete ztrácet vědomí z přemíry vůně na co nejmenším prostoru, jste u nás na wc vřele vítány! #materskademence po chlapském. 

(kaci90)

3. S radostí ze sebe udělá postel

Takhle u nás uspával táta, když malému byl měsíc a půl. 

(fejfarka)

4. Umí sám sebe uspat

Muž uspává Daníka, v chůvičce slyším, jak mu vypráví pohádku .... potom ticho a odfukování. Říkám si: "Á, někdo už spí."... po chvíli ticha se ozve : "Mamíííí, táta už spí."

(andys85)

Jsou to totiž ty nejlepší důvody, jelikož je napsal sám život maminek a tatínků z Modrého koníka.

Napadne vás ještě také další důvod? Nebo jste nějaký u někoho zahlédli? Přidejte k němu #navrh nebo vložte sem pod článek.

O tom, zda mateřská demence opravdu existuje nebo je to jen výmysl a omluva "neschopných" matek, bychom mohli debatovat a psát na desítky stránek. Stojím si za tím, že my matky jsme nějakým způsobem trošku poznamenané. Já třeba hodně zapomínám, jiná zase trošku blbne. Ale holky, dobrá zpráva je to, že v tom nejsme samy.

Pojďte se se mnou teď podívat na 3 důkazy, že naši muži umí také občas zaperlit.

Čaj o páté 

Tak teď mě můj manžel opět pobavil.

Přilítne do obýváku s obalem v ruce a spustí:  "Můžeš mi jako říct, co to má znamenat?"

Já: "No, promiň, tak to asi Tina hodila na zem."

Manžel: "Jo Tina? A kde to jako asi vzala? Nikdy jsme to doma neměli!"

To už nechápavě na něj koukám: "Zlato, nevím, o co ti jde, ale čaj doma máme pořád a tak ten obal hodila na zem..."

Manžel se znovu podívá na obal: " Ježiš promiň, já myslel , že je to obal od kondomu a místo Leros, jsem četl Eros.."

(xoriska)

Domácí karaoke

#materskademence ? Ta se pozná podle toho, že vám dítě už půl hodinky spí a vy si s tatínkem stále broukáte dětské písničky a soutěžíte, kdo to zazpívá líp.....on vyhrává

(summer18)

A pak, že jen matky zblbnou...

Jedu takhle po ránu se starším synem na kontrolu na oční, mladšího hlídá tatínek, starší trošku něco brblá, ale moc neprotestuje. Dojedeme na místo, je to přes celé město, otočím se na dítě a v tu chvíli mi to dojde. Spletla jsem si děti a kontrolu měl mít mladší... starší má oči v pořádku... #materskademence a vlastně i otcovská, protože mu to vůbec nebylo divný.

(alidavol)

Ráda bych také přidala nejen jednu historku o otcovské demenci svého muže, ale jak už jsem psala výše, jsem poznamenaná zapomínáním. Takže jsem všechny zapomněla.

Máte také nějakou vtipnou příhodu s vaším mužem? Tak sem s ní. Ať máme víc důkazů, že v tom opravdu nejsme samy. Označte je, prosím, hastagem #navrh. Toto označení použijte, když i vy najdete nějaký vtipný příspěvek.