Vážené čtenářky, velmi děkuji za užitečnou zpětnou vazbu. Jsem si vědoma spousty nedostatků a vy jste mi pomohly poodhalit ještě mnoho dalších. A to je dobře, protože tím můžu knihu zdokonalit.

Rozhodla jsem se napsat samostatný článek než odpovídat na jednotlivé komentáře, jelikož se více rozepíšu.

Zaujala mě diskuze na téma Viktorův dopis! Musela jsem si to přečíst šestkrát, než jsem pochopila, co na tom není janedv jasné. A pak jsem se plácla do čela a říkám si: „Joo takhle! Aha! No jo. To mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo takto vyznít!“ A zmátlo to více lidí, koukám 🙂

Dovysvětlím. Viktor už na začátku dopisu zmínil, že nechce být moc patetický. Ale přece jenom na něj v závěru dopisu ta tíha beznadějné situace dolehla. S těžkým srdcem ji opouštěl, aby už ji nepotkával. Chtěl však, aby věděla, že ji miloval tak, jako žádnou jinou. Miloval ji tak, že by se s ní chtěl oženit a mít s ní děti. Potřeboval, aby to věděla, ale nechtěl, aby to vyznělo jako prosebný patos. Proto se trochu od té situace odosobnil a zvolil jiný styl. Johana věděla, že mluví o ní. Kdyby v tom figurovala jiná žena, určitě by se to promítlo v jejich pocitech, které by zmínila.

Ale je pravda, že o spoustě pocitů se Joz nezmínila. Např. ty výčitky svědomí vůči manželovi – tohle je složité téma a nechci ho odbýt v pár větách zde v dodatku. V knize tyto pocity podrobně popíše. Každopádně – další podnět k přepracování a doplnění!

Ještě bych chtěla zmínit, že závěr, který jste četly je dost okleštěný. Rozhodovala jsem se totiž mezi dvěma variantami – buď ho napíšu rychle a zkráceně, abyste nemusely dlouho čekat na to, jak to dopadne. Anebo budu psát závěr do detailu propracovaný, avšak byste na něj čekaly několik týdnů. Protože tento příběh jsem psala doslova na koleni, po nocích a ve vzácných chvilkách klidu, zvolila jsem první variantu. Nicméně s vědomím, že jednání hlavních hrdinů v té oficiální verzi více rozvinu a dám mu mnohem lepší formu.

Také jsem ještě chtěla říct, že Viktorovi teď není 52 ale 53! Kdo si to správně spočítal? 😀

Ještě jednou DÍKY! Moc mi vaše zpětná vazba dává.

Moje milé čtenářky (nebo i čtenáři?).

Moc vám děkuji za přízeň, kterou jste mi v průběhu několika týdnů věnovali. Byl to pro mě hnací motor a bez vás bych to nikdy v životě takto rychle nesepsala. Rvalo mi srdce, když jste netrpělivě čekali na každou další kapitolu a já ji nemohla pro vás rychle napsat. Jsem totiž jen obyčejná žena, která chodí do práce, má manžela, děti a kupu povinností. Ale nakonec jsme se dobrali do zdárného konce a vy konečně víte, jak to dopadlo.

A teď k vaší otázce, která se skloňovala snad pod každou kapitolou – je tohle fikce nebo pravda?

Trochu si teď připadám jako Jonathan Frakes z pořadu Věřte nevěřte – pamatujete, ne? Napínám vás, já vím. Rozhoduji se totiž, jak na tuto otázku správně odpovědět. A odpovím takto:

Příběh je smyšlený, protože je zasazen do jiné doby a prožívají ho jiné postavy, ale odehrává se na reálném podkladě. 90 % zážitků s Alzheimerem je autentických – osobně prožitých. Dějová linka s Viktorem není má zkušenost, ale tento příběh se stal. Jen jsem tento osud propůjčila Johaně, která s ním naložila tak, jak bylo vlastní jejímu charakteru.

Všechny uvedené postavy mají reálný předobraz.

Chtěla bych ještě podotknout, že jste nečetli hotové literární dílo, ale byli jste součástí tvůrčího procesu.

Kdysi jsem dostala jednu dobrou radu: „Pokud chceš vědět, jestli je to (cokoliv, co tě baví) opravdu dobré, tak to sdílej. Nevadí, že to není dokonalé. Prostě to sdílej. Sdílej ten nápad, tu myšlenku. Získáš užitečnou zpětnou vazbu, díky které se pak můžeš zdokonalovat.“

V lednu tohoto roku jsem se rozhodla, že to tedy zkusím. A když jsem s bušícím srdcem uveřejnila první kapitolu, překvapilo mě, že to má pozitivní ohlas.

A také moc děkuji i za konstruktivní kritiku. Opravdu moc mi pomohla. Viděla jsem, jak se mi s každou další kapitolou – díky vám – styl psaní vyvíjí a zraje.

A díky vašemu nadšení si dovolím si trochu neskromně konstatovat, že by tento příběh mohl zaujmout nakladatele, kterého určitě oslovím.

Je však na knize ještě spousta práce. Prvotní kapitoly musím přepsat. Původně jsem zamýšlela zahrnout více témat, které jsem pak vlastně nedokončila a pro čtenáře pak v průběhu příběhu pozbyly význam. Mnoho postav potřebuje dokreslit a rozvětvit důvody jejich jednání. Jsem si vědoma i stylistických chyb, opakujících se slov, dokonce jsem objevila i hrubku! Je tam i pár faktických chyb. To všechno jste velkoryse přehlíželi!

Další otázka, kterou jste mnohokrát zmínili, byla, zda bude mít příběh pokračování. Odpověď je ano.

Vím, že se opakuji, ale ještě jednou vám moc děkuji za každou zpětnou vazbu. 

A teď bych vás ráda požádat ještě o jednu věc. Potřebuji vymyslet název. Pomůžete mi?