Smiř se s tím, jaké je Tvoje dítě!

Také Vás Vaši rodiče směřovali a přetvářeli k obrazu svému? Nebo Vám naopak dali volnost a nechali projevit Vaši osobnost? Já jsem od mala byla ukázkový šprt, takže už od první třídy jsem měla naplánovanou střední i vysokou školu (bylo mi umožněno vybrat si jaké školy to budou). Na jednu stranu jsem za vzdělání ráda, ovšem na druhé straně jsem to pociťovala jako neustálý nátlak a očekávání, které musím naplnit. Věděla jsem, že se mamka chce pochlubit kámoškám, že jsem na dobré škole a já ji rozhodně nechtěla zklamat. Do teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu, co pro mě znamenalo zkouškové období. Takže jsem se rozhodla, že svému dítěti dopřeju přirozenější vývoj. Ovšem narazila jsem už v prvních dvou letech jeho života a nebýt manžela, tak by celé moje předsevzetí bylo dávno to tam. Začíná to nenápadně tím, jestli už miminko pase koníky, pak jestli už sedí, stojí, chodí, jestli už mluví a zda už chodí na nočník. Netroufám si odhadovat, co přijde na základní škole a později. Syn má dva a půl roku, plínky má na noc, s mluvením to také není žádná sláva. Pod palbou otázek a následných rad, co mám dělat pro to, aby se to zlepšilo (o žádné rady jsem nežádala), jsem se začínala cítit pod tlakem, že dělám něco špatně. Můj syn nesplňuje tabulky, co teď? Manžel mě několikrát nachytal, jak sedíme doma na gauči a učíme se barvy, ovšem ze hry se stal domácí úkol. Začala jsem od syna očekávat něco, co on zatím nezvládal. Stěžovala jsem si manželovi, že dělám co, můžu a stejně to nemá valný výsledek. Ostatní děti přece tohle a tamto už dávno zvládají, nebylo čím bych se mohla pochlubit kamarádkám. Odpověď byla vždy stejná: "Ale my nemáme ostatní děti, smiř se už s tím, jaké máme dítě!" a měl pravdu. Manžel tak naštěstí zatáhnul za brzdu a já pochopila, že se chovám stejně jako moji rodiče.

Náš syn opravdu ve svém věku ještě dost věcí neumí, ale věřím mu, že je zvládne, až bude chtít a bude na to připravený. Učíme se a poznáváme věci nenápadně hrou, bez nátlaku a velkých očekávání. Můj manžel mi k tomu velmi rád připomíná, že i Albert Einstein se naučil mluvit až ve čtyřech letech.