Holka vs. kluk aneb jak jsem pochopila nepochopení

Jsem maminkou dvou dětí. Mám syna a dceru. Synovi je dva a půl roku, dcerka má tři měsíce. Ty tři měsíce, co je s námi, mi stačily k tomu, abych pochopila, jak moc nechápaly ostatní maminky, kamarádky a dokonce i moje vlastní maminka, když jsem jim vyprávěla, jak je to se synem obtížné. Syn byl od narození uplakané miminko, naspal jen pár hodin denně, celé noci jsme si ho s manželem střídali a chovali. Trápilo ho bříško, později zoubky, očkování vždy provázely horečky atd. Byl velice živé a společenské dítě. Od 4 měsíců jsme ho brala na cvičení s miminky, pak na plavání, angličtinu a snažila se ho všemožně včlenit do dětského kolektivu. Ovšem dost často to končilo průšvihem, náklonnost k dětem projevoval objímáním, ale nejednou se do nějakého dítka u toho i zakousl. Hlídala jsem ho, jak to šlo, ale ne vždy jsem to uhlídala a opravdu nikomu nepřeju vysvětlovat cizí mamince, že to syn nemyslel zle a že se za něj moc omlouvám a tak do nekonečna... Vyvrcholilo to, když mu byly necelé 2 roky, opět proběhl jeden kousací incident, tentokrát byla jeho obětí krásná blonďatá holčička v dětském koutku. Její babička tam přede všemi na mě začala křičet, že zavolá ochranku a co s tím hodlám dělat a jak to budeme řešit. Strašně jsem se omlouvala, syna rychle sbalila a jeli jsme pryč. Cestou domů jsem skoro neviděla přes slzy. Strašně mě to mrzelo. Vždyť jsem mu neustále vysvětlovala, že nemůže ostatní děti kousat, že je to bolí, ale nebylo to nic platné. Tou dobou jsem již byla těhotná. Děsilo mě, jak se bude chovat k miminku, jak tohle zvládneme. Vyhledávala jsem na internetu rady psychologů, radili kde co, ale v jednom se shodovali všichni, chce to čas, některé děti to prostě dělají a zhruba mezi 2-3 rokem se zklidní. 

O pár měsíců později jsme dali syna na 3 dny v týdnu do školky. Je neuvěřitelně zničující přijít do školky a poslouchat, že tahá holčičky za vlásky nebo kouše do dětí. Připadala jsem si jako malá holka, kterou paní učitelka kárá za špatné chování. Domů jsem jezdila s brekem. Měsíc na to přišla na svět dcerka. Hodně kamarádek mi tvrdilo, že s příchodem sourozence se syn zklidní. Přiznám se, že jsem v to doufala. Stalo se. Sice má pořád přebytky energie, ale je to kluk, takže je živější, ale přestal ubližovat dětem a hlavně ségru chrání a hlídá. 

A jak se mi podařilo pochopit pohled ostatních maminek na toho našeho ďáblíka? Velice jednoduše, dcerka je anděl. Spinká, krásně baští, bříško ji netrápí, zapláče jen občas, takže konečně chápu, co je pohodové mateřství, jak vypadá hodné a klidné dítě a jak musí takový divočejší kluk vypadat pro někoho, kdo nemá děti nebo má doma andílka. Většina takových lidí vás hned odosudí, že si nejste schopni své dítě pořádně vychovat a koukají na vás skrz prsty. 

Kouzlo dětí spočívá i v tom, že je každé jiné, s některými je to snadné, s jinými je to trochu obtížnější. Nám nezbývá než se s tím smířit a podle toho ke každému dítěti přistupovat a zároveň respektovat i ostatní maminky. Věřte, že mnohdy dělají, co je v jejich silách a co považují za nejlepší a stejně se jejich Pepíček nebude chovat tak ukázkově, jako sousedovic Anička, které stačí jednou vysvětlit, že z okna se skákat nebude, Aničku pak ani nenapadne to zkusit, zatímco Pepíčka nezastaví ani dětské zámky na oknech.