evik_svistik
    31. led 2018    Čtené 201x

    Smiř se s tím, jaké je Tvoje dítě!

    Také Vás Vaši rodiče směřovali a přetvářeli k obrazu svému? Nebo Vám naopak dali volnost a nechali projevit Vaši osobnost? Já jsem od mala byla ukázkový šprt, takže už od první třídy jsem měla naplánovanou střední i vysokou školu (bylo mi umožněno vybrat si jaké školy to budou). Na jednu stranu jsem za vzdělání ráda, ovšem na druhé straně jsem to pociťovala jako neustálý nátlak a očekávání, které musím naplnit. Věděla jsem, že se mamka chce pochlubit kámoškám, že jsem na dobré škole a já ji rozhodně nechtěla zklamat. Do teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu, co pro mě znamenalo zkouškové období. Takže jsem se rozhodla, že svému dítěti dopřeju přirozenější vývoj. Ovšem narazila jsem už v prvních dvou letech jeho života a nebýt manžela, tak by celé moje předsevzetí bylo dávno to tam. Začíná to nenápadně tím, jestli už miminko pase koníky, pak jestli už sedí, stojí, chodí, jestli už mluví a zda už chodí na nočník. Netroufám si odhadovat, co přijde na základní škole a později. Syn má dva a půl roku, plínky má na noc, s mluvením to také není žádná sláva. Pod palbou otázek a následných rad, co mám dělat pro to, aby se to zlepšilo (o žádné rady jsem nežádala), jsem se začínala cítit pod tlakem, že dělám něco špatně. Můj syn nesplňuje tabulky, co teď? Manžel mě několikrát nachytal, jak sedíme doma na gauči a učíme se barvy, ovšem ze hry se stal domácí úkol. Začala jsem od syna očekávat něco, co on zatím nezvládal. Stěžovala jsem si manželovi, že dělám co, můžu a stejně to nemá valný výsledek. Ostatní děti přece tohle a tamto už dávno zvládají, nebylo čím bych se mohla pochlubit kamarádkám. Odpověď byla vždy stejná: "Ale my nemáme ostatní děti, smiř se už s tím, jaké máme dítě!" a měl pravdu. Manžel tak naštěstí zatáhnul za brzdu a já pochopila, že se chovám stejně jako moji rodiče.

    Náš syn opravdu ve svém věku ještě dost věcí neumí, ale věřím mu, že je zvládne, až bude chtít a bude na to připravený. Učíme se a poznáváme věci nenápadně hrou, bez nátlaku a velkých očekávání. Můj manžel mi k tomu velmi rád připomíná, že i Albert Einstein se naučil mluvit až ve čtyřech letech. 

    evik_svistik
    31. led 2018    Čtené 417x

    Holka vs. kluk aneb jak jsem pochopila nepochopení

    Jsem maminkou dvou dětí. Mám syna a dceru. Synovi je dva a půl roku, dcerka má tři měsíce. Ty tři měsíce, co je s námi, mi stačily k tomu, abych pochopila, jak moc nechápaly ostatní maminky, kamarádky a dokonce i moje vlastní maminka, když jsem jim vyprávěla, jak je to se synem obtížné. Syn byl od narození uplakané miminko, naspal jen pár hodin denně, celé noci jsme si ho s manželem střídali a chovali. Trápilo ho bříško, později zoubky, očkování vždy provázely horečky atd. Byl velice živé a společenské dítě. Od 4 měsíců jsme ho brala na cvičení s miminky, pak na plavání, angličtinu a snažila se ho všemožně včlenit do dětského kolektivu. Ovšem dost často to končilo průšvihem, náklonnost k dětem projevoval objímáním, ale nejednou se do nějakého dítka u toho i zakousl. Hlídala jsem ho, jak to šlo, ale ne vždy jsem to uhlídala a opravdu nikomu nepřeju vysvětlovat cizí mamince, že to syn nemyslel zle a že se za něj moc omlouvám a tak do nekonečna... Vyvrcholilo to, když mu byly necelé 2 roky, opět proběhl jeden kousací incident, tentokrát byla jeho obětí krásná blonďatá holčička v dětském koutku. Její babička tam přede všemi na mě začala křičet, že zavolá ochranku a co s tím hodlám dělat a jak to budeme řešit. Strašně jsem se omlouvala, syna rychle sbalila a jeli jsme pryč. Cestou domů jsem skoro neviděla přes slzy. Strašně mě to mrzelo. Vždyť jsem mu neustále vysvětlovala, že nemůže ostatní děti kousat, že je to bolí, ale nebylo to nic platné. Tou dobou jsem již byla těhotná. Děsilo mě, jak se bude chovat k miminku, jak tohle zvládneme. Vyhledávala jsem na internetu rady psychologů, radili kde co, ale v jednom se shodovali všichni, chce to čas, některé děti to prostě dělají a zhruba mezi 2-3 rokem se zklidní. 

    O pár měsíců později jsme dali syna na 3 dny v týdnu do školky. Je neuvěřitelně zničující přijít do školky a poslouchat, že tahá holčičky za vlásky nebo kouše do dětí. Připadala jsem si jako malá holka, kterou paní učitelka kárá za špatné chování. Domů jsem jezdila s brekem. Měsíc na to přišla na svět dcerka. Hodně kamarádek mi tvrdilo, že s příchodem sourozence se syn zklidní. Přiznám se, že jsem v to doufala. Stalo se. Sice má pořád přebytky energie, ale je to kluk, takže je živější, ale přestal ubližovat dětem a hlavně ségru chrání a hlídá. 

    A jak se mi podařilo pochopit pohled ostatních maminek na toho našeho ďáblíka? Velice jednoduše, dcerka je anděl. Spinká, krásně baští, bříško ji netrápí, zapláče jen občas, takže konečně chápu, co je pohodové mateřství, jak vypadá hodné a klidné dítě a jak musí takový divočejší kluk vypadat pro někoho, kdo nemá děti nebo má doma andílka. Většina takových lidí vás hned odosudí, že si nejste schopni své dítě pořádně vychovat a koukají na vás skrz prsty. 

    Kouzlo dětí spočívá i v tom, že je každé jiné, s některými je to snadné, s jinými je to trochu obtížnější. Nám nezbývá než se s tím smířit a podle toho ke každému dítěti přistupovat a zároveň respektovat i ostatní maminky. Věřte, že mnohdy dělají, co je v jejich silách a co považují za nejlepší a stejně se jejich Pepíček nebude chovat tak ukázkově, jako sousedovic Anička, které stačí jednou vysvětlit, že z okna se skákat nebude, Aničku pak ani nenapadne to zkusit, zatímco Pepíčka nezastaví ani dětské zámky na oknech.