Zmatky nastávající matky
Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!
A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!
Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.
Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!
Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...
A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.
Ženy, věděly jste, že pravděpodobnost, že se zdravému páru podaří počít potomka na první dobrou, je jen 15%? V našem věku ještě míň? Takže zatím co jsem fňukala, jak malá rozmazlená holka, že už nestihnu uskutečnit všechny plány, co jsem před dítětem ještě měla, postupně jsem si začínala čím dál více uvědomovat, že je to zázrak. Budeme mít mimi. Lepší hned, než roky čekat a trápit se, že to nejde. A když k nám to malé chce tak brzy, asi to má nějaký důvod. Prostě to tak mělo být.
Když mi doktorka v devátém týdnu na prvním ultrazvuku ukázala bušící srdíčko, začala jsem si více uvědomovat, že se mi to jen nezdá. Je to realita, kterou prořívám. Stvořili jsme nový život. Je to zázrak. Náš malý zázrak, co ve mě roste. Však život nekončí, jenom se změní. A my to spolecně zvládneme.
Dost mě však zaskočily reakce matek i nematek, když jsem se pokoušela s nimi svůj rozpolcený stav sdílet a hledat radu a oporu. Místo podpory a uklidnění, jsem se dočkala spíš odsouzení. Jak to, že nejsi hned šťastná, jako blecha? Budeš máma, ty musíš být šťastná! Připadala jsem si chvílemi jako kriminální zločinec, že se hned nevznáším na obláčku. Že mám pochybnosti a možná i strach. Copak to nikdo v začátcích nezažil? Každá byla hned šťastná, vše sluncem zalité a jednorožci prdící duhu všude kolem? Místo podpory a pochopení se mi dostalo spíš rány mezi oči a hromada řečí o tom, co jsem to za matku. Že jsem nevděčná a hloupá, sobecká, a kdovíco ještě. Nezapomněly dodat, co by za to jiní dali! Až jsem si říkala, co je se mnou sakra špatně, že se nedokážu hned radovat. Tak moc jsem chtěla slyšet, že to přejde, že se začnu těšit, až se s tím vnitřně srovnám. Celkově nečekané změny špatně snáším a potřebuju čas se na nové věci a situace adaptovat. Stačilo říct, že to bude dobrý. A mou vyděšenou maličkost obejmout...
Tohle krizové a rozpolcené období se mi podařilo překonat jen díky podpoře mé nejlepší přítelkyně a mého báječného manžela, který když viděl, jak se hroutím, dělal a říkal to všechno, co jsem zrovna potřebovala slyšet. Že to zvládneme. Že se moc těší. Že budu skvělá máma a že se do miminka určitě zamiluju, a že to bude brzy. Že všechno bude v pořádku. A za to jim moc děkuji.
To jsem sice ještě netušila, jaké mě čekají vzrušující zážitky, ale pomalu, ale jistě jsem se začínala těšit.
No a o tom zase jindy...
Doporučujeme
@lvl16 Jee, koukám, že máme termín ve stejném týdnu 🙂 Tak hlavně přeji, ať je vše v pořádku.
Mě tyhle pocity hrozně zaskočily a neměla jsem kolem sebe nikoho, kdo by mi řekl, že je to běžný. Tak jsem to sepsala, i pro všechny maminky, které se případně potýkají s něčím podobným. Aby věděly, že je to ok a že se to srovná. Časem. Někdy dřív a jindy déle. Dost se píše o tom, že se někdy nedostaví ta obrovská láska hned po porodu, ale chvíli jí to trvá, než přijde. Ovšem u plánovaného rodičovství jsem o rozporuplnych pocitech při těhotenství moc nenašla...
Patřím do těch 15% a mám doma Štírku, co měla být Váha.
Také patříme mezi zmíněných 15%, ačkoliv tedy lékaři předpovídali, že to nepůjde snad nikdy. Asi proto jsem to nikdy moc neřešila a taky proto jsem byla pak tolik zaskočená a pocit radosti se dostavil asi až po porodu v šestinedělí. Netoužila jsem ani po bondingu a když jsem syna poprvé uviděla nezalil mě hned pocit blaženého štěstí. Byla jsem ráda, když si ho sestry ještě nechali na noc a já se mohla pořádně vyspat. Že to má někdo jinak a je hned šťastný, tím se nemusíš trápit. Sto lidí sto chutí...
Já jsem v těch 15 % hned dvakrát. Obě těhotenství zklamaná a rozčarovaná, že to šlo tak rychle, že jsem ani nestihla sledovat ovulaci a počítat plodné dny 😀 ani u jednoho jsem těhotenství nijak extra neprožívala, pro mě je miminko asi reálné, až když ho mám v ruce 😀 a láska na první pohled se taky nekonala, u staršího přišla ta pořádná láska až s jeho prvním úsměvem ❤
Já chápu i tebe i ostatní maminky, ty jsi to nemyslela zle a hledala podporu zatím co jiné maminky tvoje reakce jen četli a pochopili to tak že budeš hrozná matka, ale oni to určitě nemysleli zle, jen tě neznají a neznají tvůj příběh tak to hned pochopili v nejhorším obrázku... Já když zjistila že jsem těhotná měla jsem zase hrůzu z toho že ani nevím jak se oblika plenka, jak můžu být máma ...a co když nebudu vědět jak ho uklidnit prostě tímhle si projde každá máma, hlavní je že to určitě zvládneš a budeš skvělá mamka❤️
Jednoho štíra kluka máme doma a procházka růžovou zahradou to není 😂😂😂😂
Od narození to nespí, věčně řve.. teď už má i svoji hlavu, všude vleze, na všechno chce dosáhnout a každou chvíli řev, protože se někde bouchl...
Ale je strašně šikovný a učenlivý...tak třeba mu jednou půjdu na promoci😆😆😆
Tento clanek mi mluvi z duse. Taky byl u nas "plan" mit jarni miminko a narodi se nam strelec, taky jsem byla zmatena z jidla (oh jak bych si dala hermelin na grilu). Byla jsem stastna od zacatku, protoze jsem si uvedomovala jaky je to zazrak, kdyz se to podari na poprve (mam kolem sebe lidi, kteri se snazili roky), ale to neznamena, ze nejsem vydesena jak to zvladnu. Mam celkem tezke tehotenstvi, a casto mi hlavou probehne, ze kdyz sotva zvladam tohle, co bude potom ..
Taky mi autorka mluví z duše. A to jsem si myslela, že jsem s dětmi sbehla, ségra měla děti, V Anglii jsem se starala o 3tydenni miminko... A přesto mě ty moje dvě čárky dost vzaly. Těšila jsem se, ale byla tam velká ale... A pak na konci tehu jsem si říkala bože, co jsme to udělali, zvládnu se postarat o dítě??? No a Dnes mám tři. U třetího jsem taky mezi těmi 15% na první dobrou a byla jsem v šoku. Bylo to podle mě mimo ovulaci, chtěla jsem se ještě "tak trochu rozmyslet" jestli třetí vážně ano nebo ne... A navíc jsem si spocitala, že má být ryba, ale jak se znám, bude dřív, takže vodnář. A já si malovala Lva, Raka, nebo aspoň berana. A mám nejmladší vodnář, prostředni střelec a nejstarší býk... Ascendent znám u všech taky a nejlíp tedy vyjdu se střelcem... Ale všichni jsou moje <3
Krásný článek 😉 myslím si že tady pochopení najdeš. Sice ne ode všech, ale ano. A jestli už jsi se začala radovat z miminka, které ještě není na světě, tak jsi dobrá! Mě se každý ptal jak se na prvního syna těším když jsem byla těhotná a chtěli ode mě slyšet asi všichni ódy jak jsem nejvíc happy.. Ale já se cítila úplně normálně. Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu, takže jsem neměla ani žádné pocity štěstí, ale ani neštěstí. Přišla jsem si, tak jak píšeš, jako nejhorší matka. Jenže ono se vše po porodu změní.. Držíš ruce tvoje malinké stvoření, které je pro tebe to nejkrásnější a postupně přichází všechny emoce, všechna láska... Prostě u někoho to opravdu přijde až po porodu, ale podle mě to není špatné, prostě se to musí zažít a prožít 😘
Děkuji, maminky, za krásná slova ❤ Nevím, proč jsem se sem nešla svěřit hned - mohla jsem si ušetřit spoustu špatných pocitů a výčitek svědomí.
no páni, jako kdybych to psala já! Jsem v pátém měsíci a vůbec nechápu všechen ten humbuk okolo miminek, hroutím se z toho, co všechno budeme muset nakoupit- kde na to vezmeme a neuslintávám z cizích slintajících dětí...Připadám si jako vyvrhel mezi těhulema, naposledy mi naskakovaly pupínky když jsem poslouchala jednu těhotnou známou jak se rozplívala nad svým 3D ultrazvukem. Ano taky jsem dojatá, když vidím mimi naživo u doktora, ale nemusím z mého těhotenství dělat aféru všude okolo. Naštěstí většina mých známých je bezdětná , takže nehrozí přihlouplé rady, mě spíš berou jako zábavnou atrakci a okukují mě. Včera mi švagrová řekla, že už mám velké břicho, no nemá srovnání, sama balancuje na hraně anorexie. Mejdany s manželem jsou minulostí, připadám si děsně nudná a neustále nepříjemná a nedokážu to ovlivnit. Už chci rodit, pak aspoň budu mít důvod se hroutit :D držím palce a ráda si zase něco přečtu...
Začni psát komentář...
Já si myslím, že tyhle rozpolcené pocity má teda každá nastávající máma 🙂. My jsme s manželem miminko plánovali, snažili se o něj několik měsíců a stejně pro mě dvě čárky na testu byly šok a žádná euforie se nedostavila. Naopak jsem byla plná obav a nejistoty (Je dobrý nápad přivést do tohohle světa dítě? Zvládneme to s manželem, jsme na to už dost zralí, co jsme si o sobě sakra mysleli? Co když se něco stane? Co když miminko nebude v pořádku?...). A alkohol a tatarák a sushi a tak mi chybí hrozně. A musím říct, že i teď ve 30tt je pro mě celé to těhotenství trošku surreální a nejsem s mateřskou rolí 100% ztotožněná.