Chemo chemo chemo...aneb kojení nemusí být vždy prevence

Chemoterapie...Jo, tak to budu holohlavá, minimálně půl roku v posteli, každým dnem na prahu smrti, totálně vyčerpaná. Tak to byly moje představy...Které jsem si vytvořila podle toho, co jsem četla...na internetu, v médiích. Zdendovi jsem s naprostou vážností sdělila, že budu potřebovat někoho, kdo u nás po dobu léčby bude a bude se starat o děti a trochu i o mně...Z. mamka zrušila práci...A já nastoupila na svou první chemoterapii....

Už před ní mi doktorka i sestřičky, které chemo podávají, všechny mé představy vyvrátily...A já získala pocit, že to bude pohodička. Poležím si, vyspím se, zkouknu film, něco přečtu...Takový luxus jsem už pro sebe dlouho neměla...A taky jsem si tímto okamžikem zakázala číst cokoliv na internetu. Protože hlava je mocná a když si někde přečtu, že někdo po chemu blil jak amina, tak vsadím svoje prsa (teda ty už asi ne, nikdo by je nechtěl) na to, že já budu zvracet také...Takže jsem vsadila vše na sugesci a prostě jsem v den CH nakráčela na oddělení, kde se ty zázračné koktejly podávají, jako kdybych šla do nějakého welness studia...No co vám budu povídat, z toho co jsem si naplánovala jsem nestihla nic...Měla jsem kabelu plnou jídla, knih a časopisů a snědla jsem jednu housku a přečetla dvě věty...Jednu v knížce a jednu v časopise...a nezamouhřila jsem ani oko...

Bylo to totiž rychlejší než jsem čekala...Napařit ruku, aby byly vidět žíly (před tím, tedy vybrat tu, kterou obětuju), spolknout prášek proti blití, jedna bílá infuze, záchod, druhá červená infuze, záchod, třetí bíla infuze. V mezičase školení na chemoterapii, jakože co můžu jíst (můžu vše z čeho se nepobleju), co můžu dělat (můžu vše z čeho se také nepobleju) a co dělat až mi začnou padat vlasy (oholit a na noc kulich, aby mi chuděrka hlava, která byla bez vlasů naposled v roce 1985, neomrzla). Pak následovala trocha šprýmů se spoluležícími a šup, odpojit a hurá domů...