Tak o porodu se snad ještě rozepíšu, teď na něj vzpomínám s přiblblým úsměvem na rtech jak na jednu nejkrásnějších věcí v životě. V pondělí, když jsem řvala, že UŽ NECHCI, to tak rozhodně nebylo. Ale na co rozhodně s úsměvem vzpomínat nebudu -  je porod číslo dvě, aneb dojít si na záchod. Zvlášť, když se vám během porodu podaří spolu s nádherným miminkem vytlačit něco, co fakt nechcete. Ať žijí hemeroidy. Ale i přes to vše, se to nakonec podaří a vy víte, že to za to stojí. Za ten zázrak, kvůli kterému se vám přihodí tato nechutnost. - bolest než se ten pidižvík přicucne k prsu (nechápu, kde se ta síla v tak malém tvorečkovi bere), to je přesně ta bolest, kdy se vám kroutí palce u nohou, řvete jak tygr a brní vám vše. Ale víte, že ta bolest za to stojí. Protože zachvíli je bolest zapomenuta a vy s láskou hledíte na to malé všechno. - bolest břicha, které nastane po odeznění bolesti bradavky po přisátí malé přísavky. Aneb zavinování dělohy. Ale víte, že to za to stojí. Že se vám konečně zmenší ten 9měsiční buben, o kterém vaši starší potomci prohlásí, že tam je určitě ještě jedno miminko. Ale víte co, když to takhle po sobě čtu, tak ač jsou tyhle věci dosti nepříjemné, tak časem na ně budu vzpomínat ráda...nebo minimálně už teď, ač se to stále děje, mám na rtech opět přihlouplý úsměv a říkám si, jak je to vlastně všechno krásné. #asihormony #díkynimnevymřeme

IG: @prsavhaji

FB: prsavhaji

www.editastruskova.cz

Podmínky, podmínky, pořád jen samé podmínky.

Možná v momentě, kdy se narodíme, tak jsme zahrnuti bezpodmínečnou láskou. Ale jakmile začneme projevovat své já, tak pomalu, plíživě nastupují podmínky. Bezpodmínečná lásky určitě zůstává, ale je postupně zadupávána víc a víc pod povrch. Až je na ní zcela zapomenuto.

To je samé: „když to nesníš, nebude dobrota“, „když budeš poslouchat, dostaneš to a to“…“když nebudeš plakat, budeme tě mít více rádi“. Toto tedy, snad žádné dítě neslyší. Ale v jemnějších formách leckdy ano. „Když budeš  hezky ležet, budu tady s tebou“…“Když uděláš to a to, tak…atd“.

A najednou jsme dospělí. A zjišťujeme, že nám něco chybí. Bezpodmínečná láska. Člověk se neustále musí chovat tak, aby se to někomu líbilo a měl ho rád. Ale má to zapotřebí?

Není lepší hledat bezpodmínečnou lásku sám u sebe? Je toho všude plno. Pojmu sebeláska, selflove.

Ale jak na to? Když jste bezpodmínečnou lásku nezažili, nebo si ji nepamatujete? Jak sám sobě dát něco, co vlastně nevíte jak vypadá. O čem si myslíte, že když si to dopřejte, tak se budete chovat sobecky.

Je to těžké, ale věřím, že to stojí za to. Věřím, že to bude stát za to. Až se budu mít bezpodmínečně ráda. Určitě se uleví nejen mně, ale i všem v mém okolí.

Přesně před rokem byl ten týden, kdy to vše začalo. Před rokem v pondělí jsem měla narozeniny. Děti zůstaly na jihu a já se těšila, jak si volno užiju a budu dělat vše, co s dětmi moc nejde. Ráno jsem si zašla na snídani a pak jsem pomalu vyrazila ke gynekologovi s nalezenou bulkou v podpaží. K doktorovi jsem se ale nedostala. Sestřičky mi okamžitě napsaly žádanku na statimové vyšetření ultrazvukem. Sjela jsem o několik pater níž do mamacentra. Tam ale měli narváno, tak jsem jim velkoryse vyšla vstříc a nabídla se, že přijdu další den. Den sem, den tam, vždyť o nic nejde. Netušila jsem, že jsem si tím odložila začátek špatného snu. 

Odpoledne jsem vyrazila za klientkou cvičit, pak mě vyhodili z jógy, protože jsem přišla o pár minut později a nezbylo na mě místo. Obrečela jsem to. Večer jsem šla na kafe a do kina s kamarádkami. Přemýšlela jsem, zda jim o své bouli říct, ale nechtěla jsem to dramatizovat a vlastně mi přišlo zbytečné o tom mluvit.

Další den jsem si ráno šla zaběhat. Měla jsem svůj tajný plán. Maraton. Netušila jsem, že mě čeká jiný maraton. Po 12 hodině jsem vyrazila na ultrazvuk. Přišla jsem pozdě. Pro mě typické. Už se tam po mně sháněly. No, říkala jsem si - co blbnou???. Na ultrazvuku mi nepřišlo nic divného, ani výraz doktorky. Výhoda pomalého vedení. 

Byla jsem objednána na biopsii, to už mi bylo malinko divné, ale stále jsem byla v tom svém klídku. Šla jsem pracovat a pak jsem vyrazila za Zdendou a jeho kamarádem na pivo. Trochu se to protáhlo, takže ráno se mi vstávalo ztěžka. Byla jsem rozladěná, že místo abych si užívala volna a spala do zásoby, tak běhám po doktorech. V mammacentru už na mně čekaly. Šup, šup a už jsem ležela na lehátku a snažila se nemyslet na tu megajehlu co do mně v další vteřině zabodla lékařka. I přes divné řeči sestřičky v tom smyslu, že kolegyně s malým děckem se z toho taky dostala, jsem byla dost klidná a nedocházelo mi co se děje. Až když mi doktorka začala sdělovat, co se může dít v následujících týdnech, jsem zpozorněla. Rozbrečela jsem se, až když jsem volala mamce.

Jak plynul den viděla jsem svůj stav temněji a temněji. Večer, když jsem šli se Zdendou na mojí narozeninovou večeři do podniku, kam už se asi nikdy nepodívám, mě pětichodové luxusní menu nechávalo chladnou. Snažila jsem se Zdendovi vysvětlit, co mě nejspíš čeká. Nevěřil tomu, ani já ne. Přesto mi bylo špatně a každý okamžik jsem vnímala jako poslední.

https://prsavhaji.blogspot.cz/2017/07/takhle-jednou-pred-rokem.html

Holčička, sotva dvouletá, se houpe na houpačce. Resp. maminka ji houpe, tak malé děti se většinou samy houpat ještě neumí. 

Neumí ještě spoustu dalších věcí, třeba interakci s ostatními dětmi, všechno se to učí...nejčastěji od nás, dospělých. 

Maminka tedy houpe svojí dcerku. Vtom se k houpačkám přiřítí moje děti, Juli obsadí jednu volnou a Edwinovi je to asi šumák, že na něj žádná nezbyla. Ale zmíněné mamince to vidětelně jedno není, okamžitě, bez varování začne na holčičku ječet, ať sleze, že to není jen pro ní....Holčička samozřejmě začne plakat. 

Já nevím jak vy, ale když mě něco baví a někdo mi bez varování danou činnost přeruší, tak jsem taky trochu rozmrzelá, ne trochu ale dost. 

Někdy jsem i dost naštavná. Zdenda by mohl vyprávět. 

Holčička tedy pláče, maminka od ní odchází se slovy: "tak si tu řvi"...Edwin samozřejmě o houpačku projeví zájem tak na pikosekundu, takže volám spiklenecky holčičku zpátky. Opět přichází maminka, se slovy: "tak sis to vyřvala" a se slovy "fuj ty máš nudli, ty jseš škaredá" odchází...pro kapesník...Jako nechci si hrát na žádného alternáče, ale toto bylo i na mě moc. 

Taky jsem se ke svým dětem a hlavně k Juli chovala někdy dost nevhodně, ale tohle bych asi z pusy nevypustila. 

Naopak myslím si, že si už můžu říct, že konečně jsem se srovnala, vyrovnala a můj vztah s Juli narovnala...

Hned se mi v tomto ohledu žije lépe a i ona líp funguje. Sice diskutuje, občas se vzteká, někdo by mohl tvrdit, že často a zbytečně, někdo (a i já, kdybych ji neznala) si může myslet, že to je rozmachaný fracek...Pokud je, tak já asi taky jsem....protože ona se chová naprosto stejně jako já...

Třeba při odchodu ven. Odchody ven jsou pro nás kapitola sama pro sebe. Děti protivný, já lítám jak splašenec, snažím se uklidit, abysme odcházeli alespoň z částečně uklizeného bytu. Pak nevím co na sebe, pobíhám ve spodním prádle a připravuju svačinu, pak se obleču, obleču Edwina (tomu je zatím víceméně jedno co má na sobě), převleču sebe a říkám Juli ať se obleče, opět se převlíkám a šílím, že nemám co na sebe. Pak na sebe něco navleču, přece jen jdu jen na hřiště, ne? Už jsme na odchodu a Juli ubrečená, že neví jakou sukni si má obléci...má tam tři na výběr, ale ani jedna ji není vhod...Tečou ji slzy jako hrachy. Edwin je mezitím už na hřišti. Já si vybírám vhodně boty, nemůžu se rozhodnout. Juli, po pohrůžkou, že odejdem bez ní, si teda vybere. Boty si jedny obuje a druhé si bere do ruky. Co kdyby se chtěla přezout, že? Takže při odchodu malinko Itálie, ale nikdy jsem na děti neječela, že jsou hnusné, že takhle s Juli nikam nejdu...atd. Když křičím, tak rovnou říkám, že to není kvůli nim. A naopak děti, mě uklidňují, ať nejsem naštvaná, že když ujede autobus, tak pojede další...atd🙂. Paráda, má své osobní krizové manažery. Asi nemusím podotýkat, že byt v okamžiku zavření dveří vypadá, jak kdyby tam bouchla bomba.

Trochu krize bývá v noci, kdy se nějaké dítě vzbudí a řve...znáte to, vy rozespalí, já ještě než rozhýbám své chemoterapiemi zchromlé tělo, dopoužíte se k dítěti, nevíte co se děje, chcete jen spát a dítě řve (teď mluvím o věkové katergorii 2+, kdy už hlad asi nemá). Já v této chvíli zapínám nouzový režim a teď není moc babyfriendly...A taky teda moc nefunguje. Takže jsem Juli seřvala , proč jako ve 2 ráno řve...

A pak mi to došlo...jak jsem ubohá...

Lehla jsem si k ní, objala jsem ji a utěšovala jsem ji...a bylo to...prostě úplně jednoduchá věc, někomu to dojde hned...kdo čte mé příspěvky, ví, že mé vedení, je poněkdu delšího charakteru...takže mě to došlo včerejší noc (no dobře, kecám, možná už mi to došlo dřív)...

Že láska a hlavně umění dávat najevo lásku a pocit jistoty, je jedna z nejdůležitějších věcí. Pro děti především, ale nejen pro ně...

První po čem jsem toužila, když mi bylo oznámeno, že mám v prsu zhoubný nádor, bylo, aby mi ho proboha co nejdřív vyndali. Nakonec jsem si na to musela počkat půl roku, až tam vlastně žádný nádor nezůstal. Chemoterapie si s ním poradila, ale operaci jsem stejně musela podstoupit. Už kvůli metastáze v uzlinách v axile (podpaží, pro ty co nemluví latinsky🙂 a kvůli jednotlivým buňkám, které nelze zjistit žádným vyšetřením.

Operaci už mám tedy za sebou. Ač mi všichni drželi palce na operaci a po operaci všichni říkali - "Super!!! Máš to za sebou"!!, tak operace byla to nejlepší, z celého procesu kolem toho. To vás prostě uspí a ač se snažíte, seč to jde, zůstat vzhůru, abyste alespoň koutkem oka zahlédli kdože vás bude operovat, tak během pěti vteřin jste odtáhnuti do říše snů a je vám srdečně jedno jestli vás bude operovat řezník nebo špičkový onkochirurg. O to horší je následné probuzení. První, co si pamatuji, je děsná zima. Tu, když sestřička vyřešila tím, že přes mně přehodila alobal, který rozdávají na běžeckých závodech (rozuměj nějakou aluminiovou přikrývku), vystřídala celkem výživná bolest. Takže moje třetí věta (hned po tom, že mi je zima a kde to vlastně jsem) byla "dejte mi nějaký dryják proti bolesti"!!! Má prosba byla vyslyšena....upěnlivě jsem sledovala hodiny (bolestí se mi vyostřil zrak a zcela jasně jsem viděla na hodiny, které byly od mně 15m a ráno jsem na ně už neviděla😀 a přemýšlela, za jak dlouhou dobu zaberou opiáty pouštěné přímo do žíly. Po 45 minutách, kdy jsem stále přemýšlela, přišla sestřička a oznámila mi, že jsem si pokrčenou rukou skřípla kanylu a opiáty mi do těla neproudí...hmmm...okamžitě jsem ruku narovnala a pak jsem s ní už ani nehnula, abych o přívod té blahodárné tekutiny do těla nepřišla. A tak jsem vydržela do rána...Hodinu co hodinu mně tedy budil tlakoměr, celou noc mě otravoval oxymetr na prstu, ale díky opiátům jsem byla tak oblblá, že jsem vždy jen zamžourala a spala dál. Nějaký hlad, kterým jsem trpěla před začátkem operace mně vůbec nezajímal...ať žije jídlo do žíly!!!

Ráno přišla fyzioterapeutka (ehm...raději bych ji nazvala jinak, abych nám fyzioterapeutům nekazila pověst, ale nenapadá vhodné jméno🙂)...no nebudu tady popisovat její postup vertikalizace, ale měla jsem reálné obavy, aby mi nevytrhla nějakou hadičku, které ze mě vedly...Docela ji bavilo tahat mi za cévku a řeknu vám, není to nic příjemného...ale vzhledem ke svému povolání, každá zkušenost a tím spíše špatná, je pro mě přínosem. Ale přežila jsem, stoupla jsem si, přesunula se k umyvadlu a tím jsem se kvalifikovala k přeložení na normální oddělení a vyndání cévky. Hurá!!! Jedna hadička pryč!!! S přesunem na normální oddělení se pojila jedna smutná věc - zastavení přísunu drog přímo do žíly a dohadování se se sestřičkou, jestli už mám nárok na další čípek či prášek proti bolesti. Jednou jsem kvůli tomu raději podstoupila i injekci do zadku, s vidinou toho, že to bude fungovat déle😀. No zadek mě bolí ještě teď. Ale první den jsem přežila. Sice jsem s redony (to jsou ty hadičky, které mi odváděly odpad z operované rány), chodila jak robokop a neustále jsem se bála, že je někde zapomenu (což by bylo dost nemilé, když mi vedly z těla), ale zvládla jsem to a další den jsem se jich zbavila. A to si pak připadaté volná a ladná jako lesní víla🙂. Ještě jsem je ukecala, aby si mě tam jeden den nechali, užila jsem si nemocniční pohodu a další den hurá domů!!! Musela jsem se dát dohromady, abych mohla na sobotní koncert Ennia Morriccona. 

Koncert jsem zvládla a byl parádní, teď tu polehávám jak lemra, normálně si nenamažu ani chleba...Nevím jestli jsem precitlivělý simulant nebo to fakt bolí??? No, zítra jdu na kontrolu tak se asi zeptám...Mohla bych si teda stěžovat, jak je to děsný a tak, že nemůžu nic, o všechno musím někoho prosit, kolem mě bordel...Ale já si ještě před rokem přála, abych mohla jen tak ležet a nemuset nic dělat, takže teď držím ústa a krok 🙂)) A snažím si to v rámci možností užít, čtu a koukám na blbý film, protože vím, že brzy zas nebudu moct...Ale taky se už dost těším zase na roli matky na plný úvazek se vším všudy, on je taky docela vopruz, pořád někoho prosit a žádat, jestli by mi sem nepřijel pomoct...Sice všichni (rozuměj babičky především) tvrdí, že to dělají rádi...ale...😀 Prostě člověk vždy touží po tom, co nemá...že???

No, ale abych to shrnula🙂) Jsou horší věci, třeba bolest zubu, poporodní bolest, nebo kocovina po opravdu velké párty...😀 Takže operace byla další zkušenost do života. A zkušenosti, ty nám nikdo nevezme. Prsa mám obě, jedno navíc vyzdobeno krásnou jizvou, takže vlastně super🙂 

Update: kdyby vám neseděli časové osy, je to tak..článek je z února 😀DD

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu😀...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...🙂)). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme🙂) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

No a jak to bude po operaci? Ono to nějak dopadne, v nemocnici budu mít dost času smířit se s tím, že zase budu muset prosit o pomoc, že ještě nějakou dobu si nebudu moc dělat vše sama a být nezávislá...

Ale abyste si nemysleli, že jsem slzavé údolí😀D...to já si vždy jednou za čas takhle odbydu a pak je na nějakou dobu klid🙂) (mám totiž vzhledem k léčbě štěstí, že se mě netýká PMS🙂))...teda já, Zdenda má štěstí 😀DD

Takže když vás budě něco štvát, srát, bude vám do breku...vzpomeňte si, že to má určitě nějaký důvod...

Zdroj: Nejsport.cz

Dnešek byl ten den, který se prostě nepovedl. Špatně to začalo už včera. Šla jsem spát pozdě. Pak jsem dlouho makala na tom, abych usnula. Poslední dobou my tato činnost dává dosti zabrat. Ač jsem k smrti unavená, tak mi prostě to usnutí nejde. Tak jsem tak ležela, slyším Zdendu dýchat, dávám si do ucha špunt a ejhle, on najednou chrápe a chrápání slyším i přes zašpuntované uši. Vyndavám špunt, poslouchám...a nic...aha, takže můj mozek, aby náhodou neusnul si sám vyrábí chrápací zvukové halucinace....Paráda. Takže abych Zdendu nešikanovala, tak se sbírám a odcházím opět mimo ložnici, tentokrát k dětem. 

Ležím, už jsem v klidu, dýchací zvuky dětí jsou pro mě balzámem na duši...Pracuji na tom usnutí a když už se skoro zadaří...Vzbudí se Edwin a nastává půlhodinový maraton v podávání pití. Když už si usmyslí, že je napitý jak žok a usne, tak ja se zase začnu makat na tom, abych usnula....

Asi po hodině se to zadaří. Spím minutu a vzbudí mě Zdenda se slovy, že je celý od krvem, ať ho jdu ošetřit. Začnu dost hlasitě protestovat, že asi upadl, že na něj kašlu, když už se mi konečně podařilo usnout, tak zase nebudu vstávát, ne? No ale pak se mi to rozleží, přeci ho nenechám vykrvácet...On mi zmateně začne vysvětlovat, co se stalo...Mě to dochází hned, asi jsem se pokusila nevědomky o manželovraždu. A jak se to tak stane?

To máte tak, usmyslela jsem si, že je třeba trochu vytunit naší ložnici. Koupila jsem rámečky, vyvolala fotky a koumala, jak je přidělám na zeď, aniž bych musela vrtat. Přece jen přivrtat deset obrazů do panelu není jen tak. Takže jsem si řekla, že je přilepím Herkulesem, to mi bylo vymluveno Zdendovou mamkou, která navrhla oboustrannou lepenku. Takže jsem se do toho večer pustila, když bylo dílo hotovo, byla jsem nadšena a i Zdenda mě pochválil. To ještě netušil...Oboustranná izolepa nebyl dobrý nápad...Obrázky popadly, sklo se rozbilo a Zdenda ve spánku asi začal sbírat střepy. Ale dopadlo to dobře, Zdenda nevykrvácel, měl je trochu díru v dlani. Amatérsky jsem mu tam, po dlouhém hledání a dohadování, nalepila náplast s obrázkem, kterou jsem pak ještě omotala něčím, čemu by se dalo říkat i obvaz a šli jsme spát. 

Opět usínám, opět nejde a najednou Edwin....mámo, brm brm....Ráno mě vzbudil Zdenda se slovy, že jsme s Juli zaspali, takže jsme si daly ráno v poklusu, aby dorazila do školky včas. A já tu hoďku, o kterou jsem jakože zaspala dnes stále nemůžu dohnat. Celý den nakládám děti do auta a z auta, do toho uklízím byt, do toho krmím děti, oblékam, svlékám a stále mi chybí ta hodina, abych se zklidnila a hodila se do pohody. 

Nacházím ji až teď, kdy mám konečně pořádek v bytě a při psaní tohoto článku se začíná dělat pořádek i v hlavě. Možná se dnes i vyspím, po X letech máme novou matraci, konečně nebudu spát na pérách, které z té staré doslova trčely. Chutná mi konečně i pivo, to je pro mě spolu s kávou synonymem pohody. A po pivu se dobře spí. A ještě jednu výhodou měla ta dnešní honička za zaspanou hodinou...Přestal mě svědit mozek. Jo a s tou manželovraždou, to je taky blbost. Oboustranná lepenka byl nápad Zdendovo mamky, takže já jsem v tom nevinně😀. 

A čeká nás skvělý rodinný víkend!!! Už se těším! A musím nalepit ty obrázky, jen musím vykoumat, jaké lepidlo použít, přece jen o Zdendu bych nerada přišla.

A když nad tím tak přemýšlím, se Svijanami v ruce, se zapálenou svíčkou a nohami na stole...Dnešek byl celkem fajn...

P.S. pro nezasvěcené, svědící mozek je můj nově vymyšlený nežádoucí efekt chemoterapie (více zde: https://www.facebook.com/prsavhaji/photos/a.1168921389833034.1073741828.1164218206970019/1264926853565820/?type=3&theater) 

Tak mám za sebou poslední chemoterapii, ještě tedy nejsme ve stavu hodném slavení, ale hned jak se dám do kupy, oslava bude!! A nezůstane jen u jedné! Protože já jsem tip slavící!

S Krčí jsem se tedy ještě bohužel nerozloučila, poněvadž tam budu chodit na návštěvy ještě celý dlouhý rok. Na Herceptin, to je biologická léčba, asi trochu dryják pro srdce, ale jinak v pohodě. Léčba cílí přímo na nádor (který už tam tedy nemám a až mi ho ještě v nemocnici vynadají, tak tam tuplem nebude nic, tak nevím, kam to bude pak cílit....asi ty zbloudilé rakovinné buňky...a to je dobře) a nemá tolik nežádoucích účinků jako chemoterapie. Ještě jsem nepřišla na žádný, pač je zatím chemoterapie dost úspěšně překrývá🙂. Jedná se jen o podkožní injekci, kterou mám v noze zapíchlou CELÝCH pět minut a dělám, že se nic neděje. Vzhledem k mé oblibě injekcí, jde o torturu nejvyššího řádu. Ale což, vydržím...nic jiného mi nezbývá, že🙂?

Ale jak to ted bylo? Na začátku mi ti, co si tím prošli, říkali, že to uteče rychostí blesku...A byla to svatá pravda, ten půlrok byl fičák. On jak se rozdělí do třítýdenních etap, které jsou ještě rozděleny na dobu, kdy vám je dobře, kdy jdete na chemoterapii a není vám nic moc a kdy už jste nějakou dobu po a je vám hej a zas od začátku, tak ten čas má úplně jiný rozměr.

No vezmeme to od začátku. První chemoterapie...Velké očekávání co se bude dít. Nedělo se skoro nic, jen jsem trochu ztratila chuť na různé pochutiny a musela jsem dost přemýšlet, co sním...Nazvala bych to takový stavem v prvním trimestru těhotenství. Pak mi teda ještě vypadaly vlasy, to byla asi největší změna po první dávce. Ale jinak vše dobrý, první chemoterapii jsem zvládla bez pomoci a vše šlo dobře.

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/chemo-chemo-chemo.html a tady http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/a-jak-bylo-po-prvni-davce-chemie.html a tady jak jsem přišla o vlasy: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/jak-me-opustily-vlasy.html

Druhá dávka - tu mám spojenou s tím, že bylo krásné počasí a i v září jsme se chodili koupat. Tentokrát už jsem tu měla pomoc. První víkend po chemoterapii jsme strávili aktivně na výletech a další týden už jsem byla plně akce schopná. Jídlo stále trochu vázne, ale jen tak, že nemůžu sníst na co přijdu a musím hodně přemýšlet, co si do svých úst vložím🙂.

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/cas-mezi-chemoterapiemi.html

Třetí chemoterapie byla ve znamení odletu do Barcelony. Potřebovala jsem aby vše proběhlo tak jak má, krev byla ok, já byla ok. Tak jsem začala konzumovat šťávu z řepy...No a poprvé se krev trochu vychýlila, ale dál jsem podlévala řepou, takže nakonce vše dopadlo dobře. Chemoterapii jsem dostala a den před odletem jsem dostala i plné svolení od doktorky se slovy jeďte a užijte si to jako zdravá. Vzala jsem to doslova. Zahodila jsem všech X vysoce speciálních roušek, které mi Zdenda přinesl z práce a letěli jsme. Na nějakou rakovinu jsma si tam já a ani můj žaludek nevzpomněli. Jedla jsem vše, pobíhali jsme celý den po městě, večer zakončili vychlazeným pivkem. Prostě idylka. Opět se zde potvrzuje, jak je psychika mocná.

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/09/jsem-druhy-nebo-prvni-ted-nevim-jak-to.html

Čtvrtá a poslední chemoterapie z cyklu antracyklinu se mi nějak vypařila z hlavy. Byl už temný podzim a v mé hlavě je také temno🙂 Více možná zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/10/o-zatoulanych-myslenkach.html

Pátá chemoterapie a první z cyklu taxanů proběhla v Krči. Po rodinném prostředí na Zeleném Pruhu trochu šok pro mně...Prostě továrna a samý staří lidé, převážně muži. Ale člověk si zvykne na vše a nakonec se to tam dalo zvládnout, i přes to nekonečné čekání. Vždy jsem se zvládla nějak zabavit. 

Tato látka dělala úplně jiné stavy naž antracykliny. První dva dny jsem byla úplně v pohodě, ale třetí den na mně padla smrtící únava. Těsně po první dávce jsem tedy zvládla i oslavu babičky narozenin, která byla super, ale pak jsem padla a spala a spala. Jíst jsem ale naštěstí mohla vše, měla jsem spíše opačný problém. 

Další, šestá, dávka proběhla na začátku adventu, a už jsem byla připravena na to, jak to probíhá. Takže po chemoterapii jsem si oběhala nějakou práci, další den jsem udělala nájezd na "můj" sekáč a třetí den jsem padla a spala jsem tři dny. Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/11/nejsmutnejsi-prani-jsou-ta-nevyrcena.html

Předposlední dávka byla asi skoro nejhorší,  do Vánoc jsem se tedy stihla dát dohromady, ale měla jsem blbou krev. A nebrala jsem na to ohled, abslovovala jsem jednu Vánoční návštěvu za druhou a to se mi dost vymstilo. Skočil na mně bacil...který se mě držel dlouho...Teda trochu se stáhl před posledni chemoterapií, takže tu jsem absolovovala, ale tělo ještě nebylo ok, takže jsem se hodně dlouho plácala s nějakou virózou, ukrutnou bolestí v krku, kašlem jak starý kuřák, zánětem spojivek a já nevím co ještě...

Stavy po poslední chemoterapii mi tedy dávaly pěkně zabrat, asi abych si to pamatovala a až se vyléčím, tak si dávala na své zdraví pozor. Protože do té doby jsem léčbou procházela velmi lehce a bez větších potíží. Takže ač jsem už byla v depresi a deprivovaná z toho, o co vše přicházím, protože je mi pořád blbě a musím sedět doma, tak jsem si pořád říkala....klid klid, má to smysl, alespoň si to Edito budeš pamatovat, jaký je to humus a budeš na sebe opatrnější. No ale druhé škodolibé JÁ se poťouchle řehtalo a říkalo si, houby si budeš pamatovat...jakmile se ti udělá dobře, zajedeš do svých kolejí a dávat pozor si nebudeš...No a já jelikož se znám, tak asi na sebe nebudu přehnaně opatrná nikdy...ale slibuji si, že se budu snažit udělat nějaký kompromis...🙂 Dál budu doma chodit bez ponožek, ale dám si pozor na ten svůj vnitřní vztek a negativní myšlenky...Jo, to by šlo...

Chemoterapie mám tedy za sebou, doufám že jednou provždy, teď  jsem po operaci a pak se asi prohlásím za zdravou 🙂 Jo, ještě mě budou ozařovat, abych svítila jak sluníčko, ale o tom někdy příště. 

http://prsavhaji.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/prsavhaji/

Bylo nás pět. Pět holek, které se v srpnu 2013 staly matkami. Seznámily jsem se tady na Konikovi. Časem se z pětice vytvořila dvojice a trojice. To tak v životě bývá, že se cesty spojují a zase rozdělují. Ta dvojice si byla podobná více a i naše trojice má v životě dosti podobné okamžiky. 

Začnu V.. Vstup jejího syna ja svět nebyl růžový. Ihned po porodu musel být převezen do Motola z důvodu chybějícího řitního otvoru. Na kontrolách během těhotenství na nic nepřišli a ač vždy napočítali pět prstů, narodil se s jedním prstem navíc. To sice není žádný život ohrožující stav, ale změna počtu prstů může značit nějakou genetickou poruchu. G. byla diagnostikována vrozená atrézie konečníku. Čekala ho série operací, opakované pobyty v nemocnici, trénování vyprazdňování…Pro V.to bylo náročné období. Až teď zpětně ji moc obdivuji, jak to zvládala, účastnila se s G. všech našich mimi akcí a člověk ani nepostřehl, že by něco bylo v nepořádku. Takže první silná žena z naší trojice.

I., start M. do života byl také trochu komplikovaný. Hned po porodu také musel do Motola kvůli přiškrcenému varlátku. Naštěstí se vše zvládlo a je z něho krásný zdravý chlapec. Pak I. otěhotněla podruhé, my s V. jsme byly tou dobou už “zkušené druhomatky”. Zpočátku šlo vše krásně, ale v druhé polovině těhotenství zjistili I. hrozicí preeklampsii a musela si jít lehnout do porodnice. Dcerka se narodila o měsíc dříve, byla malinkatá, ale také vše zvládla. Teď už je z ní krásná roční slečna. Ale tím I. příběh nekončí.

V červenci jsme byly s V. jako tradičně (no podruhé, ale dovolím si to již nazvat tradicíJ) u I. na chalupě. My tři holky a šest dětí pod tři roky. Velký šrumec, který nás baví. Večer při lahvi vína si I. postěžovala, že ji bolí oko. Ale nějak jsme to zamluvily, dopily jsme lahev a šly spat. Další den jsem se rozjely ke svým domovům. Večer I. píše, že moc nevidí a že oko, bolí jak sviňa. Urgujeme ji, ať si okamžitě dojde na pohotovost. I. poslechla. Bylo to závažnější než jsme si všechny myslely. V místní nemocnici si ji chtěli rovnou nechat, doktoři měli podezření na roztroušenou sklerózu. I. odmítla s tím, že si hned další den dojde v Praze na neurologii. Tam to nabralo rychlý spád, série vyšetřeni skutečně potvrdila roztroušenou sklerózu. Já v té době byla na dětském táboře kdesi v lesích a pamatuji si, jak jsem zprávy od ní hodně intezivně prožívala. Připadalo mi to jako špatný sen. Jako fyzioterapeut jsem věděla co vše to může obnášet. Nicméně I. je silná a statečná žena, nyní čeká na stanovení přesné diagnózy, jelikož doktoři jail podezření, že to není RS ale jiný typ autoimunitního onemocnění a na následné přidělení biologické léčby. V tuto chvíli, troufám si tvrdit, je v remisi, užívá si svých dvou dětí a žije naplno.

Můj příběh už znáte, jen musí připsat, že já si svojí osudovou bulku našla týden po tom, co se Ilka dozvěděla svou diagnózu. Když jsem to holkám psala, připadala jsem si fakt blbě, jako největší hypochondr, co řeší nějakou bulku, zatímco I. leží v nemocnici s atakou roztroušené sklerózy. Jednoduše jsem si říkala, že není statisticky možné, aby mně něco bylo, když to padlo na I.. Jak vidíte, možné je vše. Nicméně, nás to nerozhodilo, stále podnikáme různé akce. Rozumějte, chodíme s dětmi na hřiště, ale občas i za kulturou, s dětmi i bez. Funguje i černý humor, čekaly jsme s čím se na nás vytasí V.. Naštěstí s námi basu nedrží🙂. Tak to je příběh mých dvou kamarádek a můj. A až při psaní tohoto článku mi došlo, jak jsou si ty příběhy podobné.  A věřím, že jsme si všechny tři to horší už vybraly a těším se na společné zažitky v novém roce🙂

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/ a zde https://www.facebook.com/prsavhaji/?fref=ts

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

V lednu jsme se Z. vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům😀, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé🙂)

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne🙂??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu🙂

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Vánoce byli trochu slabší, nebudu sluníčkově tvrdit jak to bylo všechno krásné a pohodové...Pro mě to byl stres...nějak se to všechno seběhlo dohromady a s chemoterapíí týden 10 dnů před jsme prostě nestíhala (a to jsem se ani nesnažila mít vše dokonalé). Dopadlo to tak, že jsem padla do postele s horečkou a chvílema jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka. Ale teď už je mi lépe a jsem rozhodnutá vstoupit do roku 2017 zdravá. Takže dopisuji článek a jdu spát. Ať teplota a zánět spojivek zůstane v roce 2016🙂

Takže můj rok 2016 byl vlastně krásný...a to jsem vlastně ani nenapsala, jak jsem díky nemoci zjistila, že mám kolem sebe báječné lidi. 

A jaký bude rok 2017??? Já myslím, že ještě lepší! Jelikož jsem pod stromeček dostala nový super truper foťák, tak se těším na zážitky a události, které budu moct fotit🙂 Máme v plánu pár cest, stavbu baráku, takže se nudit nebudem🙂 A vám přeju ať ten další rok je podle vašich představ!! A hlavně žijte podle sebe a tak jak to vyhovuje vám🙂))

Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega🙂. Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to 🙂. Oběhala jsem to pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát🙂. Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že to tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.

Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.

U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párekem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou 😀

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!

Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.

A dostala jsem od čtenářky blogu krásné čepice🙂 Moc děkuju!!

Nesundavám je z hlavy, ač tu nejkrásnější jsem hned druhý den ztratila...ale tak mě to mrzelo, že jsem si objednala novou🙂

Prosím, nebojte se o svých potřebách a přáních, ale i křivdách mluvi či psát. Ono se uleví vám a myslím, že i vašim blízkým. Nejhorší je nevědomost, nejistota a pocit, že něco nevyřčeného visí ve vzduchu.

Problém nastává u situací, které vás trápí, ale ani vy sami je nedokážete pojmenovat. To se pak těžko reprodukuje někam dál. Ale i tak stačí druhému říci, jak se věci mají a třeba vám pak třídění myšlenek půjde lépe. Mluvím, vlastně píšu (mluvení mi fakt moc nejde), z vlastní zkušenosti. Už mám na to rozepsaný článek. Sama jsem zvědavá, zda ho zvládnu dokončit a zda mi z něj něco kloudného vypadne. Třeba nějaké to řešení🙂

A opět, nezapomeňtě zde je vkládám akutálnější info z mého života: 

https://www.facebook.com/prsavhaji/

Tak pokud vás moje příběhy zajímají, dejte lajk, ať vám nic neuteče🙂 A mně za každý lajk, zaplesá srdce 😀DDD

Hurá sláva! Dnes se cítím jako za zdravá, navštívila mě paní Energie🙂)

Zvládla jsem nakoupit,vyprat,uvařit dvouchodový oběd (pomineme, že nákup dovezl Rohlík, druhý chod k obědu byly kupované buchtičky s krémem z pytlíku - ale vaření nebylo nikdy mé hobby🙂, vyzvednout Juli ze školky a vyrazit na sraz s kamarádkou. 

V tomto bodě tedy nastala menší krize😀 Krize, které jsem ještě před půl rokem zažívala poměrně často a vnášely do mého života adrenalin🙂 

S kamarádkou jsem byly domluvené na 13h. Bohužel oblečení stopadesáti vrstev zabere čas,takže ve školce nastalo zdržení číslo jedna. Na tramvaj jsme letěla jako blesk a chudák Juli za mnou vlála jak hadr na holi. Nicméně tramvaj jsme stihli,takže jsme jeli jen s pěti minutovým zpožděním.

Ovšem...Zásek nastal na Výtoni. Vyhrabali jsme se z jedné tramvaje - v jedné ruce kočár, v tu dobu už naštěstí se spícím Edwinem, v druhé ruce Juli,neustále omýlající, že chce něco dobrého. Takže když jsem viděla přijíždějíci tramvaj, neváhala jsem ani minutu a jala se do ni nastupovat, nezastavil mě ani fakt, že je vysoká a naopak Juli mi zdatně radila, abych někomu řekla o pomoc. Vyškrabali jsme se tedy nahoru, Juli se posadila, dostala tyčinku a chválí nás slovy "Mami, to jsme to krásně zvládly". V tu chvíli měla tramvaj odbočovat na Albertov....Ano, ale to by to nesměla být sedmnáctka...kterou jsem na Výtoň přijeli....A teď jsme se s ní neplánovaně vraceli domů. Hlasitě jsem si povzdechla, polovina tramvaje se soucitně usmála a druhá půlka mi zdatně pomáhala s kočárkem a s Juli při vystupování. Na Podolské vodárně jsme překrosili milion přechodů, mezitím nám samozřejmě odjela nizká tramvaj. Naštěstí hned vzápětí jela další a vrátila nás zpět na Výtoň, opět jsem se přesunuli na druhé nástupiště, kde zjišťuji, že jediná nízká tramvaj co jela, byla ta za tou osudnou sedmnáctkou. Další už jsou samé vysoké a jedna nám asi ujela před nosem. Nebo má zpoždění...rozhodnu se věřit druhé variantě, do toho Juli hlásí, že potřebuje čurat. No, dilema...tak Juli poprosím, ať vydrží a čekám jaké čísla se vyklubají z těch dvou přijíždějících. Sedmička to není, tak se vydáváme pokropit trávník, přece jen počůraná Juli v tomoto mrznoucím počasí není to pravé ořechové. Juli dokončuje potřebu a přijíždí co? Přijíždí naše vytoužena sedmička. No ale, než jsem na Juli navlékla milion vrstev a zastrkala ji stopadesát podolků, tak tramvaj byla pryč. Píšu celá zoufalá kamarádce, která už asi přimrzla k zastávce, kde na mě už půl hodiny s dětmi čekají. Nakonec nám vyráží naproti a po všech peripetiích se konečně potkáváme. Asi 500m od té prokleté Výtoně. 

Pak celkem v poklidu, když pominu Juli prudění, že jí je vedro (venku mrzlo!!), bolí ji nohy a podobné vylomeniny, dorazíme do herny...kde už je klidek a pohodička. Téměř žádné bitky děti si krásně hrají, my si v klídku vypijeme kafe...Idylka největší, takhle si představuji mateřskou dovolenou. 

Zpáteční cesta už takový adrenalin nebyl, sice Edwin nechtěl být v kočáru, ale naštěstí Juli jo. Ale rozmyslela si to v momentě, kdy přijel autobus a pořebovali jsme nastoupit. V autobuse se Edwinem servali o sedátko, nakonec zabraly mé diplomatické schopnosti. Ale řeknu vám, sedět na sklápěcích sedadlech, na klíně mít 16kg dítě navlečené jak puk, jednou rukou přidržovat druhé dítě, třetí rukou držet knížku o traktorech a čtvrtou panenku...a do toho zatínat břišní svaly při každém zabrždění a rozjedu, abysme se s Edwinem, při stylu jízdy řidiče brzda-plyn, neskutáleli na zem...nic moc. Ale alespoň jsem zjistila, že nějaké ty břišní svaly mi ještě zůstaly věrné. 

Večer jsem ještě vyrazila na kávu s terapeutkou. Tam jsem teda musela sprintovat, jelikož Zdenda, ač má milion kalendářů a připomínačů, tak na to zapomněl. Káva s terapeutkou je jakési psychoterapeutické sezení na zkoušku. Bylo to fajn, těšila jsem se, že začnu chodit na nějaká ta sezení pravidelně, popovídám si a tak...No podle terapeutky jsem asi dost v pohodě a nic nepotřebuju. Já vám nevím...řádky výše jsou důkazem, že nějaké sezení by možná bodlo 😀.

Takže to byl můj dnešní den. Úplně obyčejný, trochu hektický, ale pro mně v tento čas neobyčejný, protože ani na minutu jsem necítila únavu, byla jsem plna energie a ještě teď bych si šla zasportovat nebo prostě něco dělat. No tak jsem si alespoň otevřela jedno plzeňské. A napsala tento článek v podstatě o ničem, ale přesto o všem co dělá můj život životem.

http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/11/obycejne-dny-jsou-dulezite.html

Dnes jsem se byla domlouvat na dalším postupu v mé léčbě. V Thomayerove nemocnici. Ale vezmu to od začátku a to doslova. Abych shrnula, jak se postupuje při léčbě zhoubného nádoru prsu. Léčba je tedy individuální a co jsme měla a mám já, nemusí mít Božka z Dolní Lhoty. Ncméně myslím si, že zas nejsem takové individum, aby se odchylovala úplně od průměru a měla léčbu úplně jinou, než zbytek postižených tímto onemocněním. 

Takže nejprve jsem si objevila bulku v podpaží a hned jsem upalovala k doktorovi. Na gynekologii. Pokud si taky takhle něco najdete, neváhejte ani minutu a udělejte to jako já. Tam by vám měli napsat žádanku na sono (pokud je vám méně než 40?, věkovou hranici teda moc nevím, tak nechci mystifikovat) nebo na mamograf (myslím)...no to je jedno, prostě by vás měli poslat na vyšetření nějakou zobrazovací metodou. Pokud jste mladá a váš lékař to bagatelizuje, nenechte se odbýt a prostě si tu žádanku vydupejte. Sice jsem si zakázala pročítat příběhy na internetu, ale dočetla jsem se a i jsem slyšela vyprávění dosti dívek, žen či paní, které věřily tvrzení, že to je jen nějaká neškodná cysta či co a ono ejhle...

Takže mně sestřička ihned vybavila žádankou a já šla v sladké nevědomosti a v klídku na sono a tím se rozjel kolotoč, díky kterému vznikl také tento blog🙂. Když se lékařce sono nezdá, odebere vzorek tkáně, která se posílá o laboratoře na vyšetření. Tam to nechají růst a bujet a asi podle toho jakým způsobem a jak rychle to roste, zjistí oč se jedná. Tomuto vyšetření se říká biopsie, vzorek tkáně se odebírá jakousi cvakací jehlou a odběr probíhá s lokální anestezií, takže to nebolí. Ale asi také záleží, kde je podezřelý nález uložen. Já ho mám hodně povrchově, takže mně to téměř nebolelo.

Po biopsii se tedy čeká cca týden, někdy možná i déle, na výsledky. Tento čekací týden je hodně náročný, pro mě to bylo, co se týče psychiky, asi zatím nejtěžší období v léčbě. Doporučuju se při čekání nějak zabavit, aby člověk neměl moc čas myslet. My byli na dovolené a bylo to super🙂)

Pak vám oznámí výsledky, když jsou dobré, jděte slavit!! Když nejsou dobré, jděte se opít...Během léčby, si myslím, je alkohol ve větším množství nedoporučován (ale je pravda, že jsem se neptala - nějak se bojím zeptat, aby mě pak nechtěli zavřít do Bohnic do pavilonu alkoholiků), takže nyní máte poslední možnost. Ne, teď vážně...pokud je výsledek biopsie pozitivní, tzn. že nálezem je zhoubný nádor, zkuste se nezhroutit...ale klidně brečte, nadávejte...prostě puste emoce ven...Ale zkuste se pak sebrat, myslet racionálně a hlavně vybudit svou psychiku...to bude vaše mocná zbraň (ale může být i nebezpečný nepřítel). 

Já jsem po oznámení výsledků šla do knikupectví pro knížku od Laury Janáčkové Život je boj (http://knihazivotjeboj.cz/) a večer vyrazila na festival.

Pak se sejdem konzilium a budou o vás debatovat a domluví se na vaší léčbě (opět si jen myslím, že to tak bylo🙂. A následně jste objednána k lékaři na konzultaci. 

Mně tato konzultace moc pomohla, měla jsem pocit, že se něco začíná dít a že je třeba tasit zbraně (výše zmiňovanou psychiku). Lékař by vás měl seznámit s tím co vás následující měsíce čeká a vybaví vás žádankami na všemožná vyšetření (více zde http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/co-jsem-si-zatim-prosla-za-vysetreni.html). 

Pak se liší to, zda jdete první na operaci nebo první na chemoterapii. Já mám agresivnější nádor, tak se rozhodli začít se chemoterapií. 

Mně první začali podávat Antracykliny (a co jsem se tak doslechla, tak se s nimi asi většinou začíná). Dostávala jsem je jednou za tři týdny ve formě kapačky do žíly. Trvalo to cca 2,5 -3,5hod. A měla jsem takto 4 cykly. Vždy týden po chemoterapii jsem pak šla na odběr krve z prstu, aby zjistili, zda se nehroutí krevní obraz. A pak jsem ještě chodila na krev den před chemoterapií, opět aby se zkontrolovalo, zda je krevní obraz v pořádku. Pokud by nebylo (stalo se mi to jednou), tak vám řeknou, že si máte vzít ty a ty prášky a v den chemoterapie je krevní obraz ještě zkontrolován. Pokud by to bylo opět špatný, tak nevím...mně se to nestalo, ale asi vám ji oddálí, aby se krev srovnala. 

Po těchto čyřech cyklech Antracyklinů mě teď čekají další čtyři cykly, tentokrát Taxanů. Do toho mi začnou píchat Herceptin (teda, pokud mi to schválí a to jako doufám, že ano🙂, jedná se o biologickou léčbu, která je, narozdíl od chemoterapie, cílená přesně na nádor a tudíž by neměla mít takové nežádoucí účinky. A pevně doufám, že nežádoucí účinky nebudou žádné, protože tuto léčbu budu mít rok. 

Poslední chemoterapii, pokud vše půjde podle plánu, mám 4.1.2016 (co jsem si laicky spočítala, tak snad to tak bude). Pak za cca 3 týdny půjdu na operaci a pak mě ještě čeká 30 dávek ozařování. Tam se prý chodí každý den, krom víkendů. Tak to mi vychází někdy do dubna. Takže je to paráda, jaro a léto už budu mít volno!

No a nakonec budu dostávat ještě dva roky hormonální léčbu. Jedná se o injekce do břicha. Jmenuje se to Zoladex a píchají mi ho už teď, ale zatím jen kvůli ochraně vaječníku. Až se totiž vyléčím, tak budu potřebovat do života zas nějaký další adreanlin, takže těhotenství to jistí. Hahahaha...to dost předbíhám😀DDD

No chtěla jsem vám tu popsat, jaká to byla pruda v té Krči (Thomayerove nemocnice), ale jak jsem někde četla, v dnešní době se musí psát krátké články, protože dlouhé nemá čas nikdo číst. A tady jsem délku dost přepálila. Tak o Krči zas někdy příště. 

www.prsavhaji.blogspot.cz

Nevím jak u ostatních, ale mně když oznámili tu novinku, že se mi v prsu zabydlel zhoubný nádor, tak mně mimojiné napadlo, že asi poztrácím všechny vlasy. Ale ne, netrápilo mně to, spíš jsem to brala jako další změnu.

Doktorka mi to pak vyvrátila, že je to individuální. No ale její slova záhy popřely sestřičky podávající chemoterapii. Tam mi bylo s pevnou jistotou řečeno, že do 14 dnů mi vlasy opravdu začnou padat a ať je pak shodím, že jinak to budu mít všude. Tak jsem si došla ke kadeřnici a konečně jsem zkusila účes, na který bych se jindy neodhodlala. No co, stejně to vypadá, když v tom budu vypadat blbě a alespoň to pak, až budu, holohlavá, nebude takový šok.

Po první chemoterapii jsem napjatě čekala kdy to přijde. Dvanáct dnů se NIC nedělo, už jsem začínala věřit, že já třeba budu výjimka. Chahaha...třináctý den to začalo a přesně dva týdny po první chemoterapii jsem vlasy vyndavala po hrstech. Ale zase...každý má občas neposlušný vlas, který trčí tu tady, tu tam...a ne a ne se vrátit na své místo, musíte na to napatlat tunu gelu, aby to drželo. Já takový problém nyní nemám. Trčí mi vlas někde, kde nemá co dělat? No problemo...vezmu ho a vyndám ho z hlavy. Ano, vyndám, nemusím nic trhat...on jde dobrovolně...😀.

Šestnáctý den po chemoterapii vlasy drží na hlavě jen silou vůle, přemýším, zda přestanou padat, kyž je nalakuju...ale ouha, lak nemám...Tak soustředím svou vůli ještě více, odpoledne máme oslavu Julinky třetích narozenin, tak ať alespoň pro fotku tam pár vlasů vydrží. 

Na oslavě se brácha přeorientoval na profesi kadeřníka a vzala mě strojkem na trojku🙂.

Konečně jsem vyzkoušela, jaké to je mít krátké vlasy. V létě? Ideální účes!

No ale nestačilo mi to a v pondělí jsem pasovala do role kadeřníka dalšího člena rodiny. No, Zdendovi jsme moc nevěřila, tak jsem úkolem vzít to dohola, pověřila Marušku (Z.sestru a tudíž mojí nejmilejší švagrovou, díky MARUŠKO!). No přiznám se 3mmm a 0,5mm (nebo kolik mi tam zůstalo), je dooost rozdíl. 

Ráno mi přišla hlídat kamarádka s dětmi, já jsem na ně vybafla bez šátku (mým dětem se šátek nelíbí😀 a chuděrky holky div nevzaly zpátečku. Tak si raději na hřiště a tak v zájmu všech beru šátek. 

Chtěla jsem počkat se zveřejněním článku na dobu, kdy mi vypadají vlasy úplně. Ale oni mrchy stále drží a co hůř mám pocit, že na temeni mi dorůstá kolečko nových vlasů! Takže mám ukázkový ostůvek, který se nosil někdy na začátku tisíciletí (tohoto), mám pocit...Navíc vlasy píchají a vůbec to není příjemné...

Nepoblila jsem se!! Aby taky...když jsem vyfásla léky drahé jak luxusní pětichodová večeře u Pohlreicha. Byla jedna krizička, kterou jsem zaspala, no v podstatě jsem prospala celý den, celý další den jsem proležela. Teda, kolem oběda jsem dostala chuť na vývar a čokoládové sufflé, tak jsem vytáhla Zdendu z práce, svalila se z našeho kopce dolů do naší oblíbené hospody. Tam jsem si objednala dvě malá piva (jedno pro Z.) a pustila se do polévky, které jsem si objednala rovnou dvě. Pivo mi teda nejelo..což teda je nežádoucí účinek chemoterapie...holt así tělo ví, co může a nemůže pozřít...

Takže i po chemu se dá jíst...to byl další můj blud, že budu trpět nechutenstvím, vyhubnu na kost a na to pak asi jako umřu...Sice musím dost přemýšlet, co si dám, sem tam se mi stane, že si třeba v restauraci něco objednám a pak zjistím, že ze mi z toho zvedá kufr...Takže Zdenda běžně konzumuje dvě a více jídel 😀 (protože ja mám ve zvyku si objednat polévku, hlavní jídlo a dezert)

Dále teda únava...ale taky nic závratného. Prvni den v posteli, jak jsem psala, druhý den už lepší, třetí den v euforii z mého celkem dobrého stavu jsem se přetáhla, takže neděli jsem trochu protrpěla. Ale zvládla jsem pouť, rodinnou návštěvu, takže zas taková tregedie to nebyla. A další dny už jsem měla na povel děti, sice jsem musela omezit celodenní výlety, ale polehávání s nimi doma a hraní na doktory jsem v pohodě zvládla.

Týden po chemoterapii jsem byla už téměř úplně fit. No, abych tady nemachrovala...na běhání maratonů to neni, ani půlmaratonů...no, asi ani 10km bych neuběhla. Ale celodenní pobíhání za dětmi zvládnu, i když večer se tedy musím natáhnout a už nebuzeruju Zdendu, že nic nevydrží, když v deset večer hlásí, že se jde spát a jdu poslušně s nim.

Přesně po 14 dnech mi z minuty na minutu začaly padat vlasy. Teď jsem ve stavu, že mám v pohotovosti strojek, ale stále váhám, zda už je ten správný čas to shodit...Ano, je! Ale odohodlat se, to bude asi kumšt! No a vyhlížím den, kdy mi vypadají chlupy a přemýšlím, zda si ještě oholit nohy, nebo jestli to už vypadá samo.

Jo a po 10ti dnech mi zase začalo chutnat pivo! Ale jen jedno🙂

http://prsavhaji.blogspot.cz/2016/08/a-jak-bylo-po-prvni-davce-chemie.html

Chemoterapie...Jo, tak to budu holohlavá, minimálně půl roku v posteli, každým dnem na prahu smrti, totálně vyčerpaná. Tak to byly moje představy...Které jsem si vytvořila podle toho, co jsem četla...na internetu, v médiích. Zdendovi jsem s naprostou vážností sdělila, že budu potřebovat někoho, kdo u nás po dobu léčby bude a bude se starat o děti a trochu i o mně...Z. mamka zrušila práci...A já nastoupila na svou první chemoterapii....

Už před ní mi doktorka i sestřičky, které chemo podávají, všechny mé představy vyvrátily...A já získala pocit, že to bude pohodička. Poležím si, vyspím se, zkouknu film, něco přečtu...Takový luxus jsem už pro sebe dlouho neměla...A taky jsem si tímto okamžikem zakázala číst cokoliv na internetu. Protože hlava je mocná a když si někde přečtu, že někdo po chemu blil jak amina, tak vsadím svoje prsa (teda ty už asi ne, nikdo by je nechtěl) na to, že já budu zvracet také...Takže jsem vsadila vše na sugesci a prostě jsem v den CH nakráčela na oddělení, kde se ty zázračné koktejly podávají, jako kdybych šla do nějakého welness studia...No co vám budu povídat, z toho co jsem si naplánovala jsem nestihla nic...Měla jsem kabelu plnou jídla, knih a časopisů a snědla jsem jednu housku a přečetla dvě věty...Jednu v knížce a jednu v časopise...a nezamouhřila jsem ani oko...

Bylo to totiž rychlejší než jsem čekala...Napařit ruku, aby byly vidět žíly (před tím, tedy vybrat tu, kterou obětuju), spolknout prášek proti blití, jedna bílá infuze, záchod, druhá červená infuze, záchod, třetí bíla infuze. V mezičase školení na chemoterapii, jakože co můžu jíst (můžu vše z čeho se nepobleju), co můžu dělat (můžu vše z čeho se také nepobleju) a co dělat až mi začnou padat vlasy (oholit a na noc kulich, aby mi chuděrka hlava, která byla bez vlasů naposled v roce 1985, neomrzla). Pak následovala trocha šprýmů se spoluležícími a šup, odpojit a hurá domů...

Po vyslovení, pro mně v tu chvíli, dosti zdrcující diagnózy, se rozjel koloběh vyšetření. Má psychika se pozvedla konzultací u skvělé onkoložky Terezy Kohlové. Mým největším strašákem byly metastázy do dalších orgánů. Doktorka mě uklidnila, že na 99% nikde nic nebude. Aby se to potvrdilo, vystavila mi milion poukazů na různa vyšetření. Určila mi termín první chemoterapie, ještě týž týden ve čtvrtek...Ufff, fofr...Ale byla jsem ráda.

A co jsem vše absolvovala:

Mammograf - jo, zmáčkne, resp.slisuje vám to prsa, ale nebolí to.

Rentgen plic - naprostá pohoda, mě dopadl dobře, mohla jsem si připsat další malé vítězství

Krev - kvůli chemoterapii, taky dobrý

Scintigrafie kostí - to bylo nadýl, musela jsem poslat děti s mamkou na jih, poněvadž mi píchli nějaký nuklid a byla jsem radioaktivní (asi jako Homer v Simpsonech). Ale od začátku.

Ráno v sedm jsem naklusala do nemocnice v Krči na radioizotopové pracoviště, kde to šíleně smrdělo a byli tam divní lidé...asi byli radioaktivní. Píchli mi injekci s radionuklidem a poslali mě na tři hodiny pryč. Prekérní situace, domů jsem nemohla, byly tam děti. Tak jsem se rozhodla, že navštívím jednu kavárnu, která je děsně IN protože o ní píšou všichni bloggeři a celebrity a davájí fotky na Instagram (taky jsem tam jednu dala, haha🙂). Našla jsem si spojení, paráda, trvá to jen půl hodiny. Sedla jsem do autobusu a čtu si....najednou autobus stojí a řidič mě vyhazuje....autobus má nějakou předčasnou konečnou...v tu chvíli mi dochází,ze jsem sedla sice do správneho čísla, ale špatným směrem....no ještě že měl výluku,jinak bych dojela asi až někam na Žižkov😀. Když konečně sednu na správný bus správným směrem, dojedu na tramvaj, ještě se raduji, že mi to hned jede, sednu,čtu si,najednou tramvaj prázdná a já na konečné někde na Černokostelecké...opět jsme sedla na tramvaj špatným směrem😀 Ta radioaktivita má asi dost významný vliv na mozek, nebo že by byl problém jinde 😉? No nicméně do kavárny jsem dojela, dokonce jsem měla celou hodinu na to si tam posedět, sice mi chyběl MacBook, abych zapadla, ale což...zachvíli budu holohlavá, tak si musím na tu jinakost zvykat.

V deset jsme se zvedla a jela jsem zpět do Krče. Po chvíli čekání mě paní poslala na záchod a pak už na stůl a pod gamakameru (mám takový pocit a co si matně pamatuji z přednášek ze Zdravotnické techniky). Tam jsem se prospala a za 15 minut bylo hotovo. Vše bylo v pořádku, ufff...další malá výhra. Na oslavu jsem si zašla ke kadeřnici nechat to trochu zkrátit, až mi to začne padat. A vyšel z toho fakt cool účes s barvou po které jsem toužila dlouho a nikdy ne a ne chytnout...škoda, že to mám jen na dva týdny, fakt pech...

Ultrazvuk břicha - bála jsem se, ne vyšetření, ale výsledku, ale taky dobré. Super!

Značení nádoru - kdyby náhodou během chemoterapie nádor zmizel (KÉŽ BY!!!), tak aby doktoři věděli, kde operovat. No vzhledem k tomu, že nesnáším injekce, tak nic příjemného, ale se zaťatými zuby se to dalo zvládnout a bylo to rychlé.

Echo srdce - pohoda, vše dobré.

Do budoucna mě čekají pravidelné ultrazvuky prsa pro kontrolu jak nádor reaguje na chemoterapii, vroucně si přeji, aby se zmenšoval a soustředím na to veškerou svojí vnitřní energii 🙂).

Jak to celé začalo?Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, během táborové rozlučky pod rouškou alkoholu, den před svými 31. narozeninami jsem si v podpaží (neboli v axille, pro vzdělance) našla bulku. Moc mě to nevyděsilo, jsme přece mladá...

PONDĚLÍ

No na popud mamky jsem hned v pondělí na své narozeniny vyrazila na gynekologii, ihned jsem dostala poukaz na SONO prsu. Ten den jsem si ještě v sladké nevědomosti užila posezení a kino s kamarádkami. 

ÚTERÝ

Dopoledne jsem si užívala prázdný byt, šla jsem běhat, pohoda jazz...děti na prázdninách u babičky. Kolem oběda jsem na poslední chvíli dorazila na ultrazvuk prsu...už se po mně sháněli🙂. Už tady mi něco nehrálo, doktorka se tvářila vážně, ihned mě objednala na další den na biopsii. Ale pořád jsem byla celkem v klidu. Šla jsem pracovat a večer vyrazila se Z. a kamarádama na pivko.

STŘEDA

Ráno jsem ztěžka vstala. Když už se jednou můžu válet, tak musím běhat po doktorech. Ale stále jsem byla v klidu, i během výkonu. Dalo se to v pohodě vydržet. A to říkám já, která se hroutím z každé injekce. Po biopsii a slovech doktorky mi začalo docházet, že situace je asi trochu vážnější...Mluvila něco o operaci, chemoterapii a tak dále...Já se vzmohla jen na výkřik do tmy, jak je to možné, když tři roky v kuse kojím a kojení je přece nejlepší prevence...No doma jsem si poplakala, měla jsem pocit, že asi umřu...Okamžitě jsem dala SOS a nechala si přivézt děti, abych si nějak nastartovala psychiku. Večer jsem šli na narozeninovou degustační večeři, místo super, jídlo super...jen to časování trochu vázlo...

Další dny už tak nějak plynuly, stále jsem měla pocit, že každý den je poslední a že si ho musím užít...že přece asi brzy umřu, když mám MOŽNÁ tu rakovinu. Přijely děti, jeli jsme na dovolenou s partou kamarádů, ta mě teda dost nakopla...Spousta akce, málo času myslet...Jen jak se blížil den, kdy měli volat z Mamma centra, tak mi přestávalo být hej...ale stále to šlo ustát. 

Ve středu volali, pro výsledky jsem si jela až v pátek, chtěla jsem si dovolenou užít co nejdéle...Zdenda zrušil vodu a jeli jsme z Vranova krkolomě přes Prahu, kde jsem si vyzvedla ortel, na jih.

Na víkend jsme měli už půl roku naplánovaný festival České Hrady. Nakonec jsem se hecla a vyrazili jsme...a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, sice jsem tam celou dobu řešila, jak to oznámím rodině, ale jinak jsem si to užila naplno...stále jsem trpěla pocitem, že je to naposledy. Šíleně jsem se bála metastáz.

V neděli už to nešlo odkládat a musela jsem s pravdou ven. V chytrých knihách jsem se dočetla, že takovéto zprávy se mají oznamovat v klidu...No já to oznámila za řevu dětí u Z.rodičů (ne, kecám, Edwin spal, křičela jen Juli), když už to vypadalo, že se naši se zvednou a zas nebudou nic vědět. Tak jsem se hecla a řekla to všem čtyřem...Alespoň to bylo z jedné vody načisto...trochu jsme si pobrečeli, slíbili se, že to zvládnem a naši odjeli...Trochu kalup, ani nevím, jak to mamka nesla...Asi nic moc...

Pak mě čekal další level...Říct babičce...tak to jsem nedala, prostě jsem nechtěla kazit pravidelnou nedělní pohodu. 

Blog jsem chtěla založit už dávno, dávno...v době kdy byste bloggery spočítaly na prstech jedné ruky a jedné nohy s plným počtem prstu...Nejprve o cestovaní..Napsala jsem několik článků, rozuměj DVA, dala je na facebook...a nikdo je nečetl...NIKDO...resp.nikdo mi nedal lajk...takže tím skončil první pokus o to založit blog. Pak jsem porodila první dítě, druhé dítě...a kolem mně se vylouplo asi milion mama blogů, jakoby matka, která nemá blog o tom, čím umývá posraný zadek, čím ho posléze maže, co maže na sebe a kde dává kávu a fotí ji nejlépe Iphonem c.6, nebyla in...No, co vám budu povídat, ten svět načančaných dětí, pohodového sezení u kávy (pro mě dost sci-fi,v klidu si vypít kafe se dvěma dětmi za zády), krásného líčení, akcí pro bloggerky...vypadal dobře...ale dost povrchně...takže blog na téma děti jsem vzdala ještě dříve, než jsem o něm začala premýšlet...A pak to přišlo...rána jak z čistého nebe...nevinná bulka v podpaží nalezená při táborové rozlučce asi u pátého piva a nevimkolikáteho panáku...ze které se vyklubala metastáza k nádoru v prsu...Když jsem si poplakala, vše to nějak přežvýkala a ujasnila si, že bych na tom mohla být i hůře, tak jsem si řekla, že toto je to téma, o které má smysl psát. Jednak doufám, že si svým slovním průjmem ulevím na duši a utřídím myšlenky a jednak by to také mohlo někomu pomoci. Že i vážná nemoc má v životě nějaký smysl a může mít i pozitiva...

Více zde http://prsavhaji.blogspot.cz/