Celé druhé těhotenství probíhalo až překvapivě dobře. Obávala jsem se, že mi nebude první 4 měsíce dobře jako u prvního, nedokázala jsem si představit, jak bych to zvládala s roční dcerou, která právě zjistila k čemu má nožky... Ale nic, bylo mně fajn, žádné problémy... celých 9 měsíců žádné komplikace. Obávala jsem se, že to přijde až u samotného porodu, na který jsem se tak těšila. Slíbila jsem si, že si totiž ho pokusím užít.

Vzpomínala jsem s láskou na svůj první. Tehdá jsem nevěděla, do čeho jdu a všechno se událo podle mě rychlo.. i když jsem tam prohlásila mezi kontrakcemi, že je to můj první a poslední porod, ale jakmile se naše princezna narodila na všecko jsem zapomněla...a po nejaké době jsem se manžela ptala, kdy budeme mít druhé, nějak se mi to těhotenství a porod samotný zalíbil 🙂 .. a tak jsem se těšila a představovala si, jak úžasný bude druhý porod, nechtěla jsem si připustit, že bych měla rodit jinak než přirozeně...

Den před termínem jsem si řekla, že teď už to může přijít kdykoliv, sama jsem nevěřila, že vydržím až do termínu, protože starší dcera mi dávala řádně zabrat, ale nějak jsme to zvládli a počkali si.. a tak jsem se rozhodla, že půjdu do kostela, říkala jsem si kdo ví, kdy budu moct si sama zase zajít na mši a načerpat duchovní síly. Byla postní doba. Takže jsem pěkně byla i na křížové cestě, mši svaté a po ní následovala i adorace, bylo před prvním pátkem v měsíci. Cítila jsem se úžasně. Při cestě domů jsem si říkala: ,, Tak jsem připravená, s Boží pomocí můžeme rodit."

Doma už dcerka spala. A tak jsem si dala sprchu a pustili si film. V půlce filmu jsem začala pociťovat první kontrakce, byly plus minus po 10 minutách, manželovi jsem zatím nic neříkala, nechtěla jsem zbytečně plašit, ale tušila jsem, že už to začalo.. po chvilce jsem jenom tak nadhodila, že asi pojedem..ale dodívali jsme se na film až do konce, i když jsem z něho pak už nic neměla 😀..nejdřív jsem volala manželově mamince, se kterou jsme se domlouvali na hlídaní, že se něco blíží, tak jestli by mohla přijet. Bylo kolem 23hod..a pak jsem volala PA, se kterou jsme se letem světem předem domluvouvali (nejsem totiž taková, že bych potřebovala porodní plán, dopodrobna všechno projít a naplánovat, měla jsem jen pár podmínek- žádný epidurál a dostat pak miminko hned k sobě, PA jsem chtěla mít na zkoušku, abych zjistila jaké to je rodit sama jako prvně a pak s osobní PA.. a aby mi pomohla si co nejlíp užít porod🙂), dohodli jsme se, že se potkáme v porodnici.

Tam mi natočili monitor, krásné kopečky 🙂.. službu měl můj doktor, což bylo super, řekl mi, že se to rozjíždí, ale otevřená ještě nejsem. A tak jsme se šli ubytovat, mezitím přijela PA a byla pořád s námi, masírovala mi záda, povídali jsme si, průběžně mě vyšetřovala..navíc byl u mě i můj manžel, byl mnohem klidnější a víc v pohodě než prvně, nebyl na mě sám a už věděl, co by měl čekat.. vše bylo skvělé. Bolesti sílily, PA mi poradila píchnout vodu a tím porod urychlit, hlavička už tlačila na porodní cesty, jen ji tam vadily blány, neměla jsem nic proti. A tak jsme točili poslední monitor. Když už se blížil konec monitorování všimli jsme si, že ozvy miminka kolísají ze 140 na 90.. něco mi říkalo, že to není vůbec dobré.. a tak jsem šla na porodní sál, abychom píchli vodu, otevřená jsem byla téměř na 10cm.. přišel můj doktor a chtěl teda tu vodu píchnout, čekal až přijde kontrakce..

A pak už to šlo ráz na ráz, něco se jim nezdálo, já jsem už byla tak trochu vyšťavená, třásla jsem se vyčerpáním... chtěli abych zatlačila a tak jsem poslechla..ale doktor řekl, že to stačí, musíme na akutní CS.. nechápala jsem.. PA mi vysvětlila, že miminko je zamotané do pupečníku a voda je už zelená, takže nemůžeme riskovat. Přijala jsem to. Jen jsem se dívala na manžela a snažila se ho očima utěšit, mluvit jsem nemohla, že všechno bude v pořádku..a odjela jsem, byla jsem sama bez PA i manžela mezi několika doktorama, pořád jsem se třásla ne ze strachu, ale pořád z vyčerpání.. a celou dobu jsem si opakovala: ,, Pane, buď se mnou, ochraňuj naše miminko, svěřuju ti ho, vždyť je to tvůj zázrak.."

Neměla jsem strach, věděla jsem, že bude o maličké postarané.. bohužel jsem musela pod celkovou narkózu, takže jsem svůj tak natěšený porod prospala.. probudila jsem se na pokoji, sama.. nevěděla jsem, co se nám narodilo ani nic.. po chvilce přišla sestřička a pak další.. a pak asi po hodině jsem ji uviděla... naši druhou princeznu.. byla tak nádherná, plakala jsem štěstím a zároveň smutkem, že jsem u jejího prvního vykouknutí na svět "nebyla"..narodila se 3.3.2016 ve 3.32 a vážila 3,3 kg... 🙂 ... ale zase jsem věděla, že u ní byl tatínek, co nejdřív mohl..

Pak mi říkal, že na mě čekal i na Rozálku, přiměl sestřičky, aby mi malou přiložili co nejdřív k prsu a on byl u toho, na všechno dohlížel.. a malá hned se přisála, šikula.. a byla v pořádku, což bylo nejdůležitější.. jenom já jsem byla jak přejetá parním válcem.. všechno mě bolelo... a tak doufám, že druhý císař nebude nutný, protože si nemůžu vynachválit přirozený porod... dnes už máme skoro 5 měsíců od porodu, jizva už nebolí, jsem plně funkční, ale stejně první porod byl lepší 🙂..pravda bolel, ale jakmile se narodilo miminko, veškerá bolest pominula a zachvíli jsem ani nevěděla, co mně jak bolelo... jak krásně je žena stvořena 🙂.. Bohu díky za to!