Jak Štěpánka na svět v autě málem přišla

Týden po porodu je konečně čas popsat náš akční porod, na který si myslím budeme všichni hodně dlouho vzpomínat.

Těhotenství jsem měla celkem pohodové. Sice se díky doktorům objevily drobné problémy – ať žijí preventivní kontroly a testy – ale tentokrát jsem byla od počátku přesvědčená, že je vše v pořádku a nenechala jsem se ničím rozhodit. Termín jsem měla oficiálně jeden 10.6. 2016, a to podle UTZ. Termín podle MS neměl v mém případě žádnou relevanci, protože s cykly dlouhými 45 dní doktoři moc počítat neumí a podle ovulace (měřila jsem BT) se moje dr. řídit nechtěla. Tam by termín měl být až 18.6., což jí přišlo pozdě. Na rozdíl od minulého těhotenství, ve kterém jsem byla zavřená na sedm západů, a přesto porodila o téměř 3 týdny dřív, mi tentokrát dr. prorokovala, že do termínu určitě nevydržím, protože už od 36tt bylo všechno krásně nachystané. Poslíčci ani tvrdnutí mě za celou dobu nepotkalo, stejně jako minule, a já si užívala pohody s bříškem a vnitřně věděla, že to termínu určitě vydržíme. Tomu se přizpůsobil i program začátku června, kdy jsem se opravdu nešetřila a s naším T. oběhala všechny možné dětské dny a akce v okolí a s pejskem do poslední chvíle chodila co týden na cvičák. Jediné, co mi kazilo náladu, byly dotazy okolí, jestli uuuuuž.

Den po termínu jsem proto konečně dobalila tašku do porodnice a rozhodla se, že je čas začít pomalu „vyhánět“. Naše miminko ovšem nemělo pro mé plány sebemenší pochopení, takže jsem se z další a další kontroly vracela opět s verdiktem perfektně připravená, ale miminko ne (vysoko, že ani hlavička nešla nasáhnout). S tímto nálezem jsem opouštěla porodnici i ve čtvrtek 16.6. v 8h ráno – 40tt+6. Paní doktorka mi rovnou řekla, že druhý den mám přijít s věcmi, že si mě tam nechají a budou celý druhý týden přenášení sledovat - vyvolávají až 14 dní po termínu. Z této zprávy jsem nebyla nadšená, ale ujistila mě, že můžu klidně po nástupu podepsat reverz a nastoupit třeba v pondělí, že je to na mě. Přesně takhle jsem se rozhodla, že to bude.

Po kontrole jsem jela objednat na sobotu dort pro T., který měl mít následující týden 3. narozeniny. Doma jsem kolem 10h pocítila lehkou bolest v podbřišku, ale přičítala jsem to dozvukům kontroly. Paní doktorka mě ráno kvalitně prohrábla, když se snažila nahmatat hlavičku. Mezi 10:30-12h jsem šla s T. na každotýdenní cvičení rodičů s dětmi, kde jsem tu a tam opět nějakou lehkou bolest cítila, ale nebylo to nic, co by mě jakkoli omezovalo. Po návratu domů jsme si dali oběd (já teda jen polévku) a šla jsem uspávat malého. Během uspávání přišla první bolestivá kontrakce. Vzala jsem telefon, že ty poslíčky začnu měřit, kdyby to náhodou – a velice nepravděpodobně – byl porod. První dvě měřené kontrakce přišly po skoro 8 minutách. Řekla jsem si, že je rozeženu sprchou a půjdu konečně dojíst oběd. Ve sprše se ale kontrakce objevily častěji a občas i zabolely. Rozhodla jsem se raději zavolat v 14:05 své PA pro radu. Vzhledem k tomu, že to nebylo ještě ani na prodýchávání, dohodly jsme se, že počkáme, zalezu zpět do sprchy a dám ji za cca hodinu vědět, jak to vypadá.

Během následující půl hodiny se bolesti začaly lehce stupňovat, už to bylo na prodýchání, tak jsem raději volala manžela, ať si najde odvoz (neřídí) a dorazí. Ve 14:50 jsem na jeho radu ještě volala své kamarádce gynekoložce, jestli si myslím, že by to mohl být porod, když se ráno nic nedělo. Podle její rady jsem zkusila samovyšetření a zjistila, že bez problému nasáhnu hlavičku. V tu chvíli začalo být jasné, že to nebudou poslíčci. V 15h jsem znovu volala PA, že čekám na odvoz a pojedeme do porodnice. Když jsem jí řekla, že mám kontrakce cca po 3 minutách už asi půl hodinky a potřebuju je prodýchávat, ihned vyrazila i ona s tím, že se potkáme v porodnici. Netrpělivě jsem čekala na manžela s kamarádem. Do porodnice to máme od nás v době bez provozu přibližně 25 minut cesty. Jenže odpoledne jsou jak na dálnici, tak na staré silnici kvůli opravám docela velké kolony. V tu chvíli jsem se poprvé začala bát, že to nestihneme. Naštěstí v 15:15 už dorazil odvoz. Rychle naložili mě a tašky a vyrazili jsme vstříc porodnici a dopravní zácpě.

Na začátku jsem si pěkně lehla vzadu na sedačkách na bok, ale velice brzy mi tato poloha přestala vyhovovat a přesunula jsem se na všechny čtyři. Kamarád jel jak o život a manžel rychle v mobilu pomocí navigace s přehledem dopravy hledal alternativní trasu. Přece jen bylo znát, že se porod rozjel ve velkém a ani oni, ani já jsme neměli moc zájem rodit v autě. Z cesty jsem toho moc nevnímala, snažila jsem se soustředit hlavně na prodýchávání. Jen v krátkých intervalech mezi kontrakcemi jsme prohodili pár slov a několikrát jsme se i celé situaci zasmáli. Úsměv mi začal tuhnout ve chvíli, kdy jsem začala cítit lehký tlak na konečník. Zrovna v té době (15:50) volala moje PA, že narazila na kolonu, jak jsem na tom. Manžel, který zrovna navigoval po nějaké rozbité lokální silnici, jí jen zvládl říct, že jsem na čtyřech, asi to bolí a jsme už skoro na místě. Pak se spojení prý přerušilo. Už jí nestihl říct, že mě to nutí tlačit.

Vnitřně jsem začala panikařit, protože jsem cítila, že moje tělo začíná samo tlačit a nemůžu s tím toho moc dělat. Dokonce mě napadlo, že bychom měli volat sanitku, že to nemůžeme nikdy stihnout. Nastěstí jsme se v té době konečně přibližovali k porodnici a v krásných 16h projeli její bránou. Kamarád, který tam nikdy nebyl, ještě stihl v areálu zabloudit, ale za pár okamžiků už jsme brzdili před vchodem. Rychle jsem poslala manžela, ať běží dovnitř na porodní sály pro PA a během chvíle bez kontrakce se vysoukala z auta. Zcela nelogicky jsem si do ruky vzala svoje sandále a pokusila se dojít po plošině ke dveřím. To se mi nepovedlo, protože mě v půlce skolila další kontrakce.

Tlak na spodek už byl k nevydržení a tělo tlačilo tak nějak samo. Nahoře u dveří se objevila PA s pojízdným křeslem a dost nevybíravě na mě, že ona mě nahoru nevyveze, ať koukám vyjít za ní. To mě probralo a vyběhla jsem za ní jako srnka. Řekla mi, ať si sednu, což jsem odmítla a na křeslo si klekla, chytila se opěradla a řekla, že když jsem takhle mohla jet v autě, že určitě z křesla nespadnu. Moc se na to netvářila, ale odvezla mě. Manžel mezitím běžel do auta pro tašky. PA mi na příjmu řekla, ať si uložím boty do šatničky, že sepíšeme příjem a mrkne na mě doktorka. Botky jsem elegantně odhodila a sotva se stačila chytit křesla, když přišla asi nejhorší kontrakce za celou dobu. Na pobídnutí PA, ať jdu za ní, jsem nereagovala. Až když to hodně ostře zopakovala, jsem odvětila, že se snažím, ale nejde to. Pomohla mi zpět na vozík a rovnou vezla na porodní sál, kam zrovna docházela doktorka. Ta na mě zvesela spustila, že si mám vylézt na křeslo, že na mě mrkne a natočíme monitor. Brzy pochopila, že to taková legrace nebude, když stihla při kontrole jen říct branka zašlá, ale voda nepraskla. Moje tělo zcela nekontrolovatelně zatlačilo a lup – voda všude a hlavička se začala drát ven.

Dr. podle manžela jen zakřičela na PA, že ona má jen jednu rukavici, ať jde rychle zpět – ta předtím někam odběhla. Mezitím už moje tělo tlačilo samo. Kde se vzala, tu se vzala PA s nůžkami a než stihl manžel říct, že tohle nechci a mám to v porodním plánu (já si nevšímala ničeho kolem sebe), udělala šmik. V tu chvíli už byla hlavička venku a ven se dralo tělíčko. V 16:09 bylo naše malé překvapení na světě, necelých 10 minut od příjezdu do porodnice. Hned jsem si ji dala na sebe a až na vážení hodinu po porodu a sprchu po 2 hodinách jsem ji měla u sebe neustále. Po dotepání pupečníku a porodu placenty mě dr. rychle sešila a jen co skončila, dorazila moje PA. Chudák si v té koloně na cestě do porodnice docela postála. Škoda, že to nestihla, mohla jsem se vyhnout protivné PA na příjmu i nástřihu.

Celkově to ale byl opravdu porod za odměnu a podle manžela bych mohla rodit na objednávku. Přitom po prvním porodu prohlásil, že tentokrát u porodu určitě nebude, že to byla hrůza. Nakonec ale stejně neměl čas nikam odejít a dodatečně přiznal, že tenhle porod byl vlastně fajn 🙂

Štěpánka - 16.6.2016 v 16:09 - 40tt+6, 3690 g a 51 cm