Já pláču...

Pláču, protože ještě neumím mluvit, takže ti nemohu říci, co mě trápí. Pláču, když mám hlad a ty prošvihneš tu chvíli, když si cucám pěstičku nebo mlaskám a vystrkuji jazýček a už je ten hlad ták nesnesitelný, že se prostě rozbrečím, abych tě rychle přivolalo. Pláču, protože se mi zdálo něco strašidelného a jsem vyděšené a nedokážu rozlišit mezi sněním a realitou, všechno je tak skutečné! Pláču, protože jsem se pořádně nestihlo připravit na svoje zrození a cítím velký smutek, že jsme byli po porodu tak dlouho, i když ty říkáš, že to byla jen chvilička, bez sebe. Myslelo jsem si, že jsi umřela, bylo to moc děsivé a tak pláču, abys mě rychle ubezpečila, že tu jsi.
Pláču, protože mě studí mokrá plenka a nevím, co s tím, ale vím, že když ji sundáš, je mi mnohem líp.
Pláču, protože mě tlačí šátek, který jsi moc utáhla. Pláču, protože nevidím, co děláš a já chci vidět všechno.
Pláču, protože když odejdeš do vedlejší místnosti, mám pocit, že tě pohltila nicota, neumím ještě pochopit, že dvě minutky než ohřeješ mlíčko netrvají věčnost, ale když na mě mluvíš...uklidním se rychleji.
Pláču, protože sousedovic pes štěká a já se ho bojím, ale když mě držíš a vysvětlíš mi, co jsou ty podivné zvuky všude kolem, začínám si zvykat, že se nemusím bát.
Pláču, protože jsi smutná.
Pláču, protože mi chybí táta.
Pláču, protože jste se včera hádali a mysleli jste si, že to nevnímám, když jsem dudalo zběsile dudánek a bylo jsem ticho, ale mělo jsem hrozný strach, že tatínek od nás odejde a když odešel do práce a nikdo se mnou nemluvil, plakalo jsem znovu, protože jsem si myslelo, že opravdu odešel navždy.
Pláču, protože se nudím.
Pláču, protože je mi zima...
Pláču, protože to byl moc dlouhý den a teď už vážně potřebuji usnout.

Maminko? Jsi tady? Tak už mi věříš, že já to vážně nedělám schválně? Já tě jen potřebuji a ty jsi tu přeci vždycky byla! Tak měkká. Voňavá a hebká. Co se změnilo?
Vždyť jsem to já.

Tvoje miminko...
Miluju tě, mamko...napořád