Člověk si musí napsat, všechno co nechce zapomenout. Jsou však životní zkušenosti, které nepotkají jen tak někoho a jsou i zážitky, na které se zapomenout nedá a to třeba jako ta naše. Téměř většina lidí si myslí, že miminko je v lůně matčiny 9 měsíců, narodí se a má krásných 3,5 kg a po třech dnech může jet s miminkem domů. I my jsme patřily mezi tu většinu než nás život provedl jinou cestou a jinými prožitky.

        Bylo několik týdnů po naší svatbě.Mimochodem, úžasná. Nějak jsme o miminku nemluvili protože jsem nastoupila po mateřský do práce. Jenže jeden večer rozhodl, chceme miminko. Naše snažení začlo v listopadu 2016, udělala jsem si pár testů ale vycházeli stále negativně. Týden před Vánoci jsem si udělala test a nic, tak jsem čekala další tři dny a hned ve středu jsem si udělala poslední, byl opět negativní, tak jsem ho hodila na záchodě do koše. Už jsem přestala věřit, že se to povede. Den před Vánoci(pátek) jsem vyhazovala ruličku od toaletního papíru a koukám, ejhle jsou tam, dvě čárky, které nám změnily život. Pro jistotu jsem běžela na odběr krve kde nám to potvrdili.Už několik dní jsem měla připravené oznámení pro rodiče, vyšlo to jen tak tak a já měla šílenou radost, že jim to mohu dát pod stromeček.

        Rodiče byli nadšení, plakali a furt měli tendenci nás objímat. Náš tříletý syn to stále nechápal, tak jsme tomu nechali volný průběh. Týden po Vánocích jsme jeli s mojí maminkou a tetou do Ikei, tam jsem bohužel začala silně krvácet. Okamžitě jsme jeli do nemocnice v Chomutově, protože gynekologie u nás byly zavřené. Když jsme dorazily, čekali jsme asi přes půl hodiny než přišel doktor. Přišel a vypadalo to že jsme ho vzbudily. Když mě začal konečně vyšetřovat po tom věčným vyptávání, řekl velmi odporným tónem, že pro něj toto není těhotenství a že jestli chci tak mi napíše prášky ale pokud ne tak ať přijdu zítra a že TO vyškrábnem. No okamžitě jsem spustila a nešlo to zastavit, zvedla jsem se a odešla. Probrečela jsem celé odpoledne. Všichni mě utěšovali že to bude v pořádku. Měla jsem ale opačný pocit a už jsem ztrácela naději. Když jsem ale v pondělí přišla ke své doktorce, ujistila mě že plod tam je☺. Byla jsem tak šťastná. Na ultrazvuku byl jeden plod a nějaký váček. Řekla ať tedy přijdu za týden aby se ujistila, že bude bít srdíčko. Spadl mi kámen ze srdce a strašně jsem se celý týden těšila až uvidím to srdíčko.

Uběhl týden. Položila jsem se na lehátko a s dojetím čekám co doktorka řekne. ,,Tak paní Koppová,tady je vaše miminko v jednom váčku a tady je vaše druhé miminko v dalším váčku''. �� Radost se změnila na šok.

Nějak sem to nemohla vztřebat, tak jsem šla za mojí maminkou do práce a hned mezi dveřma jsem se jí zeptala zda sedí. ,,Tak co? Všechno v pořádku?''zeptala se. ,,Jsou tam dvě.'' Obě jsem nemluvili jen seděli, bylo to jako náraz. Po dvaceti minutách jsem začli řešit jak to uděláme a podobně, volala jsem manželovi a ten byl teda překvapený ale měl radost. Já z toho až takovou radost neměla, neuměla jsem si představit mít tři děti. Vždy sem si přála k synovi mladší sestřičku.

Na dalších ultrazvucích jsem se dozvěděla, že jsou jednovaječný. Další pecka, buď dvě holky nebo dva kluci. Smiřovala jsem se s tím asi měsíc, manžel byl furt pozitivní a neprojevoval známky toho že by ho to děsilo. Těhotenství se začlo komplikovat už v lednu po tom co zjistili, že jsou jednovajky. Doktorka si netroufla na to aby nás hlídala. Tak nás předala do Prahy v Podolí.

První prohlídku a velký screening ve 13+4 tt jsme meli 20.února. Miminka byli pořádku jen jedno bylo o 9mm menší, bylo nám řečeno, že toto je běžné u jednovaječných dvojčátek. 6.března jsem byla ještě naposledy u své doktorky kde mi řekla, že to budou na 70% KLUCI, což mě velmi potěšilo, protože jsem si nedokázala představit dvě cácorky k našemu Danečkovi. A 14.března nám v Podolí kluky potvrdily na 100% takže nesmírná radost. Ten den jsme koupily i kočár. 18+5 a další kontrola, váha miminek plod A 205g a plod B 255g.Váhová diskrepance 20% a plod A měl nižší úpony na placentě. Jezdily jsme do Prahy každých čtrnáct dní až do další kontroly 5.dubna kdy se výsledky ultrazvuku zhoršily. Jsem totiž 0 neg. a manžel AB poz. takže nám hrozí Rh izoimunizace, zhoršily se i průtoky. Od toho dne jsme jezdily do Prahy každý týden v úterý. Bylo to hrozný, dvě hodiny cesty tam, pak dvě hodiny domů,čtyři hodiny nejméně v Podolí a celý den v trapu. Ale člověk doufal, že je v nejlepší péči tak jsme se drželi. Ve 21tt byl další velký screening a chlapečci se nám nechtěli ukázat, už jsme měli i vybraná jména takže jsme mohli rozdělit který se jak bude jmenovat. Větší bude Vítek a menší Davídek. Průtoky v hlavičce byly stále hraniční a váhová discrepance už stoupla na 28%. Vítek měl 368g a Davídek 263g . Za pár dní už discrepance vyskočila na 33% a bylo nám řečeno že mi píchnou kortikoidy aby se chlapečkům dovyvynuly plíce,kdyby náhodou museli ven dřív kvůli zhoršeným průtokům. 18.května mi dali první injekci ambulantně, odmítla jsem ležet na oddělení a druhý den další. Od té doby se průtoky zlepšovali a chlapečci rostly, diskrepance klesla na 26% a my už jen čekali kdy se chlapečci rozhodnou. Doktoři chtěli dojít na poslední metu a to byl 32tt. Když jsme měla 80 dní do TP a 28+4 tt, průtoky byly krásné a chlapečci přibírali, Vítek měl 1077g a Davídek 795g. Celé moje těhotenství bylo bezproblémové, bez zvracení a otoků. Fuška to byla pouze po fyzicky zdatné stránce, pětiminutové přetáčení z boku na bok, vstávání,obouvání a boj s ponožkama.

            Po třech týdnech to přišlo.

        Vstávám druhé ráno na oddělení P3 v Podolí, kde si mě nechali už ve strědu 21.6. po vyšetření ultrazvukem (30+5), chlapečkům se zhoršily průtoky (hraniční duktus u plodu A, plod B nad hranicí). Doktorka Hanulíková rozhodla, že nám budou píchnuty další kortikoidy už za hospitalizace. Bohužel se prokázalo, to, co nám bylo řečeno už při prvních kortikoidech, že napoprvé přijde zlepšení, což se také ve 28+4 tt stalo, ale druhé kortikoidy nesneslo už ani mé tělo, natož tělíčka chlapečků. Bylo mi mdlo a pohyby ustupovaly. V pátek v den D mi píchli poslední injekci a šla jsem na ultrazvuk. Vyšetření nebylo vůbec slibné, (duktus u obou nad hranicí a pokles placenty). Bylo mi řečeno, že děti přijdou na svět tak za týden. Bylo půl desáté a já šla jsem na pokoj, kde mě čekala snídaně po dvou dnech na lačno.Sestra mi zdělila, že mi doktorka vzkazuje, že se mohu najíst. Pustila jsem se do jídla, naštěstí jsem telefonovala s maminkou tak jsem si párkrát kousla do rohlíku a v tom přiběhla sestra ať už nejím protože přijde primář. Nohy se mi začly chvět, z pusy sem nedokázala vydat ani hlásku. Primář vešel, usedl naproti mě a s lítostným pohledem a pokleslým hlasem řekl: ,,Paní Koppová je mi to líto ale dle mého názoru chlapečkům nemohu dát ani den navíc v bříšku, protože vyšetření není dobré ani přijatelné.Chlapečci přivedeme na svět ve dvanáct hodin.

Okamžitě jsem volala manželovi aby dal syna k babičce a co nejrychleji přijel do Prahy. Jsou to skoro dvě hodiny cesty, takže to bylo akorát. Dorazil v 11:45 a zrovna si pro mě přijeli. Už omytá, v bílé košily a punčochách jsem ulehla na lehátko po boku manžela, který vypadal přesvědčivě klidně. Odvezli mě na sál. Manželovi dali oblečení a odvedli ho aby se oblékl, že ho pak zavolají. Mě zatím posadili do oranžové místnosti plné přístrojů, hadiček a kabelů. Docela mě to prostředí děsilo ale moc sem to nevnímala, měla jsem hrozný strach co přijde. Vůbec mi nedocházelo, že se ti malí človíčci narodí. Potila sem se ze strachu, že to ucítím, že to bude bolet a já budu řvát a řvát. Pak zas, že se něco chlapečkům stane.No běhalo tam kolem mě asi deset lidí, opravdu běhalo. Posadila sem ke mně anestezioložka a začla mě provázet vším co přijde. Pak mě v sedu naklonily hlavou do klína. ,,Božeee, teď tu umřu!“ na nic jiného sem nemyslela. ,,Teď to píchne paní Koppová, nemějte strach a hlavně se nehýbejte. Tak teď sem myslela, že se tam začnu smát. Injekci jsem skoro necítila, opravdu pouze píchnutí. Okamžitě mě položili a už to jelo, přiběhl manžel a posadil se kě mě. Doktoři kě mě nakráčeli a začlo to.

         Po celou dobu sem klepala, nevím zda to bylo nervozitou, strachem a nebo tou zimou ale byl to strašný pocit. Trvalo to opravdu chviličku a ve 12:15 vykoukl na svět náš Víteček. Uslyšela jsem pláč a v tom jsem spustila. Nejkrásnější věc kterou můžeš v tento okamžik, když pouze nehybně ležíš na lůžku je slyšet pláč svého miminka. 12:17 a na světě je náše druhé sluníčko Davídek, přišel na svět stejně jako bráška, s pláčem. Pro mě to bylo znamení, že jsou živí. Strach ze mě opadl a už jsem jen cítila, že mi není dvakrát dobře. Manžel byl mou velkou oporou a celou dobu na mě mluvil, snažila jsem se odpovídat a konverzovat s ním ale byla jsem spíše uplně myšlenkami jinde. Zeptala jsem se pouze na to jestli vidí jak chlapečci vypadají. Odvětil, že ne a v tom vešel mezi dvěře doktor a prohlásil, že chlapečci jsou vitální s vahami 1310 a 840 g.

Opět jsem se dala do breku, bylo to pro mě věliké sklamání, že jsou tak malincí. Dávala jsem si to za vinu a do těď se mě ten pocit drží. Chtěla bych udělat víc, jen proto aby nebyli tak malincí. Manžela poslali ke chlapečkům a já prodýchávala mdloby. Za pár minut přišel a ukázal mi první fotky našich mužíčků. Byla jsem tak šťastná, že je poprvé vidím a nešťastná, že pouze na fotkách a to mě opět rozbrečelo. Záviděla jsem manželovi, nenáviděla jsem sebe, bojovala jsem se strachem a bezmocí. Bilo se ve mně tolik pocitů, které bych při představě nezvládla. Stále jsem doufala, že mi je přinesou abych je mohla obejmout a políbit na čelíčko. Nepřišlo to, dočkala jsem se jen toho, že mě odvezli na Jip a do dalšího dne jsem je neviděla. I když mi manžel přišel říct, že jsou kluci na Jipce a že jsou v pořádku, měla jsem v hlavě takový chaos, že by se v tom nikdo nevyznal. Manžel odjel domu za synem a já dloumala tou dlouhou nocí, kterou jsem probdila. Strach mi nedovolil spát. Druhý den přijel manžel a šli jsem za chlapečkama. Strašně jsem se těšila a bála až je uvidím. Jenže mě nikdo nepřipravil na to co uvidím =(

        Už jen chodba k tomu oddělení mě děšila, vstoupila jsem do místnosti se čtyřma inkubátorama. Všude vysely hadice, blikaly monitory, pípalo a houkalo tam snad všechno na co se člověk podívá. Musely jsem se omít a pak odhrnula sestřička deku na inkubátoru. ,,Tak tohle je Víteček“ řekla. Nestačila jsem nic říct a rozbrečela se. Manžel mi oznámil, že má Vítek pneumotorax, čili dirku v plíci a že mi to nechtěl říkat než sem pujdu. Ž e mu dávají morfín aby necítil bolest. Proč mi nikdo neřekl, že pohled na moje miminko bude tak bolestivý, že pocítím takovou bezmoc ve které se sama ztratim. Bolest jakou jsem cítila pak mě dostala do kolen. Odkryla mi i Davídka. Viděla jsem maličký vrásčitý uzlíček zabalený v pelíšku. Nebylo jim ani vidět do obličeje. I když jsem si v těhotenství četla a viděla pár pořadů o předčasně narozených dětech tak na ty své předčasňátka jsem nebyla připravená. Pohled na chlapečky mě opravdu dostal, nezdržela jsem se víc jak deset minut a musela jsem odejít. Na tyhle všechny pocity bych chtěla strašně zapomenout ale nechci přijít o vzpomínky s dětmi. Je to boj srdce, který nemůže vyhrát. Ta bezmoc mě tak pohltila, že jsem byla uplně vyřízená. Manžel mě na chodbě utěšoval, že bude všechno v pořádku. V duchu jsem věděla, že mě uklidňuje slovy, kterým stejně neuvěřím. Když odjel, přemáhala jsem se abych se zvedla a šla za chlapečkama. Trvalo mi to dost dlouho. Neustále jsem se sama sebe ptala, proč oni, proč já. Co jsem mohla udělat jinak. Nenáviděla jsem se. Když už jsem konečně za nimi došla, neudržela jsem slzy, nedokázala jsem bez slz říct cokoliv. Přišla sestřička a chápavých hlasem mě uklidňovala, že kluci jsou moc stateční, že se narodili v krásném týdnu a že se o ně nemusíme bát. V tuhle chvíli jsem nevěřila nikomu. Přemlouvala jsem sebe abych věřila Vítkovi a Davídkovi. Věřila jim, že to zvládnou a pujdeme domů. Potřebovala jsem fakta ne slova já si myslím a třeba budou, těch bylo dost. Čím víc jsem chodila za klukama na Jipku, tím sem se už cítila líp, ale udržet slzy pokaždé když jsem je viděla nešlo. Byl to bolestivý pohled. Nekonečné a sebezničující. Po pár dnech jsem začala věřit, že je něco jinak, že se posouváme k lepšímu. Že moje část a já nevěděla jak velká část to je, věřila, že se něco zlepší.

        Tím, že se kluci narodili, začal náš společný boj. Oni bojovali o život a my o důvod žít. Bojují statečně a v následujících dnech udělali neskutečné pokroky, které si nikdo neumí představit. Začala jsem si psát diář, abych si uchovala něco co mi jednou připomene, co jsem všichni zvládli.

            Chlapečkům byly tři dny když se na ně přijeli podívat babička se strejdou. Všichni to braly statečně a já je obdivovala, ale asi jsem potřebovala vedle sebe někoho kdo stojí pevně na zemi a věří, že to bude v pořádku. Pro mě to byl nekonečný boj. Během dalších dní se to zlepšovalo. Davídkovi sundavali na pár hodin podporu dechu, tzv. CPAP,sestřičky používali slovo cpapík. Byl moc šikovný a šlo mu to, zlepšoval se každým dnem. Vítkovi čtvrtý den vyndaly dren ale morfín mu nechali do zahojení.

        Také jsem si poprvé klokánkovala s Davídkem. Bylo to tak překrásné a nepopsatelné. Vzít si konečně svoje miminko a přitisknout ho k sobě. Následující den si Davídka pochoval i tatínek a já si mohla s opatrností pochovat i Vítečka. Byl to přenádherný pocit. Vidět tatínka jak si tiskne svého syna a mluví k němu. Vítek i Davídek už začínali krásně dýchat bez cpapíku. Šlojim to na jedničku. Tyhle dny už mi přišlo, že se všechno obrací k lepšímu. Jela jsem na dva dny domu, abych potěšila našeho staršího syna. Byl to teda hrozný , nechat je v Praze samotný. Trhalo mi srdce, že jedu domů ale já jsem také potřebovala malé odreagování. Doma bylo fajn ale ten pocit, že někde máte dvě dětičky přes 100 km daleko. Volala jsem dvakrát denně zda je vše v pořádku. Vždy mi řekli to samé.Že kluci papají,kakají a jsou hodňoučký. Těšila jsem se zpět a s úsměvem jsem jela zpět. Jakmile jsme přišli za chlapečkama, zastihl nás doktor Švirc a zdělil nám zprávu, kterou bych ani ve snu nečekala.

            Davídek má infekci. Velice nás to zasáhlo a neudžela jsem pláč. Doktor Švirc nám vysvětlil, že na to přišla sestřička o půlnoci když ho přebalovala, prý nereagoval na hlas, nevztekal se a že on to uměl.A proto udělali kontrolní odběr. Uklidňoval nás tím, že takto malé děti mívají infekce často, a proto je to pro ně běžná a rutynní záležitost, kterou umí řešit. Nepochybovala jsem o tom ale v tu chvíli jsem neměla páru co to pro Davídka znamená. Nasadili mu antibiotika a řekli, že do 24 hodin se projeví pozitivní či negativní účinky. Davídek byl unavený a skoro na nás nereagoval. Byla jsem velmi smutná už jen z toho, že si ho nebudu moci pochovat. Manžel od jel a já zůstala u chlapečků. Ztrávila jsem tam celý den a když jsem šla večer odnést mlíčko, odchytl mě opět doktor a to už se mi rozklepali ruce i nohy. ,, Paní Koppová, je mi velice líto, že Vám to musím oznámit, ale Davídek má pravděpodobně zánět mozkových blan“. Zamotala se mi hlava a musela jsem si sednout. Okamžik který mě tak viděsil, že se mi chtělo v tu chvíli umřít. Nepřeji nikomu něco takového zažít. Byla jsem totálně mimo, představovala jsem si ty nejhorí možné věci, když v tom doktor pokračoval a postupně sděloval co to pro Davídka může do budoucna znamenat. Ohluchne, špatná motorika a v nejhorších případech ochrnutí a mozková obrna. Panebože proč zrovna Davídek? Proč bůh trestá tak nevinného človíčka. Byl to nejhorší den mého života. Chtělo se mi umřít, brečela jsem tak jako nikdy v životě, přes slzy jsem neviděla ani na cestu když jsem odcházela od kluků. Volala jsem manželovi a sotva jsem mu dokázala říct, co se stalo. Volala jsem to maminkám a byla jsem uplně ve srabu. Takové to je? Úplné šílenství, totální bezmoc. Strašně jsem si přála aby to nebyla pravda, abych se proudila z téhle noční můry =( .Manžel za mnou dorazil o půlnoci, našel mě ve vestibulu na pohovce. Ubrečená jsem usnula vyčerpáním. Zůstal tam se mnou. Byla jsem na pokoji matek, kde jsme byly asi tři. V tu noc mi to bylo ale uplně jedno, manžel spal prostě u mě. Nemohla jsem být sama. Manžel zůstal i dalších pár dnů ale tentokrát spal v autě. Davídkovi tu noc změnili antibiotika s tím, že už léčí tu meningitidu jako kdyby ji opravdu měl, s tím, že ale odeberou mozkomišní mok aby zjistili zda tomu tak je. Během těch dní sem se dostala k takovému jakože prozření. Trpěla jsem, protože jsem Davídkovi nedokázala pomoc ale snažila jsem se bojovat jako bojuje on. Je tak malinký a tak silný tak proč bych já nemohla být taky. Vybrečet se jinde ale s ním či u něj mu dát najevo, že mu věřím, že to společně zvládneme. Hladit ho, říkat mu jak moc ho milujeme, že věříme, že si vybojuje krásný a zdraví život na tomhle světě. Velice mi pomohla rodina. Největší opora kterou můžete mít. Miluji je a děkuji bohu, že mi takovou rodinu dal. Další podporu mi dělali sestřičky. Vždy mi dokázali všechno mile vysvětlit, pomoct a dát mi trochu nadhled k této situaci. Infekční markry klesaly a z výsledků mosk.moku nebylo znatelné, že by to meningitida opravdu byla. Davídek měl nastětší krásný průběh infekce. Bez teplot, bez křečí, krásně papal a mlíčko trávil, jen nepřibíral na váze ale na tom měli zásluhu antibiotika. Znovu mu přes den dávali cpapík aby se tělíčko nenamáhalo. Antibiotika dostal na 21 dní a během této doby jsem jen vyčkávali a užívali si potěšení aspoň s Vítečkem. Ten byl uplně v pořádku a už krásně přibíral tak ho po pár dnech přemístili na IMP oddělení.

Tato cesta byla nejdelší, Davídek pořád spinkal, moc sem si ho neužívala, protože musel odpočívat a Vítka se snažili rozpapat ale začal po jídle blinkat. Říkali, že je to novorozenecký reflux a že to vymizí. Na Vítka už se přijelo podívat pár členů rodiny. Po osmi dnech jsem si mohla konečně pochovat znovu Davídka. Měla jsem opět pocit, že se vše otáčí k lepšímu. Dva dny na to jsem jela domů. Když jsem volala na JiP, že se chci zeptat na Davídka tak mi řekli, že už mi nic říct nemůžou, protože už je s bráškou na intermediáru.

    Jela jsem do Podolí a bylo úžasné vidět kluky opět pohromadě. Oba krásně papali a přibírali. Spala jsem na pokoji matek a docházela každé tři hodiny během dne na přebalování a mazlení. V noci jsem mohla spát, protože se mi o ně starali. Během doby na IMP dělali klukům různá vyšetření a nejhorší byl den kdy dělali Davídkovi EEG. Když přišla doktorka bylo mi zle, naštěstí bylo vše v pořádku. Kluci byly na intermediáru necelé dva týdny a plánoval se náš převoz do Mostu. I když sem nechtěla nedalo se nic dělat. Pozitivní na tom bylo, že nás bude mít rodina blíž a denně za námi bude děkdo jezdit.

Převezli nás 27. července na JIP. Cesta pro mě byla noční můrou, nemohla jsem jet s klukama v sanitce. Představte si poloviční inkubátor do kterýho naskládali dvě mimča. Oba se tam okopávaly. Čekala jsem že budou nějak zafixovaní a zabezpečeni. Ale byly opravdu jen položeni. No představa autonehody byla strašná a celou cestu mi bylo divně. Když si pro kluky přijeli okamžitě sem se ptala řidiče a upozornila na to že veze MOJE děti ,že prostě pojede opatrně a že s to ohlídám, protože pojedeme za nimi. Na to mi odvětil, že pojede na houkačky takže těžko pojedeme za sanitou. No tak to už pro mě byl uplně konec. No cestu jsme nějak přežili v pořádku. V Mostě mi ihned nabídly zda nechci být s klukama na pokoji nebo taky na pokoj matek. Samozřejmě že s klukama, že se mě vůbec ptali. No celý pobyt na JIP se mi snažili vyhovět uplně ve všem, stále se vyptávali jaké to bylo v Podolí, jak to probíhá tam. No těšilo mě, že jsem si mohla se sestřičkama pokecat. Byly moc fajn a bylo to docela i odreagování, hlavně v noci při krmení. Vlastně od té doby co jsme byly v Mostě jsme bojovali s jídlem. Kluci byli ještě línější a tahat se jim moc nechtělo, hlavně Vítkovi. Doktorka mu snížila dávku a hle, začal se na jídlo budit a hezky jíst. Davča to zvládál krásně, první pití z lahvičky dal celou dávku. Opravdu překvapil. Po deseti dnech nás dali na kojenecké oddělení. Byl to pokoj nepokoj ale dalo se to přežít. Kluci se stále moc s tím jídlem nechtěli vypořádat. Na kojeneckém jsme byly čtyři dny a v tu noc před přesunem na šestinedělí se kluci umoudřily a začaly hezky baštit. Vítek si ráno vytáhl sondu a už ji nedostal. Davčovi ji vyndali na šestinedělí ještě ten den a od té doby oba papali celkem pěkně.

Už jsme tu týden a už mi z toho hrabe. Za pět dní 25.8. máme TP a asi tu do té doby ještě pobudem. Čekáme na Davídka až nabere 2,3kg, zatím má 2,03kg a Vítek 2,33g a už je to opravdu dlouhé. Dva měsíce je fakt moc. Už mě přešly hormony po porodu, zato se mě zmáhá menší deprese. Starší syn mě prostě už potřebuje a já už potřebuji jeho. Celé prázdniny jsem bez něj a přijde mi že už ho neznám. Za pár týdnů má čtvrté narozeniny a já už potřebuju domů.Přijde mi ,že mi kus jeho života chybí. Mohl za mnou na oddělení až tady na šestinedělí, kde poprvé viděl oba brášky. Je to opravdu dlouhá cesta a už se těším až skončí.

Když čtu příspěvky dalších maminek, kterým se narodily také takhle malinkatý miminka, tak jim nezávidim tu dlouhou cestu co mají před sebou. Upřímně obdivuju je a obdivuju sebe, že jsem to zvládla takhle.

                Ale docházejí mi síly, to čekání je šílený.Fakt!