Už je to rok na minuty přesně, co jsem ucítila v kuchyni první stahy dělohy. Zaradovala jsem se a pohladila Mariánka přes břicho.

Byly to takové vlnky, které jen vibrovaly v podbříšku a já při nich mohla nerušeně pokračovat ve vaření oběda. S každou další jsem se usmála a uvolnila se, uvědomila jsem si, že najednou se přede mnou otevřel prostor, který jsem doposud nikdy nevnímala. Bezpečí domova, tady dneska porodím, nikam nemusím a klidně si u toho rození můžu i uvařit. Nečekaně mě to uklidnilo. Začaly mi chodit afirmace, a tak jsem si občas sedla a napsala si vzkaz pro pozdější chvíle, kdy už třeba budu potřebovat dodat kuráž sama sobě. Jej, jak mi bylo krásně. Jeden z mých nejkrásnějších dní v životě. Bylo to pro mě nové, protože předtím jsem pokaždé spěchala do porodnice a tentokrát nebylo kam spěchat. A já si mohla po porodech 4 dětí konečně užít ten, ke kterému jsem se pomalými krůčky 10 let blížila cestou dlážděnou trním a růžovými květy.

A tak je mi dneska, jak to říct nebo napsat, tak "velice" nebo božsky, když se naladím o rok zpět.......

....... (10 minut pauza v psaní)................. a poté........

V mé náladě mě vyrušil zítřejší oslavenec, který nelenil a využil situace, kdy matka píše dojímavé historky ze svého života a obrátil pozornost na sebe. Našel kus psího exkrementu, který drtil v jedné ruce držíc v té druhé rohlík. Jej a to je život. Pěkně mě vrátil do reality, miláček, a tak mě vrací celý rok.

Tady si můžete přečíst náš porodní příběh a já jdu dělat knedlíky. https://www.sebevedomarodina.cz/zrozeni-marianka/