Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.

Jeden příklad z posledních dnů. Plod byl koncem pánevním a žena prvorodička. Chtěla zkusit rodit spontánně, ale nebylo jí to doporučeno lékaři. Po sekci se nebyla schopna o dítě starat, a tak jí jej vozili jen na kojení, přičemž miminko dětské sestry dokrmovaly stříkačkou s dudlíkem na jejím konci. 

Všechny ženy měly jedno společné. Při komunikaci se zdravotníky se cítily být nezpůsobilé rozhodovat. Jejich názor nebyl zohledňován. Když se vrací zpět v myšlenkách, cítí bezmoc a úzkost. A to se potom samozřejmě promítá i do pozdějšího vztahu matka - dítě, matka - otec, matka - radost ze života. A tak se stává, že laktační návštěva nebývá jen o kojení, ale o pozorném naslouchání porodnímu příběhu. A podpoře.

Někdy se zeptám, zda by mi ukázaly jizvu a pozoruji, jak se k ní mají. Nerady se jí dotýkají, moc o ni nepečují a při pohledu do zrcadla se snaží ji nevidět, ale paradoxně vidí hlavně ji.

Ženám, na místo vzpomínky na zrození jejich dítěte, jejich jizva připomíná selhání. Ne to, že jej nedokázaly porodit, ale že jim to nebylo umožněno i přesto, že cítily, že by to chtěly jinak. Víte, netvrdím, že se takto cítí všechny ženy po sekci, to rozhodně ne, spousta z nich se na ni připravila dobře a pochopila, že nebyla jiná možnost, ale tyto ženy mě zpravidla nevolají. Mou pozornost hledají ženy, kterým byla odňata mateřská kompetence, ještě předtím než se vůbec staly matkou a které si vyčítají, že si nedokázaly uhájit to, co chtěly.

A tak tam spolu sedíme u nich doma na gauči a najednou neřešíme kojení, ale porod. Protože ten spustil sousled událostí, které ovlivňují rekonvalescenci, kojení i pohodu miminka a jeho mámy. Poslouchám ten příběh o tom, jak žena k císařské jizvě přišla a uvědomuji si stále víc, že touto laktační návštěvou se spouští proces smíření se. Někdy mluví a mluví a přitom začínají přijímat svou jizvu jako bránu, kterou za nimi přišlo na svět jejich dítě. Porodní příběh se uzavře a ony se k němu již nebudou muset vracet s myšlenkou coby kdyby. Mohou pustit ven, co ukrývaly. Neexistuje možnost se tam fyzicky vrátit, ale existuje možnost události zhojit a vystoupit z role oběti. Veliký, ale ne nemožný úkol. Často se tento zážitek zhojí dalším porodem, který proběhne s respektem. Ale než vůbec dojde k dalšímu těhotenství, je klíčem pochopit, že to, co se stalo, je součástí jejich putováním za životní moudrostí. Někdy je to hlubší a ten hojící proces se jen zahájí, možná bude zapotřebí i terapie. Ale vždy je důležitým prvkem hojení vědomý kontakt s jizvou. 

Až jednou při doteku s jizvou neucítíte bolest, léčebný proces je u konce.

zdroj: https://www.sebevedomarodina.cz/jizva-jako-cesta-za-zivotni-moudrosti/

Když jsem mimo domov, dostávám takové fotky od Martina. Jsem díky nim klidná a vypínám mód maminka. Buď relaxuju nebo pracuju, záleží, proč jsem se vzdálila z domu. Užívám si to tak jako tak. 

Jsem sice jako žena na rodičovské dovči, spokojená, kdo by na dovolené nebyl, že? Ale potřebuju nasát jinou atmosféru, vyvětrat hlavu, zabývat se chvilku jen sama sebou. A doporučuju to všem ženám, které mají nálepku  “žena v domácnosti”. Nejsme totiž služebné, pokojské, uklízečky ani kuchařky, jsme ženy, které vkládají to nejlepší ze sebe do činností, které by někdo ocenil až ve chvíli, kdybychom je přestaly dělat. Jsme tvořivé bytosti, které si hýčkají domov a svou něhou prosvětlují celý dům. Máme stále nastavenou náruč a něco dobrého pro děti schované ve špajzu nebo pekáč buchet v troubě. Jsme nositelky domácího štěstí. Ale potřebujem ze své role občas vystoupit a být jen za sebe a pro sebe. 

Když si mě zavolá na laktační návštěvu žena, u které vidím vyčerpání, moje rada zní:”Až se vrátí muž z práce a najde tě s plačícím miminkem v náručí, předej mu ho a jdi ven. Obejdi třeba jen dům a pokud ti už za 5 minut bude smutno, vrať se, ta chvilka ti stačila.” Nevěřily byste, jak to funguje, žena se vrátí jak po víkendovém welnessu, vezme své dítě do náruče a ono přestane plakat. Cítí spokojenou mámu nabitou energií, kterou ten malý človek potřebuje. Čím jsou děti starší, můžeme si dovolit odcházet na delší dobu, a protože jsme zvyklé se takto občerstvit, nemáme výčitky a ani muž nemá problém nám to umožnit, výsledky tohoto počínání dobře zná. Ví, že ten malý odpočívací zvyk je rituálem sebevědomé matky a vede ke spokojenosti všech. Ale nezapomeňte, impuls musí přijít z vás, on vám to nenabídne, on necítí to, co vy, byť i on zná svou potřebu vyvětrat se. 

Občas se vratím, když už děti spí a těším se z klidu, který doma vládne. Mám z toho takový povznesený pocit, který, když já uspávám, necítím. Moje pocity jsou takové, že můj muž to tady zvládl a já mu dala svým odchodem najevo, že mu věřím a že o něm nepochybuju. Což teda na chlapy fakt působí, protože mají motivaci to sami zvládnout. Jen nepočítejte s tím, že to budou dělat jako vy. Musíme jim nechat absolutně volný prostor, aby se s dětmi realizovali jejich vlastním způsobem.

Já třeba ani před odchodem neříkám, čím smečku nakrmit, kupodivu si vždy poradí. Jediné, na čem se pozná, že máma nebyla doma, je kuchyňská linka a jídelní stůl, ale to jsou malé věci v porovnáním s domácí harmonií, která tady panuje. A proto ještě jedna rada na závěr:”Nikdy ten binec muži nevyčítejte, nenechte se vytočit tím, že sotva jste se vrátily, skáčete zpět do své role. Je to malá daň za to, že jste byly na moment volné jako ptáci.” A mezi náma holkama, mě se velký binec uklízí líp, než ten malý udržovací. Vezmu to další den od podlahy a mám skvělý pocit, že jsem udělala něco, co jsem už dlouho odkládala.

zdroj:sebevedomarodina.cz

Stejně tak neplánovaně jako jsem před pár týdny dostala uklízecí náladu a vrhla se nemilosrdně do třídění věcí, dneska jsem začala pro změnu péct cukroví. Ne proto, že musím, ale proto, že mě to těší. Spojuji příjemné s užitečným. Vše totiž jde opravdu lehce, když nasednete do správného vlaku. Jen teda nesmíte zapomenout vystoupit nebo nechat do společného kupéčka přistoupit i jiné lidi. V mém případě děti, které chtějí asistovat a já je nechám, i když bych si to nejraději upekla rychle sama. Ale přišly by o hodně.

Během uklízení jsem si pěkně pročistila hlavu a při dnešním pečení zase srdce. Začaly se mi totiž nečekaně vybavovat vzpomínky, na které jsem dávno zapomněla. A tak jsem si prošla slzavým údolím, ale také v myšlenkách strávila čas s těmi, bez nichž bych tady nebyla.

U vanilkových rohlíčků jsem se z ničeho nic ocitla v dětství. Obalovala jsem je ještě horké v cukru tak, jak to dělaly moje malé prstíky před 30 lety u babičky. Najednou jsem byla v její kuchyni, cukr všude na zemi. Koukám na ni dětskýma očima a ona mě trpělivě nechá všechno dělat samotnou, nevadí ji ten bugr, který přitom dělám, je klidná. Za kuchyňským oknem mi chladí čaj a děda zrovna večeří ve vaně. Zvláštní mi to přijde až teď. Děda se rád vyhříval dlouho v teplé koupeli, do které mu babička nosila k večeři uvařené vajíčko s klobáskou a patkou chleba na plastovém tácu bez talíře. Ach ty různorodé rodinné zvyky! Večer mi pak k televizi otočil křeslo čelem a podsedák dal naruby, abych mu nevyseděla čalounění. U Angeliky mi říkával, abych si zakryla oči dekou, když jsem neměla něco vidět. A pak jsem si mohla vybrat, s kterým z nich budu v noci spát. 

Čím hlouběji jsem se nořila, tím více detailů jsem viděla a bylo mi tam u těch mých prarodičů moc dobře. Takové bezpečné místo v mé mysli. Chytla jsem do ruky hrnek s čajem a prohlížela si jej. Měl takové zlaté zdobení a trčela z něho oblá lžička. Vybavuji si i chuť a teplotu čaje. Byl hodně sladký a plaval v něm hrubý plátek citrónu, který jsem tou oblou lžičkou rozmačkala. Takový čaj jsem už dlouho nepila. 

Najednou slyším z dálky volání Janečka a vracím se zpět do naší kuchyně. Mám slzy v očích, jsem dojatá, protože cítím přítomnost těch, kteří mi tak okatě dávali svou péčí najevo, jak mě mají rádi. Kdepak jsou asi teď?

Dodělali jsme spolu s Jankem a Mariánkem vanilkové rohlíčky a já se ještě pustila do těsta na linecké. Na řadu přišlo i jedno oříškové těsto, které mi jednou pomáhal rozválet můj táta, když byl Šimi batole. Strašně se tehdy lepilo a já už na to neměla nervy. Teď se při jeho hnětení zase nořím zpět do vzpomínek, tentokrát jen o pár let, a pozoruji od stolu svého tátu. Natahuji ruku, abych se ho dotkla, ale to mi už vzpomínky neumožní. Zavřu alespoň oči a vidím ho tady v kuchyni stát s válečkem v ruce a vyčítám mu, že trousí mouku i na zem. Uvědomuji si, že je mi po něm smutno. Snad poprvé od jeho smrti, mi chybí tak, až se mi chce brečet. Klidně bych ho nechala na zem vysypat všechny mouky světa, jen kdyby tady stál a válel těsto. Letos budou první Vánoce, kdy pro něj nevymýšlíme s Kajdou dárek. Zůstalo mi na něj naštěstí plno krásných vzpomínek. A jedna z nich je tato adventní.

Vánoce jsou zázračné v tom, že při všem tom nakupování, úklidu, vaření, pečení nebo balení dárků, se nám připomínají nebo i přibližují ti, kteří už s námi ke Štědrovečerní večeři nezasednou. Věnujme našim předkům vzpomínku a dovolme jim tím být zase s námi. Umožněme také sobě, je v nás uvidět.

A pak z ničeho nic slyším vnitřní hlas: “Žij tak, abys nemusela litovat žádné chvíle svého života.” 

Neznamená to nasadit zběsilé tempo a hnát se za lepšími zítřky. Znamená to umět se zastavit a prožívat přítomnost. A je jedno, zda se přitom plavíte na parníku, meditujete v Tibetu, skáčete přes švihadlo, děláte domácí úkoly, jste sami nebo v přítomnosti blízkých či cizích lidí. Je to úplně jedno, protože rozhodující je energie, kterou vkládáte do svého života a prožitek, který z něho máte. Nečekejte na to, až budete mít dovolenou, až děti odrostou, až změníte zaměstnání... Teď je nejlepší chvíle pro to vnímat svůj život a nebrat jej jako samozřejmost.

Každý den činíme různá rozhodnutí, která ovlivňují kvalitu prožívaní nebo směr, kam se ubere. Skládáme si život z malých střípků, ke kterým občas přidáme nějaký větší pro zpestření. A prožít naplno můžeme všechny. I ty skvělé a úžasné, i ty moc bolavé, i ty výjimečné nebo úplně běžné. Všechny nás obohacují.

Advent mi přijde kouzelný v tom, že mě nepropojuje jen se sebou, ale s těmi, které nosím v srdci. Že si užívám úplně klidně materiální Vánoce, protože miluji dělat dětem radost a kupovat pro ně dárky. Ale zároveň jsem duchovně naladěná a prožívám setkání ve své mysli s těmi, kteří tady nejsou.

Díky mí drazí předci, moje rodino, že jste za mnou připluli. Pláču si tady nad těmi vzpomínkami očistným pláčem a jsem plná vděku. Díky vám vím, jak je důležité tvořit vzpomínky svým dětem a nechat je sypat mouku na podlahu. Stejně jako já tehdy, potřebují ony pozornost a lásku i u pečení cukroví právě teď.

A vám všem, kteří jste dočetli až do konce, přeji krásný předvánoční čas bez zbytečného shonu a s uvědoměním si těch skutečných lidských hodnot, které se neměří na množství, ale na kvalitu. Přeji vám, aby pro vás nebyly všechny aktivity v předvánočním čase jen povinností, ale radostí. A abyste si udělali čas pro sebe a pozorování svého života a také pro ty, které milujete.

S láskou 

M.

Dneska ráno vstal Martin brzo, aby se stihl nasnídat než odjede. Musel si rozsvítit a začal připravovat jídlo na sporáku, vařit čaj a dělal u toho takový běžný rámus, kterému se při vaření prostě nevyhnete. Grrrrrr... Vzbudil mě i Mariánka a hlas v mé hlavě začal bručet a navádět mě k rozmrzelosti. “Je to od něho neohleduplné, ještě jsi mohla spát, to je teda pěkná neděle, odjede si za zábavou a mě tu nechá s dětmi samotnou. Žádné nedělní ráno se nekoná.” Úplně klidně bych mohla tomu volání po sebelítosti a sebetrýznění propadnout, vstát s tím nasraným pocitem a dát mému milému muži sbohem takovým způsobem, aby dostal jasně najevo, že si dneska to potápění prostě neužije.

Kdysi jsem mu vyčítala, když někam jel, že s námi nechce být, že nás opouští. To bylo v době, kdy se narodil náš prvorozený Šimi. Pro mě tehdy neexistovalo nic jiného než on a rodina. Byla to doba, kdy jsem přestala hledat jinou náplň života, protože jsem myslela, že se tam už nic jiného nevejde a nutila sobecky svého muže, aby to viděl stejně jako já a vzdal se sebe a svých zájmů a naplnil tak mou představu o životě. On mi však ukázal, že to tak být nemusí.

Partnerství je prostor, ve kterém se mohou oba svobodně nadechnout. Když ne, je to v háji.

A tak jsme se nadechli a uvědomili si, že je důležité spolu komunikovat, bavit se o všem, popisovat své pocity, říkat si, jak co vnímáme a důvěřovat si, že mluvíme pravdu. Potřebovali jsme čas, abychom se našli ve svých rodičovských rolích a posunuli sebe i naše partnerství o kousek dál a přijali tu nálož, že už tu nejsme jen pro sebe, ale i pro děti a že je úplně přirozené plnit si své sny za předpokladu, že se budeme navzájem podporovat, že lze žít bez výčitek a obviňování a v souladu.

Sebevědomé partnerství je základem naší rodiny. To, co stojí za našimi spokojenými úsměvy a radostným životem, kterého jsme dosáhli společně a vědomě, trpělivě krůček po krůčku.

Tohle všechno z našich obličejů nevyčtete, a proto často od kamarádek slýchám:” No jo, když ty máš Martina, to je úplně jiný chlap.” A já vím, že je skvělý, ale taky jim říkám, že má ženu, která uměla otevřít zavčasu i nepříjemná témata. Ženu, která se naučila bezpodmínečně dávat, aniž by čekala, že se jí to vrátí. A Martin poslouchal a mluvil se mnou, nebál se mi říkat totéž a já naslouchala. A totéž děláme stále. Ladíme se a pokračujeme v péči o naši lásku už 18 let, protože víme, že to má smysl.

Nezůstává v nás nic nevyřčeno, aby tam nic nezahnívalo. Nepouštíme si do partnerství žádné pochybnosti a nesrovnalosti. Všechny situace, které by mohly zbytečně zamotat náš život, likvidujeme už na začátku tak, jak vám to popisuji na příkladu dnešního rána.

Jak by si Martin mohl dnešní den užít, kdyby odjížděl s výčitkami? Celé by to bylo naprd. Proto jsem tu naštvanou ženu v sobě pohladila a vzkázala jí: ”Než začneš propadat sebezraňování a sebelítosti, uvědom si, že tvůj muž teď zrovna během chystání snídaně přebalil Mariánka, nachystal mu hračky, aby si nemusela ještě vstávat a že bez světla v kuchyni by se nenajedl. Včera jsi s jeho odjezdem neměla problém. Víš moc dobře, jak ho to potápění baví a s jakým spokojeným výrazem dneska dorazí. Přijede úžasně nabitý a ta jeho energie se do nás všech vpije, bude spokojený a šťastný, a to ty zbožňuješ. Miluješ ho a přeješ mu to.” Najednou jsem byla schopna vidět jen jeho oddanost a lásku. To, že každé ráno vstává s dětmi do školy a školky, abych se mohla po prokojené noci dospat. Udělá si čas, kdykoliv potřebuju odjet, postará se o děti tak, že se nemusím v myšlenkách vracet domů, dává mí zázemí a podporu každou minutu mého života. Neodejde nikam bez pusy. Opravdu chci tomuto muži kazit den?

Vstala jsem hodinu po jeho odjezdu, děti si hrály, doma byl klid. Na stole mě čekal čaj, který mi uvařil. Hmmm... jsem ráda, že jsem se sebou dokázala promluvit. Jinak bych se teď cítila jako kráva. Martin by se vracel domů nahlodaný, že neměl nikam jezdit. Potápění by si neužil a já bych byla už teď sama na sebe naštvaná.

Dopíjím čaj a píšu o jediném okamžiku, který dokázal nám všem doma změnit den. Cítím se dobře a těším se na příjezd svého muže. Hlavou mi problesklo, že bych si zašla dneska do kina. Možná to vyjde. Co by ne... 

více článků od nás nás: https://www.sebevedomarodina.cz/clanky/

Někdo potřebuje šlapat 5 hodin do kopce, aby zažil ten nejkrásnější výhled na naši zem. Někdo potřebuje lítat po světě, aby se kochal západy slunce nad mořem. A někomu stačí krájet cibuli k obědu... 

Ne vážně, já chci i ty hory i moře, netradiční zážitky a procestovat svět. Ale teď jsem tady doma a vařím. A cítím, že to, co mám právě teď, je pro mě to nejlepší, co jen můžu mít. Za tou cibulí, krom toho, že je v dopoledním podzimním slunci fakt nádherná, jsou můj muž a mé děti. Rodinné stříbro. Jsem ve své kuchyni, ve svém domě, ve svém bezpečném prostoru, kde naplňuji svá ženská poslání, která bezpodmínečně přijímám a jsem v nich spokojená. Aby ne. Jsem podpořena svým mužem, který si od počítače občas odskočí za mnou do kuchyně, aby mě objal a políbil. Mariánek se mi batolí pod nohama a já můžu denně pozorovat jeho pokroky. Kočky prohání psy, tiše mě pozorují a občas si přijdou pro pohlazení. Od dětí po příchodu ze školy dostanu pusu se slovy “ahoj maminko (to slovo mi bere dech), co je dneska k obědu?” A do tohoto bezpečného prostoru za mnou chodíte denně i vy. A já vás zvu dál, abyste se mohli podívat k nám a zjistit, že se to příliš neliší od toho, co máte právě teď vy. A že dobrý pocit ze života je tvořen drobnostmi, kterým nepřikládáme váhu, protože máme pocit, že budeme moci být šťastní, až někam pojedeme, až něco zažijeme, až budeme úspěšní, až se nám narodí děti, až odrostou děti, až skončí zima, prostě až opadá listí z dubu.

Někdy si říkám, jestli mi to dopoledne v kuchyni stojí za to, když se to pak za 20 minut sní. Občas bych šla raději na procházku do toho podzimního slunce, jehož paprsky mě hřejí přes okno. Občas všichni chceme něco, co právě nemáme...

A občas nebo čím dál častěji, jako já teď, si všichni uvědomíme, že jsme tam, kde máme být a že je život nádherný i při krájení cibule.