Rozhodla jsem se napsat svuj příběh s panickou poruchou..abych trochu popsala proč a čím to bylo způsobeno..

Před čtyřmi lety se nám narodil chlapeček Eriček těhotenství probíhalo naprosto v pořádku genetika v pořádku ..po porodu nám zďelili že má rostep měkkého patra ti SME nějak překousli protože to nebylo nic hrozného v porodnici sem začala mít trochu problém stím že sem si říkala bože co jsem to porodila a tak dále.. nechápu do dnes jak ze mě něco takového mohlo vylézt byl tak nádherný a byl náš no a co že měl rostep vždyť to se zpravi operaci a bude fajn ..operace nas čekala v šesti mesicich dřív se to nedělá bylo těžké s jídlem ale jinak byl moc šikovný vše uměl k věku po operaci se začal vývoj opožďovat a to dost výrazně nikdo nevěděl proč hnali nás na Vojtovou metodu na neurologii a nikde nic mě už se to nezdálo ani trochu řekla jsem naší lékařce ať nás prostě pošle na genetiku že mě náš syn případne jako děti s Downovým syndromem doktorka mě ujistovala že to určitě ne ona stěma dětmi pracuje ví jak snimi je přesto jsem si to vydupala na genetice samozřejmě zjistili Downov syndrom translokacni forma podotýkám že až v patnácti měsících mu to zjistili ...no co život jde dal stejně ho milujeme a za nic na světě nevyměnili i když je to někdy těžké....vše se dá zvládnout do toho nám lékaři říkali pokud chceme další dítě tak co nejdříve tak SME si pořídili Teodorku aby to Eriček zvládl že nebude jen on....mezitím co jsem čekala Tejinku jsme stavěli dům spoustu starostí zařizování...ale ustála jsem to Tejinka se narodila a zrovna jsme se stěhovali Eriček ji přijal úplně suprově ale co vám budu povídat měla jsem doma vpodctate dvě miminka vše jsem pořád nějak zvládala ,ale už hůř pak mě bylo tak nějak dobře byli jsme venku na zahradě super den dětí se okoupali pojedli a šly spát já sem si udělala večeři a pořádně se nadlabla šla jsem spát v půl jedné jsem se vzbudila bolest břicha. Špatně na zvracení vylezla jsem s postele a už to zacalo šílená zimnice uvnitř těla jsem hořela voda,vzduch nic nepomáhalo bylo mě tak hrozně že sem myslela že skočím do zdi a bude po mě vzbudila sem manžela ať mě zavola sanitku nebo se fakt zabiju..... nikomu to nepřejí v nemocnici mě stanovili diagnozu akutní panička stresová porucha dali mě Neurol a za dva jsem šla dom myslela sem že už to nezaziju že už bude dobře pletla jsem se doma jsem byla jak mrtvola děti sem nemohla ani slyšet nechtěla jsem je chtěla jsem jen spát spát a spát trvalo to moc dlouho dostala jsem antidepresiva měla jsem asi 4 druhý než nějaké sedli takže půl roku jsem se jen trápila než zaceli zabírat ty pravé jim je do dnes bojím se vysadit nejsem na nich zavysla někdy si zapomenu vzít ale nechci už nikdy prožít to co bylo vše bylo způsobeno nahromaděnyn stresem a co jsem svoje problémy držela v sobě a nikomu nic neříkala proto píší tento článek pokud se cítíte že už to nezvládáte nebojte se někomu svěřit a dát to ze sebe ven ať nedopadnete jak já je mě mnohem lépe děti miluju na devse doufám že po přečtení článku mě nebude někdo odsuzovat že jsem na lécích