Už více než rok se chystám tvořit obsah pro mámy nebo ženy, které pracují doma a nebo jsou v domácnosti.
Pokaždé, když chytím směr a inspiraci a už už se chystám jít na světlo, se stáhnu.
A tak stále jen sedím, vyčkávám až bude lepší příležitost, až zhubnu nabraná kila, až omládnu, až budu míc energie, až bude ta správná chvíle.

Pravdou je, že to, co mě drží zpět je strach. Ať se podívám na kteroukoliv stranu kolem sebe, vidím úspěšné, mladé ženy, které mají život dokonale srovnaný, ráno začínají jógou, vodou s citronem, pak cvičí, připravují zdravá jídla, mají krásný make-up a dokonalé fotky. A mezitím někde se mihnou děti buď sporadicky a nebo jsou bezdětné.
A to nemluvím jen o sociálních sítích, které už dávno nejsou na můj dosah.

Zatímco ony pečlivě plánují svůj content, chystají oběd do krabičky na pět dní dopředu a hodiny vybírají outfit, aby měly co postovat, až přijde jaro...podzim...zima.... já svůj čas trávím na farmářských trzích, nadchne mě další přístroj na výrobu těstovin, trhám s holkama šípek u nás na zahradě, nadšeně tancuju kuchyní, když se mi povedou muffiny a vyhlížím veverku, která každý rok přichází s podzimem k nám.

Můj den je plný rodiny, lásky k ní a vděčnosti, kterou cítím s každým nádechem...byly doby, kdy jsem byla nevděčná, nevážila si toho co mám, ale dnes je to naopak...vnímám změnu přírody a těším se na podzimní vůně, na cinkání rolničky, na těšení.
Sbírám anglický porcelán a sním o možnosti vrátit čas pár desítek let zpět.

Sama jsem se ztratila někde uprostřed toho "jsem máma" a "chci dělat, co mě baví." Nosit volné šaty a přes ně hřejivý svetr, který mi upletla babička...ano, jiný svetr by mi určitě líp seděl, mojí postavě, ale už by nebyl od ní...mám spojené vzpomínky s vůněmi, chutěmi, zážitky, doteky a tím vším se chci pochlubit a povzbudit každou mámu, která nemá chic život plný luxusní kosmetiky a kabelek, protože sama sebe vidí spíš u krbu s knížkou a čajem...mámu, která miluje, která tápe, která dělá dobrá i špatná rozhodnutí..častěji ta špatná...ale která vytváří teplo domova.
Místo, kde všechno opadá a zůstává jen vůně právě dopečených muffinů na plotně.

Snažím se tuhle mámu v sobě přijmout a mít ráda, i když bych měla být úspěšnější, rozhodně štíhlejší, s titulem za jménem i před a vědět, co je in a trendy, ale nevím to.
Už nikdy mi nebude 20, ani 30 a za dva roky ani 40.
ten čas je teď. Nezastaví se, ani když si to v hloubi duše někdy přeju.
Stejně jako si přeju, aby bych byla oblíbená, aby mě lidé vyhledávali, abych měla co nabídnout.

Mnohem častěji se ale cítím pravým opakem a nabídnout nemám co.

Ale jsem tady a věřím, že tohle někdo čte...jste tam někde? někdo? Kdokoliv...

Jednou možná najdu dost odvahy sednout před kameru a svou vášeň předvést světu...natočit podcast, začít zase psát blog..založit kvásek a sdílet svou lásku k přírodě...jednou možná...

Pokud i vy jste někde uprostřed tohoto světa, který se zběsile žene dopředu a nestačíte mu, nejste sami.
Počkejte na mě, já Vás dojdu a půjdeme společně.
A až nám bude pod nohama šustit listí a vánek do obličeje...až cestou sníme ty muffiny, které jsem dopekla a schováme se před deštěm pod strom, pak možná bude naprosto jedno, že nejsme trendy, ani chic...ale mnohem důležitější bude, že "jsme".

S láskou,

Monika <3