Tolik vděčnosti, kterou cítím za poslední dobu by vydalo na samostatnou knihu. Vděčnost za naprosto obyčejné věci. Možná právě kvůli tomu, co se kolem naší rodiny za poslední týdny děje.
Přivezli jsme si nemocného kocourka z hlídacího hotelu a dnes s ním jedu na čtvrtou dávku antibiotik. Opravdu snad jen díky modlitbám je na tom skoro úplně dobře. Na rozdíl od kamaráda, který tam s ním v tu dobu také byl a který se léčí skoro dvakrát tak dlouho, s nejistým výsledkem.
I u nás jsou dny, kdy opravdu jedu nadoraz. A mám strach, jak to zvládnu. A taky mě to někdy semele, jako každou z nás. Nejsem máma superhrdinka, jsem jenom máma. A manželka. Manželka muže, který každý den tvrdě pracuje, aby nás zajistil. Nehledí na sebe, ani na své problémy a tak se i já snažím pracovat stejně tvrdě tady doma.
Dnešní společnost vnímá ženy v domácnosti jako novodobé otrokyně, podřízené mužům a opravdu nás často vykreslují jako Nanynky, které kolem svých mužů běhají, zouvají jim boty a zapínají knoflíky u košil. Jakoby jejich muži byli nesamostatné děti.
Měla jsem často problém vnímat samu sebe jinak, ale dnes už vím, kdo jsem a co dělám a bez ohledu na pokřivené, patetické a snad občas i závistivé poznámky ostatních žen, jsem tam, kde mám být.
A tak i když jsou poslední týdny hektické, jsem vděčná. Jsem vděčná za každou pračku prádla a že ho máme hodně 🙂 Protože to znamená, že máme oblečení, které můžeme nosit.
Jsem vděčná pokaždé, když zapnu myčku nádobí a čisté z ní vyndáme. Protože špinavé nádobí znamená, že naše rodina má dostatek jídla.
Jsem vděčná za plnou lednici, protože to znamená, že máme to, čeho se mnohým na světě nedostává.
Dnešní řádky jsou nám všem. Všem mámám, tatínkům, každé rodině, která občas bojuje, aby vydržela a přežila další den.
Je snadné cítit se, že je toho až moc. Že už to nezvládneme. Že běžíme maraton, i když máme sílu na to jen jít.
Než doběhnete cílovou pásku, která je možná až támhle za tím hrozivým kopcem, zkuste být vděční. Za to co máte už teď, za ty, kteří běží s Vámi.
A vydržte.
S láskou,
Monika❤
