Krásnou středu 🙂
chci Vám poděkovat za komentáře ke včerejšímu postu. Upřímně, možná bych ho dnes napsala maličko jinak, ale je to přesně rok, co jsem naposledy naťukala pár písmenek do klávesnice a stiskla "odešli".
Jedním z důvodů bylo mimo jiné i komentáře, které mě odradily. Nebylo jich mnoho, asi nemám ještě za tolik let, co píšu veřejně hroší kůži. Ani publikování ve veřejných médiích (časopis maminka např.) mě neotužilo. A tak si každý takový komentář beru osobně. Znáte to. Mezi padesáti laskavými, chápavými, je právě ten "jeden", tak viditelný a zasáhne na přesné místo.
Ale došlo mi dneska jedno. Kolik maminek jenom tady na Koníkovi píše veřejně. Ptají se, tápou, hledají oporu, pomoc nebo se jen chtějí pochlubit a svěřit. Kolik z nich se setkalo s posměšky, útoky, negací a kolik z nich, radši už nepíše nic. A nebo ani nezačaly. Právě proto.
Být mámou (a teď si dovolím patetická být), je dost složité pro nás všechny. Je úplně jedno, jestli vedle sebe máte tříkilového drobečka a nebo sedmnáctiletou, hubatou slečnu 😉 Mámy jsme a budeme až do konce života. A vždycky budeme o sobě pochybovat tak, jak to umíme jen my ženy.
Ano, jsem možná trochu patetická a kdo není? Copak život není? Dovolím si být, protože jsem se během posledních dvou let setkala s diagnózou smrti velmi blízko, asi jsem patetická začala být. Ale nejde jen o mě. Chci to napsat už dlouho.
A proto si dnes dovolím napsat každému, kdo má potřebu vyjádřit se a svými pár písmenky někomu ublížit, zranit jeho duši, odradit ho tak, aby už radši nic nepsal.
Každému, komu se nelíbí, co ostatní píší, když prakticky "nazí" sedají před klávesnici a dávají do každého písmenka svoje srdce, strach, radost, bolest a celou duši.
Tak těm chci vzkázat toto:
"Z naprosto nepochopitelných důvodů v době digitálního rozmachu najednou máte každý pocit, že si můžete napsat cokoliv a kdykoliv a ke všemu se vyjádřit. Protože přeci máte právo na názor. A tak píšete a neuvědomujete si (nebo možná ano?), že na druhé straně sedí člověk, který si možná prochází peklem, bojuje se svými démony a strachem. Z odmítnutí, z přiznání pravdy a nebo jen se strachem, že se mu pod příspěvek, kde otevřel duši světu (který je krutý víc než dost), objeví podobný, líbivý komentář.
Klávesnice snese všechno, ale na druhé straně křehká duše nemusí.
Tolik lidí má co říct, ale z prostého strachu to neudělá. A ne, ani kvůli tomu, že píšu veřejně, si nemusím nechat líbit nic. A nemusím s tím ani počítat. A ne, když se mi to nelíbí, nemám s tím, co dělám přestat.
Tak možná příště si to raději odpusťte a než dáte "odeslat" zamyslete se, jestli na druhé straně nesedí někdo, koho se to dotkne tak, že už nikdy nic nenapíše. A to bude velká škoda."
A Vás ostatní, kteří chcete psát, tvořit, být veřejně vidět chci říct, nevzdávejte se. Na druhé straně monitoru sedí člověk, který potřebuje číst Vaše slova. Možná je stejně ztracený, zoufalý a hledá tu jednu dušičku, která mu porozumí. Ať už děláte cokoliv, je úžasné, že máte odvahu a tu vždycky něco ocení. Vás ocení, protože za to opravdu stojíte.
Monika <3
