Krásné předvánoční ráno.
Blíží se konec roku a já stejně jako jako každý jiný, i tento reflektuji a přemýšlím co bylo dobré, co se nepovedlo a co chci změnit.
Tentokrát je to ale jiné, stalo se toho tolik, že pouhá reflexe nestačí, musí nastat změny, já je musím udělat, stejně jako moje okolí.

Tento článek jsem měla v rozepsaných skoro rok, postupně do ně připisovala a věřila, že jednou přijde doba na to stisknout "vydat", kdy sice nebudu na konci té hodně těžké cesty, ale budu alespoň už vědět, kam se vydat a jaké první krůčky podniknout. První, nejisté, nesmělé a trochu troufalé. Přidávám ho i sem s vědomím, že se do něj někdo pustí, ale pokud to ten někdo udělá měl by vědět, že tentokrát se to vážně nehodí.

A tento článek dnes věnuji všem z Vás, kteří truchlíte, kteří procházíte žalem tak silným, že Vám láme srdce na tisíce kousků bez sebemenší naděje na slepení. Všem, kteří máte pocit, že stojíte uprostřed oceánu na potápějící se lodi, okolo Vás jede záchranný člun a vy máte jen zvednout ruku a mávnout na něj. Ale nedokážete to. A tak, jak postupně voda plní loď a táhne Vás ke dnu, plní se i Vaše srdce žalem, bolestí a vy nemůžete dýchat.
I Vám, kteří máte pocit, že se Vám srdce žalem až zastavilo a možná už nikdy znovu nezačne bít.
Všem rodičům, které ztrácí nebo ztratili své dítě.

Před rokem jedna z našich dcer, ta nejstarší, ta, která byla mou nejlepší kamarádkou, ta, se kterou jsem měla pevné pouto a myslela, že ho nic nezlomí, ta pouto zlomila, zpřetrhala a já se s tím snažila bojovat celý rok.
Bojovala jsem slovy za některé z nich se stydím a budu stydět do konce života a bojovala jsem činy, které byly jen planou nadějí ze zoufalství.
Každá máma, která si prochází tím samým a ví jaké to je, ztrácet své dítě, bojovat o něj a nemoct mu nijak pomoct, ví, to co dnes vím i já.

Můj muž mi několikrát řekl, že bych si o tom měla promluvit s odborníkem, ale já to odmítla. Přeci nebudu řešit rodinné problémy s cizím člověkem, přeci to zvládnu sama.
Už jako malá jsem byla vychovaná tak, že rodinné problémy se řeší doma a špinavé prádlo se na veřejnosti nepere. A také, že musím být silná a všechno překonat.
Překvapením pro mě samotnou je, že jsem to nejen nepřekonala, ale nakonec sedím před prázdným kalendářem terapeutky a svítí na mě volné termíny. Vím, že potřebuji mluvit s někým cizím, sama ani nevěřím, že to říkám, ale potřebuji náhled někoho, kdo je mimo mě a mimo to, co se dělo a děje.

Můj muž i mimo jiné před pár dny řekl věci, které jsem nebyla schopná pochopit, nerozuměla jim, neviděla jsem je. Až dnes mi postupně dochází, že měl z části pravdu. To je na tom asi to nejhorší. Když máte celou dobu pocit, že je všechno v pořádku, že jen najednou radši vyhledáváte samotu, že se najednou bezdůvodně uzavíráte do sebe a nemluvíte, že najednou nechcete nic podnikat, s nikým mluvit a s nikým být. Ani sami se sebou. Protože uvnitř sebe bojujete s tak silnou bolestí, že často ani nedýcháte a nemáte sílu na nic. Nevidíte, že ta náhlá potřeba samoty, když se z extroverta stane introvert, když Vás rozčilují lidé v obchodech a radši zíráte doma do zahrady, že je to vlastně jen volání o pomoc. Protože to, že se takhle měníte není normální. To, že se najednou zlobíte na všechno a na všechny, není v pořádku.

Když jste uvnitř víru emocí, když máte pocit, že se Vám svět boří před očima a vy nemůžete najít žádné pevné místo, je těžké vidět věci, tak jak jsou.
Ani já jsem je neviděla.
Myslela jsem si, že moje špatné nálady, to, že se v noci budím, to, že mě najednou nic nebaví, nic mi nechutná, nic mě nezajímá, je normální, že je to jen stav v životě, kterým si projde každý.

Uvnitř mě se čas od času ozval hlásek, který mě nutil zase začít mít z něčeho radost...koupit si pro sebe něco pěkného, něco dobrého sníst, vidět nějaký pěkný film, jít si zacvičit, projít se....vždycky to ale bylo jen na chvíli a ta bolest uvnitř mě zvítězila a hodila mě do temnoty zas a znovu.
Celý rok jsem strávila bojem o dceru, která o to nestála, abych nakonec bojovala o sebe samou. Abych začala bojovat sama za sebe a pro sebe.
Nikdy by mě nenapadlo, jak hluboká bolest a pocit rozervanosti, samoty, selhání a ještě hlubšího smutku, můžou mě samotnou změnit.
Přestala jsem se zajímat o všechno, o sebe a jela na autopilota. Děti, škola, kroužky, narozeniny, tábory, letní program, návrat do škol, příprava na zkoušky, oslavy, dýně a nakonec jsou před námi Vánoce.
Dnes je 12.12. a já si ještě nepustila žádný ten otřepaný vánoční doják, neudělala ani jednu horkou čokoládu, kde by se topily ty malé, měkké bonbónky pod tunou šlehačky a nezabalila jeden, jediný dárek. Jedu na autopilota a dělám to, co musím. Občas se ve mě ozve staré já, nadšené pro Vánoce, které mě nutí vzít si na sebe vánoční svetr a tančit kuchyní za doprovodu Franka Sinatry a jeho "Let it snow". Někdy to mé staré já vyhraje, někdy ho to mé nové já prostě přehluší.

Nejhorší to ale musí být pro mé okolí, protože i když jsem si myslela, že je vše v pořádku a nic se nezměnilo, tak mi dochází, že jsem se změnila já. Začala jsem být podrážděná úplně zbytečně a ze zoufalství často na ty kolem mě, kteří si to nezasloužili.
Uzavřela jsem se do sebe a utíkala do samoty jen abych nemusela o ničem mluvit. Protože v hlavě a v srdci se mi honilo pořád to samé. A neměla jsem sílu řešit už nic navíc, než běžné věci. Tu sílu jsem totiž potřebovala proto, abych mohla zvládnout další den. Nejlépe, jak jsem to dokázala.
Stejně hrozné je i to, že to okolí a mí nejbližší nemůžou nikdy pochopit, že jim nedojde, že některé moje činy a slova prostě byly jen zoufalstvím, smutkem, voláním o pomoc, které jsem ani nedělala vědomě.

Dělala jsem všechno možné, abych to překonala. Dokonce jsem hledala příznaky bipolární poruchy, protože se u mě střídaly dny radosti, deprese, apatie a smutku.
Změnila šatník z barev na neutrální béžovo-šedou a černou a myslela si, že je konečně elegantní, než mi došlo, že bych tyhle barvy nikdy nenosila. Být v pořádku, být šťastná, nemít zlomené srdce, nemoct popadnout dech.
Můj muž to nechápe a ani nemůže a myslí si, že jsem najednou začala propadat církvi, čemuž se teď musím usmát. Ano, obrátila jsem se k víře v něco tam nahoře, v někoho, netuším, protože ve stavech největší úzkosti a bolesti, kdy jsem se nemohla ani nadechnout, to pro mě byla záchrana. Jenom ta myšlenka, že tam nahoře je něco, co mi pomůže, že mi odlehčí a vyřeší to za mě. Že když tomu budu věřit, tak se to stane.
Ten, kdo mě zná ví, že jsem sice občas snílek, ale také realista a věřím jen podloženým věcem. Tak ten ví, že jsem rozhodně nepropadla Bohu(i když na tom není nic špatného), že nechodím nikde s křížem, nemodlím se k němu, ani neplánuji vstup do církve.
Místo Boha, Bible si můžete dosadit králíčka s růžovou mašličkou a vyjde to na stejno. Také hned nekupuji králíkárnu a nechystám se jich doma chovat tisíce.

Vím, že mám naději, vím ale, že to nezvládnu sama. Vím, že moje úzkosti z toho všeho se ještě prohloubily a i když jsou tyhle slova prvním krokem kupředu, nesmím se zastavit.

Mylně jsem si myslela, že tahle bolest sama odejde, že se jednou ráno prostě vzbudím a bude pryč. Že dokážu překonat ztrátu pouta mezi mnou a dcerou snadno, že to nic nebude.
Že když se mnou nebude jako každý rok v Londýně na moje narozeniny, že se nic neděje. Užiju si to i tak. Přeci si to nenechám zkazit.
Hlava je chytrá, ale bohužel není chytřejší, než srdce. A tak Vám ani nemusím říkat, kolikrát jsem se v Londýně vrátila v myšlenkách zpět a kolikrát mi tam moje dcera chyběla.
A fakt, že jsou před námi Vánoce, kdy s námi nebude, je pro mě ještě těžší.

Dnes už ale vím, že bude líp, že to má naději, že já ji mám, i když jsem si celý rok myslela, že ne. Dávala si za vinu všechno, co se děje a hledala ji jen uvnitř sebe. Asi jak každá máma.
Nelituju toho, že jsem bojovala, lituju jen toho, jak (občas) a jak dlouho to trvalo. Ale i tady vím, že to nešlo uspěchat, že jsem si celým tím rokem žalu, nepochopení, bolesti, ztráty a uvědomění na konci prostě musela projít.

Ať už jste tam, kde já, začínáte nebo jste už na konci téhle cesty, která je pro každého rodiče neskutečně těžká.
Ať už jste ztratili dítě z jakéhokoliv důvodu.
Ať už jste ztratili sebe a znovu se hledáte.
To, co cítíte je v pořádku.
Ta bolest, která vám láme nejen srdce, duši, ale občas i žebra tak, že se nemůžete nadechnout, je v pořádku.
Dny, kdy ráno vstanete a fungujete na autopilota, bez emocí, bez radosti, jsou v pořádku.
Dny, kdy se najednou radujete a smějete a máte pocit, že bude líp, jsou v pořádku.
Dny, kdy chodíte jen v béžové a černé, i když jste předtím milovali barvy. Protože to neutrálno je pro vaši polámanou psychiku tak uklidňující.
Dny, kdy zapomenete na lidi kolem sebe, i na sebe, kdy máte pocit, že jste v prázdnotě a není z ní cesty ven. I takové dny jsou v pořádku.
A pokud se obracíte k víře ať už v toho nahoře, dole nebo uprostřed, i to je v pořádku.

Vy jste v pořádku, jen se topíte, voláte o pomoc, ale nedokážete ji přijmout, i kdyby přišla.
Tak Vám všem chci říct jednu věc.
Nebudu Vám říkat, že bude líp, vy to překonáte a na vše zapomenete. Některé věci lze překonat jen částečně, ale jizva po nich zůstane. Jizva, která časem sice vybledne, ale vždycky zabolí, když to budete nejméně čekat. Ale i to je v pořádku. Protože to neznamená, že jste selhali, že jste slabí a že nestojí za to bojovat za ty dny, kdy jizva tiše spí nebo jen šeptá.

Ale co chci, abyste věděli je, že o tom musíte mluvit. Nejen sami se sebou a okolím, ale i s někým, kdo Vám pomůže. Kdo z praxe ví, jak temné místo je to, kde právě jste. Kdo Vám poradí, nasměruje Vás a kdo Vás nakonec donutí zvednout, i když plaše, tu ruku a mávnout na záchranný člun, než ještě zmizí za obzor.
Mávejte, křičte a bojujte, protože stojí za to žít. Každý další den s těmi, kteří Vás milují a vy milujete je. I když máte pocit, že teď nemáte rádi nikoho, ani je, natož sebe.
Držím vám palce a z celého srdce Vám přeji, ať na konci odplujete v záchranném člunu, ale hlavně s nadějí.
Protože naděje je často to jediné co nám zbývá. A proto je tak těžké ji najít.
Posílám Vám sílu.

S Láskou,

Monika <3