Byly doby, kdy jsem si říkala, že až vyrostou a budou velké, bude to všechno snazší. Mýlila jsem se. Nejenom, že to není vůbec lehčí, ale nebojím se o ně ani o trochu méně. Možná spíše naopak. Protože už to nejsou nemotorná miminka, ale zvídavé bytůstky, každá tolik jiná a svá. Dnes mě při každém zakašlání píchne u srdce, jako před lety. Děsím se toho, že budou muset zůstat v nemocnici byť na jednu noc. Vím, že v tu chvíli tam s nimi zůstane kousek mě samotné.
❤
Občas si říkám, že doba, kdy jsem psala tento blog je dávno pryč a moje slova už nejsou potřeba. Většina z Vás, mých věrných čtenářek/čtenářů, už má děti větší a starší a tak nás nespojují noci, kdy jsme se snažili společně uspat naše uzlíčky štěstí a modlili se za každou byť jen půl hodinu spánku.
Ale pak se na ty svoje lásky podívám a vidím, že často prožívám bezesné noci i dnes a přitom tolik jinak.
❤
Jako mámy se už nikdy nezbavíme strachu ani starostí, vždycky nás píchne u srdce s každým au, zlomeným srdcem i zklamáním, protože život už je takový a nepřináší jen pěkné věci.
Zatímco dnes nemusím měnit plenky každé tři hodiny a popojíždět kolébkou sem a tam, musím vysvětlovat, radit a být tady připravená, když si pro tu radu chtějí přijít. A když o ní nestojí, držet je alespoň za ruku a vyčkávat na chvíli, kdy bude potřeba mámino objetí. To, které je ze všech objetí nejsilnější.
❤
Dnes tedy malá připomínka pro nás všechny. I když už jsou velké, větší, stále nás potřebují. A ještě více, než kdy jindy.
S láskou,
Monika ❤