Až zase jednou budete sledovat patnáctivteřinové video nebo dívat se na něčích dvacet centimetrů naklizeného čtverečku, chci, abyste se zamyslely.
.
Nad tím, jak moc skutečné to je. A jak moc skutečné, to je u Vás doma. Se všemi drobky, fleky od sirupu na stole, dřezem s nádobím ještě od snídaně a prachem na poličce.
Ne, nebudu Vám tu dnes psát o tom, že mít doma nepořádek je naprosto fajn, a že "šťastné dítě=bordel v bytě." I když možná trochu jo.
Ale pokud jste uklízecí typ, jako já, tak Vás tohle všechno může děsit. Hlavně se děsíte toho, proč nedokážete mít perfektně naklizeno, jak byste si přála, i když by to mělo být jednoduché, že? Každý to přeci zvládá.
.
Tak já vám řeknu, že já to třeba nezvládám.
A taky Vám řeknu, že nepořádek kolem Vás nevypovídá vůbec nic.
Nepořádek, je jen nepořádek. Je přirozený. Je součástí našich životů i našich domovů. Protože v nich žijeme, protože i my jsme skuteční. Dýcháme, smějeme se, jíme, chodíme po podlaze, saháme na kliku a okna, cpeme se oblíbeným popcornem na sedačce.
.
Žijeme tu. Tohle je náš domov.
Nepořádek, drobky, neumytá okna i prach tam někde v rohu nevypovídá nic o tom, jaký jste člověk a už vůbec neznamená, že jste špatná máma. Jenom proto, že máte plný dřez nádobí a koš s odpadky je pootevřený, protože už včera jste ho chtěly vynést.
.
Nepořádek je jen nepořádek. Jsou to jen věci. Drobky se zametou, prádlo poskládá, sirup utře a odpadkový koš vynese. Je to jen nepořádek. Nemá žádnou váhu ani hodnotu.
.
Já chci vidět domovy a místa, kde lidé žijí. Kde je normální, že musíte vyklepat sítko se zbytky jídla, kde je normální, že máte zapatlanou zeď v předsíni, protože namalovat ji na růžovo byl s pěti dětmi bezva nápad.
Kde je normální, že máte špinavé víko od koše, protože jste tam špatně hodila víčko od jogurtu.
Kde je normální, že jsou kapky na zrcadle.
Kde je normální, že je občas nutné vysát příborník, protože vůbec nechápu, jak tam se drobky můžou dostat?
.
Jsou lidé, kteří se dívat nechtějí.
Chtějí vidět dvacet centimetrů naklizeného čtverečku a jeho úklid, který je stejně nesmyslný, jako předstírat, že v domě s dětmi a kočkami, je to jako z magazínu o bydlení. I s tou béžovou sedačkou, bílými polštáři a sněhově bílým nábytkem.
A jedním fíkusem v rohu.
Neožraným od kocoura. Div je, že to přežil. Kocour ne fíkus.
.
Protože já chci. Chci vidět domovy a další mámy, které to nemají všechno srovnané, které nemají naleštěný stůl ani podlahu a u kterých najdete, stejně jako u nás, kočičí chlupy v rohu. Vůbec nesejde na tom, jak moc a často zametáte, jak moc a často berete hadr do ruky a utíráte a utíráte.
Protože domov je od toho, abyste v něm žili, abychom my v něm žili. Smáli se, brečeli, radovali se, vařili jídla, která milujeme a sdíleli vzpomínky, které nám v paměti zůstanou víc, než uklizená podlaha.
.
Vím, že se to teď říká často, stejně jako oblíbené "body positivity a minimalismus", ale když se někdy večer zamyslím nad tím, co se stalo ten den, vidím všechno možné, jen ne ty kočičí chlupy v rohu. I když tam stále jsou, protože s dlouhosrstým kocourem a kočkou, prostě budou. Už mě to neděsí, i když jsem puntičkář, protože ty chlupy opravdu nikam neutečou. Ale mohly by mi utéct vzpomínky na ty chvíle, které jsme tu strávili. A to nechci. Ani vy to nechcete.
.
Takže až zase příště uvidíte něčích dokonalých dvacet centimetrů v domě a budete mít pocit, že kolem Vás je pořád nepořádek a že to děláte špatně, vzpomeňte si na mě. Protože děláte všechno dobře, děláte všechno tak, jak můžete nejlíp. S dětmi, únavou, prací, v domě nebo v bytě...i s tím dlouhosrstým kocourem, který se rozvaluje na koberci a zlomyslně pouští další chlupy. Nemám mu to za zlé a ať už je u Vás tím kocourem cokoliv nebo kdokoliv, ani Vy nemějte.
Já tu jsem, stejně jako Vy a snažím se každý den. Protože tak to my mámy děláme. Ať už jsme kdekoliv, ať už jsme jakkoliv unavené nebo smutné.
A tak doufám, že i u Vás doma se žije, miluje, hádá, brečí a směje. I s těmi kočičími chlupy v rohu.
S láskou,
Monika ❤
IG: @mamaholciciparty