Co když se Vám někdy nelíbí BÝT MÁMA?

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Nejsou zábavné a nejsou ani moc vidět. Někdy mi přijdou zbytečné.Zodpovědnost za někoho jiného, kdo je navíc tak strašně bezbranný. Pocit osamění. Odloučení. Ztráta svobody, téměř žádný čas pro sebe. Domácí povinnosti, které mě nebaví. Stresové situace, které mě vyčerpávají. 

A tak už zhruba v deset dopoledne jsem vyčerpaná, frustrovaná a v takových chvílích se mi prostě nelíbí být mámou.

Nesnáším nedostatek spánku.

Dny, kdy jsem byla vzhůru do noci a mohla vstávat v deset dopoledne. Spala celou noc bez přerušení.

Už je to ale tak dávno, že nevím jaký je to pocit, být vyspaná naplno. Už si to prostě nepamatuji.

Věděla jsem, že po porodu budu muset vstávat s miminkem, ale netušila jsem, jak moc to bude náročné. Nespat několik dní v kuse a přesto muset fungovat.

Pokaždé, když se z dětské chůvičky před půl nocí ozval dětský pláč, věděla jsem, že to není normální a se sevřeným krkem jsem se šla podívat na některou z dcer.Když byly úplně malé, bylo to nejhorší.

Někdy nevím co dělat a jak se zachovat, aby to bylo správně.Došlo mi to hned po porodu. Nevěděla jsem co dělat. A nevím to dodnes.

Roční dítě s horečkou 39 stupňů nejde utišit a tak kromě strachu, co jim je, jsem zažívala i stres.

Stres z pláče, který neměl konce a stres z další noci, která prostě bude hrozná.Zní to sobecky, ale pokaždé, když byly dcery nemocné, jsem myslela i na to, že se zase nevyspím.

Měla jsem strach i o ně, každá máma by nejraději na sebe vzala všechno, co naše děti trápí, ale bála jsem se další noci, nevěděla jsem jaká bude.

Spánková deprivace je rozhodně to, co nesnáším na tom být mámou, úplně ze všeho nejvíc.

Po těch letech mám někdy pocit, že už to nikdy nedospím.

Možná bych se ale vyspala lépe, kdybych věděla, jak a co dělat.Nesnáším nevědět, co dělat.

Ano, určitě existují vzácné případy žen, které vědí, proč jejich dítě pláče, jak ho mají utišit, nakrmit, přebalit a celý jejich den je zalitý sluncem.Tedy měly bysme si myslet, že existují, protože je máme stále na očích a všude se na nás usmívají a nadšeně mluví o mateřství.

Děsí mě i ony. Jejich úsměvy, dokonalé outfity a hlavně jejich pohledy. Jakoby říkaly: ty to nezvládáš, přitom je to taková brnkačka!

Ale ony mají pravdu.

Pro někoho je to snadné. Ráno vstát v šest, udělat dětem palačinky, zabalit svačiny, políbit na čelo a těšit se na celý den uklízení, praní a stavění kostek. Ano, znám takové matky, vím, že jsou.

Zatím já, vstávám ráno nejpozději jak to jde, vyndám z lednice jogurty nebo nasypu cereálie. Když se vrátím domů po té co odvezu pětiletou do školky, jdu si udělat presso a těším se, jak si pustím k snídani oblíbený díl seriálu. Ten je několikrát přerušen hrou nejmladší dcery, takže to po čtvrt hodině vzdávám a pouštím jí pohádku, abych si mohla aspoň na chvíli něco přečíst.

Jenže víte co? Myslím si, že je to normální. A naprosto v pořádku. Někdy nemít ráda "být máma".

Chtít si v klidu pustit film, dát dobré jídlo, projít se s manželem, dát horkou vanu a nebýt nikým rušena.

Je to normální, všichni to chtějí. Jenže jako mámy bysme vlastně měly být rády, že nemáme tolik příležitostí, jako ostatní.

Mělo by nás těšit, že můžeme celý den měnit plenky, pozorovat rostoucí zoubek a mixovat dětský oběd. Završeno plodným výletem na dětské hřiště, kde s ostatními maminkami budeme vesele tlachat o dětských potížích, skvrnách a plánech na nedělní oběd.

Nesnáším dětská hřiště.

Jen si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. 

Začalo to už doma. Hledáním báboviček,chystáním pití a potřebných věcí, naložení motorky a vyrazily jsme.

Už při procházení brankou jsem se rozlížela, jestli neuvidím někoho, s kým si budu moct popovídat.

Většinou ale bylo hřiště plné párů, které byly rádi, že jsou spolu, matek s telefony přirostlými k ruce a jasně vysílající signál: "nemám chuť se bavit." 

Prvorodiček, které nadšeně pobíhaly a klouzaly se s dětmi a nakonec party několika maminek, evidentně každá měla více dětí a tak se snažily působit starší a uvědomělejší, než zbytek lidí kolem.

Vždycky mě zajímalo, kde jsou ty obyčejné mámy, které přijdou na hřiště se svými dětmi, nechají je hrát si a povídají si. Nikdy jsem je neviděla a to jsem hřišť s pěti dcerami prošla desítky.

Nakonec jsem dětská hřiště nesnášela.

Snažila jsem se zapadnout, opravdu. Kolikrát jsem se i pokusila bavit o tématech, která mě nezajímala jen proto, abych se necítila tolik osamělá. Nepovedlo se mi to a tak jsem se začala stranit.

Vybavená kávou a časopisem jsem každou návštěvu hřiště pojala jako relax. Byla jsem sice připravená kdykoliv to odložit a zahájit nějaký smysluplný rozhovor, ale nikdy jsem neměla příležitost.

Nesnáším stresové situace.

Začne to hned porodem.

Jakmile klesnou hormony štěstí, s prvním pláčem přijde stres. A hned tak neskončí.

Každodenní stres je to, co nás jako mámy vyčerpává a dostává do situací, kdy klečíme na zemi a chce se nám plakat.

Nebo chceme bušit do zdi, házet věcmi, křičet na děti, na sebe do zrcadla.

Jestli jsem něco jako máma nechtěla, tak to byly situace, které mě stresují.

Když stojím vedle dětské lékařky a domlouvám se s ní na lécích a do toho začne nejmladší dcera kňourat a protože se jí nemůžu v tu chvíli věnovat i vztekat. V tu chvíli se cítím pod stresem, modlím se, abysme už mohly jít pryč, protože se cítím hrozně. Když přijdu do prodejny s obuví a věnuje se nám milá prodavačka. Místo, aby si moje dcera stoupla na měřič velikostí, začne se mě chytat za nohy a odmítá si i boty vyzkoušet. Nevím co s ní a nevím co s touhle situací.

Je tisíc a jeden okamžiků, které nás zaskočí a my nevíme, jak dál. Ohromí nás, vyčerpají a dostanou až na dno.

A ne, není to stejné jako běžný náročný den v práci.

My totiž ještě máme neustále kolem sebe nevypočitatelné dítě, které se v jednu chvíli směje a v druhou, kdy potřebuju něco řešit s úředníkem po telefonu, začne chytat záchvat křiku a pláče.

Každá se se stresem vyrovnáváme po svém. Ale je důležité ho dostat ven a nedusit v sobě.

Nesnáším ztrátu soukromí a prostoru.

Upřímně, většinou o všechno co máme rády se musíme dělit. Když si dělám snídani, automaticky mažu chleba navíc pro tříletou dceru. Vím, že bych se jinak hned, když dosednu, musela zvednout. Když si chci dát vanu, pustím dcerám pohádku, která trvá alespoň půl hodiny. Je mi totiž jasné, že stejně nejméně dvakrát se přijdou ty dvě nejmladší podívat, co dělám. Případně si budou chtít dát taky masku na obličej.

A film? Kdysi jsem měla představu, že dítě usne a já si v klidu něco pustím a u toho se najím. Pak jsem měla děti a představa, zůstala představou.

Když už jsou větší a povede se, že si hrají v horním patře a já si skutečně něco pustit můžu, většinou je stejně kolem takový hluk, že se nemůžu pořádně soustředit. A tak si dál pouštím filmy až večer, když už všechny jsou v postelích.

Nesnáším omezení.

Omezit se pro někoho, koho milujete nejvíc na světě by Vás mělo těšit. A někdy možná těší, ale většinou ne.

Nikdo se nechce omezit, všichni chceme být sobci, ale když jste matkou, sobecká už moc být nemůžete. Alespoň ne, když jsou děti malé. Tehdy musí být na první místě ony.

Nejdřív se nají ony, pak usnou, nastane čas na úklid a pak si sednete teprve Vy. Pořadí se moc nemění prvních pár let a to je hodně frustrující.Být mámou je hlavně o omezení.

Těšíte se na klidný večer s mužem, ale Vašemu synovi nebo dcerce zrovna dnes rostou zoubky. A nebo chce pořád chodit na záchod, pít a další neodkladné věci.

Já své dcery miluji nade vše a kdykoliv bude potřeba, budu u nich spát na zemi, držet je za ruku a poběžím je uklidnit, když budou mít zlé sny. Ale proč bych měla předstírat, že když pětiletá dcera jde po páté na záchod a po třetí se napít, mám z toho radost?

Nemám a ani nevím, proč bych to měla tvrdit.

Nastavení hranic je s dětmi podle mě důležité. Nikdy jsem nebyla matkou, která nechává děti ještě v deset večer dle libosti vzhůru a mění režim podle toho, aby byly spokojené. Vždycky jsem věděla, že musím nastavit režim a hranice a že takto to musí být. Možná je to mou povahou, která nesnáší změny a jakékoliv vykolejení mě stresuje, spíš je to ale jen snaha zachovat si trochu zdravého rozumu a prostoru.

Vsadím se, že se hodně maminek teď bude cítit dotčené, ale podle mě, obětovat dětem všechno, všechny své zájmy, plány, sny i čas, nikomu nemůže dělat radost.

Dobře, někomu snad ano, ale i tak věřím, že je nás víc, které to cítíme opačně.Dokáži se omezit, hodně, ale ne navždy.

Dcery jsou mým světem, ale nejsou středobodem mého Vesmíru jen ony. Mám také sebe a svého muže.

Nesnáším předstírat.

Je totiž snazší dívat se na všechny ty roztomilé obrázky šťastných rodin z časopisů nebo sociálních sítí a chtít je následovat. Dělat spoustu hezkých věcí každý den, k tomu pracovat, zvládnout plné nasazení kolem rodiny a tvářit se spokojeně. A když se někdo zeptá, jak se máme, odpovídáme vždycky stejně: "Máme se dobře."

Ale je to vždycky pravda?

Schválně, kdy naposledy Vám nějaká kamarádka, kdokoliv odpověděl: " Stojí to za houby, synovi rostou zuby, takže v noci nespí. Nebo se vzteká a válí po podlaze a já se cítím jako v pasti a totálně vyčerpaná."

Nikdo.

Nikdo totiž nechce mluvit o pocitech, které jsou sice reálné, ale nejsou hezké.Kdy jste tohle řekla někomu Vy? 

Neříká se to.

Nahlas nepřiznáváme, že se cítíme osamělé, neschopné a že být celý den s dětmi je někdy nejenom otrava, ale i vyčerpávající. Že se těšíme, až půjdou do školky a my budeme moct jen tak ke kadeřníkovi nebo na kávu s kamarádkou.

Zvlášť když kolem nás jsou mámy, které zamačkávají slzu už jen při zmínce o školce, která je čeká až za dva roky. Ony pláčou, protože se jim bude stýskat. Já se na to naopak těším.

Mám radost nejenom proto, že si budu moct vydechnout, ale i nad tím, že si dcera bude moct pohrát se stejně starými dětmi, něco nového se přiučí a hlavně se zabaví.

Nesnáším se srovnávat s ostatními a cítit vinu.

Bohužel nejsem schopná vymýšlet denně 12 činností, abych jí bavila, rozvíjela a posouvala. Takže si myslím, že od určitého věku se děti doma s matkami nudí a potřebují do kolektivu. Nevidím na tom nic špatného.Ale to také moc často nahlas neřeknu, protože hned mám tendenci klopit oči k zemi a stydět se za to, že jsem ráda, když je pondělí a děti jdou do školky a školy. 

Srovnávám se s těmi nadšenými matkami, které dýchají a žijí pro své děti a i když vím, že děti potřebují být samostatné a spoustu věcí si vyzkoušet, stejně pořád přemýšlím nad tím, kde dělám chybu.

Jak to že mě to tolik netěší? To je nemám ráda, když chci, aby byly samostatné a poznávaly nové věci beze mě? Neměla bych neustále s nimi být, aby neměly pocit, že je nemám ráda?

I když nechci, stejně mě takové otázky napadají a pokaždé, když si hrají samy a já se dívám na film, hlodá to ve mě.

Nesnáším neustálý tlak na to být perfektní a čelit všem těm očekáváním.

Mateřství je bláznivé místo plné stresu a očekávání, že náš domov bude krásný, plný smíchu a radosti, sedm dní v týdnu.

Očekávání, že se nemusíme nadechnout, zastavit ani nabrat sílu.S radostí objíždíme školy a školky, uklízíme a vychováváme děti, které poslouchají všechno co jim řekneme.

Pořád bysme měly přemýšlet, co zdravého dáváme dětem k jídlu, kolik to obsahuje éček, barviv a dalších jedů.

Když jsem byla malá já, natřela mi babička chleba sádlem. Bylo to něco, na co jsem se těšila pokaždé.Vím, že teď někdo by mohl namítnout, že dnes už víme, jaké věci jsou škodlivé a jaké ne.

Ale opravdu je nutné jít do extrémů? Nutit děti jíst jáhlové koláče a dušenou zeleninu a nic jiného?A kromě přemýšlení nad nutričními hodnotami, bysme měly být upravené, veselé plné energie i nápadů a máme se radovat.Nevím jak Vy, ale já často stáhnu vlasy do culíku a nasadím sluneční brýle, abych se nemusela líčit.

Ráda se upravím a hezky obléknu, ale někdy je to prostě nad moje síly. Když v noci špatně spím a necítím se dobře, poslední na co myslím je make-up a boty s podpatkem.

Zůstat ženou je pro mě důležité, ale také přiznávám, že někdy mám dny, kdy je to nesplnitelné.

Nesnáším ideály Supermatek.

Všechny je známe.

Mají vlastní mateřská fóra, vlastní kostýmy i jazyk a nad námi, obyčejnými matkami ohrnují nos. Nebo ještě hůře.

Kritizují naši výchovu, styl stravování a vyjadřování. Když už neví co by řekly, počastují nás výroky jako: "dřív ženy neměly tolik moderních spotřebičů a i s osmi dětmi to zvládly." nebo "kdybyste neseděly celý den na facebooku/internetu, tak byste to zvládly."Pravda je, že kdybych neseděla často na internetu, tak bych se asi zbláznila.

Nehledám recepty ani výlety pro děti. Hledám další mámy, které se cítí stejně jako já, u nich najdu pochopení a pocit, že v tom nejsem sama.

Pravda je, že my všechny potřebujeme skutečné mámy, které si stoupnou v davu a řeknou, jaké to doopravdy je. Kolik úsilí je stojí upéct s dětmi koláč. Jak moc se musí ovládat ve chvíli, kdy se všude sype mouka, padají vajíčka a vylévá mléko. Výsledný koláč je opravdu zasloužený.

Chtěla bych zbořit tenhle smyšlený a nereálný ideál supermatky, která je stále šťastná a miluje každý moment a den a nemůže se dočkat, až ráno vstane s dětmi. Hned po té co jim naservíruje zdravou snídani z pohanky a jáhel, je připravená ladnými pohyby poklidit celý byt, aby už v devět byla na cestě do tělocvičny. Celý den proplouvá ve vlastním světě radosti, s čerstvými květinami na stole každý den a teplou večeří.Přesně tahle nesmyslná představa nutí nás všechny cítit se podřadně, neschopně a pochybovat o sobě každý den.Kvůli takovým obrázkům se cítíme provinile, když zakřičíme, zavíráme se v koupelně s rukama v dlaních nebo prostě jen máme chvíle, "kdy nejsme rády matkami".

Ze všeho nejvíc, ale nesnáším někdy samu sebe.

Trvalo mi deset minut, než jsem tuhle větu napsala. Několikrát jsem ji vymazala a znovu napsala a znovu smazala.

Nesnášet samu sebe se může zdát jako hrozné, ale nejde o přímo o mě.Nesnáším na sobě tu část povahy, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Vždycky jsem se považovala za klidného člověka.Když by na ulici někdo zkolaboval, patrně ten člověk, co by nad ním v klidu klečel, volal záchranku, případně ho oživoval, bych byla já.

Nechápu, že se ale takto snadno nedokážu vyrovnat se stresem jako máma.Když mi padají věci z rukou nebo z kuchyňské linky nebo pravidelně, když řídím a nastane nějaká nečekaná dopravní situace, panikařím a často vybuchnu. Hned vzápětí toho lituju a vím, že jsem měla reagovat jinak, ale nejde to.

Nevím, jestli je to tím, že jsem máma a nebo prostě jen tím, že je to už stá věc ten den, která mě prostě vykolejí. Když pak zezadu slyším dvě z dcer jak se dohadují, nejmladší chce napít, prostřední si stěžuje na horko a na přechodě mi skáče pod auto pes, prostě to nezvládnu.

Nejste špatné mámy, když máte takové chvíle.Pokud dnes máte zrovna jeden z dnů, kdy nejste ráda mámou, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod, chci abyste věděly, že nejste samy.

I já a další maminky takové dny máme.

Nesrovnávejte se s ostatními matkami.

Ony mají svůj život a Vy nevíte jaký skutečně je. Ani jestli ten šťastný obličej, který všude ukazují, není jen maskou, pod kterou se skrývá smutek, frustrace, panika a strach.

Strach, že by někdo odhalil, že nejsou tak spokojené, jak chtějí vypadat.

Strach, že by jim došlo, že být máma je někdy prostě jen nudné a ničím nezajímavé.

Strach, že cesta po které jdou, je stejná jako ta naše.

Je to cesta.

A jako na každé cestě i tady jsou dobré dny, špatné dny, nudné dny, náročné dny, dny, které nemáme rády a to vše společně s úžasnými dny, šťastnými dny a dny, kdy jsme vděčné za to, že jsme matkami.

Zvládnete to.

Každý jeden mateřský den za druhým.

S Láskou,

Monika 💟

#mk_academy_blog #nelibisemibytnekdymama #nesnasimdetskahriste #nesnasimsupermatky

#materstvi #rodina_vztahy #vychova_vzdelani

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz