Naše cesta k miminku ♥

ZAČNU TROCHU JINAK 🙂

Bylo mi 18 let. Byla jsem normální holčina, studující, jako každá jiná. Jedinou vážnou nemoc jsem prodělala ve 14-cti letech a to byla mentální anorexie. Ale s tou jsem bojovala statečně 🙂.

Stalo se to jednu sobotu (nevím už přesně jaké bylo datum, ale vím že byl únor). Jsem vyučená kadeřnice, tak jsem byla domluvená s mým dědečkem, který byl po mozkové mrtvici, že ho přijdu ostříhat. On byl ležák, tak jsme ho museli dát na invalidní vozík a na něm ho ostříhat. Potom jsme dědečka uložili zase do postele a šli uklidit věci po sobě. Pak jsem si sedla na vozík, že si odpočinu. Přišel ke mě brácha a začal mě ze srandy vozit na vozíku. Já jsem mu hned řekla at toho nechá. Když nás viděla mamka, tak říká: "nedělejte si z toho srandu, nebo se vám to vymstí. Z nemocných se sranda nedělá". Potom jsme šli domů. Přítel šel něco dolů do kuchyně, něco tam potřeboval a jak odešel, já jsem si sedla k pc. Najednou jsem cítila jako by mě zalehlo v uchu. Jako když máte v uchu vodu a nemůžete ji dostat ven. Bylo to divné, až nepříjemné. A najednou se mi začalo uplně všechno točit. To nebylo že bych měla motáka jako když je někdo opitý (jo a nikdy jsem opilá nebyla :D ) prostě všechno se točilo dokolečka. Chtěla jsem si jít pro telefon ale já jsem nemohla na čtyřech udrže rovnováhu, normálně jsem padala na bok. Proště jsem nemohla stát, nemohla jsem lézt po čtyřech. Nějak jsem se doplazila k telefonu a napsala Radkovi: "Honem přijd nahoru je mi zle". Já nemohla ani křičet tak proto jsem psala tu sms. On dobjehl i s mamkou a divaji se na mě jako co mi je? Já jim říkám: "Mě se uplně všechno točí". Z té závratě se mi začalo dělat špatně. Tak mamka mi říká: "Tak se obleč zajedeme na pohotovost". Ale jak jsem se pohla, začala jsem zvracet. Museli mě držet po pažema, Radek z jedne strany mamka z druhe strany. Dovlekly mě do auta, a hned sme jeli. To auto ty zavratě trošku stabilizovalo. Ale jakmile jsme zastavili tak to byl děs. Zvracela jsem před poliklinikou. Hned mě přijmuli, vyšetřili a doktor říká hned volejte erzetu a jedem do Hradiště do nemocnice. Přišel chlap ze záchranky že mě odvede. Chytl mě za ruku a já vstala a říkám: "Já padám držtě mě'. A všichni mi říkaji:"nepadáš vždyt stojíš rovně"... No byl to děs. Takže mě převezli do nemocnice, kde mi točili EKG, dělali odběry. 4 dny jsem byla na JIP a pak jsem šla na normální pokoj. Brala jsem prášky a bylo to v pohodě. Hlavně jsem nesměla žádné rychlé pohyby. Ale když mě přijmuli v nemocnici tak doktorka na mě zůstala hledět jak pařená, že to jsou příznaky Menierovy choroby. A že jaktože jsem to dostala v 18-cti letech dyž to může člověk dostat až k 30-ti rokám. No nechápali jsme nikdo. Ale ty prášky mi pomáhali. Ale já měla jen ten jediný záchvat. A asi po roku jsem začala žít zase normální život kdy jsem dělala uplně všechno. Začala jsem zase chodit do posilky, cvičit, prostě v ničem ne neomezovat.

Nejvic mě ale štvalo že všude psali, že ženy co prodělali Menierovu chorobu nesmí mít miminka. Nevim teda proč, ale pořád mě to trápilo. Jako každá jsem chtěla mít miminko, stát se maminkou 🙂 mít svoje bydlení. A když jsem tohle někomu řekla (bylo mi 20 let) tak na mě každý hleděl jak opařený, že holky v mých rokách chodí po diskotekach a baví se a já přemýšlím o miminku a o svem bydleni? No jo holt jsem jina. Nebavi mě někde skotačit. Ano šli jsme si sednout s přítelem do baru s kámošema a to bylo všechno.

Když mi bylo 21, tak jsme se s přítelem v květnu odstěhovali do podnájmu do bytu. Samozřejmě jsme chtěli mít svoje vlastní bydlení, ale zatim jsme se spokoji s podnajmem. Rok postupoval jako každý. Chodili jsme do práce, v létě na koupaliště. A nějak v září mi řekl přítel, že po vánocích si vezmeme hypoteku (on podnika takze musel počkat do března na daně a apka si vzit hypoteku), koupime si baráček, zajedem si na první a poslední dovolenou a pak se budeme snažit o miminko. Tak jsem byla šťastná, pořídíme si bydlení, založíme rodinu. O svatbě jsme ani moc nepřemýšleli. Zatim nám to nepřijde nutné.

Tak jsme dál chodili do práce a po tom září jak jsme se bavili o miminku, jsme se na to tema bavili uz opravdu často. Mě to začalo chytat čím dál víc :D..  Apřítel se taky ptal kdy mam plodné dny atd. V listopadu jsem přešla k jinemu gynekologovi. To si pamatuju uplně přesně, že 20. lustopadu mi začala MS, 26. listopadu mi skončila a 29. listopadu jsem šla na kontrolu. A tak jsme se bavili a ja se ho ptala jak pozna zenska ze ma plodne dny atd. Tak my to všechno vysvětlil a já mu říkám: " abych tu nebyla za měsíc že jsem těhotná". :D ještě jsm se tomu zasmáli a doktor mi říká žto by byla sranda :D...

No samozřejmě jsme měli s přítelem sex jako jindy 🙂. Já teda nebrala prášky už víc jak 3 roky (bylo mi po nich špatně od žaludku) a vždycky jsme použili kondom, někdy taky ne. A za ty 3 roky se nikdy nic nestalo. No a v listopadu jsme se milovali a přítel mi říká že by si to chtěl úžít až do konce že to pustí do mě. A já říkám jo klidně vždyt nemám plodné dny. OMYL... zrovna jsem měla plodné dny :D... Samozřejmě jsme se milovali i ty další dny. A ještě jsem řekla pak přítelovi že: "to by byla sranda kdybych ted otehotněla že?"... A přítel mi říká: "no to jo to by byl hukot". No samozžejmě v prosinci jsem čekala mensturaci a já ji nedostala. Čekala jsem ji o víkendu. To si pamatuju že jsem ji měla dostat 16. nebo 17. prosince. A pořád nic. A bylo mi tak divně, cítila jsem se uplně jinak. Byla už 20. prosince a já říkám Radkovi: "Zlato já pořád nemám MS. A bolí mě prsa a cítím se divně." A on mi říká: "no snad nejsi těhotná???" Tak jsem mu kývla že asi jo. Dělala jsem si testy. Vždycky jsem načůrala a test, a čekala. Vyskočla jen horní čárka. Tak jsem test hned vyhodila a šla si po svěm. Pak mi to na druhý den nedalo já si šla udělat znovu test. Zase jen horní čárka. Tak jsem ho zase vyhodila. Tak se to opakovalo asi 4x. Jenže já KOZA vždycky se nedívala dost dlouho a všechny ty testy už byli pozitivní. A to nebyl jen duch to byli obrovske silné čárky. No a bylo pondělí, 24.prosince. Přítel musel ještě na chvilku do práce. Já jsem ráno šla si zase udělat test. Zase jen horní čárka. A napadlo mě vytahnou z koše ten včerejší test. No a hledím na to jak opařená, dvě obrovské //.... Ted jsem se zadívala na ten ranní test a začaly se objevovat //... A pořádně sílily. Začali se mi ruce klepat jak nějakému alkoholikovi :D Hned jsem šla volat přítelovi že opravdu jsem těhotná že máme //. Tak přítel mi řekl že at pockam až dojde dom. A v práci že ještě řekl: "chlapy mát tu slivovici? moje je tehotná" :D A tak si dali stamprtlu 🙂. I když on slivovici vubec nepije. 

Na kontrlu na gynekologii jsem musela jít až v lednu, protože byly svatky. Tak jsem pak jela na kontrolu, seděla jsem v čekárně, natěšená jak malé děcko. Doufám že mi to potvrdí. Vůbec jsem nevěděla co mám očekávat :D. Myslela jsem si že už uvidím malinké miminko :D... tak jsem šla na UZ a byla tam jen malililinkata tečka. A doktor mi říká že: "No to je asi ono, ale nejsem si stoprocentne jistý, tak vám vezmeme krev a zitra vám napíšu mail jestli je to pozitivní nebo ne." COŽE??? vždyt jsem měla pozitivní testy sakra :D :D... Tak jem jela zklamana domů. čekala jsem úplně něco jiného. Na druhý den mi přišel mail ža je to pozitivní a je to embryo. Tak jsem byla šťastná jak blecha. Musela jsem jít na kontrolu ten další týden. To už byl krásna fazolka a já říkám: "Jejda to tak rychle roste??" Sestra říká:" Ano ted už jen poroste". To jsem byla 5tt. Pak Mi doktor asi v 7tt řekla že by bylo dobré kdybych nastoupila do nemocnice na kapačky. Protože mi bylo špatně (ale nezvracela jsem jen od žaludku mi bylo divně) a málo jsem jedla tak jsem shodila. Jenže jsem shodila na 41kg. A doktor řekl že mám zvýšené riziko potratu. Tak jsem nastoupila na kapačky a hned mi bylo líp, ano špatně mi nebylo a já začala zase přibírat. Po 6 dnech jsem jela domů. Musela jsem šetřit atd. Tak jsme překročili krásný 12tt. Byla jsem ráda že to největší riziko máme za sebou 🙂... Kontroly byli jako vždy vy pořádku 🙂 V 18tt se nám potvůrka malá nechtěla ukázat 🙂 miminko bylo otočené prdelkou 🙂...Ale mě to nevadilo. Pak jsem šla na kontrolu ve 22tt. Ještě se mě sestřička ptá: "a jak se cítíte?" Já s úsměvem ji říkám: " Výborně, nic mě nebolí, jen mě tak tahne bříško. Pak přišel doktro. Tak jsem si šla odložit a vylezla na kozu. Jen se na mě podíval a říká: "Vám strašně tvrdne břicho". V tu chvilku jsem se děsně lekla. První co ze mě vypadlo bylo: "A je miminko v pořádku?" Doktor řekl že se hned podíváme. Tak mi zkontroloval čípek. Naštěstí jsem se vůbec neotvírala. Ale já byla vyklepaná jak pes. Zrovna nám řekl že budeme mít chlapečka. No ale taky mi řekl že musí hned do nemocnice na kapačku aby mi to povolilo to bříško. Tak jsem od doktora jela přímo do nemocnice. Na parkovišti nechala auto a přítel jel akorát z práce tak ho chlapy vysadili v hodoníne, vzal auto, jel domů, pobalil mi věci, a dovezl mi je do nemocnice. V nemonci bylo všechno OK. Bříško tvrdlo mín ale samozřejmě už nepřestalo tvrdnout. Po týdnu jsem jela domů. Pak jsem byla na kontrole ve 28tt. Ale to už jsem byla nervozní jak pes. To už si člověk říká, jen abych se neotvírala, bože jen at je všechno OK. Doktor mě zkotroloval a byl spíš až sám překvapený že jsem zavřená. Tak mi spadl tak neuvěřitelně obrovský kámen ze srdce.

Ted půjdu na kontrolu příští týden a taky mám strach aby bylo všechno OK. To budu 32tt. Ale malý mě krásně kope. No kope, spíš už se jen tak převaluje a protahuje 🙂 A já vlastně nemám ani žádné potíže jako opuchlé nohy, pílení žáhy. prostě nic. Jne pozoruju že mi někdy opuchnou trošku prsty na rukách, a někdy mě bolí záda a kyčle. Jinak bříško je čím dál víc těžší. Tak se snažím i hodně ležet a ne jenom sedět aby prcek netlačil pořád na spodek.

V 33tt jsem zase musela nastoupit do nemocnice. Byl večer 8 hodin a já cítila že mi pořád tvrdne břicho. Ale tvrdlo strašně rychle nebylo to snad ani po 2 minutach. Tak jsem v 10 večer zavolala mému gynekologovi co mám dělat a on mi řekl at hned jedu do nemocnice na kapacku. Tak jsme vyjeli. Já vyházala plenky z cestovní tašky a naházela věci pro sebe. Měla jsem děsný strach abych se neotvírala. Bylo to ještě hrozně brzo. V nemocnici už na mě čekali. Ta mě přijali a já šla ka KTG. No tam byli kopce jako hrom. Sestra se divila že mě nic nebolí. Naštěstí po kontrole jsem byla uplně zavřená. Přítel tam semnou byl celou tu hodinu a půl než všechno udělali. Říkala jsem mu at jede domů, ale on chtěl počkat na výsledky. Byla jsem moc ráda a hřálo mě u srdíčka že tam chtěl být s náma 🙂 i když na křesle skoro usínal. Pak mě dali na pokoj a on jel domů. Na druhý den už to bylo ohodně lepší. Prostě tablety magnesium co jsem brala nezabírali. zabrali až kapačky. Tak mi dr. zvýšil pak tablet na den. Brala jsem 8 tablet denně. A pak při kontrole v 36tt mi dr. řekl at vysadím tablety a už můžu klidně porodit. Ale že ještě musím držet aspon do 38tt. Ae to už jsem se tak nešetřila. Chodila jsem na procházky, uklízela jsem. Prostě jsem se hýbala 🙂. A pak jsme jezdili každý týden na kontrolu a maličký se narodil ve 40tt 🙂 Takže jsme měli krásně dopečené miminko 🙂 I když měl jen 2800g a 48cm. Nemusel být ani v inkubátoru a byl nádherně růžový 🙂 Prostě náš šikula 🙂

A s tatínkem ho milujeme 🙂 to nejde ani nemilovat takového drahouška 🙂 ♥♥♥