26.8.2013 pondělí

Po porodu a po dvou společných hodinách na porodním boxu se Samuelkem a s přítelem jsem byla převezena na pokoj a sestřička mi říká: "Ted se pěkně prospěte maminko ať jste odpočatá." Jenže to nešlo. Byla jsem tak zaplněná těch pocitů z porodu, z prvního okamžiku kdy jsem uviděla a uslyšela maličkého, kdy jsem ho pohladila, obejmula a on ta krásně plakal to byl ten nejkrásnější zvuk co jsem slyšela ... Prostě to nešlo zavřít oči a spát. Navíc já měla rychlý a ne moc bolestivý porod takže jsem nebyla ani unavená. Pořád jsem si přehrávala v hlavě jak ten porod probýhal, co mi při porodu dělali a co jsem cítila. Cítitla jsem velikánskou úlevu že už to mám všechno zasebou a že konečně mám naše zlatíčko u sebe

Pak mi přivezli Samuelka na pokoj a to byla nádhera nemohla jsem se na něj vynadívat jak byl krásný.

Bože byl tak malinký, a křehký a jak nádherně voněl. Pořád jsem mu čichala k jeho vláskům, chytala ho za ručičky, pusinkovala ho, říkala mu jak moc ho miluju a při tom mi tekly slzy štěstí a tak obrovské lásky, že až mě samou to překvapovalo.

Samuelek byl strašně hodné miminko, po celé 4 dny v porodnici skoro vůbec neplakal. Když spinkal tak jsem ho mohla klidně přebalit a on prostě spokojeně spinkal. Šlo vidět jak je to spokojené miminko. Semtam se usmál ale hlavně mi bylo strašně dobře když jsem ho měla u sebe ...

Jediné čeho jsem se bála tak ho v porodnici poprvé sama vykoupat. Bála jsem se že ho nebudu dobře držet, že mi spadne do vody, že se bouchne. Ale pak jsme šli na to a všechno dopadlo na vybornou. Všechno jsme zvládly skvěle a pak ty další dny to už bylo jen a jen dobré .

Na úvod bych chtěla napsat, že porod byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Jelikož jsem měla porod neuvěřitelnou rychlovku tak na něj vzpomínám hrozně ráda.

05:00 - pondělí 26.8.2013

V 5:00 ráno jsem se šla vyčůrat (jako obvykle a samozřejmě už po 4 za noc) a jen jsem cítila takový slabý tlak v podbřišku. Jako když je zácpa. Vůbec mi to nepřipomínalo MS bolesti. Ale bolest se pořád opakovala a to po 10 minutách. Šla jsem ještě spát, jelikož bolest nebyla velká tak jsem ještě usnula. Vzbudila jsem se něco po 6 hodině ranní a bolest byla pořád stejná. Řekla jsem si že to určitě jsou jen poslové a že pak přejdou. Napadlo mě že kontrakce by boleli určitě uplně jinak. Protože já jsem nemusela tuhle bolest ani rozdýchávat, jen jsem prostě cítila že mě něco bolelo.

V 8 hodin ráno přišla i sestra do obýváku a seděli jsme, snídali a řekla jsem že me pořád pobolívá v podbřišku. Tak jsme asi do 9 hodin seděli u televize a sestra se mě pořád ptala: "Tak co, jak ti je? Bolí to? Máš ještě bolesti?" ... Tak jsem jí pokaždé řekla at se nestresuje, že mám pořád bolesti ale nic hrozného. Asi v 9 hodin jsem si řekla že si dám horkou vanu a bud mě to přejde nebo zesílí. Ve vaně jsem vydržela jen 15 minut. Vůběc mě to tam nebavilo. Mezitím co jsem byla ve vaně tak na mě pořád volala sestra: "Tak co? Jak ti je?" Už mě to pak štvalo . Tak jsem ji řekla že až se to nebude dat vydržet tak jí řeknu . Bylo něco po 10 hodině když jsem se rozhodla že zavolám přítelovi aby pro mě přijel, že zajedeme do porodnice. Buď nás pošlou zpět nebo budu rodit. Kupodivu jsem nebyla ani nervozní. Hned na to mi volala mamka, co děláme. Tak ji říkám: "Volala jsem Radkovi, zajedem do porodnice." Mamka hned se ptala: "Už máš bolesti? po kolikati minutách?" Já na to: "No tak po 10 minutách. Uvidíme, buď mě pošlou domů nebo si mě tam nechají." Mamka hned řekla: "No to už si tě tam nechají, to už tě nepošlou domů." (samozřejmě jak mluvila tak šlo slyšel že je nervozní )...

Přítel pro mě přijel asi v 11:45. Ale v 11:30 ještě volala mamka sestře jestli už jsme jeli atd. Sestra říká: "Néé ještě je doma, Radek ještě nepřijel." A mamka hned začala řvát do telefonu že jsem to slyšela i já: "Ježišmarjááá měla si zavola záchranku." ... Říkám mamce: "Mami prosimtě však neporodím do půl hodiny " Přítel pro mě přijel a měl jen úsměv na tváři ... Tak jsem mu jen řekla: "No hlavně že ty se směješ " ...

Do porodnice jsme přijeli v půl 1. Ještě asi 10 minut jsme ale hledali porodnici v areálu nemocnice protože ji přestavěli a já jsem se nebyla dívat na porodnici když jsem byla těhotná. Přišli jsme do přízemí na příjem. Napadlo mě že tady asi budou přijímat při porodu. Tak jsem tam ještě 10 minut čekali až přišla paní na příjem a že co potřebujeme. říkám: "Jsem 40tt a mám bolesti po 10 minutách." Paní na mě vyvalila očí a říká: "Ježiš to musíte do druhého patra na porodní sááál." Tak jsme ještě ťupkali po schodech do druhého patra. Byl tam i výtah ale mě se nechtělo výtahem . Došli jsme k porodním sálům, tam jsem se ohlásila a vzali nás na ozvy. To už jsem bolesti sítila trošku víc. Sedli jsme si do křesel, do šíleně NEPOHODLNÝCH KŘESEL. No Radkovi se sedělo dobře, jen já jsem musela být prohnutá v zádech, protože křesla byli strašně hluboké, do toho kontrakce, které už jsem cítila víc. Tak jsme seděli 20 minut na ozvách. Přišla sestra a řekla že ještě natočíme tak 10 minut protože malému se nechtělo hýbat. Ale srdíčko bilo normálně. takže na zvách jsem strávila skoro hodinu. No nebylo to moc příjemné. Pak mě sestra odpojil, že půjdu za paní doktorkou aby mě mohla vyšetřit. Tak jsem šla do ordinace, byla tam těhotná doktorka ... Vyslekla jsem se, vylezla jsem si na kozu a ona do mě strčila prst. Zamračila se a strčila do mě 2 prsty. To jsem se už ptala co se děje. Jestli jsem otevřená nebo ne. Doktorka na mě: "Ano jste otevřená na 4cm." Já jsem jí řekla: "Cože to jako dneska budu rodit?" Dr.: "ANo dneska možná porodíte." Proboha, v tu chvilku jsemtomu nemohla uvěřit. Ale nervozní jsem pořád nebyla. Tak přítele poslali pro tašku do auta a mě mezitím zavedli na pokoj. Přítel si ještě zašel na oběd, protože jen snídal. Což to já taky ale já už jsem nemohla jíst ... Na porodním pokoji mi napichli kanilu a museli mi dát ATB protože já jsem měla pozitivního streptokoka. Ale to bylo vykapané tak za 10 minutek. Pak mě hned vzala sestřička (bylo ji asi 20 roků) a šla mě udělat klystýr. Jo a jak jsme ještě sepisovali papíry při přijetí tak se mě ptali jestli chci klystýr nebo YAL. Hned jsem řekla že klystýr že chci být hned vyprázdněná a ne chodit po troškách. Navíc že klystýr pomáha při otevírání čípku. Tak mi udělala klystýr a já šla na pokoj. No vydržela jsem max. 3 minuty a musela jsem jít na wc. Mezitím přišel přítel a už seděl v křesle v jejich oblečení

ZAČNU TROCHU JINAK

Bylo mi 18 let. Byla jsem normální holčina, studující, jako každá jiná. Jedinou vážnou nemoc jsem prodělala ve 14-cti letech a to byla mentální anorexie. Ale s tou jsem bojovala statečně .

Stalo se to jednu sobotu (nevím už přesně jaké bylo datum, ale vím že byl únor). Jsem vyučená kadeřnice, tak jsem byla domluvená s mým dědečkem, který byl po mozkové mrtvici, že ho přijdu ostříhat. On byl ležák, tak jsme ho museli dát na invalidní vozík a na něm ho ostříhat. Potom jsme dědečka uložili zase do postele a šli uklidit věci po sobě. Pak jsem si sedla na vozík, že si odpočinu. Přišel ke mě brácha a začal mě ze srandy vozit na vozíku. Já jsem mu hned řekla at toho nechá. Když nás viděla mamka, tak říká: "nedělejte si z toho srandu, nebo se vám to vymstí. Z nemocných se sranda nedělá". Potom jsme šli domů. Přítel šel něco dolů do kuchyně, něco tam potřeboval a jak odešel, já jsem si sedla k pc. Najednou jsem cítila jako by mě zalehlo v uchu. Jako když máte v uchu vodu a nemůžete ji dostat ven. Bylo to divné, až nepříjemné. A najednou se mi začalo uplně všechno točit. To nebylo že bych měla motáka jako když je někdo opitý (jo a nikdy jsem opilá nebyla :D ) prostě všechno se točilo dokolečka. Chtěla jsem si jít pro telefon ale já jsem nemohla na čtyřech udrže rovnováhu, normálně jsem padala na bok. Proště jsem nemohla stát, nemohla jsem lézt po čtyřech. Nějak jsem se doplazila k telefonu a napsala Radkovi: "Honem přijd nahoru je mi zle". Já nemohla ani křičet tak proto jsem psala tu sms. On dobjehl i s mamkou a divaji se na mě jako co mi je? Já jim říkám: "Mě se uplně všechno točí". Z té závratě se mi začalo dělat špatně. Tak mamka mi říká: "Tak se obleč zajedeme na pohotovost". Ale jak jsem se pohla, začala jsem zvracet. Museli mě držet po pažema, Radek z jedne strany mamka z druhe strany. Dovlekly mě do auta, a hned sme jeli. To auto ty zavratě trošku stabilizovalo. Ale jakmile jsme zastavili tak to byl děs. Zvracela jsem před poliklinikou. Hned mě přijmuli, vyšetřili a doktor říká hned volejte erzetu a jedem do Hradiště do nemocnice. Přišel chlap ze záchranky že mě odvede. Chytl mě za ruku a já vstala a říkám: "Já padám držtě mě'. A všichni mi říkaji:"nepadáš vždyt stojíš rovně"... No byl to děs. Takže mě převezli do nemocnice, kde mi točili EKG, dělali odběry. 4 dny jsem byla na JIP a pak jsem šla na normální pokoj. Brala jsem prášky a bylo to v pohodě. Hlavně jsem nesměla žádné rychlé pohyby. Ale když mě přijmuli v nemocnici tak doktorka na mě zůstala hledět jak pařená, že to jsou příznaky Menierovy choroby. A že jaktože jsem to dostala v 18-cti letech dyž to může člověk dostat až k 30-ti rokám. No nechápali jsme nikdo. Ale ty prášky mi pomáhali. Ale já měla jen ten jediný záchvat. A asi po roku jsem začala žít zase normální život kdy jsem dělala uplně všechno. Začala jsem zase chodit do posilky, cvičit, prostě v ničem ne neomezovat.

Nejvic mě ale štvalo že všude psali, že ženy co prodělali Menierovu chorobu nesmí mít miminka. Nevim teda proč, ale pořád mě to trápilo. Jako každá jsem chtěla mít miminko, stát se maminkou mít svoje bydlení. A když jsem tohle někomu řekla (bylo mi 20 let) tak na mě každý hleděl jak opařený, že holky v mých rokách chodí po diskotekach a baví se a já přemýšlím o miminku a o svem bydleni? No jo holt jsem jina. Nebavi mě někde skotačit. Ano šli jsme si sednout s přítelem do baru s kámošema a to bylo všechno.

Když mi bylo 21, tak jsme se s přítelem v květnu odstěhovali do podnájmu do bytu. Samozřejmě jsme chtěli mít svoje vlastní bydlení, ale zatim jsme se spokoji s podnajmem. Rok postupoval jako každý. Chodili jsme do práce, v létě na koupaliště. A nějak v září mi řekl přítel, že po vánocích si vezmeme hypoteku (on podnika takze musel počkat do března na daně a apka si vzit hypoteku), koupime si baráček, zajedem si na první a poslední dovolenou a pak se budeme snažit o miminko. Tak jsem byla šťastná, pořídíme si bydlení, založíme rodinu. O svatbě jsme ani moc nepřemýšleli. Zatim nám to nepřijde nutné.

Tak jsme dál chodili do práce a po tom září jak jsme se bavili o miminku, jsme se na to tema bavili uz opravdu často. Mě to začalo chytat čím dál víc :D..  Apřítel se taky ptal kdy mam plodné dny atd. V listopadu jsem přešla k jinemu gynekologovi. To si pamatuju uplně přesně, že 20. lustopadu mi začala MS, 26. listopadu mi skončila a 29. listopadu jsem šla na kontrolu. A tak jsme se bavili a ja se ho ptala jak pozna zenska ze ma plodne dny atd. Tak my to všechno vysvětlil a já mu říkám: " abych tu nebyla za měsíc že jsem těhotná". :D ještě jsm se tomu zasmáli a doktor mi říká žto by byla sranda :D...