Termín porodu jsem měla v sobotu 25.6.2016 nebo neděli 26.6.2016. Asi měsíc před plánovaným termínem jsem na kontrolách v porodnici slýchala, že je vše krásně nachystané a že určitě brzo porodím, avšak na poslední kontrole, pár dní před termínem, kdy mě vyšetřoval sám primář, mi byla naplánována indukce na středu 29.6.2016, protože mi byla cca v 28. týdnu diagnostikována těhotenská cukrovka. Co na tom, že držím dietu, cítím se skvěle a váhový odhad miminka je asi 2900g. Předpisy jsou předpisy. S indukcí nesouhlasím, ale porod stále nepřichází. Sobota i neděle je za námi a já stále měním názory na to, zda se ve středu v 5:30 dostavit do porodnice, nebo ne a počkám, až se Adélka rozhodne sama. Je úterý večer a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Doma je konečně všechno hotové včetně sbalené tašky do porodnice. Jsem pomalu smířená s ranním vstáváním a nástupem na vyvolání. Před půlnocí si jdeme lehnout a Milan dává miminku do bříška vzkaz: “Tak Adélko, chvilku si odpočiň, ale ne do rána, tak maximálně dvě hodinky.“ Vzkaz byl vyslyšen. V 1:50 mě probouzejí nějaké bolesti, tak mě napadá, že už se asi něco začíná dít, ale poučená z předporodních kurzů předpokládám, že pokud se porod rozjíždí, může to trvat několik dlouhých hodin a tudíž není kam spěchat, určitě to ještě zaspím. Po asi třetí kontrakci je mi jasné, že to nezaspím, tak se procházím po bytě a v nastřádaných materiálech, ve chvílích bez bolesti, pročítám, jak mám dýchat, nebo jak se uvolnit. Myslím, že zhruba za půl hodiny se probudil Milan a přestože jsem ho poslala si ještě lehnout, nejde mu to a tak nervózně sedí v kuchyni a občas se ptá, jestli už nepojedeme do porodnice. Já soudím, že ne, že přece ty kontrakce nejsou tak často a netrvají dlouho. Tak Milan bere stopky a měří. Kontrakce po třech minutách, trvají 40 sekund minimálně. Dobře, okolo třetí ranní souhlasím s odjezdem do porodnice. Zvoníme u dveří a sestřičce, co nám otevřela, hlásím, že to ranní vyvolání nestihneme, že se miminko rozhodlo samo 🙂. Co chvíli funím a rázně pochoduju, abych ulevila tlaku v kyčlích. Porodní asistentka nás vede na vyšetřovnu, aby mohla natočit monitor a sepsat vstupní informace. Odevzdávám připravené dokumenty včetně porodních přání, které jsem stihla ještě v úterý večer sepsat. Dávají mi erární košili a ukládají na lehátko, kvůli monitoru a mezitím mě vyslýchají, nejdřív PA a pak doktorka, kterou asi probudili, tak je lehce nepříjemná. Kupodivu kontrakce v leže naboku jsou snesitelné, nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Nejdřív mě vyšetřila PA, s verdiktem 4-5 cm, pak znovu doktorka. Vnitřně jsem trochu v šoku. Milan je tam se mnou a čeká. Po veškeré administrativě přecházíme na porodní pokoj. Mají pokoje se sprchou nebo vanou, můj má naštěstí sprchu. Chvíli přecházím po pokoji, zkouším se opřít o Milana a houpat boky, taky gymnastický balon, který mi vůbec nevyhovuje, z té bolesti nejsem moc nadšená, tak nakonec volím sprchu. Když to jde, instruuji Milana, aby podal tamto nebo ono, jelikož však nebyl u toho, když jsem balila tašky do porodnice, dělá mu hledání a rozpoznávání věcí, které chci potíže. Takže pro mě poučení pro příští porod – zasvětit tatínka do obsahu zavazadel 🙂. Ve sprše taky zkouším kde co a nakonec jsem opřená hlavou o zeď zády k Milanovi a on mi při kontrakcích sprchuje oblast beder a já se houpu sem a tam. V jednu chvíli přichází PA, že si zkontroluje, jak jsme na tom a já si v duchu říkám, že to snad postoupilo aspoň o jeden nebo dva centimetry. Postoupilo, jsem otevřená, můžeme prý rodit. Jak vlezu na porodní lehátko, sama cítím, že malá půjde ven. V porodním přání jsem měla uvedeno, že si nepřeju píchnout vodu, ale teď souhlasím. Nic necítím a vytéká ze mě dle mého úsudku pár deci vody. Poloha na lehátku mi přijde fajn, i když jsem dávno před porodem myslela, že zkusím třeba dřep, aby byla volná cesta, nakonec jsem byla za lehátko ráda. Taky jsem si myslela, že nebudu tlačit na povel se zavřenýma očima a zadrženým dechem, teď poslouchám instrukce jak se mám napolohovat a jak tlačit. První zatlačení je dle informace někoho, kdo kouká na monitor a hlásí příchod kontrakce. Připadá mi, že mi to moc nejde a tlačím mimo kontrakci, takže pak dál už tlačím podle sebe. Nakonec proběhly asi tři nebo čtyři kontrakce, při kterých jsem vždy dvakrát až třikrát zatlačila. Mezitím mi PA říká, že by to asi chtělo nástřih, okamžitě souhlasím, sama cítím, že hlavička jinak neprojde. Přichází poslední z kontrakcí a na třetí zatlačení je Adélka venku s velkým šplouchnutím většiny plodové vody. Někdy mezitím ještě Milan na vyzvání PA nakukuje, že jsou už vidět vlásky. Adélku mi hned dávají na břicho, křičí jak tur a okamžitě mě pokakala. Po dotepání PA stříhá pupeční šňůru, nabízela to Milanovi, ale on dopředu hlásil, že stříhat nebude. PA jsem řekla, ať ho netrápí a udělá to sama. Nějak jsem ani nepostřehla doktorku, která tam někde byla a která nás chválí, že tak se to dělá, přijet a porodit. Až pak zjišťuju, proč to říká, Adélka se narodila v 5:18 ráno, tedy cca za 3,5 hodiny od první kontrakce. Vážení, měření a zavinování probíhá na pokoji za asistence tatínka, já stále ležím s nohama v "třmenech" a čekám na porod placenty a na šití. Adélka je u tatínka v náručí vedle na křesle. Jakmile doktorka skončí svojí práci a PA uklidí, dávají mi Adélku zpět, necháváme ji v zavinovačce, protože mě samotné je docela zima a nevím, jestli bych ji dost zahřála. Zkoušíme přisátí k prsu, ale moc se jí nechce, ani se jí nedivím po takovém šoku ze změny prostředí. Zůstáváme na pokoji ještě dvě hodiny, utíká to hrozně rychle, až na to, že mě strašně obtěžuje kanyla v žíle a zatím mi ji nikdo nechce vyndat. Vedle stále rodí paní, která přijela před námi, posloucháme její řev a je nám jí líto. Později se dovídám, jak nám záviděla tu rychlost, když slyšela pláč Adélky. Po dvou hodinách přichází personál a chystá nás na převoz na oddělení šestinedělí/ novorozenecké. Milan balí věci, sestra ukládá Adélu do vozíčku, já jdu do sprchy a pak mě usazují na kolečkové křeslo a konečně vytahují kanylu a už jedeme. Tady mám taky pár poznámek pro příště. Mít venku nachystané poporodní kalhotky a vložky a mít sebou víc ručníků, stačí asi dva, přímo na porod a těsně po porodu, které pak vezme Milan domů. Souhlasím, aby dali Adélku na nějakou dobu k sestrám na novorozenecké, abych si trochu odpočinula. Milan je ještě chvíli se mnou na pokoji a pak už mě nechá odpočívat a jde domů. Já jsem stejně plná adrenalinu, takže usínám až po nějaké době jen na okamžik a v tom do pokoje přivážejí paní, co rodila vedle. Za nějakou dobu se nám už zdá dlouho, že nám nevezou děti. Nakonec jsme se dočkaly, sestry měly frkot, tak to trochu trvalo. Adélka je tak maličká, vlasatá a vypadá jak panenka. Porodní míry byly 49 cm a 3170 g. Paní sousedka se jmenuje Jitka, její miminko je holčička Vaneska a je ještě o centimetr menší než Adélka. Adélka spinká, něco jako kojení nám nejde. V průběhu dne ji sestry odváží na nějaká vyšetření a vrací s tím, že strašně blinkala plodovou vodu. Odpoledne přichází na návštěvu rodina, Adélka zase spinká a je úžasná, sestry jí pak zase odvážejí a vracejí s tím, že zase hrozně blinkala. Potom už neblinká, ale kojení nám stále nejde. Celou první noc spím, nespím v sedě, polosedě s Adélkou na břiše, protože jinak nespinká, asi chce papat, ale neumí to. Ani Jitka se nevyspala, Vaneska na tom byla podobně. Ale první noc jsme zvládly, miminka si na nás a na svět okolo musí zvyknout.

Teď už jsou Adélce tři týdny a čtyři dny, hezky papá a maminka je továrna na mléko. Jak jsem se před porodem bála, že nebudu vědět jak se mám o malou starat a jako prvomatka budu úplně mimo, tak jsme se sehrály velmi rychle. S manželem oba praktikujeme kontaktní rodičovtví, takže se malé stále někdo věnuje, v noci jí velmi často máme v posteli, občas je část noci v postýlce, která je stejně přilepená k postelím.

No prostě obrátila nám život naruby, nenechá nás moc vyspat, najíst nebo něco dělat, ale pak nám předvede ten její úsměv (zatím jen ze spaní), nebo ukáže jak je šikovná při pasení koníků, vyvalí ty svoje kukadla a radostně výská když vidí, že se jde krmit a tohle bychom za nic na světě nevyměnili 🙂.