„tak trochu jiný“ porod císařským řezem

Pro začátek nutno podotknout, že jsem otěhotněla zcela neplánovaně, v době manželské krize a osobního „rozvoje“. // na testu mě nejen zaskočily, ale i rozbrečely. Ne štěstím, ale zoufalstvím. Pocity, že je to chyba a že se to nemělo stát, trvaly asi dva týdny. Nemohla jsem se ze začátku srovnat s tím, že budeme mít druhé dítě.  S tím souvisí podle mě i to, že od začátku těhotenství jsem měla potíže.  Šílené závratě, nevolnosti že jsem nemohla vstát. Celý první trimestr. Druhým trimestrem se mi rozjela preeklampsie. Vysoké tlaky, bílkovina v moči, otoky. Ve 26tt už ani dr nevěděli co se mnou a hrozil mi převoz do Phy nebo Plzně a předčasný porod. Celé těhotenství stres a stres. Nakonec mi upravili léčbu a tlakově jsem se zklidnila. Třetím trimestrem mi začalo stávkovat tělo, které neslo už tak velkou zátěž. Kyčle, stydká spona k prasknutí, strašná bolest zad. Prostě jsem se celé těhotenství cítila špatně. Nebyl den kdyby mi bylo dobře.. bylo mi buď líp, nebo hůř.. Celé těhotenství jsem byla protivná sama sobě. Natož manželovi. No dobře.. přežili jsme…

Každopádně kvůli předchozí sekci, kvůli obezitě a střední preeklampsii se 4 lékaři klonili k plánovanému císaři. Ani jsem nečekala že bych mohla mít naději na přirozený porod. Každopádně tu mi alespoň na chvíli dala paní dr v poradně 21.5. tlak se držel, já vypadala dobře, jizva klidná. Tak jsem se trochu přenastavila a začala pít maliník, sledovat videa o porodu bez bolesti, začala jsem číst knihu Hypnoporod a psychicky se srovnávat s myšlenkou přirozeného porodu..  A těšila jsem se moc.. že bych to mohla zažít.

11.6. jsem měla rizikovou poradnu. Bylo mi skvěle. Bříško už kleslo, mohla jsem dýchat. Tak mě ani nenapadlo, že by mi mohl vyletět tlak. 150/120 a ne a ne klesnout. Takže si mě tam nechali. Dr mi řekla, že už půjdu domů s miminkem. Byla jsem otevřená na 1,5cm, ale hlavička ještě hodně vysoko. Uložili mě na porodní nadstandard s tím, že zítra podle nálezu buď preindukce, nebo opět sekce. Takže první dlouhá noc a otazník nad zítřkem.

12.6. čekám jak na smilovnání na vizitu. Přišla dr, vyšetřila mě a řekla, že by indukce byla hodně riziková. Že malá neklesá a bylo by to na hodně dlouho. Takže nápor na jizvu i na můj tlak. Domluvily jsme se na císaři na druhý den. Alespoň jsem měla čas se s tím srovnat.

Celý čtvrtek a celá noc na pátek se každá minuta tak vlekla. Je zvláštní vědět den a hodinu kdy se vám narodí miminko. Relaxovala jsem, snažila se uklidnit a těšila jsem se až maličkou uvidím. Byla jsem plná očekávání jak to proběhne. Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili s p. primářem jestli by mohl být u operace i manžel. Taky jsme s dětskou sestřičkou, která se nám měla druhý den o Helenku starat domluvili, že je pro nás důležitý první kontakt. Utrousili jsme něco o bondingu. Pak domluvená spinální anestezie a pak už jen čekání a čekání na půl osmou ranní.

Pátek 13.6.- vstala jsem v 6 ráno. Sbalila věci, vysprchovala a ještě chvíli poslouchala relaxační hudbu. Všechno kolem postříkala růžovou vodou. Kápla si bachovky a snažila se být v klidu. Manžel dorazil v 7. Ve čtvrt cévka, bandáže a pak už to šlo ráz na ráz a už jsem nahá jela na operační sál. Cestou pokecala se sanitářem.. Před operačním sálem se rozléhal smích. Bylo to hrozně pozitivní. Měla jsem úsměv na tváři a vůbec se nebála. Opravdu vůbec. Byla jsem klidná a vyrovnaná. Všechny jsem s úsměvem zdravila.

Přesun na operační stůl. Uvolnit, nahrbit, nápich na poprvé. A rychle rychle položit. A už už mi u hlavy seděl manžel. Chvíli se mi dělalo zle, pomohl opět obklad. Úplně stejné jako u Štěpánky. Cítila jsem se tak natěšeně, uvolněně a už jsem ji strašně chtěla vidět..  A najednou byla venku. Neplakala. Lokla si plodovky, ale ne nijak moc, chvilka odsávání a povzbuzování stačila. Manžel nasadil úsměv alá mikimaus, culil se a pořád mi říkal jak je nádherná. Byl dojatej. Konečně mi jí přinesli ukázat. Mžourala na mě očičkama. Líbala jsem jí a slza mi tekla, jak jsem byla šťastná že je to za námi! Sestřička pohotově malý nabídla prso ještě na sále. Vymačkala mlezivo a malá mě olizovala s takovým nasazením. Dokonce dvakrát zasála. Takhle chvilička byť byla poměrně krátká pro mě strašně znamenala. Pak jí odnesli na ošetřovnu zvážit. Manžel byl pořád s ní. 3550g a cca 50cm.. jen jí oblékli, zabalili a manžel jí už nepustil z ruky. Já si zbytek operace odpočala. Možná jsem i na chvilku zavřela oči a relaxovala. Bylo mi moc dobře. Byla jsem šťastná. Pak mě vezli a manžel stál na chodbě s tím maličkým uzlíčkem. Dovezli mě na pokoj, napojili a za 5 minut jsem už měla manžela i maličkou u sebe a opět mi jí sestřička přikládala. Sála. Neuvěřitelný!

Takový jsme měli start. Všechno se pak snášelo mnohem lépe. Každá bolest, všechno. Nosili mi jí na kojení. Druhý den už vysála 30ml, třetí den i 50.

Každopádně 16.6. ráno proběhla vizita, kde mi malou dětská dr „propustila“. Už něco přibrala a prostě byla naprosto v pohodě. Já moc neotálela. Bylo mi dobře a až na nízký hemoglobin mi nebylo vůbec nic. Fungovala jsem, chodila, kojila. Věřila jsem si. A ke všemu víte jak v porodnicích. Nedýchatelno. Společné wc, sprchy, kde si potykáte s nahou maminkou uprostřed procesu výměny vložek atp atp. Do toho buzerace sester musíš, nesmíš. Prostě jsem řekla, že jdu domů. Malá byla propuštěná, tak jsem už neměla co řešit, podepsala jim co chtěli, sbalila se a šla. 

Takhle s pár detaily, na které jsem možná zapomněla.. proběhl můj druhý hypno ambulantní císař…