Pro začátek nutno podotknout, že jsem otěhotněla zcela neplánovaně, v době manželské krize a osobního „rozvoje“. // na testu mě nejen zaskočily, ale i rozbrečely. Ne štěstím, ale zoufalstvím. Pocity, že je to chyba a že se to nemělo stát, trvaly asi dva týdny. Nemohla jsem se ze začátku srovnat s tím, že budeme mít druhé dítě.  S tím souvisí podle mě i to, že od začátku těhotenství jsem měla potíže.  Šílené závratě, nevolnosti že jsem nemohla vstát. Celý první trimestr. Druhým trimestrem se mi rozjela preeklampsie. Vysoké tlaky, bílkovina v moči, otoky. Ve 26tt už ani dr nevěděli co se mnou a hrozil mi převoz do Phy nebo Plzně a předčasný porod. Celé těhotenství stres a stres. Nakonec mi upravili léčbu a tlakově jsem se zklidnila. Třetím trimestrem mi začalo stávkovat tělo, které neslo už tak velkou zátěž. Kyčle, stydká spona k prasknutí, strašná bolest zad. Prostě jsem se celé těhotenství cítila špatně. Nebyl den kdyby mi bylo dobře.. bylo mi buď líp, nebo hůř.. Celé těhotenství jsem byla protivná sama sobě. Natož manželovi. No dobře.. přežili jsme…

Každopádně kvůli předchozí sekci, kvůli obezitě a střední preeklampsii se 4 lékaři klonili k plánovanému císaři. Ani jsem nečekala že bych mohla mít naději na přirozený porod. Každopádně tu mi alespoň na chvíli dala paní dr v poradně 21.5. tlak se držel, já vypadala dobře, jizva klidná. Tak jsem se trochu přenastavila a začala pít maliník, sledovat videa o porodu bez bolesti, začala jsem číst knihu Hypnoporod a psychicky se srovnávat s myšlenkou přirozeného porodu..  A těšila jsem se moc.. že bych to mohla zažít.

11.6. jsem měla rizikovou poradnu. Bylo mi skvěle. Bříško už kleslo, mohla jsem dýchat. Tak mě ani nenapadlo, že by mi mohl vyletět tlak. 150/120 a ne a ne klesnout. Takže si mě tam nechali. Dr mi řekla, že už půjdu domů s miminkem. Byla jsem otevřená na 1,5cm, ale hlavička ještě hodně vysoko. Uložili mě na porodní nadstandard s tím, že zítra podle nálezu buď preindukce, nebo opět sekce. Takže první dlouhá noc a otazník nad zítřkem.

12.6. čekám jak na smilovnání na vizitu. Přišla dr, vyšetřila mě a řekla, že by indukce byla hodně riziková. Že malá neklesá a bylo by to na hodně dlouho. Takže nápor na jizvu i na můj tlak. Domluvily jsme se na císaři na druhý den. Alespoň jsem měla čas se s tím srovnat.

Celý čtvrtek a celá noc na pátek se každá minuta tak vlekla. Je zvláštní vědět den a hodinu kdy se vám narodí miminko. Relaxovala jsem, snažila se uklidnit a těšila jsem se až maličkou uvidím. Byla jsem plná očekávání jak to proběhne. Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili s p. primářem jestli by mohl být u operace i manžel. Taky jsme s dětskou sestřičkou, která se nám měla druhý den o Helenku starat domluvili, že je pro nás důležitý první kontakt. Utrousili jsme něco o bondingu. Pak domluvená spinální anestezie a pak už jen čekání a čekání na půl osmou ranní.

Pátek 13.6.- vstala jsem v 6 ráno. Sbalila věci, vysprchovala a ještě chvíli poslouchala relaxační hudbu. Všechno kolem postříkala růžovou vodou. Kápla si bachovky a snažila se být v klidu. Manžel dorazil v 7. Ve čtvrt cévka, bandáže a pak už to šlo ráz na ráz a už jsem nahá jela na operační sál. Cestou pokecala se sanitářem.. Před operačním sálem se rozléhal smích. Bylo to hrozně pozitivní. Měla jsem úsměv na tváři a vůbec se nebála. Opravdu vůbec. Byla jsem klidná a vyrovnaná. Všechny jsem s úsměvem zdravila.

Přesun na operační stůl. Uvolnit, nahrbit, nápich na poprvé. A rychle rychle položit. A už už mi u hlavy seděl manžel. Chvíli se mi dělalo zle, pomohl opět obklad. Úplně stejné jako u Štěpánky. Cítila jsem se tak natěšeně, uvolněně a už jsem ji strašně chtěla vidět..  A najednou byla venku. Neplakala. Lokla si plodovky, ale ne nijak moc, chvilka odsávání a povzbuzování stačila. Manžel nasadil úsměv alá mikimaus, culil se a pořád mi říkal jak je nádherná. Byl dojatej. Konečně mi jí přinesli ukázat. Mžourala na mě očičkama. Líbala jsem jí a slza mi tekla, jak jsem byla šťastná že je to za námi! Sestřička pohotově malý nabídla prso ještě na sále. Vymačkala mlezivo a malá mě olizovala s takovým nasazením. Dokonce dvakrát zasála. Takhle chvilička byť byla poměrně krátká pro mě strašně znamenala. Pak jí odnesli na ošetřovnu zvážit. Manžel byl pořád s ní. 3550g a cca 50cm.. jen jí oblékli, zabalili a manžel jí už nepustil z ruky. Já si zbytek operace odpočala. Možná jsem i na chvilku zavřela oči a relaxovala. Bylo mi moc dobře. Byla jsem šťastná. Pak mě vezli a manžel stál na chodbě s tím maličkým uzlíčkem. Dovezli mě na pokoj, napojili a za 5 minut jsem už měla manžela i maličkou u sebe a opět mi jí sestřička přikládala. Sála. Neuvěřitelný!

Takový jsme měli start. Všechno se pak snášelo mnohem lépe. Každá bolest, všechno. Nosili mi jí na kojení. Druhý den už vysála 30ml, třetí den i 50.

Každopádně 16.6. ráno proběhla vizita, kde mi malou dětská dr „propustila“. Už něco přibrala a prostě byla naprosto v pohodě. Já moc neotálela. Bylo mi dobře a až na nízký hemoglobin mi nebylo vůbec nic. Fungovala jsem, chodila, kojila. Věřila jsem si. A ke všemu víte jak v porodnicích. Nedýchatelno. Společné wc, sprchy, kde si potykáte s nahou maminkou uprostřed procesu výměny vložek atp atp. Do toho buzerace sester musíš, nesmíš. Prostě jsem řekla, že jdu domů. Malá byla propuštěná, tak jsem už neměla co řešit, podepsala jim co chtěli, sbalila se a šla. 

Takhle s pár detaily, na které jsem možná zapomněla.. proběhl můj druhý hypno ambulantní císař… 

V pondělí  2.4. jsem měla rizikovou poradnu v porodnici, odhad váhy Štěpánky byl přesně 3kg, ale ačkoli jsem byla otevřená na prst, tak hlavička byla stále hodně vysoko.  Doktorka se vyjádřila, že si myslí, že příští poradnu naplánujeme CS.

V úterý 3.4. kolem 8 hod večerní se mi udělalo špatně. Nejdřív nával horka, závrať, pak zimnice. Tlak 150/110 a neklesal. Volám do porodnice, jestli máme přijet, že je mi zle. Tak jsem se pomalu sbalila a jeli jsme. Monitor a příjem byl pro mě šílený. Pořád se mi motala hlava a tlak stále neklesal. Podepisovala jsem souhlas s cs a když jsem odcházela z vyšetřovny, tak se mě dr ptá, jestli mají volat manžela, když by byl cs už dneska. Tak si říkám: Jako jak dneska??? Nějak mi nedocházelo, že je TO tak blízko. Každopádně 3.4. nebyl den D. Následně jsem se zklidnila, dostala kapačku a tlak se ustálil na 130/80. Dvě noci jsem strávila na porodním a poté mě 5.4. ráno přesunuli na gynekologii s tím, že zůstanu v nemocnici do porodu.

Na pokoji jsme se sešli 4 těhule před porodem. Každá s jiným nálezem. Trochu jsme se předháněli kdo půjde první. Byla legrace a docela jsme si sedly.. A jasně že první jsem šla já :D ale holky mně následovaly ;)

V sobotu 7.4. mi od rána bylo zvláštně. Nemohla jsem se zhluboka nadechnout a byla jsem pořád hodně unavená. Prostě NĚCO bylo špatně. Při ranním měření tlaku jsem měla 140/100. A dr na vizitě říkala, ať se sestrám hlásím během dne jak mi je. Skoro celý den jsem spala, jednou byla za sestrou, že mi je pořád divně. Tlak 150/100. A teprve při večerní vizitě (u které byl primář gyn) s tím začali něco dělat. Třikrát po sobě měřili tlak 150/110, 150/120, 150/120. Hned si mě vzal primář na vyšetřovnu, hlavička stále hodně vysoko. Řekli mi ať si sbalím věci, že půjdu zase na porodní pokoj. Mezi tím si mě dr vzal ještě na utz. Váhový odhad byl 3100g. Pak jsem si vybalila na porodním pokoji a z ničeho nic přišla dr., že po domluvě s panem primářem, budou klidnější, když těhotenství ukončí hned císařským řezem. Seděla jsem tam jak opařená. Pořád mi to totiž nedocházelo. Ptám se, jestli stihnu zavolat manžela. Bylo 21:45 a on mi nebral telefon. Tak píšu rychlou sms, že rodíme ať rychle přijede. Potom hned naběhla sestřička, která mě oholila a necévkovala a už mě vezli. Ta chodba mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Zatím mi to stále nedošlo, jako že už to bude. Už bude moje holčička na světě. Nedocházelo mi nic. Přijeli jsme na operační sál, kde bylo docela veselo. Pochopila jsem že jsem dneska už poslední po náročném dni. Přesedla jsem z vozíku na operační lehátko a anestezioložka mi řekla, že mám dát nohy k sobě, ramena dolů a nahrbit se. Nohy se mi klepaly a já je nemohla zastavit. Nervozita pracovala na plný obrátky a já se bála toho co mě čeká. Dredatej zřízenec mi držel ramena dole, abych necukla a dr mi napíchla spinální anestezii. Vůbec jsem to necítila. Hned mi dolní polovinu těla zalívalo horko, tak jsem byla ráda, že to začalo působit a nebyl při nápichu problém. Lehla jsem si, přikryli mě a v tu chvíli se mi udělalo hrozně slabo. Tak jsem to samozřejmě hned dr nahlásila a dali mi studený obklad na čelo. Pořád jsem si o něj říkala, protože mi bylo hrozný horko.

Po pár chviličkách (opravdu mi to přišlo hrozně rychlý) jsem uslyšela zakňíkání a potom slaboučký pláč. Byla jsem hrozně zvědavá. Tak jsem netrpělivě koukala jak ten uzlíček nesou na první ošetření a odsátí. Dr mi říká: „Tak máte holčičku, teda alespoň myslím :D a nebojte za chviličku vám jí přinesou ukázat.“ Přinesli. Mžourala na mě očka a já jí mohla poprvé popusinkovat, pohladit a pořádně jí očuchat.. byla prostě dokonalá. A byla moje. Nikdy na tu první společnou chviličku nezapomenu. Pak jí odnesli zahřát a dovyšetřit. A já se od tý chvilky usmívala jako tatar. Všechno mi bylo jedno. Šili mě něco přes půl hodiny, ale mě to nepřišlo, čas mi hrozně letěl, protože jsem se snažila všechno vstřebat. Strašně jsem se těšila až maličkou ukážu Jirkovi, rodině. Od první chviličky jsem na ní byla tak pyšná. A dr zahlásil: „Tak hotovo“ a mrknul na mě přes zástěnu. A už mě vezli.

Na chodbě na mě čekal vyděšenej Jirka. Pohladil mě po tváři, slzy v očích a já vysmátá se ho ptám: „Viděls jí? Že je nádherná?“

.... pokračování až mě políbí můza :D