Kdyby se sloni v Zoo mohli připravit na kojení....

Včera jsem ve zprávách viděla reportáž o slůněti v ZOO, které i přes velkou snahu chovatelů po více než roce po narození zemřelo. U slůněte byl problém v tom, že odmítalo mateřské mléko. A když už si chovatelé mysleli, že je všechno v pořádku a že slůněti umělé mléko prospívá a nic nehrozí, tak zemřelo.

   Savci mají s mateřským mlékem ve volné přírodě problém málokdy. Je to automatická a přirozená věc. V naší moderní lidské společnosti to je ale problém. Je kolem nás obrovská spousta rušivých vlivů, které nás od této přirozenosti vzdalují.

   V následujícím článečku vám představíme čtyři rozdílné příběhy, které spojuje ale jedno doporučení. Připravte se během svého těhotenství především na to, co můžete na 98% ovlivnit (objektivně nemohou prý kojit jen 2% žen). A až poté se soustřeďte na to, co ovlivnit můžete, ale také bohužel nemusíte. Nepodceňujte kvalitní přípravu na kojení. Ano, kojení je v hlavě. Ano, kojení je pro savce tou nepřirozenější věcí na světě. Ano, mělo by to jít i bez přípravy, ale… Naše děti na UM nezemřou jako to slůně, ale pokud si neuvědomíme, že jsme moderním systémem stejně ohrožení jako zvířata v zajetí, tak riskujeme, že sebe i své děti připravíme o to nejcennější, co jim můžeme v raném dětství nabídnout.

1.
   Když se mi narodil můj prostřední syn, měla jsem za to, že jsem už zkušená matka a v kojení mě nic nemůže překvapit. Soustředila jsem se na předporodní přípravu. Chodila k porodní asistentce na konzultace a kurzy, domlouvala jsem s ní doprovod do porodnice. Bylo to sice již 8 let od prvního porodu, ale tehdy jsem přece dokázala kojit i po císaři a dokonce až do 10 měsíců, tak teď  to určitě musím zvládnout taky.

   Jenže ouha. Když jsem po odtoku zkalené plodové vody s mužem a naší PA přijela do porodnice, tak se ukázalo, že předporodní příprava byla téměř k ničemu. V porodnici jsem bojovala o každou píď svého porodního plánu. Moje zkušená PA byla usazena tamním personálem do role duly a vlastně jsme si skoro nic nemohli řídit sami. Nakonec jsem znovu rodila sekcí. Po operaci následovala standardní separace na mnoho hodin. První přisátí bylo až po 17 hodinách. A takové vlažné. Syn mě odmítal. Do toho novorozenecká sestra přišla s jasným příkazem, že musíme přikrmovat. Na moji námitku, že jsem teprve přiložila a prvního syna kojila 10 měsíců mi řekla, že to, že jsem kojila prvního neznamená, že budu kojit druhého. Moji už tak nalomenou psychiku mi ještě víc podlomila a já jsem pak do propuštění jen brečela a brečela.

   Po propuštění se mi najednou spustilo mlíčko, ale tím jak jsem na radu PA a sester v nemocnici neustále odsávala, jsem si rozpumpovala laktaci tak, že následoval zánět v prsu. Opět jak to řešit? Pomohli teplé zábaly, kojit a odsávat. Při první návštěvě pediatra mi sestra vnucovala UM, prý kdyby náhodou, a následovala rada, jaké mám nakoupit lahvičky. Nalomili mě. Následovala laktační krize až do 4 měsíců věku syna. Nakonec mi pomohlo společné spaní kůže na kůži, nošení v šátku a dokrm odstříkaným mlékem cévkou po prsu. Kdybych toto všechno věděla, včetně toho jak moc se zhoršila podpora kojení v porodnicích řešila bych to už v těhotenství...

Dagmar Ludvíčková

2.
   Těhotenství se synem přišlo neočekávaně. Když jsem to zjistila, byl to šok. Naštěstí moje sestra čekala druhé dítě a porod měla dva měsíce přede mnou, tak jsem se uklidnila, že mi pomůže se připravit. Bylo toho fakt moc. Co koupit, co připravit, jak se připravit na porod... Z toho jsem měla fakt strach, tak jsem konzultovala, studovala a navštěvovala kurzy předporodní přípravy. Stálo to dost času a peněz. Jenže jako většina prvorodiček jsem netušila, co přijde. Začaly první kontrakce a já se vyděsila a chtěla zavést do porodnice, abych to stihla. Bohužel jsem přijela se silnými poslíčky. Při vyšetření mi neopatrná lékařka praskla plodovou vodu, tak jsem tam už musela zůstat.

   Rodila jsem 3 dny, a jelikož jsem na bolest nebyla připravená, tak jsem samozřejmě neodmítala nabídky na různé utlumováky včetně epiduralu. Na závěr se syn narodil přidušený. Dnes již vím, že celá příprava byla k ničemu. Nic jsem si neřídila sama. Můj porodní plán zůstal kdesi ležet a já byla vmanipulována do porodního procesu v režii porodnice.

   Po porodu mi syna odnesli na vyhřívanou dečku pod lampu a zabalili mi ho do zavinovačky. Po návratu se ke mně nemohl ani přisát. Máma, můj doprovod, byla tak vyděšená a šťastná, že syn žije, že se neodvážila mi ho ze zavinky vytáhnout. To byla chyba. Další dny byl boj. Nakonec jsem se od novorozenecké sestry dozvěděla, že když nedám příkrm, tak mi syn umře. Dala jsem ho a on ho všechen vyzvracel. Následně mi pohrdlivě sdělila, že stejně nemám mléko. Když mi nevybíravým způsobem zmáčkla prso, tak jsem jim mlékem nahodila půl sesterny. Byla v šoku a doporučila kloboučky, protože mám prý blbé bradavky. S kloboučkem jsme bojovali do konce šestinedělí. Následovala empatická pediatrička, která mi na závěr doporučila umělé mléko.

   Až 3 měsíce po té jsem poslechla moji sestru a zavolala si laktační poradkyni. Ta mi poradila, dokrm cévkou po prsu, upravila kojící polohu a psychicky mě zvedla. Bohužel i tak se syn s UM dokrmem kojil už napořád. Vydrželi jsme jen do 10 měsíců. Jsem za těch 10 měsíců šťastná, ale sama cítím, že jsem pro kojení v těhotenství měla udělat víc. Rozhodně víc než pro předporodní přípravu…

Martina Gallová

3.

   Své první miminko jsem čekala až po třicítce. Jako správná „starší“ prvorodička jsem brala vše až moc vážně. Hodně jsem toho četla, plánovala předporodní přípravu atd. Nakonec  jsem musela kvůli odteklé plodové vodě ležet od 29tt v porodnici. Nehrozilo, že bych mohla absolvovat nějaký plánovaný předporodní kurz. Dnes už vím, že jsem o nic nepřišla. To, co jsem ale mohla absolvovat individuálně a bez problémů a finanční zátěže byla příprava na kojení. Tedy, kvalitní příprava na kojení. Díky tomu, že porodnice, ve které jsem ležela, pořádala předporodní přípravu, tak jen přes chodbu probíhala přednáška o kojení, kterou vedla laktační sestra z příslušného novorozeneckého oddělení. Tam jsem si zajít mohla. Přednáška mi moc nepomohla a ani mě nijak výrazně nezmotivovala a jediné, co jsem si z ní odnesla byl pakl reklamních letáčků na mastičky na bradavky, kloboučky apod.

   Po porodu císařským řezem mi malou dali k psu hned, jak jsem se začala probouzet z narkózy. Samopřisátí si sestra z novorozeneckého představovala tak, že nevybíravě chytne mou bradavku a násilně ji nacpe do pusinky malé. Večer měla naštěstí službu jiná, která sice nemoc neřešila, ale dala mi jednu skvělou radu. Zeptala se mě, jestli chci kojit. Já jsem řekla, že ano a ona mi odpověděla, že to je v pohodě. Že kojit budu. Že celé kojení je téměř u všech jen v hlavě. Danou sestru jsem už ale během svého pobytu v porodnici nepotkala. Místo toho mě šikanovaly novorozenecké sestry i doktoři tím, jak malá hubne a jak ji musím budit a jak ji musím kojit přesně podle hodinek a jak mám zvážit přikrmování…

   Přitom jsem tři dny po sekci odstříkávala mléko pro jiná miminka, protože jsem ho měla až až. Další věc, která mě trápila bylo to, že po mě chtěli, abych malou vážila a nutili mě, abych do ní po kojení stříkačkou nalila tabulkové množství mléka. Bylo jedno, že je malinkatá a tabulkové množství by se jí do bříška ani nevešlo. Bylo jedno, že měla silný reflux a dokrmování po prstu nebylo to pravé ořechové. Kojit jsem mohla, mléka jsem měla na rozdávání, malá krásně sála a přesto jsem byla totálně psychicky zdeptaná a nešťastná ze svého kojení. Pak mi kamarádka a současná laktační poradkyně do telefonu řekla, co je a není normální, na co se mám vykašlat, čím se mám řídit a co nemám řešit. Začala jsem jim fixlovat tabulky, začala jsem si dělat vše podle svého a konečně jsem se uklidnila. Pak i malá začala přibírat.

   Lituju, že jsem nezavolala své kamarádce už před porodem a nenechala si udělat opravdu kvalitní přípravu na kojení. Lituju, že jsem se nechala znejistět personálem novorozeneckého oddělení. A lituju, že jsem si to úžasné kojení neužívala už od začátku. Nejvíc lituju toho, že jsem nevěděla, že mám té sestře urazit ruku, když se rozhodla samopřisátí změnit na znásilnění mého prsa a pusinky toho mého malého andílka. Kojím už 25 měsíců a ještě dlouho asi budu, ale stejně mě ty začátky strašně mrzí, protože kdybych věděla o kojení víc, tak bych nikomu nedovolila mi ten začátek zkazit a stresovat mě.

Vendula Šrámková

4.
   Kojení mě bolelo. První týdny s mou milovanou dcerou se točily jen kolem toho, kdy zas budu muset kojit? Je v pořádku, že mi spí i 5 hodin, když mi v porodnici říkali, že mám kojit po 3-4 hodinách? Je v pořádku, že mi nespí 3-4 hodiny, ale dnes chce kojit co půl hodiny? Mamka mi říká, že už asi nemám mléko, že to taky u mě tak měla, že proto přešla na UM a pak už jsem jí spala i celou noc. A že se jí to staré a nové mléko smíchá a proto má ty strašné koliky! Ale proč se mi tedy prsa tolik nalévají? No, tchýně říkala, že to tak taky měla, že je to předstupeň zánětu, že musím pořád odsávat, protože je strašně řídké, proto malé nestačí. Tak teď jsem z toho opravdu jelen….

   Nakonec mě zachránila knížka Vše o kojení, která je dnes už beznadějně vyprodaná. Je to už deset let. Jelikož mám ráda výzvy, donutilo mě mé trápení přijít všem těmto problémům na kloub. Kurzy, pokusy a omyly, rozhovory s maminkami. Dnes vím, že by mi pomohla jedna konzultace s laktační poradkyní ještě během těhotenství. V té době jsem ale navštěvovala kurz přípravy k porodu, který se kojením zabýval jen okrajově, a cvičení pro těhotné, které jak dnes vím, mi bylo úplně na nic. Strach z porodu většinu z nás vyburcuje, abychom trávily hodiny na kurzech a vyhledáváním informací o tom, jak se na porod připravit. Přitom porody v porodnici v českých podmínkách můžeme ovlivnit minimálně a i sebemenší snaha je většinou personálem zahubena v samém počátku. Naopak o kojení se nám přemýšlet nechce. Kojit budeme, v tom jsme všechny za jedno. Velmi překvapující je, že to třeba úplně nejde. Že to bolí. Že malé nepřibývá. Až v době, kdybychom si měly užívat nádherné okamžiky se svým miminkem, se začneme pídit po informacích, proč se děje to, co se děje. Od maminek v okolí i od těch svých pravých nebo vyvdaných se dozvídáme tak protichůdné informace, že výsledkem by byla kojící poloha hlavou dolů a buď kojit neustále nebo vůbec.

   Proto, milé maminky, nebojte se najít si svou poradkyni ještě během čekání na miminko. Při nejlepším ji nebudete po porodu nikdy potřebovat, nebo jí zavoláte úplně z jiného důvodu, který s kojením vůbec nesouvisí. Zajděte na kurz přípravy na kojení nebo alespoň navštivte podpůrnou skupinku ve vašem okolí. Většina poradkyň bude ochotná se s vámi sejít i u vás doma.

Simona Floriánová (laktační poradkyně, doktorka farmacie, výživová poradkyně)

originál článku najdete na našich stránkách