Jak jsem si až na potřetí nenechala ukrást porod část 2.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

   V té době jsem věděla, že miminko již nesmí zůstat samo na novorozeneckém, tak jsme byli domluveni s manželem, že v případě sekce bude s miminkem na nadstandardu. Naštěstí ho měli volný. Měla jsem hned po sekci být převezena za nimi. Jenže ouha lékaři se cosi nelíbilo, tak mě dali na oddělení JIP. Tam jsem měla být max. hodinu na pozorování. Jenže mezitím skončila služba operujícímu lékaři a oni mě odmítli převézt, že bez jeho souhlasu to nejde. Prý jsem moc krvácela. Manžel nevěděl, kde jsem. Hledal mě s novorozencem. Naštěstí tam s ním byla naše PA a pohlídala mu naše miminko, než mě navštíví. S miminkem ho na JIP nechtěli pustit. Dnes vím, že jsme na to měli nárok. Měli jsme nárok nebýt odděleni, ale v té době jsem to opět přijala jako nutnost.

   Tentokrát mi na operačním sále syna aspoň ukázali. Pak hned vykázali manžela s miminkem pryč. Naštěstí mě za nimi odvezli již ráno následující den. Maličký se ke mně nechtěl napřed přisát. Bylo to zdrcující. Pár hodin do dalšího kojení jsem manželovi brečela, že mě malý nechce, že jsem byla pryč. Korunu tomu všemu nasadil manžel, když mi řekl, jak musel bojovat s novorozeneckým oddělením. Jak ho strašili, že malého zalehne a aby mu neublížil, že s ním neumí manipulovat. Vyložený nátlak na rodičovské kompetence. Ustál to a nedal ho z ruky. Jsem mu za to dodnes vděčná.

   Některé sestřičky z novorozeneckého v této nemocnici asi nejenže chyběly na hodinách empatie, ale snad mají za sebou ještě nějaké školení v antipatii. Odpoledne přišla sestřička se zprávou, že budou muset dát dítku příkrm, že nekojím. Na moji námitku, že nejsem ani 24 h po sekci, dítě jsem přiložila jen dvakrát a že jsem kojila po sekci i první dítě 10 měsíců, mi řekla, že když jsem kojila jedno dítě, tak druhé kojit nemusím. Moji nalomenou psychiku to dorazilo. Od té doby jsem muži jen a jen plakala, že nebudu kojit.

   Zase jsem musela vážit miminko před a po kojení. Nic jsem nenavážila a několikrát denně jsem odrážela nájezdy sestřiček z novorozeneckého, že opravdu přikrmovat nebudeme. Nakonec jsem na radu svojí laktační poradkyně a PA v jedné osobě souhlasila s troškou glukózy, protože bylo hodně teplo, tak aby miminko nemělo žízeň a zbytečně se nevysilovalo pro další a další kojení. V této porodnici se nejenže za těch 8 let nikam neposunuli, ale ještě se tam velmi zhoršil přístup ke kojení. Podotýkám, že tato porodnice má titul Baby friedly hospital.

   Další dobrá rada, která následovala, byla od lékařky tamního novorozeneckého oddělení. Ta mi řekla, že nemůžeme miminko pořád chovat, že ho musíme nechat i ležet, aby si mohlo odpočinout, že ho nenecháme opravdu hluboce usnout a odpočívat. Že spánkem nabírá sílu. Taky nás strašila, abychom s miminkem nespali ve společné posteli, že ho zalehneme.

   Naštěstí nás miminko svým neustálým pláčem donutilo tyto rady pustit z hlavy a hledat jiné informace. Dnes již vím, že když žena dodrží určité bezpečnostní zásady (není opilá, nebere utišující léky, nekouří, nebere drogy atd.), tak dítě nezalehne.

   Také vím, že když miminka spí vedle maminek nebo u maminek v šátku, tak neupadnou do tak hlubokého spánku a je to určitá prevence SIDS (syndrom náhlého úmrtí). Další pozitiva jsou nástup a posílení laktace, posílení mateřských kompetencí a pout, prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem, maminka miminku více rozumí, dítě je klidnější a vyrovnanější, posiluje se tímto jeho sebevědomí pro další život, dítě se učí, že jeho potřeby mu pomůže uspokojit člověk ne věc, maminka se lépe a rychleji regeneruje a hojí po porodu, snižuje se množství krevní ztráty atd. Je toho opravdu hodně a jednou větou, prostě kontakt miminka s maminkou je nezastupitelný a velmi důležitý.

   Bohužel ač druhorodička, tak mě to muselo mé dítě naučit. Já mu za to dodnes děkuji. I přes složitý začátek jsme se synem k sobě cestu našli a já již od prvních okamžiků věděla, že toto není mé poslední miminko, které chci porodit a pečovat o něj…..

Dagmar

Na základě těchto zkušeností, nejen mých, vznikla podpůrná skupinka Císařovny a jiné (ne)povedené porody.....

originál článku najdete na: http://pluspromaminky.cz/clanky/clanek-porodni-pribeh-2.cast.html