Existují "zenové" matky?

K napsání tohoto fejetonu mě inspirovaly ženy z naší sociální skupinky, se kterou se často setkáváme.

Musela jsem se už mnohokrát zamyslet nad tím, jak působí sociální sítě a to co se na nich prezentuje na duši normální, milující a pečující ženy-matky.

Velmi často slyším ženy jen pípnout: „ já na něj občas zakřičím, jsem strašná matka. Moc mě to mrzí.“ Nebo kající „dala jsem jí teď pohlavek. Fakt jsem to nechtěla udělat, ujela mi ruka. Říkám si, jak to ty ostatní dělají, že se jim to nestává. Připadám si úplně nemožná“ apod.

Než se rozepíšu, tak si dovolím vsuvku. Tento článek nevznikl proto, aby se jím zaklínali rodiče, kteří své děti bijí či na ně řvou celé dny. Opravdu zde není jako výmluva pro rodiče, kteří své děti zmlátí hlava nehlava, aby se pak vymlouvali, že oni to opravdu nechtěli. To hraničí s týráním dětí a patří to rozhodně do rukou úřadů a patřičných odborníků. Tento článek není o nich….

Tento článek je o ženách – matkách, které své děti milují a vědomě plní jejich potřeby. Jsou to ženy, které se nezaklínají rčením o spokojené matce a spokojeném dítěti. Toto rčení nemám ráda, protože hlavně matku kojence činí spokojenou, pokud zvládá uspokojovat potřeby svého dítěte. Obráceně to nefunguje. Tyto ženy velmi frustruje, když ve svých očích občas selžou a mají pocit, že nejsou dobré matky. Těmto skvělým ženám patří můj článek. Proč? Protože byly doby, kdy jsem se také tak cítila a vyčítala si každou sebemenší chybu či rodičovské uklouznutí. Pokaždé jsem z toho hroutila a nechápala, proč mě to nejde, když ty ostatní jsou tak dokonalé. Zpytovala jsem svědomí a obviňovala se, že asi nemám pro děti dost lásky a pochopení.

Na sociálních sítích často čteme rady, tipy, ale i poučení a mentorování od ostatních žen. Žena ze vzteku napíše, jak ji rozčílil její partner a hned se na ni snese poučování od ostatních žen, jak by s tím jejím teda nebyly a co je to proboha za otce. Žena si neví již rady, napíše, co se stalo a ostatní ji v pár řádcích odsoudí, jak ony by tohle nikdy a ani za nic apod…… Sdílí se články o tom jak je poškozující na děti křičet nebo je uhodit (píši o pohlavku v afektu ne o seřezání řemenem. Nepodporuji tělesné tresty na dětech a nepodporuji rodiče, kteří uznávají tento styl výchovy). K tomu se píší příspěvky, že tohle se tedy nedělá a co je to za matku, která tohle udělá a že ony by to nikdy a nikdy a nikdy. Jenže nikdy nikdo nešel v ničích botách a nežije jeho život, takže nemůže vědět proč to tak ten druhý cítí. A tento nereálný svět sociálních sítí působí na ženy-maminky, že ty ostatní jsou dokonalé a zenové………

Milé milující ženy – matky, mám pro vás dobrou zprávu. Svět sociálních sítí není reálný. Zenové matky neexistují. Nejsme konstantní roboti a nežijeme ve sterilním prostředí laboratoře či ve vztahovém inkubátoru. Každý den narážíme na temperament jiných lidí. Většině z nás funguje zdravý měsíční hormonální cyklus. Každý den je jiný. Jsme jinak naladěné a zmítají s námi hormony. Býváme unavené, přetažené a občas pořádně protivné. V našem způsobu života je to prostě reálná norma. Nežijeme v komunitách, ale nukleárních rodinách, kdy naše děti jejich otce často nevidí. Pokud má žena štěstí, tak se její muž vrací v odpoledních hodinách z práce a o víkendu bývá doma. Mnohé ženy, ale toto štěstí nemají, protože jejich muži za prací dojíždí, či pracují na směny. Mnohdy jsou ženy v daném městě velmi osamělé. Bez přátel, bez rodiny celé dny jen se svými dětmi. Často mnoho dní nemluví s nikým starším 10 let. Pak jednoho dne pohár přeteče a ony zakřičí či udělý pohlavek. Pak zpytují svědomí, vyčítají si to a sebeobviňují se. Upadají do smutku či depresí.

Jak z toho ven?
Předně je nutné si uvědomit, že v danou chvíli činím nejlépe, jak umím. Pokud si svoji chybu uvědomuji (a to je dobře), tak je dobré to dítěti říct. Většina těchto maminek vnímá své dítě/děti jako vědomou, myslící, citlivou lidskou bytost a po většinu času s ní podle toho jednají a pečují o ně. Řekněte vašemu dítěti, že si uvědomujete, že to bylo špatně. Omluvte se a vyjádřete lítost. Řekněte dítěti, co vás rozzlobilo a proč. Tím zabezpečíte, že z toho dítěti nevznikne trauma a zároveň mu ukážete, že chybovat je normální. Dítě si uvědomí, že když: „chybuje maminka tak se nemusí bát udělat chybu i ono.“ Dále mu ukážete, že když chybujete, tak si to uvědomíte a z chyby se poučíte. Snažte se již stejnou chybu neopakovat, ovšem nesnažte se nechybovat. Je to nereálné a frustrující. Frustrovaná matka dětem nepomůže.

Ukažte dětem život v plném rozsahu a repertoáru. Ukažte, že se maminka může i zlobit na tatínka a s tatínkem pak situaci vyřeší a usmíří se. Ukažte, že to k životu také patří. Takové děti pak nebudou překvapené, že jejich partner či partnerka nejsou stále tak „sluníčkoví“ jako jejich rodiče.

Co myslíte, že udělá mladý muž, který bude zvyklý na to, že jeho matka se nikdy na jeho otce nezlobila a pak se na něj jednoho krásného dne rozzlobí jeho žena? Napadne ho, že to není normální, že jeho žena ho nemiluje, či že se k sobě nehodí a ze vztahu odejde. Nebude vztahy řešit, bude je považovat za vadné a bude hledat ten „zenový“ ideál co mu prezentovala jeho „dokonalá“ matka. To stejné obráceně u mladých žen, které budou rodiči „chráněni“ běžného rodinného života a bude jim předkládán jen v jejich dokonalé formě (to škaredé se bude řešit za zavřenými dveřmi). Nicméně milé ženy děti nejsou hloupé a „dusno“ vycítí, takže to stejně neschováte.

Ano souhlasím s tím, že se na děti nemá křičet. Souhlasím s tím, že tělesné tresty nic nevyřeší, ale nesouhlasím s tím, aby se milující chybující matky sebeukřižovávaly na hranici „dokonalého“ mateřství. Pokud máte pro své dítě dost pochopení, lásky a laskavosti, tak jste dobrou matkou a občasné „lidské“ uklouznutí vám vaše dítě rádo odpustí. Nebuďte na sebe tak přísné. 🙂

S láskou

Dagmar