K napsání tohoto fejetonu mě inspirovaly ženy z naší sociální skupinky, se kterou se často setkáváme.

Musela jsem se už mnohokrát zamyslet nad tím, jak působí sociální sítě a to co se na nich prezentuje na duši normální, milující a pečující ženy-matky.

Velmi často slyším ženy jen pípnout: „ já na něj občas zakřičím, jsem strašná matka. Moc mě to mrzí.“ Nebo kající „dala jsem jí teď pohlavek. Fakt jsem to nechtěla udělat, ujela mi ruka. Říkám si, jak to ty ostatní dělají, že se jim to nestává. Připadám si úplně nemožná“ apod.

Než se rozepíšu, tak si dovolím vsuvku. Tento článek nevznikl proto, aby se jím zaklínali rodiče, kteří své děti bijí či na ně řvou celé dny. Opravdu zde není jako výmluva pro rodiče, kteří své děti zmlátí hlava nehlava, aby se pak vymlouvali, že oni to opravdu nechtěli. To hraničí s týráním dětí a patří to rozhodně do rukou úřadů a patřičných odborníků. Tento článek není o nich….

Tento článek je o ženách – matkách, které své děti milují a vědomě plní jejich potřeby. Jsou to ženy, které se nezaklínají rčením o spokojené matce a spokojeném dítěti. Toto rčení nemám ráda, protože hlavně matku kojence činí spokojenou, pokud zvládá uspokojovat potřeby svého dítěte. Obráceně to nefunguje. Tyto ženy velmi frustruje, když ve svých očích občas selžou a mají pocit, že nejsou dobré matky. Těmto skvělým ženám patří můj článek. Proč? Protože byly doby, kdy jsem se také tak cítila a vyčítala si každou sebemenší chybu či rodičovské uklouznutí. Pokaždé jsem z toho hroutila a nechápala, proč mě to nejde, když ty ostatní jsou tak dokonalé. Zpytovala jsem svědomí a obviňovala se, že asi nemám pro děti dost lásky a pochopení.

Na sociálních sítích často čteme rady, tipy, ale i poučení a mentorování od ostatních žen. Žena ze vzteku napíše, jak ji rozčílil její partner a hned se na ni snese poučování od ostatních žen, jak by s tím jejím teda nebyly a co je to proboha za otce. Žena si neví již rady, napíše, co se stalo a ostatní ji v pár řádcích odsoudí, jak ony by tohle nikdy a ani za nic apod…… Sdílí se články o tom jak je poškozující na děti křičet nebo je uhodit (píši o pohlavku v afektu ne o seřezání řemenem. Nepodporuji tělesné tresty na dětech a nepodporuji rodiče, kteří uznávají tento styl výchovy). K tomu se píší příspěvky, že tohle se tedy nedělá a co je to za matku, která tohle udělá a že ony by to nikdy a nikdy a nikdy. Jenže nikdy nikdo nešel v ničích botách a nežije jeho život, takže nemůže vědět proč to tak ten druhý cítí. A tento nereálný svět sociálních sítí působí na ženy-maminky, že ty ostatní jsou dokonalé a zenové………

Milé milující ženy – matky, mám pro vás dobrou zprávu. Svět sociálních sítí není reálný. Zenové matky neexistují. Nejsme konstantní roboti a nežijeme ve sterilním prostředí laboratoře či ve vztahovém inkubátoru. Každý den narážíme na temperament jiných lidí. Většině z nás funguje zdravý měsíční hormonální cyklus. Každý den je jiný. Jsme jinak naladěné a zmítají s námi hormony. Býváme unavené, přetažené a občas pořádně protivné. V našem způsobu života je to prostě reálná norma. Nežijeme v komunitách, ale nukleárních rodinách, kdy naše děti jejich otce často nevidí. Pokud má žena štěstí, tak se její muž vrací v odpoledních hodinách z práce a o víkendu bývá doma. Mnohé ženy, ale toto štěstí nemají, protože jejich muži za prací dojíždí, či pracují na směny. Mnohdy jsou ženy v daném městě velmi osamělé. Bez přátel, bez rodiny celé dny jen se svými dětmi. Často mnoho dní nemluví s nikým starším 10 let. Pak jednoho dne pohár přeteče a ony zakřičí či udělý pohlavek. Pak zpytují svědomí, vyčítají si to a sebeobviňují se. Upadají do smutku či depresí.

Jak z toho ven?
Předně je nutné si uvědomit, že v danou chvíli činím nejlépe, jak umím. Pokud si svoji chybu uvědomuji (a to je dobře), tak je dobré to dítěti říct. Většina těchto maminek vnímá své dítě/děti jako vědomou, myslící, citlivou lidskou bytost a po většinu času s ní podle toho jednají a pečují o ně. Řekněte vašemu dítěti, že si uvědomujete, že to bylo špatně. Omluvte se a vyjádřete lítost. Řekněte dítěti, co vás rozzlobilo a proč. Tím zabezpečíte, že z toho dítěti nevznikne trauma a zároveň mu ukážete, že chybovat je normální. Dítě si uvědomí, že když: „chybuje maminka tak se nemusí bát udělat chybu i ono.“ Dále mu ukážete, že když chybujete, tak si to uvědomíte a z chyby se poučíte. Snažte se již stejnou chybu neopakovat, ovšem nesnažte se nechybovat. Je to nereálné a frustrující. Frustrovaná matka dětem nepomůže.

Ukažte dětem život v plném rozsahu a repertoáru. Ukažte, že se maminka může i zlobit na tatínka a s tatínkem pak situaci vyřeší a usmíří se. Ukažte, že to k životu také patří. Takové děti pak nebudou překvapené, že jejich partner či partnerka nejsou stále tak „sluníčkoví“ jako jejich rodiče.

Co myslíte, že udělá mladý muž, který bude zvyklý na to, že jeho matka se nikdy na jeho otce nezlobila a pak se na něj jednoho krásného dne rozzlobí jeho žena? Napadne ho, že to není normální, že jeho žena ho nemiluje, či že se k sobě nehodí a ze vztahu odejde. Nebude vztahy řešit, bude je považovat za vadné a bude hledat ten „zenový“ ideál co mu prezentovala jeho „dokonalá“ matka. To stejné obráceně u mladých žen, které budou rodiči „chráněni“ běžného rodinného života a bude jim předkládán jen v jejich dokonalé formě (to škaredé se bude řešit za zavřenými dveřmi). Nicméně milé ženy děti nejsou hloupé a „dusno“ vycítí, takže to stejně neschováte.

Ano souhlasím s tím, že se na děti nemá křičet. Souhlasím s tím, že tělesné tresty nic nevyřeší, ale nesouhlasím s tím, aby se milující chybující matky sebeukřižovávaly na hranici „dokonalého“ mateřství. Pokud máte pro své dítě dost pochopení, lásky a laskavosti, tak jste dobrou matkou a občasné „lidské“ uklouznutí vám vaše dítě rádo odpustí. Nebuďte na sebe tak přísné. 🙂

S láskou

Dagmar

 V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

Zvykne si na mě a nepůjde odložit: miminko už nic zvykat nemusíte to už zvyklé je z těhotenství. 9 m se nosilo, houpalo ve vašem rytmu, cítilo vaši vůni a teplo, slyšelo vaše srdce a cítilo se v bezpečí. Tím, že ho odložíte do kočárku či postýlky (košíku) se ho vlastně násilím snažíte odvyknout vaší přítomnosti a nutíte ho, aby předčasně vyspělo, což je škodlivé. Ve skutečnosti jsou to maminky, které si velmi rychle zvyknou na tu příjemnou přítomnost svého děťátka na svém těle. Do cca ¾ roku je absolutně přirozené, že dítě nejde odložit, po té vás, ale malý nošenec překvapí, jak rychle bude samostatný, jak moc bude sebevědomý a s jakou vervou bude objevovat svět. V neposlední řadě vás také překvapí, kolik toho bude umět, protože nejvíc se toho naučí z bezpečí vaší náruče, kde nebude muset řešit „vlastní ohrožení“ (ano děti se rodí s tímto programem na vlastní sebezáchranu, když se dostanou, mimo tělo rodiče cítí ohrožení a zvedají se jim hladiny stresových hormonů, takto se děti nemohou učit nové věci) a nedostatek kontaktu.

Děti pak nechtějí spát v postýlce: lidské mládě se rodí nezralé, nikoli hloupé a nevnímající. Naše děti jsou citlivé, vnímavé a velmi inteligentní bytosti, které jen potřebují čas, aby získaly dovednosti, které mi po nich chceme – kupříkladu spát celou noc a usínat samostatně. Potřebuje cca ¾ roku, aby dozrálo (v ideálním případě by o tento čas mělo být prodloužené těhotenství ženy, ale naše vzpřímená postava by pak neumožnila porod), a „dopeklo se“ na těle maminky. Jelikož jsme s manželem udělali z postýlky tzv. „balkón“ k naší posteli nebyl problém na začátku večera u kojení děti uspat v postýlce a v průběhu noci, když potřebovaly, tak se ke mně do postele překulily. Cca v 18 m jsem zjistila, že se synové po nočním kojení převalí zpět do postýlky. Ne opravdu s vámi děti nebudou spát do puberty, ale mají nárok na „noční“ společnost rodičů do cca 5 let. Do té doby je pro ně noc děsivou díky jejich nezralé nervové soustavě a snížené schopnosti zpracování zážitků ze dne.

WC- vaření – pohodlí: dojít si na WC s tím, že mi vedle v pokoji pláče dítě bylo pro mě nemyslitelné. Naopak mi to způsobovalo potíže. Jde jen o zvyk a o překonání zbytečných zábran (jak řekl můj muž: „co řešíš je to přirozené a on to dělá taky“).

Chápu, že v případě vaření se může maminka cítit nekomfortně a může mít obavy. Nicméně jsme zkušené kuchařky a víme, že pokud třeba smažíme játra, tak buď dítko dáme poblíž do kočárku či košíku nebo na záda, protože pokrm bude prskat. Pokud slívám brambory nebo těstoviny, tak mohu na moment malého nošence odložit nebo ho na tu dobu dát na bok či záda. Pak se stačí otočit k vaření druhým bokem a je po nebezpečí. Vaření je třeba nacvičit a zjistit co mohu či nemohu dělat, a jak se to dá vyřešit. Řešení vždy existuje, stačí ho chtít najít. Opravdu se kvůli tomuto nemusíte nošení vzdávat a opravdu to není pádný důvod k tomu nenosit. Naopak spoustu maminek právě vaření k nošení dovedlo. Dovářet oběd s vědomím, že mi u toho pláče miminko je pro spoustu žen nemyslitelné. Nejednou jsem kvůli tomu něco připálila. A věřím, že nejen já.

Starší chodící dítě pořád nastupuje a vystupuje: starší batole můžete nosit pohodlně v pevném ergonomickém nosítku, které je na manipulaci velmi jednoduché. Zapnete dvě přezky a jdete. Pak stačí jednu za krkem rozepnout a batole vytáhnout a zase vrátit zpět, když chce. Dalším řešením jsou úvazy s dlouhým šátkem, kdy máte šátek stále uvázaný a neposedu jen vytahujete a vracíte zpět nebo šátky s kroužky tzv. Ring Sling, které máte na sobě jako šerpu a malého objevitele do látky na boku jen posazujete a vytahujete. Dotažení Ring Sling šátku pak snadno regulujete zatáhnutím za látku za kroužky. Je to velmi rychlé a velmi pohodlné. Takto nebudete muset nechávat někde kočárek stát a honit vaše batole a zároveň se nebudete tahat s prázdným kočárkem a honit dítko a korigovat kam může a kam ne. Na nákup pak můžete mít jezdící tašku.

Čůrání staršího dítěte s mladším na břiše: v případě chlapečků je obava zbytečná. Vím to, mám to sama vyzkoušené. V případě holčiček to maminky řeší přenosným skládacím nočníčkem nebo podřepem a vytočením do boku. Celkově jsem se s dětmi odnaučila hlubokému předklonu, který je stejně nepříjemný na páteř a naučila jsem se řešit tyto situace dřepem. Odměnou mi jsou pevnější hýždě 😉.

Kočárkem přeci projedu i terén, tak na co nosit: ano to je pravda nicméně každá maminka řeší otřesy na hlavičku a páteř a zrovna taková polňačka či lesní cesta i při dobře odpruženém kočárku není nic moc. Proč si věci ztěžovat, když na tyto příležitosti mohu dítko pohodlně nosit. A pak se najde terén, který s kočárkem neprojedete nebo budete potřebovat pomocníky. Při nošení nejste omezená a můžete se vypravit na procházku či výlet dle vlastního uvážení. Nošení také velmi oceňují majitelé pejsků, díky snazšímu venčení jejich čtyřnohého psího kamaráda.

V šátku řve, v kočáře ne: jak jsem psala výše, děti jsou z období těhotenství zvyklé na maminku, když je začneme odvykat a pak je znovu zvykat mohou být ze začátku zmatené. Na vině může být i separace od maminky v porodnici (a nemusí nutně trvat několik dní, stačí pár hodin) a dítě se pak musí znovu naučit důvěřovat tomu, že zde maminka je a že znovu nezmizí. Děti nemají pojem o čase a i minuta trvá věčně. Dalším důvodem může být nervozita maminky z nošení či jeho podvědomé nepřijetí. Dítěti je pak nepříjemné na mamince být. Nicméně pokud má maminka takové myšlenky či obavy je dobré hledat příčinu a odstranit ji, protože kontakt je pro nás životně důležitý, ať jsme děti či dospělí, mladí či staří.

Zavazování bot: ano to někdy bývá oříšek. Dá se to vyřešit nazouvacími botami, či lžící na obouvání. Dále pak pomáhají schody a jednu nohu dát výše a maličko se vytočit do boku. Nebo se napřed obout a po té navázat šátek s miminkem J. I když je to méně příjemná záležitost, tak se vyřešit dá.

Uklouznutí a upadnutí: uklouznout a upadnout můžete i s kočárkem a můžete kočárek strhnout s sebou a dítko vyklopit nebo vám může kočárek ujet. Při nošení zjistíte, že se chováte opatrněji a našlapujete obezřetněji. Dále pak stačí pár bezpečnostních opatření jako nedávat ruce do kapes apod. Po té, když budete padat, tak zbrzdíte pád rukama či se stihnete něčeho zachytit. Další super pomůckou na zimu jsou tzv. „nesmeky“ jsou to „návleky“ na boty, které mají zespodu různé bodce, pružiny a zdrsnění proti uklouznutí, takže se dá nosit bezpečně i v zimě v případě náledí a sněhu.

Hraní si se starším sourozencem (např.:pomoc na prolézačkách či písku): nedovedu si představit, jak přijedu na hřiště plné dětí se spícím miminkem v kočárku a zajedu přes ten písek či štěrk k nějakým prolízačkám a tam budu zachraňovat dítě. Většinou vidím na hřištích tento jev: maminka má miminko v kočárku zaparkované několik metrů od sebe a asistuje staršímu dítěti na atrakcích. Taky starší děti nebaví být stále na jednom místě a tak pobíhají a maminky je s kočárkem pronásledují nebo se zvětšuje vzdálenost mezi maminkou a kočárkem“.

Pro mě je to nepřijatelný obrázek. Miminko si může ublinknout a začít se dusit a maminka si toho ani nevšimne. Taky může začít plakat a nikdo na něj hned nereaguje, protože je potřeba zajistit, aby starší potomek nespadl a neublížil si. Už vůbec nemluvím o tom, že takové odložené dítě v zaparkovaném kočárku může být snadno uneseno.

Přitom je velmi snadné mít miminko v pohodlném úvazu a staršímu dítěti asistovat. Hold si k bábovičce sednete na bobeček a při záchraně na prolézačce stoupnete bokem.

Jezdím autem a vajíčko se dá nacvaknout na kočárek: autosedačka neboli vajíčko je místem, kde by mělo miminko pobývat co nejkratší dobu. Je určena pro bezpečný převoz v autě. Nikoli pro vození na kočárku či spánek. Při svých konzultacích zdravého nošení s fyzioterapeuty jsem se dozvěděla, že v případě, že rodiče přijdou za nimi s nějakou odchylkou v psychomotorickém vývoji, tak zjistí, že na vině je příliš častý pobyt v autosedačkách či polohovacích lehátcích. Maminky většinou neznají míru. Teď jedu autem, teď mi tam usnulo, teď potřebuji něco zařídit, teď si tam pěkně hraje tak ho nebudu rušit – šup a dítko v tomto zařízení stráví téměř celý den. Používáním této věci více než jen na cestování autem ohrožujete psychomotorický vývoj svého dítěte. Lepší variantou je mít v autě šátek nebo nosítko a na pochůzky miminko ponosit. V šátku či v nosítku dítě zapojuje správně správné svalové partie.

Než uvážu šátek, tak to trvá: tento jev bývá u začínající maminky normální. Nicméně s počtem úvazů, které navážete, se bude doba vázání úměrně zkracovat. Zkušené nosící maminky, které vážou šátek, jsou schopné mít dítko navázané do cca půl minuty.

Nepůjde mi odložit spící dítě do postele či kočárku: opět mýtus, který se mezi maminkami šíří. Pravda je, že pokud u vás dítě usne tak ho vy nebudete chtít odložit do postele či kočárku. Je to totiž nádherný pocit, který si jako maminka budete užívat. Nicméně pokud opravdu potřebujete v šátku pouze uspat a pak dítě odložit na spaní jinam, tak se to dá s trochou cviku a trénování celkem snadno docílit. Po pár pokusech budete vědět, po jak dlouhé době se o to můžete pokusit a jak dlouho tato doba bude trvat, než už se o to zase pokoušet nemáte. Toto velmi oceníte hlavně v zimě, kdy je dítě v kočárku navlečené do oblečení, zapnuté ve fusaku a přikryté dekami. Pokud takto chcete jet se spícím dítkem domů a nemáte možnost ho nechat dospat třeba na zahrádce, tak se potýkáte s tím jak ho svléknout, aby se takto navlečené v kočárku „nespařilo“. Většinou si pokusy o svlečení a odkrytí dítě probudíte. Pokud nosíte, tak máte dítě oblečené do šátku či nosítka, tak jako doma a všechny teplé vrstvy máte až přes vás dva. Pak stačí opatrně rozepnout bundu a mikinu, rozvázat šátek či rozepnout nosítko a něžně miminko uložit doma do postele.

článek pro vás připravila Bc. Dagmar Ludvíčková (poradkyně pro nošení dětí a lektorka vázání šátků). Originál článku najdete na pluspromaminky.cz

Příště mrkneme na kategorii zdraví a na nezařazenou kategorii. Nošení zdar.

Tento článek vznikl na počest Mezinárodního týdne nošení dětí.

  I v dnešní době je stále mnoho maminek, které váhají, zda nosit své dítě, či dokonce pochybují, proč by to měly dělat. Zde uvádím 14 důvodů proč je nošení tou dobrou volbou jak pro miminko tak pro vás jako maminku.

Snadnější cestování nejen v MHD: neomezujete se na bezbariérové vozy, nemusíte hledat pomocníky na nastupování, nemusíte se strachovat, zda není kapacita vozu omezená a zda vás tedy řidič sveze. Nemusíte plánovat výlety jen podle toho, zda se tam dostanete s kočárkem, žádný terén už vás nepřekvapí.

Kojení či krmení kdykoli a kdekoli: v šátku či nosítku můžete miminko pohodlně a diskrétně nakojit třeba i ve frontě na maso. Nemusíte řešit, že je venku zima a kam si s ním sednete. To stejné platí pro krmení ať už z láhve (pokud nekojíte) nebo pevnou stravou. Nejste limitované přátelským prostředím, kde budete tento servis moci dítěti poskytnout. Při přípravě jídla budete mít jako bonus volné ruce.

Působí blahodárně proti kolikám kojenců: poloha klubíčka jemné teplé masírování o břicho maminky či tatínka jsou lékem na dětské koliky, které nic nestojí. Ve spojení s bezplenkovkou už nebudete ani vědět, co to kolika a pláč kvůli ní je.

Snadnější útěcha: děti se v náručí lépe utiší. Je jedno zda je trápí zoubky, teplota a nějaká nemoc nebo strach, u maminky v náručí se vše lépe snáší.

Méně pláče: je prokázáno, že nošené děti méně pláčou, ale i když v náručí pláčou, tak se jim nevyplavují stresové hormony. Vědí, že tam jste, že tam jste pro ně a že je posloucháte. Pláč je nejvyšší forma komunikace s vámi. Větší dovednost jak vám sdělit, že něco potřebuje, už nemá. Pokud nereagujete na signály před, tak spustí pláč jako volání o pomoc. Děti, které jsou nasycené bezpečím a mohou se spolehnout, že je tu maminka vždy pro ně a po ruce zkrátka nemají důvod vás volat. Jste tu.

Nošené děti lépe spí a snadněji usínají: to potvrdí nejedna maminka, že když své děťátko nosí, tak nemá problém ho kdykoli uspat. V šátku děti lépe a déle spinkají než odložené v kočárcích či postýlkách. Nemusí se strachovat o svoje bezpečí, ten kdo je má ochránit je zde a poskytuje jim bezpečí a teplo své náruče. Sama jsem si vyzkoušela, že 10ti minutová procházka nahradí cca hodinové uspávání. Pak stačí jen s šátkem položit do postele a je uspáno. Takto mohou velmi úspěšně uspávat i tatínci a odpadá jim výmluva, že nemají prso s mlékem na uklidnění a uspání 🙂.

Nošené děti jsou dříve samostatnější a sebevědomější: opět to souvisí s nasycením láskou a bezpečím. Nošení je základní biologickou potřebou lidského mláděte. Pokud od narození vědí, že se mohou na vaši láskyplnou náruč spolehnout, že je nenecháte plakat o samotě, že se vždy snažíte uspokojit jejich potřeby, tak nemají důvod vám pak „viset na noze“ a obávat se, že jim zmizíte či je zase někde samotné necháte. Zkrátka vědí, že mohou objevovat svět a jejich máma a táta jsou jim stále za zády jako bezpečná ochranná zeď. Tím, že od malička vědí a je jim neustále dokazováno, že jsou pro vás důležití (nejen slovy, ale hlavně činy), tak vědí, že jsou důležití a mají svoji váhu i v kolektivu.

Volné ruce: potřebujete pečovat o starší dítě? Hrát si s ním? Dát mu jíst či ho dát vykonat potřebu? Chcete se v klidu najíst či si odskočit na WC? Vše můžete, pokud máte volné ruce. Nošené děti jsou spokojenější, lépe a déle spí a méně pláčou. Šátek drží vaše miminko na vašem těle pevně, ale zároveň laskavě a pohodlně a tím pádem máte volné ruce na vše, nač potřebujete.

Dítě v zimě zahřejete: dvě těla, která mají obě přes 36 stupňů se umí vzájemně zahřívat. Mateřský organismus je ke všemu velmi dokonalý mechanismus. Umíme děťátko zahřát, když je to potřeba. Navíc miminko je jako vertikální nošenec od přírody chráněno na zádech dostatkem tuku, který tam jeho tělíčko ukládá. Dítko v šátku se má i v mrazech lépe než v kočárku. Nemusí spoléhat jen na své vlastní teplo a termoregulaci. Maminka mu pomůže. Mimo to, při velkých mrazech se nedoporučuje vyjíždět, když teplota přesáhne – 5 stupňů. Toto neplatí pro šátek, protože je dítko zachumlané pod bundou maminky a vzduch, který dýchá, se ohřívá o matčino tělo.

Dítě v létě či při horečce ochladíte: nošení je prevence přehřátí. Stejně jako v zimě dítko zahřejete, tak v létě jste naopak schopná dítko ochladit. Ano tak je dokonalý mateřský organismus. Nejlépe to funguje při kontaktu kůže na kůži. Při horečce dítěti umíte tímto kontaktem srazit teplotu až o 2 stupně. Dítko se ke všemu učí termoregulaci od maminky stejně jako dýchání.

Nošené děti zapojují a posilují správné svalové partie: málo kdo už dnes ví, že úvazy Kříž s kapsou a Dvojitý kříž, které se nejčastěji používají na nošení novorozenců a kojenců jsou patentované úvazy firmou Didymos. Zakladatelka této značky a této skvělé firmy, která tká šátky, Erika Hoffmann v sedmdesátých letech minulého století díky narození svých dvojčat obrodila nošení v Evropě. Kolébkou nošení se stalo Německo, kde do dnes jsou velmi hodnotné informace včetně srovnávacích studií. Ano v Německu se nosí už téměř 50 let. Tato skvělá dáma vyvinula tyto úvazy s tamními odborníky na pohybový aparát. Tyto úvazy perfektně pomáhají správnému pohybovému vývoji vašeho miminka. Podmínkou ovšem je symetrický vertikální úvaz. Děti, které jsou nošené, reagují na pohyb matky zapojením svalů vnitřního stabilizačního systému. Nejednu nosící maminku pak zaskočí, jak rychle její dítě umí některé věci. Ano umí, je dobře posíleno. Další pozitivní vliv má nošení na vývoj kyčlí. Vertikální úvaz nejen, že umožní správnou polohu nožek pro vývoj, ale zároveň zajistí, díky pohybu, dostatečné prokrvení kloubů a nehrozí tedy nekrózy.

Maminky nošením zlepšují svoji fyzickou kondici: většina z nás žen má před těhotenstvím sedavé zaměstnání. Všude jezdíme autem nebo městskou dopravou a celkem se málo hýbeme. Respektive nám chybí ten správný, zdravý pohyb. Sedíme a pak se jdeme „zničit“ do fitka či jiného cvičení. Máme buď žádný pohyb, nebo pak pohyb na vrcholové úrovni. Když otěhotníme, tak se většinou ozvou záda. Sama vím, že když jsem otěhotněla poprvé a pak po osmi letech podruhé, tak pokaždé se záda ozvaly. Následným nošením a pohybem s mým malým nezbedou jsem se zcela přirozeně posílila a při třetím těhotenství jsem o zádech nevěděla. Stejnou zkušenost mají i mé kamarádky a ženy, se kterými se vídám.

Lépe dítěti rozumíte, víte, co potřebuje: když jste v kontaktu, tak se logicky poznáváte a po čase jeden druhého dobře znáte. Díky tomu vás nepřekvapí pláč. Víte co dítě potřebuje. Nepřehlédnete či nepřeslechnete jeho signály a lépe umíte uspokojovat jeho potřeby. Víte, kdy chce jíst, spát či čůrat. Tímto se velmi zjednoduší praktikování Bezplenkové komunikační metody.

Jste všichni spolu a můžete si užívat vzájemné blízkosti: nošení velmi napomáhá rozvoji vztahu matky a dítěte, ale i dětí. Vztah sourozenců netrpí, když má maminka volné ruce a může staršímu dítěti věnovat svůj čas a zároveň nemusí řešit plačícího malého „vetřelce“. Pro staršího sourozence se tedy nic nemění. Má maminku i pro sebe a tím pádem se nemusí rozvinout žádná rivalita o její pozornost a péči.

   Svým příkladem učíte děti, že láska a pozornost jsou důležité priority v životě rodiny. Že vás peče o ně, neotravuje a ony vám nejsou na obtíž. Vaše děti jednou stejně budou vychovávat své děti. Cítím naději, že jednou se mezi lidi vrátí vřelost a lidskost právě díky tomu, že nebude někomu připadat divné dotknout se někoho dalšího. V rodině je „dotýkání“ důležité rozvíjí a posiluje vzájemné vztahy. Tím že druhému ukážete, že se vám neprotiví vzájemný dotyk, tak dáte najevo vaši lásku a náklonnost.

S láskou pro vás

Dagmar Ludvíčková (poradkyně pro nošení dětí a vázání šátků, lektorka Bezplenkové komunikační metody).

Originál článku najdete na našich stránkách.

Píše se rok 2012 a náš pětitýdenní syn si právě soustavným pláčem, který ustává pouze u nás v náručí, vydobyl šátek a nošení v něm. Nosíme a je nám skvěle. Ovšem informace se hodí, tak se přihlašuji do diskusní skupinky na Facebooku, která je tematicky zaměřená na nosící rodiče. A čtu a sosám informace.

   Jelikož se mi dítě už nevejde do úvazu kolébka, tak nasávám informace, jak vázat jinak. Učím se vertikální nošení. Kříž s kapsou a dvojitý kříž. Netuším, jak se tomu říká, ale tyhle dva úvazy používám a zase je to fajn.

   Jenže ouha. Po čase je potřeba vyměnit šátek. Začíná řezat a povolovat se v úvazu. Je dost tenký a klouzavý. Mezitím na mě vybafávají informace a chlubící fotky od ostatních maminek s  krásným novým šátkem – se lnem, konopím, vlnou,  hedvábím, kašmírem apod. Jsou to krásné kousky a tak se ptám, proč a k čemu je tam ten jiný materiál. Dostává se mi prozaického vysvětlení, že se tím zvyšuje nosnost šátku. Touhle skupinkou se nese, že len bude nosit za mě. No to by se mi líbilo.

   Nadnáším tuto informaci muži. Ten je dost proti a nechápe, za co musíme dát tolik peněz, když ten náš byl nový za polovic. Říkám bude nosnější. Jenže tohle vysvětlení se zdá být nedostačující, tak si jdu opět pro radu. „Co to je nosnější?“  „No nosnější je, že je ti pohodlnější přeci“. Aha! Tak to interpretuji muži. Dostávám souhlas, ale jedině, když si vyberu takový šátek, který už nebude třeba měnit a vydrží nám až do konce nosícího období a ještě na druhé miminko. Tak s tím souhlasím a jdu se radit.

   Nejdřív zkouším veřejný dotaz. Pak pochopím, že pár žen se vyzná, tak jim píšu soukromě. No, z jedné se vyklubala obchoďačka jistého e-shopu, ale další vypadá dobře. Radí nosnější šátek s vyšší gramáží. Bude pohodlnější. Trošku mě tlačí do příměsí, ale v tom se absolutně nevyznám, tak radši ne. Půjčuji si šátek s větší gramáží a zkouším. Vypadá to dobře, ale nesedí mi vzhled. Tak koukám na stránky e-shopu a vybírám pro sebe líbivější šátek. Má větší gramáž než ten předešlý. Jupí holky říkaly, že je to fajn. Bude nosnější.

   Šátek přichází je bavlněný a tlustý. Dítě má 12 kg, tak to bude dobrý. Navazuji, ale nějak to drhne. Ten Double hammock* (*vícevrstvý úvaz na záda) na zádech není tak pohodlný jako s tím naším starým šátkem, který byl tenký. Sakryš, co s tím? No nemůžu přiznat muži, že jsem se sekla. Tak bojuji. Nakonec si vydělávám brigádou na další šátek. Tentokrát zkouším tenký, ale jinak tkaný. Jo je dobrý, ale takový celtovitý. Prý povolí a bude dobrý. Tak zkouším nosit. Pořád se v tom necítím dobře. Malej těžkne a já jsem těhotná a dost mi to vadí. Dostávám nabídku na koupi šátku s merino vlnou. Prodávám ten celtovitý a jdu do toho. Muž už to nepočítá a jen kroutí hlavou. Pořád to není ono. Šátek je tlustý, houpavý a klouže v úvazu a ty moje vícevrstvé úvazy s ním nejsou nic moc. Tak nakonec zakotvím u úvazu batoh na záda zakončený tibeťanem na prsou. Bříško už mám hodně velké. Za chvíli půjdu rodit. Ten tibeťan je moc velký a dost mi vadí, že mi kazí výhled na zem. Musím koukat jaksi přes něj. Ale to dám, to si asi musím zvyknout. Přeci mám tlustý nosný šátek a ještě s příměsí, to mi přece musí být pohodlný. Holky to psaly na FB a taky psaly, že bude od novoška po batole.

   Narodil se náš nejmladší drobek. Má sotva 3 kg, když jdeme z porodnice. Šátek co jsem měla s sebou v porodce je takový tvrdý prostě celtovitý. Drhne při vázání a celkově mi v něm nošení vadí. Tak co teď? Ale vždyť mám doma ten tlustý co má být už od novoška. Tak ho vytahuji. No uzel na zádech je obří a nejde mi dotáhnout ten vrchní lem, tak jedu za svojí poradkyní. Ta říká dotáhnout, tak dotahuji a dotahuji a nejde to. No nic. Dám tam plínu jako „límec“. Hm, dítě má za krkem pořádný „buřt“, ale aspoň není povolený lem a dítě se nehroutí a nezaklání hlavu. Občas se vzteká, ale já mám na pár týdnů dobrý pocit, že jsem pokořila tento náš „univerzální“ šátek.

   Je zima, tak na ven vytahuji tu naši merino krásku. Pořád to musím opravovat, jen co se v tom malej zavrtí. Už je to zase povolený. Ach jo. Do toho je to moc široký. Děcko má sotva 60 cm a šátek měří v šířce skoro 80 cm. Má to nagrcaný pod kolenama a blbě se to dotahuje. Ajejda, povoluje se mi uzel nebo spíš nejde ani pořádně utáhnout. Nemám na to páru. Lepší to je, když mi pomůže muž, ale stejně kupuji kroužek na zakončení, protože to nesnesu pod bundou a ještě hůř s batohem na zádech a v městské dopravě si nemůžu sednout.

   Jsem po porodu a taková citlivá ke koupi dalších věcí na miminko. Najednou dostanu zase informaci, že len bude nosit za mě. Pak ještě, že je to super příměs na léto. Začíná být teplo a já se v tom našem tlustém šátku dost potím i s děckem. Co potím, vařím. Tak hledám a nacházím. Jenže ouha dva šátky budou muset z domu, ale co bude len. Kupuji a navazuji. Není to ono, ale nesmím to přeci přiznat. Už by mě chlap asi „roztrhl jak hada“ za tolik peněz a ještě jsem pro to jela osobně kamsi do tramtárie, kde byla prodávající na dovolené. V létě ho nesnesu na holé tělo ani pro malého ani pro sebe. Dost řeže a je strašně široký. Dítě toho má moc pod nohama. Zase! Léto v něm odchodíme, ale slast to není. Spíš utíkám k jinému bavlněnému, ale ten je zase moc tlustý. Je nám v tom vedro, tak zase k tomu tenkému lněnému a na tričko. Jinak řeže.

   I přes hledání toho mého super pohodlného šátku stále nosíme. Najednou mám chuť testovat. Tak si občas něco půjčím domů. Na návštěvě jsem měla hedvábí, len, merino vlnu, angoru, jehněčí vlnu atd. Dokonce jsem si řekla, že si musím přeci nějaký ten vlněný dopřát a koupit.  Je to fajn, ale pořád tomu jaksi něco chybí. I ty příměsi mi prostě nějak nesedí. Jakto? Vždyť mají být nosnější než bavlna, ale co jsem zatím zkusila, mělo nepříjemné specifické nosné vlastnosti. Tuhle byl moc houpavý, klouzavý, řezavý, tlustý a špatně se dotahoval.

   Mezitím si plním sen. Jdu na kurz pro lektorky vázání do šátku. Plánuji to už dlouho, ale pořád to nešlo. Malé dítě, pak těhotná, pak zase malé dítě. Teď je ideální doba. Jdu do toho. Lektorka je skvělá a já mám čím dál větší chuť do této práce. V první chvíli jsem si říkala, kurz absolvuji, pak uvidím a najednou mě to pohltilo. Chci ženám pomáhat. Je úžasné mít to mrně u sebe. Ne dítě si zvykne, to už zvyklé je, ale maminka si velmi rychle a snadno zvykne. Famózní pocit mít v šátku spící vlastní miminko.

   Jenže ony ženy nechtějí jen naučit úvaz, ale chtějí i poradit jaký šátek. Jedna paní má ten celtovitý co já, další zase tlusťocha, jiné radí kamarádka příměsové šátky a ani jedné není pohodlný. Co s tím? Najednou si to musím přiznat, ani mě ty všeobecné rady z nosících skupinek a většiny e-shopů nefungovaly. Do teď nemám svůj super pohodlný šátek. Jenže na rozdíl od té doby už nyní vím, kam jít pro radu.

   Kontaktuji jednu skvělou a zkušenou lektorku. Ta mi radí tenký šátek. Vybafnu na ni: „a kepr nebo žakár“? Ona se zasměje a říká: „víte ona většina vazeb šátků vychází z kepru, takže vlastně žakár je taky kepr“. Zmátla mě, přiznávám. Ovšem dodává: „zkuste tenký, jemný žakárový šátek a uvidíte“. Dám na její radu a zkouším. Můj pocit je neuvěřitelný. Jak to, že je tenký šátek tak pohodlný? Krásně lahodí ramenům, dobře se váže a dotahuje. Krásně se s ním manipuluje a úžasně se přizpůsobí dítěti. Po této zkušenosti zkouším další a je ještě lepší. Rychle zanošený, vzdušný, nadýchaný a ještě pohodlnější. A ani jednomu se nepovoluje uzel a tím pádem ani u jednoho nepotřebuji kroužek. Nepovoluje se ani úvaz. Jejda! Tuším, že jsem našla svůj zlatý šátkový grál. Užívám si nošení, byť je mládě skoro desetikilové. Pořád je to pohodlné. A světe div se, s těmito šátky se ženám dobře váže. Umí to hezky dotáhnout, pěkně to přilne k miminku. Maminka s šátkem nebojuje a nošení si užívá.

   A tu mi svítá. Přeci jen jsem se po té cestě něco podstatného naučila. Když je šátek moc tlustý, tak se absolutně nehodí na vícevrstvé úvazy. Ty s ním vázat jdou hodně těžko. Novošek má moc látky pod koleny a blbě se dotahuje. Obzvlášť těm začínajícím. Jako bonus je v něm vedro. U tenkého šátku stačí u starších dětí roztáhnout pruhy látky pod prdelkou a udělat si tak z jednovrstvého úvazu vícevrstvý a je pohodlí na světě. Pro větší komfort ještě roztáhnout a rozprostřít látku na ramenou a na zádech. Proto jsem tehdy tak s šátky bojovala a proto bojovaly i mé kurzistky.

   U příměsí mi to došlo taky. Už vím, proč se mi to pořád nezdálo. Když je jí tam hodně, kolem cca 50 % a víc, tak má šátek vlastnosti této příměsi, ale většinou má i negativní specifické nosící vlastnosti jako nechtěný bonus. Když je jí tam málo nebo je zatkaná do bavlněného útku, tak má šátek vlastnosti bavlněného šátku a ten malý podíl jiného materiálu jen zvyšuje jeho cenu.

   Z  důvodů, které jsem tu popsala, jsem se tedy sama pokorně vrátila k bavlně. Pochopila jsem, proč Erika Hoffmann (zakladatelka značky Didymos) v 70. letech minulého století položila takový základ vzhledu „západních“ šátků, jaký položila a jaký si některé tyto šátky napříč značkami drží dodnes.

   Své prostřední dítě jsem nosila v bavlně a v tenkém šátku, ale byla jsem různými dobrými radami a diskuzemi přesvědčena, že to není správná cesta. U nejmladšího jsem potřebovala experimentovat a zkoušet, až jsem se vrátila zpět k bavlně a tenkému šátku jako u prostředního (jen jsem změnila značku). Kdybych měla ještě jedno miminko, tak budu nosit jen v bavlněném tenkém jemném žakárovém šátku. Stále se tkají a čekají na svoje znovuobjevení…

článek pro vás připravila Dagmar Ludvíčková (poradkyně pro nošení dětí v šátku, lektorka kurzu Bezplenková komunikační metoda a lektorka přípravy na porod císařským řezem). Originál článku najdete na našich stránkách.

Včera jsem ve zprávách viděla reportáž o slůněti v ZOO, které i přes velkou snahu chovatelů po více než roce po narození zemřelo. U slůněte byl problém v tom, že odmítalo mateřské mléko. A když už si chovatelé mysleli, že je všechno v pořádku a že slůněti umělé mléko prospívá a nic nehrozí, tak zemřelo.

   Savci mají s mateřským mlékem ve volné přírodě problém málokdy. Je to automatická a přirozená věc. V naší moderní lidské společnosti to je ale problém. Je kolem nás obrovská spousta rušivých vlivů, které nás od této přirozenosti vzdalují.

   V následujícím článečku vám představíme čtyři rozdílné příběhy, které spojuje ale jedno doporučení. Připravte se během svého těhotenství především na to, co můžete na 98% ovlivnit (objektivně nemohou prý kojit jen 2% žen). A až poté se soustřeďte na to, co ovlivnit můžete, ale také bohužel nemusíte. Nepodceňujte kvalitní přípravu na kojení. Ano, kojení je v hlavě. Ano, kojení je pro savce tou nepřirozenější věcí na světě. Ano, mělo by to jít i bez přípravy, ale… Naše děti na UM nezemřou jako to slůně, ale pokud si neuvědomíme, že jsme moderním systémem stejně ohrožení jako zvířata v zajetí, tak riskujeme, že sebe i své děti připravíme o to nejcennější, co jim můžeme v raném dětství nabídnout.

1.
   Když se mi narodil můj prostřední syn, měla jsem za to, že jsem už zkušená matka a v kojení mě nic nemůže překvapit. Soustředila jsem se na předporodní přípravu. Chodila k porodní asistentce na konzultace a kurzy, domlouvala jsem s ní doprovod do porodnice. Bylo to sice již 8 let od prvního porodu, ale tehdy jsem přece dokázala kojit i po císaři a dokonce až do 10 měsíců, tak teď  to určitě musím zvládnout taky.

   Jenže ouha. Když jsem po odtoku zkalené plodové vody s mužem a naší PA přijela do porodnice, tak se ukázalo, že předporodní příprava byla téměř k ničemu. V porodnici jsem bojovala o každou píď svého porodního plánu. Moje zkušená PA byla usazena tamním personálem do role duly a vlastně jsme si skoro nic nemohli řídit sami. Nakonec jsem znovu rodila sekcí. Po operaci následovala standardní separace na mnoho hodin. První přisátí bylo až po 17 hodinách. A takové vlažné. Syn mě odmítal. Do toho novorozenecká sestra přišla s jasným příkazem, že musíme přikrmovat. Na moji námitku, že jsem teprve přiložila a prvního syna kojila 10 měsíců mi řekla, že to, že jsem kojila prvního neznamená, že budu kojit druhého. Moji už tak nalomenou psychiku mi ještě víc podlomila a já jsem pak do propuštění jen brečela a brečela.

   Po propuštění se mi najednou spustilo mlíčko, ale tím jak jsem na radu PA a sester v nemocnici neustále odsávala, jsem si rozpumpovala laktaci tak, že následoval zánět v prsu. Opět jak to řešit? Pomohli teplé zábaly, kojit a odsávat. Při první návštěvě pediatra mi sestra vnucovala UM, prý kdyby náhodou, a následovala rada, jaké mám nakoupit lahvičky. Nalomili mě. Následovala laktační krize až do 4 měsíců věku syna. Nakonec mi pomohlo společné spaní kůže na kůži, nošení v šátku a dokrm odstříkaným mlékem cévkou po prsu. Kdybych toto všechno věděla, včetně toho jak moc se zhoršila podpora kojení v porodnicích řešila bych to už v těhotenství...

Dagmar Ludvíčková

2.
   Těhotenství se synem přišlo neočekávaně. Když jsem to zjistila, byl to šok. Naštěstí moje sestra čekala druhé dítě a porod měla dva měsíce přede mnou, tak jsem se uklidnila, že mi pomůže se připravit. Bylo toho fakt moc. Co koupit, co připravit, jak se připravit na porod... Z toho jsem měla fakt strach, tak jsem konzultovala, studovala a navštěvovala kurzy předporodní přípravy. Stálo to dost času a peněz. Jenže jako většina prvorodiček jsem netušila, co přijde. Začaly první kontrakce a já se vyděsila a chtěla zavést do porodnice, abych to stihla. Bohužel jsem přijela se silnými poslíčky. Při vyšetření mi neopatrná lékařka praskla plodovou vodu, tak jsem tam už musela zůstat.

   Rodila jsem 3 dny, a jelikož jsem na bolest nebyla připravená, tak jsem samozřejmě neodmítala nabídky na různé utlumováky včetně epiduralu. Na závěr se syn narodil přidušený. Dnes již vím, že celá příprava byla k ničemu. Nic jsem si neřídila sama. Můj porodní plán zůstal kdesi ležet a já byla vmanipulována do porodního procesu v režii porodnice.

   Po porodu mi syna odnesli na vyhřívanou dečku pod lampu a zabalili mi ho do zavinovačky. Po návratu se ke mně nemohl ani přisát. Máma, můj doprovod, byla tak vyděšená a šťastná, že syn žije, že se neodvážila mi ho ze zavinky vytáhnout. To byla chyba. Další dny byl boj. Nakonec jsem se od novorozenecké sestry dozvěděla, že když nedám příkrm, tak mi syn umře. Dala jsem ho a on ho všechen vyzvracel. Následně mi pohrdlivě sdělila, že stejně nemám mléko. Když mi nevybíravým způsobem zmáčkla prso, tak jsem jim mlékem nahodila půl sesterny. Byla v šoku a doporučila kloboučky, protože mám prý blbé bradavky. S kloboučkem jsme bojovali do konce šestinedělí. Následovala empatická pediatrička, která mi na závěr doporučila umělé mléko.

   Až 3 měsíce po té jsem poslechla moji sestru a zavolala si laktační poradkyni. Ta mi poradila, dokrm cévkou po prsu, upravila kojící polohu a psychicky mě zvedla. Bohužel i tak se syn s UM dokrmem kojil už napořád. Vydrželi jsme jen do 10 měsíců. Jsem za těch 10 měsíců šťastná, ale sama cítím, že jsem pro kojení v těhotenství měla udělat víc. Rozhodně víc než pro předporodní přípravu…

Martina Gallová

3.

   Své první miminko jsem čekala až po třicítce. Jako správná „starší“ prvorodička jsem brala vše až moc vážně. Hodně jsem toho četla, plánovala předporodní přípravu atd. Nakonec  jsem musela kvůli odteklé plodové vodě ležet od 29tt v porodnici. Nehrozilo, že bych mohla absolvovat nějaký plánovaný předporodní kurz. Dnes už vím, že jsem o nic nepřišla. To, co jsem ale mohla absolvovat individuálně a bez problémů a finanční zátěže byla příprava na kojení. Tedy, kvalitní příprava na kojení. Díky tomu, že porodnice, ve které jsem ležela, pořádala předporodní přípravu, tak jen přes chodbu probíhala přednáška o kojení, kterou vedla laktační sestra z příslušného novorozeneckého oddělení. Tam jsem si zajít mohla. Přednáška mi moc nepomohla a ani mě nijak výrazně nezmotivovala a jediné, co jsem si z ní odnesla byl pakl reklamních letáčků na mastičky na bradavky, kloboučky apod.

   Po porodu císařským řezem mi malou dali k psu hned, jak jsem se začala probouzet z narkózy. Samopřisátí si sestra z novorozeneckého představovala tak, že nevybíravě chytne mou bradavku a násilně ji nacpe do pusinky malé. Večer měla naštěstí službu jiná, která sice nemoc neřešila, ale dala mi jednu skvělou radu. Zeptala se mě, jestli chci kojit. Já jsem řekla, že ano a ona mi odpověděla, že to je v pohodě. Že kojit budu. Že celé kojení je téměř u všech jen v hlavě. Danou sestru jsem už ale během svého pobytu v porodnici nepotkala. Místo toho mě šikanovaly novorozenecké sestry i doktoři tím, jak malá hubne a jak ji musím budit a jak ji musím kojit přesně podle hodinek a jak mám zvážit přikrmování…

   Přitom jsem tři dny po sekci odstříkávala mléko pro jiná miminka, protože jsem ho měla až až. Další věc, která mě trápila bylo to, že po mě chtěli, abych malou vážila a nutili mě, abych do ní po kojení stříkačkou nalila tabulkové množství mléka. Bylo jedno, že je malinkatá a tabulkové množství by se jí do bříška ani nevešlo. Bylo jedno, že měla silný reflux a dokrmování po prstu nebylo to pravé ořechové. Kojit jsem mohla, mléka jsem měla na rozdávání, malá krásně sála a přesto jsem byla totálně psychicky zdeptaná a nešťastná ze svého kojení. Pak mi kamarádka a současná laktační poradkyně do telefonu řekla, co je a není normální, na co se mám vykašlat, čím se mám řídit a co nemám řešit. Začala jsem jim fixlovat tabulky, začala jsem si dělat vše podle svého a konečně jsem se uklidnila. Pak i malá začala přibírat.

   Lituju, že jsem nezavolala své kamarádce už před porodem a nenechala si udělat opravdu kvalitní přípravu na kojení. Lituju, že jsem se nechala znejistět personálem novorozeneckého oddělení. A lituju, že jsem si to úžasné kojení neužívala už od začátku. Nejvíc lituju toho, že jsem nevěděla, že mám té sestře urazit ruku, když se rozhodla samopřisátí změnit na znásilnění mého prsa a pusinky toho mého malého andílka. Kojím už 25 měsíců a ještě dlouho asi budu, ale stejně mě ty začátky strašně mrzí, protože kdybych věděla o kojení víc, tak bych nikomu nedovolila mi ten začátek zkazit a stresovat mě.

Vendula Šrámková

4.
   Kojení mě bolelo. První týdny s mou milovanou dcerou se točily jen kolem toho, kdy zas budu muset kojit? Je v pořádku, že mi spí i 5 hodin, když mi v porodnici říkali, že mám kojit po 3-4 hodinách? Je v pořádku, že mi nespí 3-4 hodiny, ale dnes chce kojit co půl hodiny? Mamka mi říká, že už asi nemám mléko, že to taky u mě tak měla, že proto přešla na UM a pak už jsem jí spala i celou noc. A že se jí to staré a nové mléko smíchá a proto má ty strašné koliky! Ale proč se mi tedy prsa tolik nalévají? No, tchýně říkala, že to tak taky měla, že je to předstupeň zánětu, že musím pořád odsávat, protože je strašně řídké, proto malé nestačí. Tak teď jsem z toho opravdu jelen….

   Nakonec mě zachránila knížka Vše o kojení, která je dnes už beznadějně vyprodaná. Je to už deset let. Jelikož mám ráda výzvy, donutilo mě mé trápení přijít všem těmto problémům na kloub. Kurzy, pokusy a omyly, rozhovory s maminkami. Dnes vím, že by mi pomohla jedna konzultace s laktační poradkyní ještě během těhotenství. V té době jsem ale navštěvovala kurz přípravy k porodu, který se kojením zabýval jen okrajově, a cvičení pro těhotné, které jak dnes vím, mi bylo úplně na nic. Strach z porodu většinu z nás vyburcuje, abychom trávily hodiny na kurzech a vyhledáváním informací o tom, jak se na porod připravit. Přitom porody v porodnici v českých podmínkách můžeme ovlivnit minimálně a i sebemenší snaha je většinou personálem zahubena v samém počátku. Naopak o kojení se nám přemýšlet nechce. Kojit budeme, v tom jsme všechny za jedno. Velmi překvapující je, že to třeba úplně nejde. Že to bolí. Že malé nepřibývá. Až v době, kdybychom si měly užívat nádherné okamžiky se svým miminkem, se začneme pídit po informacích, proč se děje to, co se děje. Od maminek v okolí i od těch svých pravých nebo vyvdaných se dozvídáme tak protichůdné informace, že výsledkem by byla kojící poloha hlavou dolů a buď kojit neustále nebo vůbec.

   Proto, milé maminky, nebojte se najít si svou poradkyni ještě během čekání na miminko. Při nejlepším ji nebudete po porodu nikdy potřebovat, nebo jí zavoláte úplně z jiného důvodu, který s kojením vůbec nesouvisí. Zajděte na kurz přípravy na kojení nebo alespoň navštivte podpůrnou skupinku ve vašem okolí. Většina poradkyň bude ochotná se s vámi sejít i u vás doma.

Simona Floriánová (laktační poradkyně, doktorka farmacie, výživová poradkyně)

originál článku najdete na našich stránkách

Jsem velkou nadšenkyní nošení dětí. A to tak velkou, že jsem se v tomto rozhodla podporovat další ženy. Je důležité je povzbudit a rozvíjet na jejich cestě mateřstvím, se kterým nošení dětí a úzký kontakt s miminkem prostě souvisí. Každá chceme své děti dobře vychovat a dát jim to nejlepší, a proto je úžasnou volbou nošení a pěstování blízkého kontaktu už od narození. Své děti nemůžeme rozmazlit tím, že jim věnujeme svou lásku a otevřeme srdce. Naopak z nich tak vychováme empatické, vnímavé, soucitné, ohleduplné, starostlivé, sebejisté a sebevědomé osobnosti.

 V uplynulých měsících jsem pro vás sbírala mýty o nošení dětí. Celkem se mi jich sešlo 41. Poskytnu vám tedy přehled a odpovědi na časté námitky a obavy ztěžující opravdu informované rozhodnutí o nošení dětí. Bez základních a relevantních informací oproštěných od těchto mýtů se mnoha rodičům nechce dávat peníze za kurz nošení dětí či za návštěvu poradkyně pro nošení dětí a vázání šátku. Přicházejí tak o velkou možnost blízkého kontaktu se svým dítětem a praktickou pomůcku v péči o ně.

Zmíněné mýty jsem rozdělila do 4 kategorií + jedna byla navíc – nezařaditelná. Zde přináším první dvě kategorie 🙂.

Kategorie první: Móda, zvyk a styl:

Dotazované maminky se v této kategorii nejvíce zabývaly následujícími námitkami:

• Kočárek:

Babička by ráda jezdila s kočárkem: pokud maminka miminko nosí, tak není důvod, proč by babička či jiný příbuzný nemohl dítko vozit. Možná (ale není to pravidlo) si ho nepovozí v prvních týdnech či měsících, ale časem se i nevoženým dětem v kočárku líbí. Nejpozději v době, kdy sedí či klečí a mohou koukat z kočárku ven

Kočárek je módní doplněk a ráda s ním jezdím: i šátek je krásný módní doplněk. V dnešní době si můžete vybrat různý design, různé vzory a barvy. A některé šátky jsou o mnoho dražší než některé kočárky. Tento mýtus souvisí i s mýtem, že s šátkem maminky vypadají jako „indiánská babička“. Šátek opravdu může být krásným módním doplňkem a funkčním pomocníkem zároveň. I nosící maminky mohou být velmi šik, elegantní a „in“. A opět to, že nosíte, neznamená, že nemůžete používat kočárek. Mnohé nosící maminky používají i kočárek. A jsou rády, že se neomezují pouze na jeden prostředek péče o dítě. Někdy je to prostě pohodlnější mít s sebou dítě v šátku a jindy se hodí i ten kočárek (třeba na velký nákup).

První dítko jsem vozila – druhé budu taky: co k tomu říct… Držet se jen jednoho prostředku péče o dítě je velmi krátkozraké. Co bude taková maminka kupříkladu dělat s „dráždivým“ miminkem, které v kočárku pláče? Bude ho i tak nutit, aby si na tento způsob zvyklo? Navíc, to že jste to tímto způsobem dělala u prvního dítěte nezakládá povinnost dělat to tak i u druhého 🙂. 

• Nebudu to umět, či mám strach z neznámého:navštívit kurz vázání šátku či si domů pozvat profesionální poradkyni je v dnešní době velmi snadné. Tato dáma rozptýlí veškeré vaše obavy a naučí vás jednoduchý, bezpečný a pohodlný úvaz, který můžete používat celé nosící období. Ve většině míst v ČR se i organizují srazy či podpůrné skupinky nosících rodičů.

Kategorie druhá: Počasí a roční období: 

• Nošení dětí v zimě:dvě těla, která mají obě přes 36 stupňů se umí vzájemně zahřívat. Mateřský organismus je ke všemu velmi dokonalý mechanismus. Umíme děťátko zahřát, když je to potřeba. Navíc miminko je jako vertikální nošenec od přírody chráněno na zádech dostatkem tuku, který tam jeho tělíčko ukládá. Dítko v šátku se má i v mrazech lépe než v kočárku. Nemusí spoléhat jen na své vlastní teplo a termoregulaci. Maminka mu pomůže. Mimo to, při velkých mrazech se nedoporučuje vyjíždět, když teplota přesáhne – 5 stupňů. Toto neplatí pro šátek, protože je dítko zachumlané pod bundou maminky a vzduch, který dýchá, se ohřívá o matčino tělo.

•     Tady mi můžete oponovat, že v kočárku je přeci fusak a dítě dobře oblečete. To je sice pravda, ale dítě se musí spolehnout na vlastní termoregulaci. Do 6 m je tato schopnost velmi nezralá a v prvních měsících ji dítě neovládá takřka vůbec je tedy lepší, když mu s udržením teploty někdo pomáhá. Další věcí je, že lékaři nedoporučují chození s dětmi ven, pokud je méně než - 5 stupňů. To ovšem neplatí pro nošení, protože budete mít dítko schované u sebe pod bundou a mikinou (či svetrem) a vzduch, který dítě dýchá, se ohřívá o vaše tělo. Toto ocení hlavně maminky více dětí, kdy je absolutně nemyslitelné, že byste celý den nevystrčili paty z domu. Ať už musíte pro staršího sourozence do školky či nakoupit nebo se aspoň trošku projít, protože by vám starší děti udělaly z pokojíčku kůlničku na dříví :D. Nachlazení dítku skutečně nehrozí pokud zvolíte dobré oblečení. (* já do šátku oblékala dětem merino bodynko a kamašky, na hlavičku merino kukličku a na nožky dvoje vlněné ponožky a nosící botičky. Ty si můžete doma uplést, z kvalitní merino vlny, či je můžete zakoupit. Existuje již mnoho druhů a jsou k dostání v různých cenových relacích. Přes nás jsem přetáhla nosící mikinu a sofsthelovou bundu se vsadkou na nošení. Takto oblečení jsme zvládli být i v - 8 stupních a bylo nám akorát. Při vybalení doma byl synek pěkně teploučký a nic mu nechybělo.)

•     I když je kočárek krytý a přidáte k fusaku dvě deky, tak to nikdy nenahradí sdílené teplo s maminkou či tatínkem a hlavně stejně jako se dítě musí s teplotou vypořádat v kočárku samo, tak se musí vypořádat i se samotou a veškerými vjemy samo. Někdy to může být pro malé miminko hodně děsivé (projede náklaďák, vlak, tramvaj apod.). Chybí mu tam společnost a interakce s rodiči.

• Další obavou je, že mohu v zimě uklouznout. Brzy zjistíte, že jako nosící rodiče našlapujete opatrněji a při náledí či velkém sněhu můžete použít takzvané nesmeky na boty. Jsou to návleky na boty, které mají protiskluzovou úpravu včetně bodců atd. Zakoupit se dají za pár set korun v prodejnách s outdoorovým vybavením. I s kočárkem to není na sněhu nebo ledu žádný med. A opět to, že nosíte neznamená, že v případě potřeby nemůžete použít kočárek 🙂.

• Nošení dětí v létě: i když už ho máme za sebou, tak příští rok přijde zase. Stejně jako v zimě dítko zahřejete, tak v létě jste naopak schopná dítko ochladit. Ano tak je dokonalý mateřský organismus. Nejlépe to funguje při kontaktu kůže na kůži. Při horečce dítěti umíte tímto kontaktem srazit teplotu až o 2 stupně. (*Já takto s dětmi při horečce i spávám. Mám je pod kontrolou a nemusím k nim vstávat či u jejich postele bdít. Svleču dítko do plenky a sebe do půli těla. Dítě na mě v noci leží či je ke mě přituleno. Já se vyspím, ale zároveň vím co se s nemocňátkem děje. Jsem klidnější a dítku to pomáhá). Dokonce je vaše tělo schopné snížit svoji teplotu o 1 stupeň, abyste dítko ochladila. Nošení v létě je prevence přehřátí dítěte.

• Nejhorší co maminka může v létě udělat je dát miminko pod boudičku a nahoru přes otvor přehodit plenku. V kočárku se tak vytvoří dusné "nedýchatelné" prostředí, které může dítě ohrozit nejen na zdraví, ale i na životě.

• Maminky často argumentují, že se budou přeci potit. Pocení tělo ochlazuje, takže když se budete s dítětem v šátku potit je to známka, že se vzájemně ochlazujete. Nepříjemný pocit z pocení lze vyřešit dobrým oblečením. Takový bambus, tenká merino vlna s hedvábím pomůže a oba se v tom budete cítit příjemněji.

• Neexistuje jeden univerzální šátek na léto. Nejlepší je ale tenký bavlněný šátek. Je vždy příjemný na tělo a člověk se v něm potí stejně jako v kterémkoli jiném. Je to hodně o pocitu té dané maminky, která nosí.  Dítko se ke všemu učí termoregulaci od maminky stejně jako dýchání.

V příštích článcích budeme pokračovat kategoriemi zdraví a praktická činnost. Nošení zdar.

článek pro vás připravila Dagmar Ludvíčková z www.pluspromaminky.cz (zde také najdete více informací o našich akcích a originál článku)

* osobní zkušenost autorky článku jako maminky.

 Dnes s oblibou říkám, že první dítko mělo jednorázovky, druhé látkovky a třetí bezplenkuji. Zní to úsměvně, ale tak nějak vypadala moje cesta k bezplenkovce....

   Když jsem o ní slyšela asi před 3 lety poprvé, tak jsem si klepala na čelo. Já odchovanec knihami, radami a skripty pana doktora Matějčka, jsem si říkala, že to snad není možné a někdo si ze mě dělá srandu. Jenže nedělá a to jen já jsem před těmi 3mi lety byla totální zabedněnec.

Začalo to látkovými plenkami….
   Když našemu druhorozenému bylo něco kolem půl roku, začalo opravdu šílené teplo. Ten rok bylo mimořádně teplé brzké jaro. Již na konci března jsme byli s dětmi venku a miminko měli v kočárku rozbalené jen v košilce. Začala ve mně hlodat myšlenka, jak mu asi broučkovy musí v těch plenkách být. K tomu jeho věčné problémy s kůží v oblasti plenek a nápad proniknout k látkovým plenám byl na světě. Pustila jsem se do studia a po necelém měsíci jsme již plně látkovali. První čeho jsem si všimla, bylo, že miminko spolehlivě hlásí, že je mokré. Přičítala jsem to látce a říkala si, že nám půjde dobře učit na nočník.

   Látkovali jsme a já si to opravdu užívala. Mazlila jsem se s plenkami, které jsou krásné a ňuňací. A skoro litovala, že po roce a půl tedy téměř ve dvou letech se můj chlapeček začíná odlenkovávat a na můj vkus ještě celkem rychle. Jenže ouha něco se u mě najednou změnilo. Měla jsem radost s ním po každé, když se mu povedlo jít čůrat mimo plenku do nočníčku, záchodu či jen tak na travičku. Když jsme po necelém měsíci byli již na čůrání hodně spolehliví a začalo se nám dařit i kakání, tak přišla ta správná euforie. V té době jsem se opět potkala s maminkami co bezplenkují. Ne že bych je do té doby nepotkávala, ale najednou jsem měla pocit, že jim víc rozumím. A tak jsem otevřela svoji mysl pro informace o bezplenkovce znovu.

   V té době jsem již čekala naše třetí děťátko a začala přemýšlet víc do hloubky o bezplenkové komunikační metodě. Zašla jsem si tedy na kurz BKM, že sama uvidím. Do této doby jsem si ještě pořád říkala, že to jsou takové ty moderní vymoženosti maminek, které už roupama neví, co by, a že jsem zvědavá kde na BKM budu brát čas. Taky jsem měla v hlavě běžné otázky neznalých maminek včetně zakořeněných mýtů o této metodě: 

1. Jak může být tak malé miminko bez plen?
2. Není možné, aby si tak malé dítě uvědomovalo potřebu a umělo ji ovládat?
3. Co to je za moderní výdobytek a výmysl?
4. Miminko ze začátku kaká do každé plenky budu s ním pořád nad nočníkem?
5. Kde na to budu brát čas? To budu muset být s miminkem 24 h denně a neudělám nic jiného?
6. Jak se u toho budu starat o starší bratry? 

   Již na kurzu jsem zjistila, že tomu tak není. Bezplenková neznamená, že dítě nemá plenky (pro mě oddech, protože jsem měla již vytvořenou pěknou zásobu novorozeneckých kalhotkových látkových plen a svrchních kalhotek včetně vlastnoručně pletených vlněných svrchních kalhotek), ale má ji jako pojistku pro případné nehody, když maminka neodhadne dobře signál miminka či to jednoduše nestihne. Takže dítě vlastně plenky nosí – první mýtus zažehnán.

   Taky mě překvapilo, že bezplenkovka není žádná moderní záležitost, ale že ji v určité formě od určitého věku provozovaly už naše maminky s námi. Nejedna z nás se již setkala s názorem starší generace, když už Ti dítko sedí, tak s ním šup na nočník. Ano naše maminky bezplenkovaly: vzbudily jsme se se suchou plenkou? Šup na nočník a my se tam většinou vyčůrali. Maminky celkem brzy poznaly kdy chceme kakat (měly nás v oku), tak šup na nočník a zase většinou úspěch, po jídle – sucho – šup na nočník atd. Zeptejte se maminky či tchýně, zda to tak dělaly cca od 6 – 8 m. Většinou řeknou, že ano. Bezplenkovaly ani neví, že to dělaly – další mýtus pokořen.

   Čím mě, ale lektorka kurzu dostala, bylo, že se na náš „civilizovaný svět“ dívá zbytek světa skrz prsty, protože jsme sice supermoderní společnost, ale z plenek jsme udělali dětem toaletu. Zastyděla jsem se. Malé dítě si opravdu uvědomuje, že si to pod sebe udělat nechce. Zvířátka, taky nedělají pod sebe tam kde leží a spí. A děti to umí patřičně dát najevo. Pravdou je, že když si dítě uvědomuje, že má hlad a umí nám to dát najevo, tak je logické, že si musí uvědomovat i tu druhou stranu trávícího traktu a pochopitelně i to nám dát najevo. Naše maminky si u nás myslely, že pláčeme, protože jsme počůraní, ale nikoho nenapadlo, že bychom mohli plakat, protože se nám teprve chce a my to nechceme pustit do toho suchého a teplého, aby to bylo pak nepříjemně mokré a my museli čekat, až nás z toho někdo přebalí. Naše děti to mají stejně…..

   Narodil se náš třetí chlapeček. V porodnici jsem měla látkové plenky a řešila sžití s rodinou apod. Přeci jen máme mezi dětmi jen malý věkový rozdíl. Jenže ouha narodilo se nám miminko, které o sobě a svých potřebách umí dát patřičně nahlas vědět. Synáček je hold plakací miminko. Když mi takto jeden den pořád brečel a brečel, tak jsem ho celá zoufalá rozbalila a dala nad umyvadlo. Okamžitě se mi tam vykakal a vyčůral a stal se zázrak. Pláč ustal a miminko bylo na několik hodin spokojené. Pak se zase začalo kroutit a já proces opakovala. Ten den se už žádný hysterický pláč neopakoval.

   Víc jsem miminko pozorovala a zjistila jsem, že když spí v šátku nebo i klidně posteli se mnou, tak nečůrá, ale čůrá až při probuzení a pak stačí rozbalit a dát nad nočníček. Že vydává signálek pobreknutím, které se zintenzivňuje když mi nedochází co se děje, že pro kakání má takový typický tlačivý zvuk. A hlavně, že se snaží vše udržet a nepustit do plenky, tedy že pouští jen to co už nemůže vydržet. Z toho je ten mýtus o pokakané každé pleně. Nad nočníkem nic nezadržuje a udělá třeba dvě nebo tři pořádné nálože denně a je klid. Další mýtus zažehnán.

   Miminko mám stejně pořád u sebe. Buď ho mám v šátku nebo mi leží v pojízdném kočárku, který si po bytě vozím tam kde jsem, abych ten uzlíček měla pořád u sebe a pod kontrolou. Takže vlastně slyšet signál a dát ho nad nočník je velmi snadné a taky časově méně náročné než pětkrát do hodiny měnit pocvrkanou nebo poprcanou plenku, ve které se mu nelíbí.

   V tuto chvíli úspěšně bezplenkujeme téměř rok a čtvrt a já jsem do této metody tak zapálená, že jsem se rozhodla maminkám předávat informace jak na to a proč o tom vůbec přemýšlet.

Podtrženo sečteno BKM jde provozovat i s více dětmi a i u řízení vzdělávacího projektu pro maminky…..

   Srdečně zvu všechny těhulky, maminky malých i větších miminek na náš kurz Bezplenkové komunikační metody, který jsme zařadily do nabídky kurzů, protože nám dává smysl v tomto směru šířit informace a osvětu.

Dagmar

Originál článku najdete na www.pluspromaminky.cz

 Můj první šátek byl 100 % bavlna. Byl krásný, barevný a veselý. Koupil mi ho můj muž, když náš synek proplakal prvních 5 týdnů a uklidnil se jen, když jsme ho vzali na ruce. V té době jsem neměla vůbec přehled o tom kolik šátků a značek je na trhu. Nevěděla jsem, že existují nějaké příměsi a jak se vlastně pozná nosný šátek a že je důležité si s šátkem tzv. „sednout“.

První šátek jsme koupili u naší porodní asistentky- A to pro mě bylo v těhotenství scifi dát 1000 korun za kus látky. Nechápala jsem co je na tom tak drahého. Všechny taje šátkování se mi začaly odkrývat, až když jsem v šátku začala aktivně nosit našeho chlapečka.

Od začátku jsem zkoušela hlavně pevné šátky. Myslím si, že je velmi snadné naučit se vázat pevný šátek, který vám může vydržet od novorozenečka až po batolátko. Elastické šátky nemají tak univerzální vlastnosti. Proto se budu věnovat pouze výběru pevného šátku.

Bavlna nebo příměsi

Dnes nosím aktivně už třetí dítě a mám nazkoušený slušný počet šátků. Zkoušela jsem jak 100% bavlnu, tak i různé příměsi (vlnu, merino vlnu, len, konopí, hedvábí, kašmír apod.). Každá z uvedených příměsí svým způsobem zvyšuje nosnost šátku (pohodlnost pro nosiče těžších dětí) a vytváří jeho specifické vlastnosti. Některé příměsi způsobují, že šátek víc pruží, hůře se dotahuje, může více klouzat nebo se úvaz může povolovat. Každopádně vždy záleží na konkrétním šátku a na konkrétní značce a procentu složení.

Mé testování mě utvrdilo v tom, že nejlepší šátek pro začínající nosící rodiče je ze 100% bavlny. Snadno se udržuje, nevyžaduje žádnou speciální péči, většinou se dá prát na 60° C. Dobře se s ním váže, a hlavně se s ním dobře toto vázání učí. Navíc některé značky mají i ve 100% bavlně velmi nosné šátky.

Kepr nebo žakár

Další otázkou, kterou budete při výběru šátku řešit je výběr keprového nebo žakárového šátku. Rozdíl v těchto dvou tajemných názvech je ve způsobu tkaní šátku. I když ani to není příliš přesné, protože žakárová vazba vychází z vazby keprové. Ovšem je daleko složitější. Celkem laicky řečeno chcete šátek, který je pruhovaný či s obrázky. Obrázkové šátky jsou většinou žakárové a pruhované většinou keprové. Keprové šátky bývají odolnější proti zatržení. Některé žakárové šátky ovšem také. Nejlépe se to pozná tak, že žakárový šátek má rubovou a lícovou stranu. A barvy se střídají. To co má na rubu jednu barvu má na líci barvu jinou.

Pro novorozenečka jsou lepší tenké šátky s gramáží kolem 200 g/m2. Takový velmi jemný žakár, krásně přilne k tělu dítěte i nosícího rodiče a je i velmi laskavý k ramenům maminky či tatínka. Děťátko jemně a laskavě podepře ve všech směrech. Zajímavé je, že tyto šátky bývají pohodlné i pro starší děti ve vícevrstvých úvazech.

Jak zvolit délku šátku

Pevné šátky jsou značeny čísly od 1. Každé číslo znamená jinou délku šátku v metrech (např. číslo 4 měří 3,6 m). Další číslo v pořadí má většinou o 0,5 m větší délku. Délku šátku zjednodušeně volíme podle své konfekční velikosti. Takže maminky s konfekční velikostí kolem 38 se budou orientovat na šátky velikosti 5, maminky s konfekční velikostí do 42 na šátky velikosti 6 atd. V praxi se také ukázalo, že např.: velikost 42 je také rozdílná u ženy s výškou 160 cm a u ženy s výškou 175 cm. Pokud jste vyšší postavy, tak je pro vás lepší šátek o číslo větší. Důležité je také to, jestli budete nosit sama nebo chcete, aby mohl nosit i tatínek miminka. V takovém případě volíme délku podle toho, kdo potřebuje delší šátek. Je důležité si uvědomit, že tatínci mívají jinou stavbu těla. Mají širší hrudník, širší ramena atd.

Pokud je mezi rodiči velký výškový rozdíl, pak máte na výběr tři možnosti:

• vybrat délku vhodnou pro toho, který potřebuje delší šátek. Pro toho druhého může být ale šátek méně pohodlný na vázání.
• vybrat délku šátku, která je jen o číslo delší než potřebuje drobnější z páru. Pak se vyberou pro toho většího nosícího jiné úvazy, které mu pro danou délku budou stačit.
• pořídit rovnou dva šátky pro každého z páru tu správnou délku.

Je ale opravdu nutné mít jistotu, že bude nosit i druhý rodič. Pokud totiž bude maminka nosit sama, je lepší vybrat délku, která bude vyhovovat jí.

*Orientační tabulka velikostí a délky šátků u žen:

Konfekční velikost

číslo velikosti šátku   délka šátku          m

36 - 38                                 5                     4,2

40 - 42                                 6                     4,6

44                                          7                     5,2

46                                          8                     5,7

(*velikosti jsou pouze orientační a konzultované s různými ženami a lektorkami nošení v šátku pro úvaz Kříž s kapsou uvnitř ve vertikálním úvazu).

Za univerzální velikost se považuje číslo 6. Nicméně výběr velikosti je opravdu hodně individuální. Pokud si nejste jisté, tak se můžete poradit ve specializovaném e-shopu, který prodává šátky na nošení dětí nebo na diskusním fóru (třeba na serveru Modrý koník nebo Facebook), kde funguje hned několik skupin pro nosící rodiče. Pro zvolení správné velikosti je dobré šátek vyzkoušet. Pokud nemáte v místě bydliště kamennou prodejnu, tak lze využít služby i většiny e-shopů. Ke svému prodeji, totiž provozují i půjčovny šátků. V některých městech fungují i mateřská centra, která provozují větší či menší půjčovny šátků a tam je možné si zajít a za pár desítek korun (či zdarma) si šátek zkusit navázat či půjčit na několik dní domů.

Proč je vyzkoušení šátku důležité? Některým maminkám může vyhovovat mít dlouhé cípy jiné rády vážou až na cípech. Každý se cítíme v šátku jinak.

(Můj tip: Vzhledem k tomu, že uvedené velikosti jsou opravdu pouze orientační a zkušenosti nosících rodičů se různí, doporučuji navštívit ideálně nějaký sraz nosících rodičů v místě vašeho bydliště (může jít i o sraz pár "sousedů), kde se dá domluvit na vyzkoušení konkrétních velikostí šátků. Nosící rodiče jsou většinou velmi milí a začínajícím nosícím rodičům rádi pomohou).

Nový nebo bazákový

Toť otázka do pranice. Dlouho jsem si myslela, že je nejlepší volbou bazárkový šátek. Bohužel zkušenosti z mého okolí mne donutily tento názor změnit.

Bazárkový šátek má sice tyto výhody:

• Je zanošený, tedy měkčí, lépe se s ním váže a je příjemnější.
• Většina nosících maminek se o šátky stará opravdu pečlivě, takže jsou často ve velmi dobrém stavu *.
• Jsou většinou levnější, tedy šetří i rodinný rozpočet.
• Maminky v šátcích nosí miminka, proto šátek stačí vyprat a vyžehlit (pokud je žehlení možné podle etikety údržby na šátku).
• I bazárkový šátek se dá prodat dál a můžete takto vyzkoušet i více kousků.

Ale má i tyto nevýhody: (pokud nekupujete od přátel či blízkých osob)

• Nikdy nemůžete důvěřovat kondici šátku.
• Nikdy nemůžete vědět zda nebyl šátek navázán bez prvního vyprání.
• Nikdy nemáte jistotu jak byl šátek prán a jak o něj bylo pečováno.
• Nikdy nemůžete mít jistotu kolikátá jste vlastně majitelka.
• Bohužel komunita nosících rodičů se natolik zvětšila, že prodej bazárkových šátků, jakožto atraktivního zboží, přilákal mnoho nepoctivých prodejců, kteří se snaží maximálně vydělat na minimální kvalitě.
• Pokud se vám po koupi s šátkem cokoli stane, tak ho nemáte kde reklamovat.

*Důležitý poznatek ke koupi bazárkového šátku: Dávejte si pozor na běžné bazary na internetu a na ty bazary, kde nefungují zpětné vazby na prodávající. Můžete se snadno napálit. Dobré je jít na nějaký maminkovský server, třeba na Modrého koníka či do skupinek nosících na Facebook. Tam je možné dát i na prodávající maminku dotaz do diskuse a pak uvidíte, zda má za sebou více obchodů a jak byly kupující maminky spokojené Tímto pak eliminujete, že koupíte šátek v jiném než uváděném stavu. Dobrá jsou i alba s recenzemi na prodávající.

Ve světle událostí minulých dní si začínám opravdu vážně myslet, že nejlepší investicí je koupě nového šátku. Při výběru a koupi nového šátku, je jen potřeba dávat dobrý pozor na recenze. Některé velmi nosné šátky se špatně zanáší a jsou tedy měkké až po jedné sezóně (po jednom dítěti) a teprve po té jsou na vázání příjemné. Oproti tomu jiné šátky jsou zanošené hned nebo je není potřeba zanášet a jsou už u prvního úvazu skvělé. Když budete u šátku první majitelka, usnadní vám to prodej na bazárku.

E-shopů, kde můžete šátek koupit, je na trhu slušné množství. V některých městech jsou i kamenné prodejny, kde si můžete některé šátky prohlédnout a zkusit navázat. To platí i pro výběr velikosti šátku.

S výběrem může také pomoci lektorka z kurzu vázání šátků. Tyto ženy mají samy většinou velmi dobrý přehled o tom, co se na trhu prodává a samy mají s některými šátky a značkami osobní nosící zkušenost.

(Značky šátků, které jsem zkoušela: Didymos, Šanami, Oscha, Baie, Natibaby, Girasol, Little frog, Storchenwiege, Linuschka, Indajani, Pavo Etni, Vatanai, Kokoshka, Sestrice, Hoppediz, Neobulle, Yaro, Omnifera atd.).

(Mezi moje oblíbence stále patří: Didymos, Oscha, Linuschka, Yaro....).

Jak šátek prát a jak o něj pečovat

• šátek vždy perte na šetrný program v pračce nebo v ruce
• nový šátek před prvním použitím vždy vyperte na teplotu doporučenou výrobcem na etiketě údržby. Materiál šátku se vysráží na požadovanou hustotu vazby a nedojde k jeho poškození. Pokud byste navázali nový šátek bez vyprání, riskujete jeho trvalé poškození (v nejhorším případě se může rozjet vazba šátku).
• vždy respektujte etiketu na daném šátku!
• nikdy nepoužívejte aviváž! Vlákna pak po sobě mohou klouzat a při větším zatížení váhou dítěte a silou dotahování můžete šátek snadno poškodit (může prasknout, či se rozjet vazba šátku).
• nikdy nepoužívejte žádné desinfekce na prádlo! (ani Sanytol. Podle doporučení výrobce obsahuje slabou žíravinu a není tedy rozhodně určen k desinfekci delikátních materiálů).
• perte v jemném pracím prostředku - gelu. Nejlepší je šetrný ekologický prací gel (k dostání jsou v e-shopech s nosícími věcmi či látkovými plenkami). Nikdy neberte v prostředku s optickými zjasňovači (ty mohou obsahovat i jemné dětské prací prostředky, vždy se přesvědčte na etiketě pracího prostředku). Šátky jsou barveny jemnými barvami (mnohdy i ručně) a tyto prostředky mohou oslabit vlákna šátku a také poškodit barvy šátku (světlejší mapy apod.).
• ne všechny šátky jsou vhodné pro praní v pračce např.: s příměsí vlny, kašmíru, merino vlny, hedvábí apod. Tyto perte v prostředku určeném na praní těchto materiálů, tedy na živočišná vlákna.
• žehlete na stupeň doporučený výrobcem.
• šátek vždy po použití nechejte vyvětrat rozložený a pak jej složte a uhlaďte (obzvláště šátky s příměsí vám za to budou vděčné).

(Příklad praní bavlněného šátku: peru na 60° C. v ekologickém pracím prostředku, odstřeďuji na 1200 otáček a suším volně na šňůře na prádlo, žehlím na stupeň na bavlnu s napařováním).

Dovětek závěrem: za úvaz kříž s kapsou uvnitř, dvojitý kříž a dalších vděčíme firmě Didymos, která přivedla nošení dětí v 70 letech minulého století do Evropy. Na tyto úvazy má patent. Dala šátkům jejich délky i skosené konce. Díky Didymosu za dnešní podobu nošení i šátků. 🙂

článek pro vás připravila Dagmar Ludvíčková (lektorka a poradkyně pro ergonomické nošení dětí a vázání šátků)

originál článku najdete nahttp://pluspromaminky.cz/clanky.html 

 Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

   Ani moje porodní asistentka nebyla proti, abych k ní docházela. K porodu mi doporučila vyškovskou porodnici. Přesto všechno jsem viděla a cítila, že z mého plánu není nadšená. Sice mi to určitě přála, ale evidentně sama nevěřila, že mi to vyjde. Protože jsem ji znala už dlouho, tak jsem tento pocit zaháněla, ale časem jsem si musela přiznat pravdu. Nefandila mi. Jen čekala, co z toho bude. Na její i další doporučení jsem napsala primáři vyškovské porodnice a požádala ho o schůzku. S manželem jsme se za ním vypravili se zpracovaným porodním plánem a dobrozdáním mého lékaře asi 6 týdnů před termínem porodu…

Část 2. příprava na porod:

   Pan primář ve vyškovské porodnici mě velmi překvapil. Věděl, co po něm žádáme. Nebyl v zásadě proti, ale jasně nastavil pravidla, která pro nás byla akceptovatelná. Mimo jiné mi řekl, že můj stav je nestandardní a pokud chci, aby do toho se mnou šli a převzali zodpovědnost, tak budou chtít pravidelně monitorovat srdíčko a sledovat míru otevírání porodních cest pravidelným vyšetřováním. Také mě upozornil, že nemůže rozhodovat za sloužícího lékaře v době, kdy přijedu a že míra tolerance může být u každého lékaře jiná. Nic z toho pro mě nebyla žádná novinka. Před ním jsem komunikovala s několika primáři různých porodnic v okolí.

   To, co mě ale úplně dostalo, byl jeho přístup. Při vysvětlování mé situace mi nelíčil jen rizika vaginálního porodu, ale vysvětlil mi i rizika třetího císařského řezu. To se mi ještě nestalo. Naštěstí pro mě, mi v obou případech nesdělil nic, co bych už nevěděla. Studiu tohoto tématu jsem věnovala celkem hodně času. Dále jsme probrali náš porodní plán a jeho hlavní body a to i v případě porodu císařským řezem. Bylo milé slyšet, že cca 95% věcí pro ně není problém a splní mi je. Na závěr jsme se dohodli, že prostě přijedu a uvidí se, jak to půjde. Odcházeli jsme plni radostného očekávání.

   Nějakou dobu před porodem jsem už měla pravidelné poslíčky, které vždy večer sílili. Posilovalo to moje sebevědomí, že to tentokrát vyjde. Jizva i děloha na posledním UZ dopadla velmi dobře. Tloušťka přes 1 cm mi dodávala naději... Začala jsem intenzivní přípravu na porod. Pořídila jsem si nafukovacího trénovacího společníka, pila maliník a kontryhel, nechala jsem si udělat krevní obraz, brala jsem doporučená homeopatika. Měla jsem radost, že stahy zesilovaly a byly čím dál častější. Bohužel přišel zlom.

   V neděli, pár dní před porodem, jsem začala ráno krvácet. Nejdřív jsem se radovala, že se otevírám a je to hlenová zátka. Volala jsem PA, ale ta byla u porodu a pak u dalšího. Jen mi řekla, co sledovat a že to asi hlenová zátka nebude, ale mohlo by to souviset s otevíráním. Tak jsem zavolala babičky do pohotovostního stavu a oznámila to muži. Do večera krvácení ustalo. Večer byl zase ve znamení stahů atd. Dítko se pěkně cpalo do porodních cest a vzbuzovalo to v nás naději a euforii. Jenže ráno šok - zase krvácení. Na radu PA jsem se vypravila za svým lékařem. Ten vše zkontroloval a bylo vidět, že ho mrzí, co mi musí říct. Krvácení bylo nejspíš z čípku, jak pevně držel. Navíc se hodně ztenčila děložní stěna v místě jizev. Poslal mě domů s tím, že se vše ukáže v následujících pár dnech. Večer se objevily zase stahy a miminko jsem cítila opět v porodních cestách. Ráno se bohužel objevilo soustavné krvácení. Zavolala jsem muže z práce a jeli jsme k lékaři. Tam jsme se dozvěděli nepříjemné konečné stanovisko. Čípek nepovolil a všechen tlak šel do děložní stěny v místě jizvy, která se ztenčila na hranici bezpečnosti. Doporučil nám okamžitý odjezd do porodnice.

   Nevěděli jsme, kam pojedeme, vzhledem k momentální vytíženosti vyškovské porodnice. Nebylo jisté, jak by to tam s vaginálním porodem dopadlo. Když jsme se radili s mým lékařem, tak nám řekl, že on jako porodník by už do vaginálního porodu nešel. Že vzhledem k situaci je vysoká pravděpodobnost ruptury. V tu chvíli se manžel zcela jednoznačně rozhodl jet do Vyškova. Můj lékař zavolal primáři, řekl mu, jaký je můj stav, a požádal ho o posouzení dané situace z jejich strany. Moje PA nám pomohla zamluvit nadstandardní pokoj. Moje dula mi řekla, že si vybralo mé dítko a že jsem báječná žena. To bylo to, co jsem v tu chvíli asi potřebovala slyšet. Jeli jsme…

   Ve Vyškově jsme odevzdali náš porodní plán a upozornili je, že je tam část přímo o císařském řezu. Bylo jasné, jak to skončí. Proto jsme nebyli překvapení, když sloužící lékař posoudil situaci a zvolil císařský řez. Navíc znám svého ošetřujícího lékaře téměř 10 let a vím, že je odborník a nikdy mě jako lékař nezklamal. Se sekcí jsem počítala už při odjezdu do porodnice. Čím nás, ale opravdu mile překvapili, byla absolutní snaha dodržet náš obsáhlý porodní plán (byť v něm nebyly žádná speciální a nesplnitelná přání, ale normální prosby milující matky) – při porodu i při následném pobytu v porodnici.

Ještě na sále jsem na sobě konečně cítila čerstvě narozené miminko. Bylo ještě celé mokré a krásně teploučké, to jsem ještě nezažila... Pak mi ho přinesli ještě několikrát. Mezitím byl u tatínka. Po operaci mě převezli okamžitě na nadstandardní pokoj, ze kterého mi zároveň udělali pokoj pooperační. Již při převozu ze sálu jsem měla malého na svém nahatém těle pod peřinou a od té doby jsme stále spolu a stále v kontaktu.

   Vyškovská porodnice mi udělala z porodu císařským řezem opravdu krásný zážitek. Tento porod vyléčil hodně z předchozích traumatizujících porodů. To, že jsem ho prožila tak, jak jsem chtěla v případě sekce, bylo výsledkem opravdu velké přípravy na porod. Ač třetirodička, tak jsem tuto přípravu opravdu potřebovala. Musela jsem toho spoustu prostudovat. Musela jsem se rozhodnout, co je pro mě a mé dítě důležité. Kde se budeme jako rodiče cítit dobře.

   Myslím si, že předchozí porody císařským řezem (první a druhý) jsou pro mě a mé děti trauma hlavně proto, že jsem nebyla na tuto variantu vůbec připravená. Byla jsem zaskočená a nevěděla jsem, co mohu žádat a chtít. Ani jsem se nezajímala o to, ve které porodnici mi co poskytnou, protože jsem netušila, že jsou mezi nimi takové rozdíly. Jen jsem se vezla na rutinním kolotoči dané nemocnice. Také jsem se soustředila pouze na možnost porodit přirozeně a možnost císařského řezu jsem absolutně vytěsnila. Proto mě to tak zaskočilo a hlavně zasáhlo. Jednou si odpustím… Nejdříve se ale na sebe musím za to přestat zlobit…

Dagmar

Na základě této zkušenosti, vznikl kurz předporodní přípravy Jak se připravit na císařský řez....

 originál článku najdete na:http://pluspromaminky.cz/clanky/clanek-porodni-pribeh-3.cast.html

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

   V té době jsem věděla, že miminko již nesmí zůstat samo na novorozeneckém, tak jsme byli domluveni s manželem, že v případě sekce bude s miminkem na nadstandardu. Naštěstí ho měli volný. Měla jsem hned po sekci být převezena za nimi. Jenže ouha lékaři se cosi nelíbilo, tak mě dali na oddělení JIP. Tam jsem měla být max. hodinu na pozorování. Jenže mezitím skončila služba operujícímu lékaři a oni mě odmítli převézt, že bez jeho souhlasu to nejde. Prý jsem moc krvácela. Manžel nevěděl, kde jsem. Hledal mě s novorozencem. Naštěstí tam s ním byla naše PA a pohlídala mu naše miminko, než mě navštíví. S miminkem ho na JIP nechtěli pustit. Dnes vím, že jsme na to měli nárok. Měli jsme nárok nebýt odděleni, ale v té době jsem to opět přijala jako nutnost.

   Tentokrát mi na operačním sále syna aspoň ukázali. Pak hned vykázali manžela s miminkem pryč. Naštěstí mě za nimi odvezli již ráno následující den. Maličký se ke mně nechtěl napřed přisát. Bylo to zdrcující. Pár hodin do dalšího kojení jsem manželovi brečela, že mě malý nechce, že jsem byla pryč. Korunu tomu všemu nasadil manžel, když mi řekl, jak musel bojovat s novorozeneckým oddělením. Jak ho strašili, že malého zalehne a aby mu neublížil, že s ním neumí manipulovat. Vyložený nátlak na rodičovské kompetence. Ustál to a nedal ho z ruky. Jsem mu za to dodnes vděčná.

   Některé sestřičky z novorozeneckého v této nemocnici asi nejenže chyběly na hodinách empatie, ale snad mají za sebou ještě nějaké školení v antipatii. Odpoledne přišla sestřička se zprávou, že budou muset dát dítku příkrm, že nekojím. Na moji námitku, že nejsem ani 24 h po sekci, dítě jsem přiložila jen dvakrát a že jsem kojila po sekci i první dítě 10 měsíců, mi řekla, že když jsem kojila jedno dítě, tak druhé kojit nemusím. Moji nalomenou psychiku to dorazilo. Od té doby jsem muži jen a jen plakala, že nebudu kojit.

   Zase jsem musela vážit miminko před a po kojení. Nic jsem nenavážila a několikrát denně jsem odrážela nájezdy sestřiček z novorozeneckého, že opravdu přikrmovat nebudeme. Nakonec jsem na radu svojí laktační poradkyně a PA v jedné osobě souhlasila s troškou glukózy, protože bylo hodně teplo, tak aby miminko nemělo žízeň a zbytečně se nevysilovalo pro další a další kojení. V této porodnici se nejenže za těch 8 let nikam neposunuli, ale ještě se tam velmi zhoršil přístup ke kojení. Podotýkám, že tato porodnice má titul Baby friedly hospital.

   Další dobrá rada, která následovala, byla od lékařky tamního novorozeneckého oddělení. Ta mi řekla, že nemůžeme miminko pořád chovat, že ho musíme nechat i ležet, aby si mohlo odpočinout, že ho nenecháme opravdu hluboce usnout a odpočívat. Že spánkem nabírá sílu. Taky nás strašila, abychom s miminkem nespali ve společné posteli, že ho zalehneme.

   Naštěstí nás miminko svým neustálým pláčem donutilo tyto rady pustit z hlavy a hledat jiné informace. Dnes již vím, že když žena dodrží určité bezpečnostní zásady (není opilá, nebere utišující léky, nekouří, nebere drogy atd.), tak dítě nezalehne.

   Také vím, že když miminka spí vedle maminek nebo u maminek v šátku, tak neupadnou do tak hlubokého spánku a je to určitá prevence SIDS (syndrom náhlého úmrtí). Další pozitiva jsou nástup a posílení laktace, posílení mateřských kompetencí a pout, prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem, maminka miminku více rozumí, dítě je klidnější a vyrovnanější, posiluje se tímto jeho sebevědomí pro další život, dítě se učí, že jeho potřeby mu pomůže uspokojit člověk ne věc, maminka se lépe a rychleji regeneruje a hojí po porodu, snižuje se množství krevní ztráty atd. Je toho opravdu hodně a jednou větou, prostě kontakt miminka s maminkou je nezastupitelný a velmi důležitý.

   Bohužel ač druhorodička, tak mě to muselo mé dítě naučit. Já mu za to dodnes děkuji. I přes složitý začátek jsme se synem k sobě cestu našli a já již od prvních okamžiků věděla, že toto není mé poslední miminko, které chci porodit a pečovat o něj…..

Dagmar

Na základě těchto zkušeností, nejen mých, vznikla podpůrná skupinka Císařovny a jiné (ne)povedené porody.....

originál článku najdete na: http://pluspromaminky.cz/clanky/clanek-porodni-pribeh-2.cast.html

Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.

Po přeložení na oddělení šestinedělí jsem musela prosit, abych dostala své dítě. Když se mi to konečně povedlo, přišla další rána v podobě skvělých rad novorozeneckých sester. Dozvěděla jsem se, že pokud mi přeloží dítě na roaming in, tak že už ho nemůžu dát zpět na novorozenecké. A že si mám zvážit, jestli péči o něj zvládnu. Mou důvěru v mé mateřské kompetence mi pak podrývaly také poznámky o tom, jak je to po sekci těžké, jak budu vyčerpaná a jak nebudu moct kojit. Další dva dny se mi stále nespouštělo mléko a miminko mi plakalo hlady. Totálně vyčerpaná jsem souhlasila s tím, že dám miminko spát na novorozenecké oddělení. Další den jsem začala kojit, nicméně jsem přísahala, že se od svého dítěte už neodloučím. Ubrečela jsem se k spánku s pocitem totálně neschopné ženské, která se ani neumí postarat o své dítě. Mnoho let jsem tvrdila, že syn bude jedináček a že další děti už nechci…

Dagmar

Na základě těchto zkušeností, nejen mých, vznikla podpůrná skupinka Císařovny a jiné (ne)povedené porody.....

originál článku najdete na: http://pluspromaminky.cz/clanky/clanek-porodni-pribeh-1.cast.html