Divadelní představení - Jste si jistí, že víte, co je důležité???

Nikdy nezapomenu, jak jsem se děsila, že budu s malým 3roky doma. Napadaly mě myšlenky typu "mě hrábne a skončím v blázinci"...nakonec... Naopak jsem neskutečně ráda, že můžu být matkou, tak úžasné bytosti, jako je náš syn - malý raubíř  (který se mi snaží při psaní těchto slov do bloku - ukrást blok i tužku ) - ale to není téma o kterém jsem vám chtěla psát. ...slova k tomuto textu mě včera provázely před spaním a jen jsem se modlila, abych je do dnešního dne nezapomněla

To o čem vám tu chci psát - ráda bych vám ukázala jiný úhel pohledu - jak se dá také využít čas na mateřské  (rodičovské) - když pominu být tou nejlepší maminou, jak nejlépe žena svede. 

Naskytla se mi šance "zastavit se" a rozhlédnout se kolem sebe! Pohlédnout na život, který kolem proudí každou minutu,sekundu - zkrátka neustále. Upřímně mi z toho bylo zle a smutno zároveň. Nejvíc jsem si toho začla všímat, až od doby, co je malej na světě . Teprve mi začalo docházet v jaké době opravdu žijem. ..opravdu jsem to pocítila do poslední buňky svého těla . Nikdy dřív - i když jsem se občas snažila něco  vidět, prohlédnout - stejně jsem to vlastně vidět nechtěla. Jen díky roku a půl "volna" (dovolené :D) jsem měla  (mám) možnost sledovat naši společnost. Jak se od mého dětství "vyvinula" - někdo tomu říká pokrok, někdo úpadek - ať si to každý přebere podle svého. Prostě mám potřebu se podělit, když mi to nedalo spát.

Už delší dobu jsem se chystala do divadla - moc jsem se těšila - dlouho jsem na žádném představení nebyla a tahle hra měla i zajímavý název "život" - dost široké pojetí poskytuje toto jedno slovo.Nakonec jsem se odhodlala a šla. ....  Hra "život" byla depresivní, žalostná až groteskní.Hra plná lidí, který se neustále za něčím hnali. Měli jen vidinu svého chtění - "já chci nový telefon, počítač, televizi, auto, motorku" - a kdyby to šlo nejlépe každý rok nový. Jak jim to bylo vštěpováno v televizi u které vysedávali několik desítek  hodin týdně. Tyto herce nadchla jen vidina vlastnit hnotnou věc a když už ji vlastnili, tak je to omrzelo a hned chtěli další. Jak malé děti. Nic jiného je vlastně ani neuspokojilo natolik, jako vlastnit všechny ty "nepostradatelné" věci. A bohužel jim nedocházelo to podstatné....

Pak bylo k vidění několik rodinných sešlostí. Na které většina zúčastněných šla z povinnosti nebo ze slušnosti. Když už se akce účastnili, tak vysedávali u telefonu a nebo neustále sledovali čas, aby už konečně mohli domů  - aby přece stihli svůj oblíbený seriál. .. pak jste jen slyšeli několik výmluv, že už honem musí domů  (a kvůli čemu?? - aby stihli svůj film či seriál v televizi) - kolikrát v životě už jste řekli, či slyšeli - hele musím domů ať stihnu seriál - nebo poběží mi ten úžasný film (který už jsem viděl alespoň 10krát)...ruku na srdce..