Jak jsem (ne)zvládala nevolnosti
Pro mě a všechny aktuálně trpící….
Každému bylo někdy v životě zle a až 70% těhotných žen zažije těhotenské nevolnosti, přesto jsme každá jiná a každé těhotenství jiné a tak jsou i nevolnosti jinak vnímané. Já se teď pokusím popsat, jak mě ty druhé malém stály zdraví a rozum.
Píšu druhé, protože v prvním těhotenství jsem je také zažila. Byla jsem měsíc na neschopence, protože cesta do práce mi přišla jako sci-fi. Zvracela jsem obden a především při pohybu ( včetně cestování MHD) mě to nakopávalo. Pak ve 12tt jsem byla uschopněna a kromě večerů při únavě jsem byla téměř až do porodu fit.
Druhé těhotenství jsme dlouho zvažovali kvůli zdravotním problémům, které mě postihli v šeštinedělí se synem ( můj první článek). Bála jsem se o zdraví, ale nevolností tolik ne. Domluvila jsem se s mužem, že bude doma alespoň měsíc ( stejně v době covidu byl Home Office) a nějak to překlepeme. Ovšem tentokrát to byl jiný fičák…
Poprvé mi bylo zle v 5+4 a já si říkala “fajn je to tu, už jsem to jednou zvládla, tak to zvládnu podruhé.” Ovšem intenzita zvracení X krát ve dne v noci (čti nevím přesně, někdy “jen” 3x ale často i víckrát ) a neschopnost se nejen alespoň základně starat o syna, ale i o sebe, mi velmi rychle ukázala, že tohle bude jiné. Drsnější. Do týdne jsem si vzala Torecan, lék který jsem poprvé nepotřebovala a který mě bohužel zklamal, protože jen celkově tlumil, ale na žaludek a zvracení neměl žádný efekt. Dál jsem zkouška všechny babské/internetové rady ( zázvor, cola, cucat led, piškoty, Antimetil atd.) nic nic nic nezabralo. Když už jsem se třetí týden byla schopná pohybovat jen mezi wc a postelí, nespala kvůli nevolnostem a zvládla pouze koukat do zdi a snažit se v sobě udržet hlavně vodu (jinak by mohla hrozit hospitalizace), začala jsem klesat na mysli. Volala jsem gynekologovi, abych mu popsala svůj stav ( ne jen počet zvracení, to je taková třešnička toho všeho, ale i neustálý pocit na omdlení, bušení srdce, zimnice, navalování a hlavně pocit že se nedožiju dalšího dne) a vyslovila: “ nezvládám to, nevydržím to, pomozte mi!!!” Dostala jsem Ondansetron, lék používaný třeba i v USA u Hyperemesis gravidarum. To sice zřejmě nebyla moje diagnóza, protože jsem silou vůle udržela vodu a občas i část jídla, přesto mi bylo nonstop na umření. Lék zabral 🙏 a i když se nedal brát denně, vždy mi daroval jeden den bez zvracení, jeden den kdy jsem byla schopná mluvit na svého 3letého syna. ( Ano i při mluvení mě natahovalo.)
Tehdy mě začala zajímat jediná věc - Přejde to?! A kdy? Přečetla jsem snad všechny články na českých webech, všechny diskuze zde na MK a snažila se pochopit v jaké jsem situaci, protože byla značně rozdílná než prvně. Co jsem zjistila?
1. Že jsem měla poprvé štěstí, že mi nevolnosti víceméně skončili do 12tt a že každé těhotenství může být opravdu jiné…
2. Že až u 90% žen zvracení přejde do první půlky těhotenství. ( těch 10% zvracejících 9 měsíců má můj obrovský obdiv!)
3. Že tvrzení na českých mama webech, že nevolnosti končí s prvním trimestrem, jak mávnutím kouzelného proutku, není tak úplně pravdivé a mnohem pravděpodobnější je pomalý/postupný odchod během 4.měsíce ( zdroj jsou odborné články v angličtině na google.schoral).
4. Že toto patří do kategorie KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ
Prosím ženy nesrovnávejte své nevolnosti s jinými ženami. Pokud jste taky zvracely min. 3x denně a přesto chodily do práce nebo vám zabírali lízátka z lékárny, tak to neznamená, že vám bylo stejně.
A jak mi nevolnosti odchazely? Doba TEMNA, kdy jsem byla doslova upoutána na lůžku trvala do konce 12tt, Nevolnost 24/7 s obdenním zvracením trvala do konce 15tt, tzv. kocovina s navalováním trvala do 6.měsíce, nejhodnější na mě byl žaludek ve 3. Trimestru, ale úplně dobře mi bylo až po porodu.
Jak jsem to nejhorší přežívala?: Po douškách soustavně pila perlivou vodu a po soustech uždibovala pečivo ( nemít co zvracet totiž bolí), ležení, vědět že v tom nejsem sama (někde na světě teď určitě taky nějaká trpí - bohužel) a přestat si vyčítat, že nepečuji o syna, o domácnost, o sebe…
Okolo půlky těhotenství jsem měla pocit, že na rozhoupaný žaludek zabírají homeopatika, ale v první fázi byli taky bez efektu a to Sepia Officinalis 15ch, Cocculine.
Manžel mi byl neskutečnou oporou, všechno za mě zastal, včetně péče o mě a částečně pracoval.
Možná to bude znít dramaticky, ale nic horší než 2.-3.měsíc druhého těhotenství jsem v životě nezažila. Nedá se s tím srovnat ani krvácení do mozku s akutní operací hlavy, ani přirozený porod, císařský řez, šestinedělí, nic! Sáhla jsem si na své fyzické i psychické dno a modlím se, abych takový stav nemusela zažít znovu 🙏.
Vy, co jste aktuálně v tom - Držte se a nebojte si říct o pomoc u doktora, u rodiny. Jednou to skončí!
Ps: vložím graf, který jsem k tomuto tématu našla, třeba se to někomu bude hodit...Mimochodem hlavním viníkem je prý hormon HCG, ale kdo ví??
Doporučujeme
Děkuji, děkuji za tenhle článek 🙏🙏🙏🙏. Musím uznat, že jsem se v tom viděla téměř do slova. První těhotenství peklo, ale tohle těhotenství do 18tt to bylo -nemám na to slova. Myslela jsem, že ty dny prostě nepřežiju. Brečela jsem každý den zoufalstvím, při zvracení jsem se nemohla už nadechnout, že země mi museli pomahat, protoze jsem nemela silu se zvednout. Gynekolog mi napsal jen lehká forma Hyperemesis gavidarum a k tomu Torecan s tím, že mi hlídal krevní obraz. Nemohla jsem nist, nsmohla jsem pít, vůbec nic. Maximálně za den 10 lžíček černého čaje. A nikdo, nikdo z okolí mi nevěřil, a nevěří do dnes, že to byl očistec.
@crejzy Vim... Dve tehotenstvi, obe stejne hrozne. Myslela jsem, ze mi rupne v hlave a ja se na miste zblaznim, bud jsem blila nebo lezela a hledela do stropu a modlila se, at uz je konec. U druheho uplne peklo, protoze jsem mela doma uz triletacku. Modlila jsem se, at uz dojede muz z prace a brecela, kdyz napsal, ze se opozdi. Chtela bych treti, ale ne. Nedam to, fakt ne. Nikdy jsem nezazila hezke pocity z tehotenstvi, jen blici nekonecnou kocovinu. Pry nejkrasnejsi obdobi zivota, pche.
Díky za článek. Přestávám se litovat a děkuju za to, že to není horší. Protože vidím že to opravdu může být mnohem větší očistec. Je mi tě upřímně líto.
Taky jsem to zažila.Skoncila jsem ve špitále na kapačkach a zle mi bylo do 20- teho týdne.Bylo to nejhorší období mého života a myslela jsem,že skočim z okna.Tech debilynch keců ,co jsem si vyslechla 🤦Do druhého dítěte se mi vůbec ,ale vůbec nechtělo.Nakonec jsem si toho šla a po druhé to bylo trošku lepší.....anebo jsem to možná není líp psychicky zvládla 😂
Ja uz mam pocit, ze ak coskoro neporodim, tak skocim z okna 😑 tak to zavidim, ze uz to mas za sebou 🙏 ja s kazdym tyzdnom grcam zase viac a viac a myslim, ze k porodu sa odplazim 😁
A pak ti kamarádka řekne, že je to stejně jen v hlavě. Takovýhle lidi snad rovnou střílet...
@dominikasn Mne mamka toto iste hovorila 🤣 ze chod na prechadzku, prejde ta to..
@dominikasn to mi taky bylo řečeno, že to mám jen v hlavě a já měla chuť za to vraždit...
Čekám třetí dítě (tentokrát neplánovaně), jsem v 18tt, a stejně jako v předchozích těhotenstvích mám diagnostikováno hyperemesis gravidarum. No, co bych na to tak řekla... je to prostě peklo. Zvracím od rána do noci, pětkrát až desetkrát denně, každý den. Nedostanu do sebe moc tekutin, naštěstí to zatím zvládám bez kapaček. V minulém těhotenství mi nepomohl Torecan, Degan ani Ondansetron 😔 Na miminko se moc těším, ale těhotenství si ani trochu neužívám, spíš ho přežívám. Už ať je únor.
@dominikasn Tohle někdo může říct? 😯 Asi bych kamarádku nakopala 😖
@oplatecka no jasně, někdo kdo vůbec netuší o čem je řeč a o těhotenství ani neví. Ale takovému člověku to stejně nevysvetlis...
Třikrát stejná hrůza, prvních 20 týdnů přežívání jenom díky kofole a fantě. Potom asi do 30 týdne klid, pak už zase zle celý den, navalování, akorát bez blití. Už se těším až to s porodem, u kterého budu volit také, odejde. Čtvrté těhotenství bych psychicky ani fyzicky nedala.
Nejhorší období v životě - po pár týdnech kocoviny 24/7 (chodila jsem do práce a před zvracením si zvládla sundat i roušku) jsem plynule přešla do něčeho, co si představuju jako drogový absťák (totální vyčerpání, kýbl u postele, ale zvracela jsem už málokdy) kombinovaný s lobotomií (byly chvíle, kdy jsem nebyla schopná odpovědet ani na jednoduché otázky). Třetí trimestr byl fajn - sice jsem nemohla stát, vařit (stále mi navalovalo při pohledu na syrové maso) ani chodit (pocit na omdlení po pár krocích), ale v porovnání s předchozím půlrokem pohoda 🙈 Šestinedělí bych nazvala obdobím temna. Takže jak už tady někdo psal, těhotenství mě stálo rok života. Stálo to za to, nelituju, ale zároveň jsem vděčná, že už do toho nemusím jít znovu...
Ježiš, děkuju moc za tento článek. Já se při prvním těhotenství na záchod vyloženě doplazila po čtyřech, protože když jsem se postavila, omdlévala jsem. Cítila jsem se neschopně, že jiné ženy se ráno vyzvrací a pak jdou do práce a já jsem první trimestr byla na neschopence. A nikdy nezapomenu, jak mi moje šťastnější kamarádka jednou řekla, že si myslí, že je to v hlavě....
Jak píšou holky, nejhorší bylo, když mi pár lidí řeklo, jestli to nemám psychického původu. Blbost. A pak taky, že čtvrtým měsícem to končí a když to nekončilo, tak mi máti říkala, ať jdu k doktorovi, že to není normální a asi jsem vážně nemocná. Moc dobře vím, co jsi zažívala a děkuji moc za graf, který jsem bohužel v době svého druhého těhotenství na internetu nenašla. Vím jistě, že do třetího už nejdu, už nechci ztratit skoro rok života přežíváním. Nejhorší na tom byla má psychika.
Začni psát komentář...
Nechci srovnavat jen napisu sve zkusenosti: prvni tehotenstvi zvraceni do porodu klidne 10x denne, nekdy i vickrat (s pupkem se napasovat k mise a vubec stihnout vstat byl hrdinsky cin) bylo mi nonstop zle, nonstop. Bylo to umorny fyzicky ale predevsim psychicky. Mela jsem dojem ze uz vzivote nezaziju pocit "volnosti" jak moc mi bylo nevolno. Pak jsem otehotnela podruhe, tentokrat na pouhych 12tydnu s dvojcaty a bylo mi jeste 100x hur, nedokazala jsem nic v hlave jen cerno a duseni se mezi zvracenim. Muj zivot se stal jen jedna velka hra jestli se dokazu pri dalsim kole s hlavou v mise nadechnout nebo se opravdu udusim bez nadechu.... a uprimne jestli me nekdy napadne jeste chtit miminko, tak si to kuli tomuhle budu muset sakra dlouho rozmyslet... kdyz mi tehule rekne: "nic mi neni je mi krasne" tak blednu zavisti.... jak rika moje maminka: tehotenstvi je rok zkazeneho zivota 😀😀