Nechci, aby někdo měl pocit, že vyhledávám projevy soucitu... Myslím, že jsem silná ženská a zvládnu to. Už jen kvůli a díky synovi... A manželmůjnejúžasnějšízevšech říkával, že ženská vydrží víc než člověk... I když to teď děsně bolí...
Ale myslím si, události posledních dnů mi dávají určitá práva, která nemá nikdo, kdo to nezažil...
Manžel byl nemocný dlouho. Říkali jsme, že vzhledem k diagnóze, která má děsivou statistiku, doufáme v nejlepší, ale musíme počítat s nejhorším... Byl nám dopřán nádherný rok, kdy se manžel otřepal z operace a ozařování a báječně zvládal chemoterapii... Až do okamžiku, kdy se nemoc vrátila... Ale i pak, i když jsme stále doufali, jsme měli možnost se připravit (pokud to jde, trošku eufemismus), probrat věci, zařídit, rozloučit se...
Byl nám dán vzácný dar: manžel byl až do samého konce doma, posledních pár dní kolem něj byly děti, zvládali jsme bolest pomocí náplastí a když nadešel čas, byla jsem u něj, držela ho za ruku, opakovala, jak moc ho miluju a jak šťastná jsem s ním byla... I když se stále ptám, věřím, že odešel v klidu, bez bolesti a snad i beze strachu... Protože nebyl sám...
Toto je něco, co není dopřáno každému. Přečtěte si článek v odkazu pod zprávou... Takto by odchod milovaného člověka probíhat neměl... Myslete na to, až se půjdete jen tak projít... Až budete mít pocit, že rouška nebo cokoliv jiného přes obličej je zbytečnost... Není, zbytečná je smrt kvůli hlouposti... Hlavně té cizí...