Pocit prázdného místa

Bývá mi poslední dobou dost smutno. Už jsem se jakžtakž oklepala z těch radůstek kolem ne právě dvakrát podařeného závěru porodu a začala jsem si uvědomovat, že mi něco chybí. Tedy spíš někdo. Třeba i jen jeho vidina, že ne teď hned, ale třeba za rok?

Kdysi jsem požádána, abych nakreslila co nejjednodušeji, jak si představuji svoji budoucí rodinu. Nakreslila jsem čtverec s úhlopříčkami: každý roh představoval člena rodiny a čáry spojení mezi nimi. Jenže dnes moje rodina vypadá jako trojúhelník. Ten chybějící je čtvrtý člen. Chtěla bych druhého čmeldu. Nebo včelku.

Vím, že bych se neměla rouhat a být pokorná. Vždyť mám krásného zdravého chlapečka s úžasným chlapem. A také vím, že až tento článek budou číst ty, kterým nebyl doposud dopřán ani ten trojúhelník, tak si nejspíš budou říkat, že jsem pitomá, neskromná, že nevím, co mám a že bych si toho měla vážit. Vím co mám a vážím si toho. Strašně moc. Ale přesto. To prázdné místo se ozývá.

S manželem jsme o tom už mnohokrát mluvili. Řekl, že si další dítě nedokáže představit. Má strach, že by to nezvládl. Že už je na to starý. Že už takhle neví, jestli to zvládne, až ho bude Kuba potřebovat nejvíc jako parťáka, na kolo, na čutanou. A také že když vidí, kolik dítě "stojí", tak ani finanční stránku věci nelze přehlédnout. Prý by se nerad dožil toho, že by musel řešit jestli koupí tohle, nebo tohle. Že Kubu miluje a udělal by pro něj cokoliv, ale občas se cítí jak vymačkaný citron.

Moje argumenty nebral. Marně jsem mu říkala, že stát se zase tátou ve 45 dnes není nic neobvyklého a že jestli si myslí, že za 10 let bude v papučích slintat do půlitru, tak se sakra mýlí. A že argument finanční náročnosti dítěte beru, ale jen do určité míry. Jsem přesvědčená, že pokud nemáte děti příliš daleko od sebe, jsou náklady na druhé daleko nižší. Pokud tedy netrváte na tom, že druhé musí mít vše nové. Což já tedy netrvám.

Kuba teoreticky není jedináček - manžel má dvě děti z prvního manželství (dcera 21 a syn 19). Máme výborné vztahy, velice často se stýkáme. Fungujeme jako širší rodina. I s jejich maminkou. Ale vzhledem k tomu věkovému rozdílu a faktu, že žijí jinde (i když ne moc daleko), jím technicky je. Nemám strach z toho, že bychom z něj vychovali roztaženého frocka, který neví coby. Mám strach z toho, že jednou zůstane sám. Já sama mám dva bratry. Nevídáme se tak často, jak bychom si bývali přáli, ale vím, že kdyby došlo na lámání chleba, udělali bychom pro sebe první poslední. Už to vědomí, že je mám, je pro mně strašně důležité.

Za tři týdny mi bude 38 let. Moc času už nemám. Musím se přiznat, že se občas přistihnu, že v hloubi duše pořád ještě doufám, že se to místo ještě zaplní. Moc dobře si uvedomuji rizika, která by se mého dalšího těhotenství týkala. Genetické vady v souvislosti s věkem (ty mě straší nejvíc). Možná rizikové těhotenství. Určitě rizikový (rozhodně ne spontánní) porod. Ale přesto všechno bych do toho šla. Ale sama to udělat nemůžu. A na levárny nejsem typ.

Také musím přiznat, že jsem občas na zabití. Je to jednou do měsíce, ale je to obzvlášť vypečený rohlíček. Těhotněla bych až bych brečela. Když vidím holčinu s bříškem, plakala bych. Což je minimálně 4krát do týdne, protože s jednou se dělím o kancelář. PMS jsem nikdy netrpěla, teď se z toho můžu potento. Jsem přesvědčená, že je to částečně dané hormonálním převratem po porodu, ale to moje celkové rozpoložení řádí taky. Manžela je mi líto, protože to samozřejmě ve většině případů odnese on. Tak nějak se mi zmenšila deformační zóna. To, co jsem dřív byla schopná přejít a neřešit, mě dneska vystřelí jak čertíka z krabičky. Není nic horšího, než když si uvědomujete, že se chováte iracionálně, ovšem až ex post. Vždycky si říkám, že už se budu krotit, ale pak zase něco přilítne a mě vystřelí pružina pod p****í...

Hodně mi pomohlo, že jsem začala zase chodit do práce. I ta těhulína v kanclu má něco do sebe. Když tu situaci beru hlavou, zvládám to a dokážu si vše racionálně zdůvodnit. Ale jakmile do toho přijde srdce a emoce, je racionalita za kopečkama.

I když jsem psala, že v hloubi duše doufám, smiřuji se s tím, že nakonec budu z toho čtverce ten trojůhelník udělat. Ono konec konců bude lepší mít krásný trojúhelník, než vachrlatý čtverec. A ty tři čáry můžu domalovat vždycky:o)))