Měla jsem poslední dobou výčitky. Pravidelně jsem se snažila alespoň textem pomoci té skvělé místní skupině Charitativní dražba v jejich snaze udělat svět trošku lepším a v rámci možností pro někoho snadnějším. Ale nejsem teď úplně v kondici, fyzické ani psychické, takže jsem se na psaní článku opravdu necítila.

Ale dnes na mě vyskočil článek o Anežce a jejích spolužácích. Anežka odešla dva týdny po mém manželovi, nejspíš stejná diagnóza. Vzhledem k jejímu věku si tak nějak říkám, i když to strašně bolí, že bychom měli být vděční, že manžel onemocněl až po padesátce. A zahanbují mě Anežčini spolužáci, protože svoji bolest ze ztráty kamarádky dokázali přetavit v něco krásného...

To, že nejsem v kondici, platí, ale něco udělat mohu. Na tavení nemám sílu, ale recyklace je v současné době moderní pojem, tak zrecykluji také. Prostě vám se naleju odkazy na mé předchozí články ohledně dražby.

Z vlastní zkušenosti vím, jak náročná je péče o milovaného nemocného člověka... A jak moc může pomoci i jen naprostá maličkost, kterou by mnozí považovali za zbytečnost... Maličkost, drobnost, kapka... Ale i moře je tvořeno kapkami...

Díky, že čtete, a ještě víc, pokud přispějete...

Třeba se rozdejte… Ale s rozumem...

Pomozte nám napsat další příběh

Charitativní dražba MK V3.0

Najděte si svoji hvězdici

Kouzlení

Čas vykoupení

Moje charitativní smýšlení

Protože občas něco peču podle anglických nebo amerických receptů z netu a nebaví mě přepočítávat jednotky, tak jsem si pořídila sadu „cups and spoons“ odměrek. Vzhledem k tomu, že jsem si recept přivezla z Anglie, tak je množství surovin také v cups a spoons, nebyla potřeba převádět na gramy. Tady budou přepočty jednoduché, 1 cup je 250 ml. A protože 1 tbsp (tablespoon) by se v ml odměřovalo fakt blbě, prostě použijte běžnou polévkovou lžíci.

• 3 cups (750 ml) hladké pšeničné mouky 
• ½ tbsp (rovná polévková) cukru
• ½ tbsp (rovná polévková) soli
• 1 sáček droždí (na ½ kg mouky) – používám Dr. Oetker, je to nejpraktičtější a mám s ním nejlepší zkušenosti, ale jde to samozřejmě i s čerstvým
• 1,5 cups (375 ml) vlažné vody
• 30 g rozpuštěného másla – to jediné jsem si převedla, protože ¼ stick už není takový šlágr, ale ani to nevážím, naše obaly na másle mají ty 50g značky, tak prostě dám ukrojím půlku a kousíček

V míse promíchám suché suroviny, udělám důlek, vliju vodu a na ni máslo a promíchám (nejvíc se mi osvědčilo míchání rukojetí, tedy druhou stranou velké vařečky) tak, aby byla všechna mouka mokrá. Vznikne mazlavé těsto.

Dám pod fólii kynout, když je teplo, tak normálně, když je zima tak na židli k topení. Nechám kynout cca 90 minut. Těsto by mělo nakynout na dvojnásobek a bude vypadat (jak já říkám) jako obličej po pravých neštovicích, zvrásněné, sem tam dírka po bublině.

Když se blíží konec prvního kynutí, vymažu si poctivě máslem formu. Používám tuto. Má nepřilnavou úpravu a na toto množství surovin je úplně akorát. Dá se použít i silikon, ale hůř drží tvar a chléb je pak u středu širší než u krajů a mám pocit, že se i nerovnoměrně peče.

Když je těsto nakynuté, silikonovou stěrkou ho odtáhnu dokola od kraje a pak ho stěrkou překládám od kraje ke středu, tak tři kolečka, až se mi líbí, jak vypadá. Vyklopím do formy, v prstech si rozetřu trošku másla (těsto je dost lepivé) a rovnoměrně těsto roztáhnu po dně formy. 

Dám znovu kynout. Přikrývám utěrkou, ale nejdřív přes formu postavím mřížku, na které v závěru chléb chladne. Těsto je jemné a občas se mi stalo, že i váha utěrky ho tlačila dolů a chléb pak neudělal krásný oblouček na vršku. Když je těsto usazené, zapínám troubu. Nejvíc se mi osvědčilo 190 na horkovzduch, umístění někde mezi spodní třetinou a polovinou výšky trouby. Zapínám ji takhle brzo, aby se teplota ustálila.

Kyne asi 40 minut. Při tomto množství a této formě po stranách vykyne téměř na okraj formy a uprostřed se vyboulí mírně nad. Tentokrát bude vršek v podstatě hladký. Nesmí překynout, jinak poteče kolem, může se při přesunu do trouby propadnout.

Dám do trouby a peču asi 40 minut. Po cca 5 minutách stáhnu teplotu na 175. Správně upečený chléb má zlatou barvu, tvrdou kůrku a při poklepání na střed zní dutě. 

Chléb vytáhnu z trouby a pak máte dvě možnosti: pomažete vršek máslem a budete mít na pohled nádhernou lesklou zlatou kůrku, ale bude měkká, nebo nepomažete a budete mít kůrku sice matnou, ale krásně křupavou.

Tento na obrázku dole pekl Kuba sám a je bez potření máslem. Ten v úvodu článku je potřený.

Hned vyklopím a nechám chladnout na mřížce (tato konkrétní je z nouze ctnost, je to rošt z mikrovlnky s grilem, nedám na ni dopustit).

Tak si nechte chutnat😊

Slíbila jsem napsat své zkušenosti s parním mopem #vileda (aka Vilma). Jedná se o Steam mop s kabelem.

Jak už jsem tu psala, máme Karcher FC5 (aka Kačena, není to parní mop, je to elektrický čistič podlah) a samozřejmě jsem měla tendenci srovnávat, ale jasně to není fér, protože se jedná o dva různé produkty a různé kvalitativní úrovně. 

Nejdřív musím uvést, že jsem s Kačenou byla spokojená, báječně čistí, ovládání je snadné, je bytelná ale díky tomu i těžká a v případě nouze nejspíš použitelná i jako kyj. Hlavním důvodem změny byla právě ta váha. Vilma je oproti tomu jednoznačně lehčí. Kvůli skladnosti přijde per partes a spojení jednotlivých částí je zajištěno bajonetovým spojem, takže první podvědomá reakce byla „ono se mi to rozpadne“, protože rukojeť má díky tomu bajonetu trošku vůli, ale když jsem se uklidnila, tak to bylo v pohodě. A jsou jednodušší i před- a po-čistící tanečky.

Takže Vilma sumárně:

Plusy:

• blbuvzdorná
• lehká
• rychle nahřátá
• sama dávkuje páru
• dobře myje podlahy bez chemie (ale stále platí rada čistit podél pruhů podlahy, jinak jsou viditelné šmouhy)
• sama je snadno čistitelná (napsat „sama se dobře čistí“ by bylo zavádějící😀)
• má nástavec na koberce (smetí nesesbírá, ale propaří je horkou párou, takže zabije bakterie a roztoče)
• po skončení otevřete zásobník na vodu, jednou rukou otočíte a vylejete
• mikrovláknový čisticí návlek (je na suché zipy) jde dát do pračky
• skladná
• poměr cena-výkon

Mínusy: 

• musíte předem zamést nebo vyluxovat, protože smetí nesbírá, leda byste ho chtěli hrnout (toto nepovažuji za úplné mínus, i před Kačenou, která sbírá, jsem luxovala… no, Žeryk luxoval, no…)
• mohla by mít delší kabel, takhle musím několikrát přebíhat, aby Vilma dosáhla

Neověřeno:

• ještě si nejsem jistá, jak si poradí se spárami v plovoucí podlaze

Tak dobrý, řekla bych...

Ještě doplňuji disclaimer, protože Vileda tu má svoji ambasadorku a občas to tady kvůli propagovaným výrobkům vře: volba nebyla na základě místních Vileda aktivit, ani jsem nebyla o recenzi požádána ambasadorkou @ivakalinova . Výrobky Vileda používám už léta, i manuální mopy jsem měla všechny od této značky, takže jsem s ohledem na dobré zkušenosti necítila potřebu řešit jiné značky. Ivy jsem se jen zeptala, abych si něco ujasnila a nemusela hledat. Tak prosím o zdržení se případných komentářů o análním alpinismu a obětech reklamních masírky, díky!

Takže, ad vaginálie na vlasy... 

Včera večer po otevření po více jak týdnu fermentace jsem byla příjemně překvapená, čekala jsem bolavou nohu, ale kupodivu to příjemně vonělo (co jsem procházela návody, tak všechny shodně říkaly nedělat bez té citrusové kůry, jinak to fakt páchne, a přidala jsem tam také levandulový esenciální olej, se kterým mi popravdě tak trošku ujela tlapka). Vytáhla jsem grepovou kůru a roztok jsem nalila do velké mísy.

Umyla jsem si vlasy téměř stejně jako obvykle, jen šampón, rozdíl byl v tom, že jsem se jen ohnula přes vanu. Vlasy jsem vymačkala do ručníku, snažila jsem se je příliš nezacuchat. Mísu jsem dala do vany (na dětský stupínek, můj první pokus s mísou na dně vany vypadal nejspíš dost komicky, nožky kmitající ve vzduchu😂). Hlavu jsem strčila do mísy, aby se mi namočil vršek hlavy a zbytek jsem pomalu prolévala roztokem. Pak jsem vlasy propláchla chladnější vodou. Je třeba to udělat tak nějak rozumně, aby vám tam něco zůstalo, ale vymyl se rýžový šlem. Pak jsem vlasy upravila jako obvykle, bezoplachový hydratační kondicionér, sprej na objem a foukání přes kartáč na střední teplotu.

Musím říct, že rozdíl byl na vlasech znát. Nevím, jestli to je z hlediska kvality a zdraví vlasů pozitivní nebo negativní, ale vlasy byly takové objemnější a trošku drsnější a dost dobře držely. Já mám ty svoje chlupy jemné a svině klouzavý, teď držely tam, kam jsem je dala (tím nemyslím, že by držely v číru) a nepadaly samy od sebe do pěšinky. Myslím, že z vlasů v tomto stavu by byla nadšená kadeřnice, pokud by měla česat složitější účes🙂

Zajímavé ale bylo, jak reagovala pokožka. Trpím mírnou seboreou, a i když používám speciální šampon, mám po mytí začervenalou pokožku hlavy a trošku svědí (to svědění tedy ne jen po mytí). Po té rýžové vodě nic, bez začervenání a svědění.

Dnes stále bez svědění, ale mám pocit, že jsou vlasy od hlavy trošku mastnější.

Vyzkouším znovu za cca 14 dní a uvidíme. I když hodně dam na YouTube tvrdí, že jim po tom neskutečně rychle rostou vlasy, beru to s rezervou (dost velkou), ale i kdyby to měla být jen ta úleva od projevů seborey, budu spokojená🙂

Budu informovat a o recept se ráda podělím🙂

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.

Vím, že pro mnohé z vás jsou částky, na které se během dražebního šílenství dostaneme, mimo rámec možností. Proto vás prosím, nedejte se tím odradit a pošlete, co vaše možnosti dovolí, mimo dražbu. Protože každá koruna se počítá a bude s díky přijata…

Mám ráda příběhy. Některé mi pomáhají uvědomit si, co je a co není v životě důležité, jiné zamyslet se a utřídit si myšlenky.

Život je plný příběhů. Ne všechny mají dobrý konec, ale jak se říká, zážitek nemusí být krásný, hlavně že je silný. A to samé platí pro příběhy.

Tady na MK často čteme silné příběhy a také už jsme spolu pár pěkných napsali. Letos v listopadu snad napíšeme další. Je to malá část daleko většího příběhu - příběhu života malé Amálky a její rodiny. Něco z něj si můžete přečíst.

Tento příběh je dlouhá cesta s nejistým koncem, ale fakt, že snad dokážeme tu cestu alespoň trochu usnadnit a ukázat, že na to hrdinové příběhu nejsou sami, že je tu spousta lidí, kteří na ně myslí a fandí jim, je nesmírně důležitý.

Znáte ten příběh, ve kterém se věřící člověk ohlédne za svým životem, který se mu jeví jako cesta po pláži s Bohem po boku, a on si uvědomí, že v okamžicích, kdy mu bylo nejhůře, je na pláži jen jeden pár stop? Ptá se proto Boha, proč ho v jeho nejtěžších chvílích opustil. A Bůh mu řekl: "Mé drahé dítě, miluji tě nade vše a nikdy bych tě neopustil. Ty chvíle, kdy si myslíš, že jsem to udělal, to byly okamžiky, kdy jsem tě nesl..." 

No, na Boha si rozhodně hrát nebudeme. Ale chtěla bych věřit, že až se jednou budou Amálčini rodiče ohlížet zpět, uvidí toto období jako ten kousek života, ve kterém jejich stopy nebudou tak hluboké a osamocené jako obvykle, protože alespoň na tomto kousku se objeví i naše stopy.

Tento příběh nikdy nevyjde knižně a vaše jméno se nikdy neobjeví na seznamu autorů vydavatelství... Ale jsou srdce, do kterých se zapíše snad navždy...

Přidáte se? Psát začínáme 1. listopadu a uvítáme každého spoluautora - každé slovo se počítá. A já osobně vám za každé z nich předem a ze srdce a upřímně děkuji!

Nejsem člověk s brutálními sklony. Ale když teď sleduji příběh malého Dominika (stejně jako v minulosti jiných týraných dětí), tak bych v sobě určitě nějakou brutalitu vykopala a moc práce by mi to nedalo.

Nikdy nepochopím, co v lidské mysli může způsobit, že někdo dokáže vědomě ublížit vlastnímu dítěti, notabene ubližovat dlouhodobě. Dospělý se aspoň může bránit, dítě nikoliv. Jak se takový drobeček má srovnat s tím, že mu ubližuje ten, kdo by ho měl milovat a hýčkat nejvíc?

Toto jsou případy, kdy by opravdu mělo své místo uplatnění starodávného zákona. Mučil jsi dítě hlady? Hladověj. Mlátil jsi ho? Budeš dostávat holí. Věděl jsi o tom a nic neudělal? Vytrp to samé.

Možná, že kdyby toto platilo, bylo by těch nešťastníčků daleko méně nebo by netrpěli tolik a tak dlouho. Strach ze spravedlivého trestu je totiž nejlepší bič. A ať na mně nikdo nechodí s humanitou a lidskými právy. Protože když těm dětem dotyční ubližovali nebo byli zaneprázdněni "monitorováním" situace, tak se humanita a lidská práva krčily někde koutku a svorně plakaly...

Bývá mi poslední dobou dost smutno. Už jsem se jakžtakž oklepala z těch radůstek kolem ne právě dvakrát podařeného závěru porodu a začala jsem si uvědomovat, že mi něco chybí. Tedy spíš někdo. Třeba i jen jeho vidina, že ne teď hned, ale třeba za rok?

Kdysi jsem požádána, abych nakreslila co nejjednodušeji, jak si představuji svoji budoucí rodinu. Nakreslila jsem čtverec s úhlopříčkami: každý roh představoval člena rodiny a čáry spojení mezi nimi. Jenže dnes moje rodina vypadá jako trojúhelník. Ten chybějící je čtvrtý člen. Chtěla bych druhého čmeldu. Nebo včelku.

Vím, že bych se neměla rouhat a být pokorná. Vždyť mám krásného zdravého chlapečka s úžasným chlapem. A také vím, že až tento článek budou číst ty, kterým nebyl doposud dopřán ani ten trojúhelník, tak si nejspíš budou říkat, že jsem pitomá, neskromná, že nevím, co mám a že bych si toho měla vážit. Vím co mám a vážím si toho. Strašně moc. Ale přesto. To prázdné místo se ozývá.

S manželem jsme o tom už mnohokrát mluvili. Řekl, že si další dítě nedokáže představit. Má strach, že by to nezvládl. Že už je na to starý. Že už takhle neví, jestli to zvládne, až ho bude Kuba potřebovat nejvíc jako parťáka, na kolo, na čutanou. A také že když vidí, kolik dítě "stojí", tak ani finanční stránku věci nelze přehlédnout. Prý by se nerad dožil toho, že by musel řešit jestli koupí tohle, nebo tohle. Že Kubu miluje a udělal by pro něj cokoliv, ale občas se cítí jak vymačkaný citron.

Moje argumenty nebral. Marně jsem mu říkala, že stát se zase tátou ve 45 dnes není nic neobvyklého a že jestli si myslí, že za 10 let bude v papučích slintat do půlitru, tak se sakra mýlí. A že argument finanční náročnosti dítěte beru, ale jen do určité míry. Jsem přesvědčená, že pokud nemáte děti příliš daleko od sebe, jsou náklady na druhé daleko nižší. Pokud tedy netrváte na tom, že druhé musí mít vše nové. Což já tedy netrvám.

Kuba teoreticky není jedináček - manžel má dvě děti z prvního manželství (dcera 21 a syn 19). Máme výborné vztahy, velice často se stýkáme. Fungujeme jako širší rodina. I s jejich maminkou. Ale vzhledem k tomu věkovému rozdílu a faktu, že žijí jinde (i když ne moc daleko), jím technicky je. Nemám strach z toho, že bychom z něj vychovali roztaženého frocka, který neví coby. Mám strach z toho, že jednou zůstane sám. Já sama mám dva bratry. Nevídáme se tak často, jak bychom si bývali přáli, ale vím, že kdyby došlo na lámání chleba, udělali bychom pro sebe první poslední. Už to vědomí, že je mám, je pro mně strašně důležité.

Za tři týdny mi bude 38 let. Moc času už nemám. Musím se přiznat, že se občas přistihnu, že v hloubi duše pořád ještě doufám, že se to místo ještě zaplní. Moc dobře si uvedomuji rizika, která by se mého dalšího těhotenství týkala. Genetické vady v souvislosti s věkem (ty mě straší nejvíc). Možná rizikové těhotenství. Určitě rizikový (rozhodně ne spontánní) porod. Ale přesto všechno bych do toho šla. Ale sama to udělat nemůžu. A na levárny nejsem typ.

Také musím přiznat, že jsem občas na zabití. Je to jednou do měsíce, ale je to obzvlášť vypečený rohlíček. Těhotněla bych až bych brečela. Když vidím holčinu s bříškem, plakala bych. Což je minimálně 4krát do týdne, protože s jednou se dělím o kancelář. PMS jsem nikdy netrpěla, teď se z toho můžu potento. Jsem přesvědčená, že je to částečně dané hormonálním převratem po porodu, ale to moje celkové rozpoložení řádí taky. Manžela je mi líto, protože to samozřejmě ve většině případů odnese on. Tak nějak se mi zmenšila deformační zóna. To, co jsem dřív byla schopná přejít a neřešit, mě dneska vystřelí jak čertíka z krabičky. Není nic horšího, než když si uvědomujete, že se chováte iracionálně, ovšem až ex post. Vždycky si říkám, že už se budu krotit, ale pak zase něco přilítne a mě vystřelí pružina pod p****í...

Hodně mi pomohlo, že jsem začala zase chodit do práce. I ta těhulína v kanclu má něco do sebe. Když tu situaci beru hlavou, zvládám to a dokážu si vše racionálně zdůvodnit. Ale jakmile do toho přijde srdce a emoce, je racionalita za kopečkama.

I když jsem psala, že v hloubi duše doufám, smiřuji se s tím, že nakonec budu z toho čtverce ten trojůhelník udělat. Ono konec konců bude lepší mít krásný trojúhelník, než vachrlatý čtverec. A ty tři čáry můžu domalovat vždycky:o)))