Teď nedávno mi bylo od jedné mě moc blízké osoby vysvětleno jaká by pomoc měla být... Nejprve to napíši jen v bodech a pak se to pokusím trošičku rozepsat...

1. chtěná
2. nezištná
3. nenárokující
4. dobře načasovaná
5. smysluplná
6. konkrétní

Souhlasíte?

Je strašně těžké přijímat, ale i dávat POMOC. Já jsem donedávna pomoc absolutně přijímat neuměla a ani nechtěla, byla jsem si natolik jistá sama sebou, že jsem POMOC odmítala. Pak jsem, ale zjistila, že prostě všechno sama nezvládnu a že občasné POMOC je potřeba. Ale je pravda, že i POMOC bohužel musí mít určitá pravidla. Já jako člověk, který POMOC potřebuje a přijímá bych to jednak neměla ZNEUŽÍVAT jednak bych se, ale neměla cítít NESVOBODNÁ a EXTRÉMNĚ ZAVÁZANÁ. Člověk, který POMOC nabízí by jí měl nabízet pouze za předpokladu, že si je jistý, že to chce udělat a za předpokladu, že za ní nebude nic chtít. (Jasně jsou vyjímky, například: jasně pomůžu ti odstěhovat, ale zaplatíš si benzín, jasně pomůžu ti a půjčím ti krosničku na nošení dětí, ale plánujeme druhé tak mi jí potom vrátíš...)

Pokud se podívám na nějaký FIKTIVNÍ PŘÍKLAD.

Je maminka dvou dětí, ona je nemocná. Má strašně milou tetu, která by jí nejradši nosila na rukou, ta maminka (říkejme jí třeba MOTÝLKOVÁ), ale má také manžela. Manžel je z jiného rodiného zázemí a z jiného těsta než naše teta. Manžel do jisté míry také pomáhá, ale dle TETY je to absolutně nedostatečné. A tak teta pomáhá a pomáhá... Naše MOTÝLKOVÁ v tom nevidí z počátku nic zvláštního, pak ale TETA začne zasahovat do rodiného rozpoložení a vše by ideálně mělo být podle ní a naše MOTÝLKOVÁ je najednou strašně zmatená TETU má strašně ráda, ale její zasahování začíná opravdu přecházet určitou mez. Do toho naše TETA začíná MORALIZOVAT jak by to mělo být a že ona pomáhá a tak k tomu má co říct... Mezitím se MOTÝLKOVÁ hádá se svým manželem, který nesouhlasí s některými principy TETY. Naše MOTÝLKOVÁ, ale chodí do práce a pomoc TETY tedy do určité míry potřebuje, ale stojí jí to za hádky s manželem a za to být neustále pod drobnohledem TETY jestli dělá vše tak jak si TETA myslí, že je to nejlepší???

MYSLÍTE, ŽE JE TO TAKTO SPRÁVNĚ?

 Pokud se rozhodneme že někomu chceme pomoci, je to naše rozhodnutí a dopředu přeci víme, že tím si přeci NEMŮŽEME NÁROKOVAT ŽIVOT TOHO KOMU POMÁHÁME... Naše MOTÝLKOVÁ nyní tedy stojí před rozhodnutím, zda popřít samu sebe a svého manžela (který by to, ale již nemusel prodýchat), ale mít POMOC od TETY nebo rozhodovat o svém životě opět sama, ale také přijít o určitý "konfort", který jí "pomoc" od TETY přináší... Vůbec jí toto rozhodnutí nezávidím a samozřejmě tuším, že chyba není jen na straně TETY ale i na straně MOTÝLKOVÉ, že to nechala přerůst takto daleko. Ale TETA by si měla uvědomit, že pomoc není o tom ŘÍDIT NĚKOMU ŽIVOT, ALE O TOM MU HO ULEHČIT...

Co se týká bodu 6. k čemu by bylo donést někomu CHLEBA když je alergický na LEPEK??? Je jasné, že když někdo sebere tolik odvahy, že dá všanc svoje problémy a na druhé straně se najde někdo kdo mu chce pomoci, je pro obě strany lepší pokud si řeknou co je POTŘEBA, protože co by to bylo za pomoc kdyby se batoleti poslalo mléko pro novorozeně - nebyla by to marně vynaložená pomoc?  Nedostalo by to do šílené pozice tu maminku, které POMOC nabízíme  protože pokud odmítne bude nevděčná a pokud poděkuje ale mléko stejně nevyužije bude to absolutně k ničemu...

NECHCI SE TU VĚNOVAT KONKRÉTNÍMU PŘÍPADU. Jen prostě i v osobním životě teď řeším problém POMOCI a její NEZIŠTNOSTI a NENÁROKOVOSTI.  

Je strašně těžké přiznat, že potřebuji pomoc, ale dle mého názoru je ještě daleko těžší umět pomoc správně dávat...