Snažím se děti moc neprudit
Tenhle článek bude taková obhajoba mého pohledu na hranice ve výchově. Toho jak to vidím já. Ale třeba to někoho inspiruje a víc se v tomhle uvolní (děti to rozhodně ocení 😉)
Volnost dětem souvisí s vnitřními hranicemi rodičů, a ty máme každý nastavené jinak, takže nikomu svůj pohled nenutím 😉 Tak jdeme na to:
Skákání po gauči
Je mi jasný, že pokud máte sedačku za x desítek (nebo dokonce stovek) tisíc, tohle se vám bude pouštět těžko. Ale mé argumenty pro manžela zněly takhle:
- Kdy jindy, než teď? Budou moct po něm skákat v dospělosti? V pubertě? Až budou vážit 20kg+? Dokud jsou to nicnevážící prťata, ani se o kondici gauče nebojím.
- Pohyb na měkkém nerovném povrchu je skvělý trénink pro rovnováhu a plosky nohou. Vlastně se tím posiluje celé tělo. (Taky se u sebe při cvičení zaměřujete na core? 😉) Pro silné kotníky, příčnou i podélnou klenbu a celkově zdravé nohy je takový gauč neocenitelnou cvičební pomůckou 😉
- Výška gauče nebývá nijak velká, takže případné pády tolik nebolí.
- Když se děti vyblbnou doma, nebudou vám dělat ostudu na návštěvách – budou saturované a cizí gauče budou respektovat.
- Nebudete muset kupovat trampolínu 😀 (No dobře, tohle u nás neobstálo, trampolína se koupila, protože nám řízečci začínají nabírat váhu až moc rychle 😝)
Lezení na parapety a jiné „nebezpečné“ kratochvíle
S ostatními, běžně dětem zakazovanými, věcmi to mám podobně jako s gaučem. Prostě jsem přesvědčená, že když dám dětem plnou důvěru, vyplatí se mi to. Ony se tím naučí nejvíc (opravdové sebe-vědomí, tzn. vědomí svých limitů, vědomí sebe sama) a já mám klid, protože jim to neustále nemusím zakazovat, hlídat, jestli to dodržují a peskovat je za to, že to zas udělaly. Vycházím z předpokladu, že děti se zabít nechtějí. Věřím v jakýsi pud sebezáchovy.
Samozřejmě tohle vyžaduje, abyste s tím vy sami byli fakt v pohodě. Protože nechat dítě vylézt na skříňku a mít u toho skoro infarkt, jen proto, že chcete dítěti umožnit osahání si svých limitů, není to pravé ořechové. Poslouchejte své pocity a pravdivě je dítěti sdělte.
Já třeba nejsem taková frajerka, abych batole nechala si hrát s ostrým nožem, nebo netrnula hrůzou, když čerstvý chodec balancuje na okraji srázu. A vy to můžete mít posunuté ještě víc.
Jen chci říct, že není třeba se úzkostlivě snažit vyvarovat všem pádům dítěte, protože i ty mu něco důležitého sdělují, jsou součástí učení se.
Opatrník vs. Střemhlavník
Nastíním vám teď rozdíl v mých dvou synech – v době, kdy se učili chodit ze schodů.
Doporučujeme
Blbý je, že moje vnitřní hranice se naprosto liší od manželových:-/ A on pak prudí i mě, ať to dělám tak, jak se má (jak to vyžaduje on). Tak trochu nevím jak z toho ven. Snažím se moc neprudit:D
Super článek.Díky
@konidana Přesně vím, o čem mluvíš! S manželem je tohle nejčastější důvod neshod.
Nejlepší je, když ten problém řeší ten, kdo ho má - např: Jste všichni doma, děti chtějí skákat na gauči, tobě to nevadí, manželovi to vadí. Ty nic neříkáš, manžel řekne dětem, že si to nepřeje. Že má třeba o ně strach. Nebo se bojí o gauč. Nebo mu prostě nedělá dobře je takhle vidět. Oni z něj ucítí tu opravdovost a je větší pravděpodobnost, že mu vyhoví.
Nemá cenu, abys ty říkala, že se o ně bojíš, když to není pravda - ty děti to potvůrky poznají 😀 To už je lepší říct, že se o ně bojí tatínek.
Tolik teorie. Praxe je často veselejší 😂 (hlavně já s tím mám problém - mívám pocit, že jak to vidím já, to vidí všichni...)
Při práci s dětmi jsem razila přístup "Pokud se nemůžou zabít nebo vážně zranit, ať to zkusí". Probrala jsem s nimi jen možná rizika. Na jednu stranu bylo krásné pozorovat jejich pokroky, na druhou stranu smutné vidět jak jsou z domova děti často podceňované a bez podpory.
Mám to tak i se svým batoletem. Občas z toho kvetou moji rodiče, kteří mají strach ze všeho. 😀
@konidana Tak to chápu!... Zkus se prostě s myšmi domluvit, že budou s tatínkem doma predpisové 😁 (vysvětlit jim, že mu to vadí a že se pak zbytečně zlobí na ně i na tebe a že by bylo lepší kdyby si ten společný čas užili v pohodě) - za pokus nic nedáš 😉 (nevím, jestli mám nějak extra empatické děti, ale takové upřímné vylití srdce vždycky poberou...)
Držím pěsti 😉
@cobaltino jo, poberou..... na 5 minut😅. No bojujem jak to jde, a zlepšuji se😉 Ještě mi to nedá a uvedu naší 3.achilovu patu,kterou jsi též zmiňovala v článku. Včasné uložení dětí, nebo alespoň odklizeni do pokojíčku. Dnes to bylo v klidu a celkem nepředpisově v deset.🙂 Ale stihli jsme toho docela dost. Od 18.h kdy sm přišla dom. Úklid mladší měl lux a koše, ja pověsit, vyprat a pověsit prádlo, večeře špagety, a od 19.30 do 21.30 balení obou dětí na tábor/lyžák , umýt a spát. V mezičasech tisice dotazů a odpovědlí , což je pro mne současně s jinou činností (nic nezapomenout zbalit) dost náročné 😅 Naštěstí jsou děti už větší a samostatnejsi což ovšem vyrovnává nástup puberty u jedenáctileté 😅
@konidana 😂¨no jo no... děti...
Vy jste hrozně produktivní rodina! 😀 To já dneska se třema kouskama sama doma zvládla od šesti tak akorát otevřít myčku, poklidit nádobí od večeře a vyšechny děti postupně okoupat a uložit 😝
A to jsem si připadala jako borka, že jsem vykoupala kojence s dvěma pomocníky (čti uličníky) za zády 😅
Taky se snažím zakazovat toho synovi co nejméně. Na druhou stranu uvedené příklady mi nepřipadají tak šťastné. Řekla bych, že většina rodičů nenechává děti skákat po gauči jednak proto, aby ho nerozbily, jednak proto, že si děsti snadno narazí hlavu třeba na konferenční stolek. Stejně tak ty okna - děti můžou lehce vypadnout, měly by být od malička upozorňovány na to, že se to nesmí a nemají tam lézt.
Ale třeba nechápu mámu, která zakazuje synovi, aby si nehrál se lžičkou, hrnečkem atd. Aby prý pochopil, že to je "k jídlu"a ne na hraní. To jako aby se rozjedl. Naopak, nechávala jsem ho s tím hrát a brzy se pak naučil krmit částečně sám.
Ono ještě máte malé děti, mě třeba když začnou skákat všichni po pohovce tak to mám rázem 30+24+18+12 kg a to uz je na ty péra hodně, ale kdo bude urcovat od jakého věku či váhy se to smí? Nepřijde mi správné říkat ty ještě můžeš ty už ne. A nesetkala jsem se s tim jak je zminované, že doma vyřáděné děti jsou u cizích klidné. Spíš jsem zažila že zkouší limity nového prostředí.
Takže u nás doma máme mantinely co se smí a co ne.
Taky mi neprijde priklad s gaucem zrovna stastny, ale to je jen muj nazor (na urazy po padu a na zvrknute kotniky prip srazky vice deti a z praxe jsem se opravdu setkala s opakem - kdyz se po gauci smi skakat, tak cizi gauc neni prekazka atd), ale jinak poselstvi clanku super a my chceme razit podobny pristup... jen at veci zkousi a objevuje! Samozrejme ochrana zdravi na prvnim miste, ale prehnana uzkostlivost u nas taky nema misto 😉 Tak at se dari! 🙂
U nás se neskáče po gauči. Skáče se venku na hřišti a na trampolíně atd. Syn má v necelých 5 letech 25kg a taky by hopsal.. jak vysvětlit mladší, že ona může a on ne.. 😉 a co když by ho to bavilo ještě třeba v 10 letech? Kdy je hranice? Nejde mi ani tak o nezničení věcí ale o pravidla slušného společenského chování. Děti se je postupně učí, nejlépe nápodobou a dále si vše vysvětlujem, proč se něco nedělá. U jídla taky po sobě nehážem špagety i když by je to určítě bavilo..
U nás se na gauči skákat nesmí 😬
Protože kdyby děti skákaly, tak tam popraskaji všechny pružiny a máme po gauči hned😁
Ale jsou věci, kde dětem volnost nechávam, ale jinde ne..😊
U nás se po gauci neskace a to z jednoduchého důvodu- máme ho par mesicu a byl opravdu drahy. Jinak ostatní věci nechávám na dětech at si je vyzkouší tedy pokud se u toho nemůžou prizabit či nejak hodne zranit. Razila jsem tento přístup u prvního syna a pak v klidu na hřišti popíjela Kaficko a nechala syna lézt na hřišti a smála se maminkam které behali okolo hřiště a trnuli hrůzou. Já i syn jsme věděli jaké má limity a navíc má velikou sílu v rukách takže při případném problému se držel a volal a maminka zasáhla. Stejný přístup praktikují i u mladšího, od malinka jsme ho učili slezat po nozickach dolu takže ted není problem kdyz už vyleze na gauc 🙂 ale je pravda ze já i manžel mame limity trochu jinde. Zase na druhou stranu uznal ze je dobře nechat kluky vyzkouset všechno ze pak vědí co zvládnou a co ne takže ted u druhého už je to trochu jiné než kdyz jsme měli prvního kluka 🙂
@pajuska_hajkova To úplně chápu! My máme gauč za cca 20 tisíc a slouží už sedm let, takže má už své odmakáno.
Naši kluci mají taky velkou sílu - a myslím, že je to i tím neomezeným tréninkem 😉
@cobaltino no to asi Jo 🙂 nám gauc predtim sloužil 11let a odmakal si svoje tam mi to nevadilo ale ten co ted mame byl fakt dost drahy na to aby po něm deti skakali a zničili ho. Mimino na nej ted začíná lézt a běhá ale on ještě zatím nerozumi tomu ze nesmí a u něm mi to až tolik nevadi jako kdyby po něm skalal bracha který má 30kg 😱🙂
@pajuska_hajkova No tak to vůbec! Naši kluci mají 18 kilo a už jsme to taky ukončili - už jsou vyskákaný a navíc na něm někdy leží miminko. Pořád ještě můžou řádit na postelích 😁
@kometkak Hranice je jednoduše v tom, jak to cítíš ty. Je ti to fuk? Smí se to. Vadí ti to? Nedělá se to. Aspoň s mýma dětma to funguje v pohodě. Na gauči se skákat nesmí, na posteli v ložnici ano, ale jenom když není čerstvě povlečeno nebo ustláno. Když jsou pravidla jasně definovaná a upřímně zdůvodněná, není problém. Ten nastává, když si na něco hraju a nejsem upřímná, oni to poznají...
@rubika V době psaní článku měly děti cca 15 kilo. Gauč to dával v pohodě. Ono to nebylo myšleno až tak pro větší děti, jako spíš pro batolata. Teď už jsou vyskákaní a už tu potřebu tak velkou nemají. A opravdu máme zkušenost, že jiné gauče nechali na pokoji - vlastně je to ani nenapadlo si na cizí gauč stoupat. (Asi tu hranici ze mě vycítili.)
Mantinely jsou určitě fajn - pokud vycházejí z přesvědčení rodičů. Já mluvila spíš o mantinelech, které rodiče dětem dávají jen proto, že "se to nedělá" "se to nesmí" 😉
@bayt Se lžičkou souhlasím. S tím zbylým ne. Fakt se nebojím, že by děti spadly na stolek. Ani, že by vypadly z okna - klika od okna je naopak tabu, na tu sahat nesmí. A oni vědí, že vylézt na parapet je ok, ale sahat na kličku není ok.
Ale plně chápu, že tohle je pro někoho už prostě moc. Pro nás ne. 😉
@cobaltino Jasně, tak vy máte jen kličku, já už mám parapet (v rodině vypadl omylem z okna dospělý člověk, tak co teprve dítě)....Ale není to o tom, že bych dítěti nevěřila. Děti si nepamatujou všechno, co jim kdo řekne, nedokážou domyslet důsledky. Když by mi z okna vypadl, tak ne proto, že by porušil můj zákaz, ale zrovna ho zaujme pejsek dole a půjde impulsivně za ním. Ale jako vím, co jsi chtěla říct. Kolikrát třeba nechávám pod dozorem hrát syna s kabely, protože vím, že pak je menší šance, že z nich bude někde odvařenej a stane se neštěstí (známý věci už tak nelákaj). Totéž asi bude s tím gaučem 🙂
Pud sebezáchový má každé dítě jiné - některé silný, některé slabý a některé dokonce žádný 😀 Takže podle toho musí být člověk obezřetný. Já bych třeba byla také ráda, kdyby se mě ten nejmladší držel za ruku v käždé situaci mimo domov a zahradu, jenže on na to má občas jiný názor. Takže mi třeba nezbývá nic jiného, než ho nechat pobýhat před ZŠ, než jí starším klukům otevřou, ikdyž je hned vedle silnice a je na ní hustý provoz. Už tak nějak vím, kdy vystartovat za ním a kdy ještě ne (když mě nemá v dohledu, tak neutíká dál - takže se občas stačí schovat za keř, za kterým mě nevidí), ale někteří rodiče na mě opravdu koukají a přemýšlí o mé zodpovědnosti 😀 Doma jsem kluky nechala skákat po gauči do nějakých 4. let a už je na pokrají rozpadnutí 😀 Nicméně to musí vydržet alespoň rok a pak už koupíme nový - máme sedací soupravu 12 let. Kalužím jsme se vždy vyhýbali cestou k cíli, ale když jsme byli na zpáteční cestě k domovu, dětem jsem v této zábavě nebránila. Na poličky a parapety mi doma nikdy nelezli, protože když se chtěli kouknout z okna, vzala jsem je do náruče a koukali jsme spolu 🙂
Začni psát komentář...
Já mám doma dítě chameleona 😀 doma je střemhlavník, ale naštěstí s manželem sdílíme tobě podobný postoj. Takže když třeba začala lézt na pohovku, první, co jsme udělali, že jsme odsunuli stolek a čekali, až se naučí tam vylézt a učili ji pozadu slézt. Trvalo to pár dnů. Pravdou je, že mě k tomu vnitřnímu klidu, který jiné moje kamarádky nechápou (včetně tchyně, která skoro hystericky lítala za malou, aby si něco neudělala) pomohl věk, že mám dítě poměrně pozdě. Jako mladší bych zcela jistě z jejích šplhacích eskapád dostala infarkt 😀
No a nejlepší je, že ve společnosti je dcera opatrník, tam sama od sebe nic moc nezkusí, potřebuje moji podporu a svůj čas. Takže značka ideál 😂😂😂