Jak na vnitřní hranice

Víte co to je? Setkali jste se tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s vašimi dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Především je potřeba říct, že dobrým nástrojem jsou správně nastavené vnitřní hranice.

Špatně nastavené hranice vám naopak prokážou medvědí službu – budou vztahy pokřivovat a úspěšnou komunikaci s dětmi komplikovat.

Stejně tak nejasně nastavené, nebo úplně nenastavené vnitřní hranice vám žádnou službu neprokážou. Komunikace s takovým člověkem je totiž náročná – je nečitelný a je velmi těžké se mu zavděčit, jak brzy zjistíte.

A o co tedy v praxi jde?

Vnitřní hranice je něco, co si každý musí nastavit sám v sobě (proto vnitřní, že jo?). Měly by být nezávislé na mínění a postojích ostatních (jinak by to byly převzaté hranice).

A jak rozumět slovu hranice?

Já to vnímám jako nepřekročitelnou mez, bod, za který je pro mě nepřípustné nechat věc zajít.

Takže konkrétní příklad mých vlastních vnitřních hranic:

• házení jídlem
• bití mých dětí cizími lidmi
• nadávky adresované mým dětem od kohokoliv
• ubližování zvířatům (komáry, klíšťata a moly z toho vyjímám)
• ponižování kohokoliv na veřejnosti (obzvláště starých lidí, jiných národností a ras, hendikepovaných, …)
• nevyžádaná kritika mého způsobu života, mých hodnot, stylu výchovy mých dětí

To je jen malá ukázka, ten výčet může být nekonečný. V každé situaci se vynořují nové hranice, které nechci, aby byly překročeny.

Jakkoliv se vám tyhle věci můžou zdát sebestředný, o to právě jde – jsou to vaše vnitřní hranice, musí být o vás.

Zároveň si tu nelžu do kapsy (ani vám) a přiznávám, že já sama děti občas majznu, stejně tak i můj muž – ta hranice se vine mezi blízkými lidmi a cizími.

Protože naše vlastní dítě v nás umí zabrnkat na naše zasunuté vzpomínky, křivdy a programy z dětství – nikdo nás nedokáže vytočit tak, jako náš vlastní potomek! 😉
pokračování článku (včetně tipu, jak si své vlastní vnitřní hranice správně nastavit)