Hádka o hada

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?

Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil „co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorově (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… “

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

„Péťo, ty to chceš mít pro sebe, že jo?“ „Joo!!“ a povolil tah.

„Marťo, ty to chceš mít taky, viď?“ Marťa nic, jen využil situace a přitáhl věc na svou stranu. Péťa logicky zabral taky; oba: „Uáááááá!“

Následovala chvilka bezradnýho rodičovskýho dívání se jeden na druhého.

Já: „Mám to  zkusit?“ Manžel vydechl vděčné joo.

Pokus číslo dvě:

Přisedla jsem si k nim, chytla jim ručky a regulovala jejich tah za hada – momentálně velice cennou trofej. Otočila jsem se na Péťu: „Ty bys to potřeboval, viď?“ „Jo, já to měl první!“

Na Marťu: „Martínku, …“ Vidím, že naprosto nereaguje.

Blik – cvak příjem, matko!

Objímám Martínka: „Ty si s tím chceš hrát?“ Marťa: „Pistol!“ „To je pistol? A nechtěl bys nějakou jinou místo týhle?“ Povolil tah. „Podívej – támhle je ta červená tyč, to je skvělá pistol!“ Marťa automaticky: „Ne.“

Obracím se na Péťu: „A nemohl by sis hrát s něčím jiným?“ Odpovědí mi je dost nešťastné ne.

V tu chvíli Martin pouští hada a běží pro červenou „pistol“ a střílí na nás „vodu“.

Manžel má údiv v očích, já úlevně odcházím středem bojiště, a ještě než se svalím zpátky na gauč, zeptám se Péti, jestli by nechtěl Martínkovi poděkovat, když mu toho hada přenechal. „Děkuju Martínku, já už ji nepotřebuju – chceš? Marťo? Chceš pistol?“

Had-pistol je odhozena na zem a kluci společně běží si hrát s červenou tyčí.

Co se stalo?

Byla to náhoda? Kdepak!

pokračování článku