Chlapi nebrečí!

Moc hezky clanek! Syn je jeste kojenec, takze u neho zatim okoli neresi, co by ne/mel delat, protoze je kluk, ale starsi - skoro trileta - dcera je takova “drsna ranarka” a uz se moc tesim na skolku/skolu, kdy budou urcite ucitelky neustale perlit vyroky, ze “tohle holcicky nedelaji a takhle se hodne holcicky nechovaji”. Ze sveho detstvi si to totiz pamatuju az moc dobre 😉.

I já si dodnes myslím,že nejsem správná holčička a bojuju s tím.proto svému synovi tyhle keci neříkám.muj muz nebrečí,brečel jednou,při porodu dcery a dodnes to zatlouká,jako bych tam snad nebyla.strasne mě to vytáčí,protože ON JE CHLAP a ničeho se nebojí a NIKDY nebrečí 🤯

A nejhorší je když má k synovi takový blbý kecy matka! 😠 bohužel moje sestra...

Taky to znám, můj muž to staršímu synovi taky říká a jemu to jako malému nejspíš říkali taky, protože on hrdě prohlašuje, že on prostě nikdy nebrečí. Musím říct, že synek je fakt taková "plačka", brečí kvůli všemu, takže občas by si to mohl vzít k srdci 😀. Ne ale vážně, myslím si že bychom měli svým dětem říkat, že pláčem se odplaví spousta špatných emocí a je jedno, jestli je to holka nebo kluk. A nejhezčí jsou přece slzy štěstí 🙂

Muj muz, motorkar dusi i telem, se za sve slzy nestydi, u filmu buli on, ne ja... Me totiz tata v detstvi vtloukal do hlavy, ze se to nedela... Tedy davat najevo city. To se ucim poslednich 10 let s manzelem. Mame dcery, mladsi breci minimalne, ale city davat najevo umi. Kdybychom meli syna, brecet bychom mu nezakazovali.
A kdyz vidim, ze muj muz se za slzy nestydi, vazim si ho o to vic ❤️

Manžel taky nebrečí, asi to mají chlapi jinak, zvládnou emoce jinak ale vím, že brečet umí, brečet jsem ho viděla šestkrát za celých 13 let co jsem s ním, z toho čtyřikrát při narození našich dětí. A je teda fakt, že když brečel a nebylo to zrovna u porodu, rvalo mi to srdce, nechápu, jak může ustát můj pláč který je teda mnohem četnější - hormony 🙂

Přijde mi to jako děsný klišé, jakože ten drsnej chlap prostě fakt NIKDY nebrečí, protože by tím dal najevo slabost. Ale malý pětiletý kluk není "vellkej drsnej chlap" a vtloukat takové nesmysly do hlavy dětem je hrozný. Vím, že já nic podobného synovi říkat nebudu. jen se trochu obávám, že to náš syn možná uslyší od dědečka, mého táty. Za mě jako dítě to bylo samý" nebul, vždyť to nebolí", "to přece NIC není"....a podobné jiné potlačování mých emocí. je pravda, že já jsem fakt cíťa (nebo aspoň jsem byla) a plačka, tak možná jsem třeba fakt nebrečela kvůli každý prkotině, ale prostě proto, že mám práh bolesti nízký, když jsem brečela, tak mě to fakt bolelo. Ne že ne. Ale dospělí to samozřejmě bagatelizovali, prý jsem byla schopná kvůli malé odřenině na koleni hystericky ječet pěknou dobu...no jo, no.

@mary.jane Děkuju! No to je taky kapitola sama pro sebe - "hodné holčičky"...
@properjoey Jo jo, táhne se to s námi až do dospělosti...
@vaaska To je děs no... Neuděláme nic 🙁 Leda jim dát přečíst tenhle článek 😁
@smajlinka22 Souhlas! 🙂

@hansed S filmy to máme doma stejně! 🙂 (akorát manžel teda není motorkář 😁)
A já ho v té chvíli miluju ještě víc - umět projevit city je vlastně obdivuhodné a já si vážím toho, že se se mnou cítí natolik v bezpečí, že si to dovolí ❤️

@patri22 Přesně! Pláč chlapa, který je bolestný je úplně srdcervoucí! Zrhalo mě to na kusy a ihned jsem začala brečet s ním - to se nedá vydržet, když ho milujete. A je fakt, že občas si manžel zaslzí i z mého pláče (typicky v šestinedělí, když mám hormony na houpačce a on stejně nemůže vidět, když se trápím)

@ninive211 Ono to asi nebylo až tak kvůli té odřenině, jako kvůli tomu nepřijetí že strany rodičů - ve chvíli, kdy to bolelo tam nebyli jako opora. Není to spíš tak?
Protože já přesně tohle vidím u prostředního - dokáže vyšvihnout dokonalou herečkou etudu kvůli čemkoliv - pokud mu bebí nepofoukáme, nebo nepohladíme, nevezmeme do náruče. Jakmile to uděláme, je naprosto ihned po pláči. Ale když něco z toho neuděláme, vygraduje to do té skoro hysterie. A já mu věřím, že ty slzy jsou opravdový, že cítí zradu, když ho někdo bouchne. A to přijetí jeho osoby i v tom pláči je léčivé a pomáhá mu si to zpracovat a být zas ok.

@cobaltino Tak jako mamka mi to vždy pofoukala, to jo, ale vzápětí se to srazilo tím, že to "nic" není...ano, přiznávám, že jsem byla fakt plačka, dcera je v tomto (bohužel) po mně a fakt se snažím slovního spojení, že to "nic" není vyvarovat zásadně. místo toho říkám uklidňující slova, že to bebinko vypadá malinký a že vím, že teď to asi bolí, ale že brzy bude všechno v pořádku a bude to dobrý. V podstatě slova s podobným významem, ale úplně jinak řečená, neshazující pocity dítěte (nepopírající bolest, byť třeba minimální a z pohledu dospělého člověka zanedbatelnou)

Svým dětem tohle vubec neříkám. Naopak se mi hrozne libi, kdyz umi dat nekdo emoce najevo.
Moje mamka ma napinky tohle detem rikat, ale uz jsem ji to i vysvetlila a dala mi za pravdu.
Ja to urcite jako mala holčička taky slychala, do ted mi dela problem brecet pred nekym, skoro i pred mužem..

Souhlasím do posledního písmenka.👏
Když dítě (vůbec bych to genderově nerozlišovala) pláče, má k tomu důvod. A to, že nám dospělým se zdá malicherný, je úplně jiná věc.

Ještě bych k tomu přidala kuriozitku "správný kluk má zlobit" - to je taky na samostatný článek. Teď, co jsem maminkou kluka, tak to slýchám často. Přestože mu ještě není ani rok a půl, tchánovci se denně dožadují kladné odpovědi na jejich otázku "zlobí?" Protože pak je to správně. Ale on opravdu nezlobí. Jednak mám pocit, že takhle malé dítě ani zlobit nemůže, pod oním zlobením si předstvauji naprosto něco jiného než noční pláč, prskání polévky a podobných projevů mladšího batolete.
A tak já trpělivě odpovídám, že nezlobí a oni jsou z toho rozpačití, co že z toho kluka vyroste...? Asi nějaká strašlivě hodná bytost 😇

@alokin66
Mně říkali, že nemám brečet, že nemám důvod (hlavně mamka) a že když budu brečet, tak mě zmlátí, abych ten důvod měla. A nebo babička mi říkala, že když brečím, tak jsem škaredá a že nikdo mě nebude chtít. Takže to není jen o klucích (i když tam je to samozřejmě mnohem silněji díky tomu heslu...).
Synům to nedělám, ale mé okolí (ani rodina) to bohužel nechápe, nesouhlasí se mnou, jak zacházet s emocemi... Sama brečet moc neumím, protože to mám právě z dětství fajně zablokované, no. A rozhodně to neumím před rodinou, necítím tam to emocionální bezpečí a dost mě to drtí.

@verdos souhlas, taky jsem si hodně z toho jako malá vyslechla...
A to s tím emocionálním bezpečí je přesný! Já to vnímám i u svých dětí - když jsou u prarodičů, jsou takový jako utlumený, oni to nazývají hodný, ale prostě nejsou samy sebou.

@verdos Mám to podobně. Můj táta je tvrďák, plakat jsem ho viděla snad za 25let 2x. On nikdy bolest- jak fyzickou tak psychickou nedával najevo. Když jsem plakala, bouchla se a pod. tak hned že nejsem bábovka, abych řvala, že silné holky neřvou, chlapi neřvou... mám do dnes problém dávat najevo emoce a docela mě dělá problém pochopit manžela, když mu něco je-jakože nemocný, něco ho bolí apod. hned mi naskakuje, že je fnukna a simulant ☹

@romcicak_1 To je zajímavý s tou nemocí - já zažila vždycky dokonalou péči mojí mamky, když jsem byla nemocná a u nás doma marod byl vždycky obskakovaný a plnilo se mu, co se mu na očích vidělo. Mám to teď u nás v rodině taky tak - když manžel jen trochu zakašle, už ho začnu obskakovat a zjišťovat, jestli něco nepotřebuje.
Ale on to tak nemá a když jsem nemocná já, chová se jako by se nic nezměnilo. Jako když ho o něco poprosím, ochotně mi to přinese a tak, ale samotného ho to ani nenapadne. Chybí mi to, ta láska projevená péčí. (Zajímavý, že jinak o mě pečuje krásně, v nemoci ale spíš míň, než běžně!) No a co myslíte, jak to měli oni doma s nemocí?
Jeho máma jim vždycky řekla: "Zakazuju ti být nemocný!" A tím to haslo. Tak trochu jim vsugerovala, že vlastně nemocní nejsou, takže příznaky nemoci ignorovali. Doteď s tím má muž problém, že až když ho upozorním, že nějak jinak mluví, teprve si všimne, že ho vlastně bolí v krku.

Kam až může potlačování emocí (a vůbec sama sebe) dojít.... Úplné odpojení od vlastního těla.

@cobaltino presne, ja nemoci taky prechazim, chlap ani neví ze mi neco je... chlap byl maminkou hrozne obskakovany, az nezdrave a prakticky to vyzaduje po me. Me ne ze by neobskakovali, mamka jo, tatka resp taky, ale kdyz jsem se někde bouchla, odrela a pod. tak jsem nesmela rvat. a jak jsem u taty videla, ze. kolikrat nad svymi urazy nerve, vubec se emocne nad tim nepozastavuje, tak jsem delala to same. mam i docela vysoky prah bolesti a vydržím fakt hodne.