UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘKY NA KONÍKU:

Článek není určen maminkám nespavců. Radši ho ani nečtěte, aby vám nezpůsobil deprese. 

Jde o inspiraci pro rodiče, kterým děti spí, jen jim občas trvá příliš dlouho, než usnou.

Vždycky jsem všem říkala, že máme dobře spící děti. Prostě máme kliku, že se spánkem a uspáváním nemáme potíže.

Ale co když to není (trojitá) klika? Co když to uspávání nemáme snadné proto, že jsou od přírody spáči, ale co když jsou spáči proto, jak je uspáváme?

Máte s uspáváním dětí problém? Nechte se námi inspirovat. 😉

Rada nad zlato

Marně vzpomínám, jestli mi to kouzlo někdo poradil, nebo jsem na něj přišla sama. Ale je to na uspávání dětí asi to nejzásadnější:

Nemysle u toho na to, kdy už konečně zabere! Myslete na cokoliv jiného, příjemného.

Třeba si zrekapitulujte den, co se vám na něm líbilo, nebo si utřiďte myšlenky, co chcete zvládnout zítra. Zasněte se do nějakých svých fantazií, nebo jen relaxujte jako na józe.

Děti mají radary a jakékoliv emoční napětí vycítí a brání jim usnout. Když není v pohodě jejich máma, jak by mohli upadnout do „nevědoucí říše snů“? 😉

Denní uspávání

První rady pro vás:
Neřešte školku fůru měsíců předem! Všechno s dětmi se neustále mění, co platí teď, může být za týden jinak. Navíc ve školce bude mít dítě jiný režim (většinou se mnohem víc unaví, než doma), takže je možný, že po obědě utahané bude.

Pro váš klid si zjistěte, jak se vaše učitelky staví k nespícím dětem. Jestli mají pro ně nějaký klidový režim (jako naše MŠ), nebo trvají na ležení na postýlce, nebo dokonce nutí děti mít zavřené oči (proboha!). Pokud školka tohle striktně vyžaduje, nebude asi respektovat děti ani v jiných potřebách; já osobně bych se radši porozhlídla po jiné.

Další mantra rodiče, neřešícího uspávání dětí, je:
Dítě usne, když je unavené. Když pocítí únavu, půjde usínání samo. Nesnažte se ho přeučit na jiný čas odpoledního spánku, než potřebuje. Nechte to na něm. Pak nebude třeba ho uspávat.

To, co slyším o odpoledním spánku ze všech stran, u nás taky neplatí: „Když se přes den nevyspí, bude strašná noc.“ Nebo: „Když bude spát moc dlouho, nebude chtít spát večer.“ Anebo: „Nesmí spát po páté hodině, jinak usne až o půlnoci!“

Ani jedna z těchhle vět se u nás nepotvrdila. Nevěštěte z denního spánku, jak bude vypadat ten noční. Říká vám něco „sebenaplňující proroctví“?

Když budete pořád myslet na to, že dneska večer bude teda uspávání horor, horor to bude. Děti se přirozeně snaží naplnit naše očekávání. A i když to třeba neřekneme nahlas, tyhle malé potvůrky to z nás vycítí.

Takže na tohle úplně zapomeňte – doufejte, že večer bude v pohodě! 😉

Co pomáhá vytvořit atmosféru, vhodnou k dennímu spánku?

pokračování článku

Bojkotem kojení si asi prošla každá maminka, která kojila.

Nemalá část jich ho nepřekonala a jejich kojení bojkotem skončilo.

Většina těch, co to zmákly, jich pak zažila ještě několik. Jdem se podívat, jak na to:

Nastal bojkot – co s tím?

Nejdřív si vyjasníme, jak takový bojkot vypadá:

• Dítě se odtahuje od prsa,
• kouše do prsou,
• pořád dokola se pouští prsu,
• odvrací hlavu při kojení,
• vzpíná se nožičkami a odstrkává se,
• po chvíli sání pláče,
• odmítá se přisát, i když má evidentně hlad,
• atd.

Nic z toho neznamená, že už se nadále nechce kojit!
Jen mu něco vadí na způsobu, jakým kojení probíhá.

Jak už z předešlého dílu víte, jedno z řešení může být změna pozice na savčí. Většina projevů bojkotu totiž změnou pozice odezní.

A proč se dětem ta měsíce stejná pozice najednou přestane líbit?

Důvodem může být, že vám vaše miminečko nepozorovaně vyrostlo a vaše držení mu už nevyhovuje – není mu s delším tělíčkem pohodlné.

Pak taky může jít o touhu poznávat svět (což jde v pozici na bříšku lépe, než na zádech s výhledem do stropu). Vaše baby začalo být pořádně zvědavé, jak se na dítě sluší a patří. 😉

Další příčina bojkotu může být bolestivé zažívání – ať už kvůli příkrmům nebo z vaší stravy, anebo i z neurčitelných příčin. Při kojení se totiž spouští tzv. gastrokolický reflex (vlna pohybu střev, vyvolaná příjmem potravy).

Některým dětem pomůže kojení bez plenky, nahřívání bříška a beder nebo pohupování při kojení. Taky můžete zkusit dát děťátko vykakat/vyčůrat nad misku a rozjet bezplenkovku.

Přijde vám dítě spíš rozčilené, než zvědavé nebo trpící bolestí?

Příčinou může být nízký tok mléka.

Tenhle jev se dostaví v jeden okamžik u každé maminky, která kojí na požádání:

Vyrovnaná poptávka a nabídka mléka.

O co se jedná? pokračování článku

Jak vidí nošení dětí a šátky vůbec blogerka, fotografka a maminka dvou chlapečků Veronika Vavrincová alias @apacheee, která vyzkoušela desítky šátků? Vyzpovídala jsem ji pro vás v nejnovějším článku.

Verču znám díky omalovánkám pro dospělé. Její obrázky mají nádhernou atmosféru (Najdete je až úplně dole na jejím instagramu 😉) Nově se také věnuje rodinnému fotografování – sledovat ji můžete na Facebooku nebo Instagramu.

Povídaly jsme si spolu ale především o šátcích, protože se stala jejich testerkou a recenzentkou.

– Verčo, na tvém Instagramu máš krásnou galerii šátků na nošení dětí, na tvém blogu k nim máš navíc i recenze. Říkala jsi, žes jich ale vyzkoušela ještě mnohem víc.

Ano, tak k sedmdesátce – šátky, se kterými jsem spokojená nebyla, jsem nehodnotila. Vyzkoušela jsem většinu značek na českém trhu. Ty co mám na Instagramu patří k těm nejlepším.

– Jak jsi se k testování šátků dostala?

První firmu (Loktu She) jsem oslovila sama – zeptala jsem se jich, jestli nemají půjčovnu, protože jsem uvažovala o koupi šátku od nich. A protože se jim líbily fotky na mém blogu, tak mi ho půjčili výměnou za recenzi a fotky. A pak se to už tak nějak začalo nabalovat samo.

– Nosila jsi i prvního syna v šátku?

S Eliáškem jsme začali v půl roce s nosítkem. K tomu nás dohnala nutnost: Když xtá procházka skončila tak, že jeden vezl prázdný kočárek a druhý táhnul dítě v náručí, řekli jsme dost a pořídili nosítko.

Když jsem zjistila, že se mi nošení líbí, říkala jsem si, že chci s druhým dítětem zkusit šátek.

– Kde ses učila vázat šátek? Hodně lidí se toho bojí – začít…

Je to jenom o cviku. Já jsem se učila vázat z videa – od Vonzino. Ona to má tak hezky vysvětlený a působí mile. Pak když jsem potkala někoho, kdo šátkoval, taky mi pomohl poupravit nějakou techniku vázání a tak.

– Je vůbec s nějakým šátkem reálný navázat a jít? Nemuset řešit dotahování?

Podle mě to je reálný – měla jsem jich takových hodně. Ale hodně to bude tím, že jsem většinou vázala s kroužkem, ten drží líp, než uzel. Přijde mi to i hezčí – třeba pod mikinou není ten mravenčí zadek. 😀

– Dají se kroužky použít na všechny šátky? Nejsou třeba materiály, který v tom prokluzujou?

Ty kroužky mají různé velikosti. Třeba na šátky Dekka jsem si musela pořídit větší velikost, protože jsou ty jejich šátky nadýchaný a vysokogramážní, už jsem tu látku do toho kroužku neprotáhla.

Ale co se prokluzování týče – trošičku prokluzovaly hedvábné šátky od Sestrice, ale nic hroznýho, to bych ani neuváděla jako výtku.

– Tak to zní dobře! Na co koukáš ty, když vybíráš šátek? Co je pro tebe důležitý?

Prvním bodem je pro mě vzhled (v tomhle jsem asi typická ženská 😀). Šátek, který by mi nepřišel hezký, bych nenosila, i kdyby byl sebelepší. Trh je teď tak široký, že se dá bez problémů najít šátek, který ti sedne jak vzhledově, tak vlastnostmi.

Pak jsem koukala na nosnost – když začal být Tobiášek těžší.

– A do kolika kil jsi v šátku nosila?

On má tu váhu už hrozně dlouho stejnou. Posledně, když se nosil, měl nějakých jedenáct kilo.

– A vždycky na břiše?

Mně se na tom břiše líp nosí, je mi to pohodlnější. A líbí se mi, že člověk má s tím dítětem víc kontakt. A i moje děti jsou radši na břiše.

– Našim dětem se líbilo, že na zádech přes rameno vidí, co dělám.

Já si myslím, že ty časy na zádech u nás ještě přijdou. Tobiášek má teď období, kdy je radši sám.

Když teď jedeme na výlet a vím, že se bude nosit jen chvíli, beru nosítko, protože ta manipulace je s ním jednodušší. Člověk udělá cvak cvak a dítě je venku z nosítka.

– Jaké máte?

Máme Tulu Toddler. Když byli kluci menší, nosili jsme hodně v Ergo Baby – já mám mrňouse, takže nám vydrželo dlouho.

– Ještě zpět k šátkům – který pevný šátek bys doporučila pro novorozence?

pokračování

„Všechno se bude točit kolem miminka, to je jasný. Prej se to jen musí přežít.“

Mám dobrou zprávu: Přežít se to nemusí, můžete si to užít! 🙂 Neodsouvejte se (a váš partnerský život) na vedlejší kolej, zapojte dítě do vašeho normálního života.

• Dítě nemá být na prvním místě! Na prvním místě jste vy. Pak váš partner. Pak teprve dítě.
• Šestinedělí je výjimka. Je to speciální období. Novorozenec je v centru dění. Ale i máma-šestinedělka má být opečovávána.
• Pokud budete mít sebe na prvním místě, budete spokojení a budete mít sílu, trpělivost a chuť pečovat o dítě.
• Abyste mohli dávat, musíte mít z čeho 😉

Děti se učí nápodobou – když jim ukážete, jak se mít rád/a, uděláte pro ně mnohem víc, než když se pro ně obětujete 😉

Chci vědět víc

„Motat do hadru se fakt nebudu – ještě by mi z toho dítě vypadlo.“

Není třeba se nošení v šátku bát – nejjednodušší je na novorozence elastický šátek, šátkové nosítko je taky dobrá volba. Pevný šátek je na uvázání složitější a přezkové nosítko není pro novorozence ideální, oboje si nechte na později, ať se zbytečně netrápíte 😉 Hodí se vědět:

• Nošení je pro děti přirozené.
• Je potřeba nosit dítě v kvalitním šátku a v ergonomickém nosítku (a to, jestli je nosítko opravdu dobré, se nedozvíte na prodejní stránce výrobce, ale v některé z nosících skupin na Facebooku nebo na Modrém koníkovi, nebo v mateřském centru ve vašem městě).
• V každé pozici je třeba mít dítě symetricky, s podsazeným zadečkem, lehce kulatými zády, zajištěnou hlavičkou a s koleny výš, než je zadeček. (viz úvodní obrázek)
• Šátek musí být vždy co nejpevněji dotažený – dítě v něm nesmí plandat ke straně nebo do záklonu.

Nošení v šátku je pro vás ohromně praktický a dítěti příjemný, takže se o to neochuzujte. Klidně si šátek zpočátku jen půjčte, ale věřím, že si to zamilujete jako miliony maminek a tatínků po celém světě!

Chci vědět víc

„To je děsný, jak jsou ty miminka křehký! Bojim se, že mu něco udělám. Hlavně mu pořád držet hlavičku! (Jak dlouho je to vlastně potřeba?)“

Děti jsou překvapivě dobře vybavené na první dny života – mají spoustu reflexů, které jim pomáhají jejich bezbranná tělíčka ochránit. Utržená ručička nebo nožička fakt nehrozí 😀

A jak je to s tím vývojem? Co má kdy kojenec umět?

• Není důležité, kdy přesně co dítě umí, ale v jakém pořadí jednotlivé fáze prochází. Správné pořadí vývoje je: pasení koníčků – zvedání nohou a pánve do vzduchu (při lehu na zádech) – otáčení se na bok – nadzvednutí se na břiše na natažených rukách – hraní si s nohama – (plazení – nemusí být) – lezení po čtyřech – šikmý sed – rovný sed – stoupání si u nábytku – obcházení nábytku do boku – samostatný stoj – samostatná chůze.
• V prvních týdnech života je dobré měnit často polohu dítěte – samo to ještě neumí. (Na zádech s hlavou doprava i doleva, na bříšku, v šátku = v klubíčku, na levém i pravém boku, v náručí – na obě strany) Předejdete tak slehnutí hlavičky = deformaci.
• Hlavičku mu držte klidně mnohem dýl, než to dítě potřebuje, tím nic nezkazíte 😉

Platí, že nejvíce pro vývoj dítěte uděláme, když mu nebudeme v žádné fázi vývoje aktivně pomáhat a necháme jej všechno objevit samo. (Žádné chodítko, žádné posazování, žádné vodění za ruku!) My se jen můžeme kochat, jak je šikovné, trpělivě čekat, až se mu to povede (a vše řádně zdokumentovat na video 😉)
Chci vědět víc

„Kojení studovat nehodlám – prsa mám, tak jaký cavyky s tím?“

Bohužel dovednost kojit nemáme úplně vrozenou. Příroda počítala s tím, že to odkoukáme od svých maminek a tetiček. Ale kolikrát jste v životě viděli miminko přisát se k prsu? Viděli jste naživo řešení potíží s kojením? Víte, jak vypadá pauza v bradě? (znak, že dítě polyká mléko a jen nedudá bradavku) Musíme se to naučit. Věděli jste že:

• Tvorbu mléka podporuje kontakt nahých těl dítě – matka. Dopřejte ho svému novorozenci co nejvíce.
• Psychika je pro kojení důležitá – věřte si, že to dáte a nemějte strach, že má hlad – pravděpodobně ho první dny nemá, úbytek na váze je normální.
• Nejlepší přisátí k prsu a řešení všech případných problémů zajistí savčí pozice.
• Správné kojení je kojení bez omezování délky a četnosti.
• Investovat peníze do kvalitního kurzu o kojení se vyplatí 😉

Neexistují špatná prsa nebo bradavky, kojit může každá (i nikdy netěhotná žena – kojení adoptovaných dětí je realita). Vaše miminko ví, jak a kdy se kojit, jen mu to umožněte 😉

Chci vědět víc

„K sakru jak mám vědět, jak vypadá ten přirozený, když jsem naživo neviděla nikdy žádný? Rachel v Přátelích hodiny drtila Rossovi ruku, ale vidět bylo prd!“

Každý si pod pojmem přirozený může představit něco jiného, zamyslete se nad tím, co by vyhovovalo vám. Tady jsou body, na kterých se shodne většina. Přirozený porod je:

• Bez potlačování bolesti pomocí léků –  existují i jiné způsoby úlevy a dokonce jsou metody, díky kterým bolest ani nevznikne.
• Bez urychlování – vyvolávání je výhodný pro personál porodnice, ne pro dítě. (Pro vás to na konci porodu může být taky lákavý – zvažte podle sebe.)
• V libovolné poloze – a to po celou dobu, nejen pro první dobu porodní. Vaše tělo si řekne, co potřebuje.
• Bez nástřihu – pokud se na dítě a vaše tělo nespěchá, všechno zvládne bez zbytečného zásahu. Pokud se druhá doba porodní protahuje, je lepší změnit polohu (třeba na svislou), než nechat do sebe řezat.
• Nevyvolávaný – termín porodu je jen číslo … Normální je porodit od 38. do 42. týdne. Až pak by se mělo vyvolávat 😉

V klidu si projděte, co vás zajímá, a sestavte si své porodní přání – plán to může být těžko, porod není něco, co by se dalo naplánovat 😉 Nehroťte to, vždycky ho můžete změnit – i během porodu. Vaše přání je podstatnější, než zvyklosti porodnice. Nenechte se překecat k něčemu, co se vám nelíbí.

A proč se vlastně o přirozený porod snažit? Je to ten nejlepší start do života pro vaše dítě. Dokáže spustit ty správné hormony, aby pěkně najelo kojení a bonding byl úspěšný. Naopak poporodní traumata ovlivňují životy dětí i maminek na hodně dlouho – snažme se je nezpůsobovat, páni porodníci.

Chci vědět víc

„Vždyť se přece říká „spát jako mimino“, tak proč mě všichni strašej, že se po porodu pár let nevyspim??“

No – sice budete reálně spát méně, ale díky hormonům vám to nebude až tolik vadit. Vaše tělo je na to uzpůsobené. Co je dobré vědět:

• Pro miminka je normální se budit často, nesnažte se o mnohahodinový spánek kojence – je to marný a nefyziologický.
• Uspávání dětí kojením je ta nejpřirozenější věc. Stejně tak houpání dítěte nahoru a dolů během uspávání (připomíná mu to vaši chůzi, když ještě bylo v břiše).
• Spánek s rodiči je základní potřeba dítěte. Nebraňte se tomu.

Tak jako vy rádi usínáte vedle svého partnera, rádi se vedle něj probouzíte a během noci je vám jeho přítomnost příjemná, tak to samé má rádo vaše děťátko. Nenechte toho nejmladšího člena rodiny o samotě ve tmě.

Chci vědět víc

„V tomhle jedinym aspoň tušim – už mám půlku seznamu pořízenou.“

Ajj. A zrovna tohle je to poslední, co před porodem řešit (ne že by se to řešit nemělo vůbec, to ne). Bez věcí dítě přežije, bez lásky ne 😉 Investujte svůj čas a úsilí spíš do hledání informací, jak ji děťátku předat. Kupte, co uznáte za vhodný; poradím, na co se s klidem můžete vybodnout:

• Lahvičky a savičky – pokud budete v tak zoufalé situaci, že umělá výživa bude nutná, koupíte to všechno v lékárně, až pro umělé mléko půjdete. Ale vy pro něj nepůjdete, vy kojení zvládnete!
• Sportovní kočárek nebo trojkombinace – není jistý, jestli se v něm bude dítěti líbit, na začátku stačí hluboký kočárek s velkou ROVNOU plochou na ležení.
• Vybavení do pokojíčku – zpočátku bude dítě spát u vás, a jak dlouhý bude ten počátek, to se ještě uvidí 😉

Na čem naopak nešetřit:

• Autosedačka – bezpečí především
• Šátek / ergonomické nosítko

Zamyslete se, kde bude dítě spát přes den – aby mohlo být stále u vás (kolíbka, košík na kolečkách, hnízdečko, hacka, lehátko, které jde napolohovat do úplné roviny, …). Pozor na všechna lehátka, ve kterých je dítě v polosedu – novorozencům v nich hrozí slehnutí hlavičky = šišatá hlava.

Chci vědět víc

„To teda nevim, jestli vydržim měsíc a půl zavřená doma s miminem – aspoň do nákupáku bych mohla, ne?“

Doma být nemusíte, ven určitě choďte, ale davy lidí si radši odpusťte – kvůli infekcím. Pokud není zbytí, doporučuju vzít spíš šátek, než kočárek – dítě je v něm víc chráněné a je to pro ně menší stres.

• Šestinedělí slouží k navázání vztahu s novorozencem a k zotavení vašeho těla po těhotenství a porodu. Neodflákněte to!
• Hodně odpočívejte, neuklízejte a připravte zbytek rodiny i partnera na to, že vás budou muset v dost věcech zaskočit.
• V tomhle speciálním období máte jedinečnou příležitost rozjet vaše kojenív celé parádě – nestyďte se ležet celé dny pod peřinou s miminkem (a ideálně nemít na sobě oblečení).
• Doma po celé šestinedělí můžete dohnat i bonding, pokud byl v porodnici nedostatečný.
• Cvičení během šestinedělí by se mělo vyhýbat namáhání přímých břišních svalů – aby se nefixovala diastáza, která je díky těhotenství častá. Cviky na posílení vnitřního stabilizačního systému (core) jsou vhodnější. Pozor na intenzivní cvičení – kyselina mléčná ovlivňuje chuť mléka.
• Zavinování dělohy (= její návrat do normálu) trvá nějaký čas, po tu dobu nebude břicho ploché jako dřív. Můžete tomu pomoci speciálními cviky a lehem na břiše.
• I když se bude vše točit kolem novorozence, neodsouvejte se na vedlejší kolej. (Více viz kapitola ROVNOVÁHA V RODINĚ)

V šestinedělí se bouří hormony, tak se nebičujte za to, že chvíli dítě nenávidíte a chvíli jej chcete samou láskou rozmačkat. Je to docela normální 😉¨

Chci vědět víc

„Všechny mimina, co jsem viděla, pořád jen řvou – je mi z toho blbě už teď – co když moje dítě bude stejný?? Jak poznám, kdy pláče hlady?“

Pláčem miminko komunikuje (neumí ještě nic jiného), takže kdykoliv cokoliv potřebuje, zapláče. Ale dobrá zpráva je, že se dá vypozorovat, co který pláč znamená. Pláčem dítě nikým nemanipuluje, jen hlasitě dává najevo, co potřebuje.

• Miminka pláčou kvůli hladu, strachu, únavě, nepohodlí (počůraná, pokakaná plena, horko, zima, něco je škrtí,…), kvůli nejistotě (neví kde jste), bolesti (úraz, potřebují si odříhnout, nebo mají prdy), přemíře vjemů, …
• Novorozenec pláče nejčastěji z únavy – pokud je nakojený a v suchu u vás v náručí, nejpravděpodobněji se mu prostě chce spát.
• Únava přichází v prvních dnech hrozně rychle.
• Nikdy nenechte cíleně miminko plakat o samotě! Estivillova metoda (vyřvávání) je podle mě ubližování dětem.
• Pláč je lidem nepříjemný právě proto, aby s ním něco udělali.
• Existuje výzkum o druzích pláče (vychází z něj aplikace pro mobil)
• Časem se naučíte rozlišovat jak přesně vaše miminko zní, když potřebuje to nebo ono. Do té doby by se vám mohl pomocník hodit 😉

Pokud jste zkusili všechno a nic jste nezjistili, prostě jen své dítě držte a nechte jej plakat ve vaší přítomnosti. Někdy děti potřebují vyplakat prožitý stres (z porodu, přemíry podnětů, z leknutí, …) Zkuste se v té chvíli uklidnit – jste skvělí rodiče! Nenechali jste jej přece plakat o samotě.

Chci vědět víc

„Vychovávat dítě začnu hnedka, nechci ho rozmazlit, ať nám za pár let neskáče po hlavě. Ostatně babička říká, že pláčem sílí plíce.“

Bohužel na rady starších příbuzných se nedá spolehnout – to co se doporučovalo za minulého režimu, nemělo žádné vědecké opodstatnění a totálně to potlačilo roli matky. A máma je pro dítě to nejdůležitější! Tady je pravda:

• Vyřvávání je drezúra dětí, která je vážně poškozuje (to že jsme to přežili, neznamená, že je to OK).
• Dítě není pes, není třeba jej učit, kdo je tady pánem. Je to náš budoucí parťák. Chceme, aby nám mohlo věřit, tak ho nezraďme!
• Chováním v náruči se nikdy žádné dítě nerozmazlilo.
• Rozmazlenost neexistuje – je to jen nepochopení dítěte – miminko má kontakt jako základní potřebu, proto ho vyžaduje.
• Jako rozmazlené vnímáme ty (starší) děti, které vyžadují nadměrnou pozornost – právě proto, že se jim jí nedostalo v raném dětství. Není to ale jejich vina.

Věřte svému srdci – pokud vám něco říká, ať to brečící miminko zvednete do náruče, udělejte to! Poslouchejte víc sebe, než okolí. Jste nejlepší rodiče pro své dítě – už teď! Stačí si naslouchat.

Chci vědět víc

„To jsem zvědavá, co budu na tý mateřský celý dny dělat! Novorozenec moc zábavný není – jak si s ním mám hrát? Asi se ukoušu nudou …“

Nemějte nereálná očekávání. Dítě není panenka, má své potřeby. První měsíce vám asi nuda nehrozí, spíš to bude pěknej fičák. Ale taky si to hodně užijete, věřte mi. Ostatně kdo je připraven, není překvapen. Tohle jsou fakta, která potřebujete znát ještě před porodem:

• Uspávání kojením je v pořádku – i proto máme prsa.
• Kojenec se budí velmi často (viz kapitola SPÁNEK)
• Dítě pláče, když necítí vaše tělo – dotek potřebuje jako základní jistotu. (Někdy stačí spící dítě držet za ruku nebo jen sedět vedle něj.)
• Pláč je způsob komunikace – vždycky něco znamená (viz kapitola PLÁČ).
• Některé děti nedokážou spát samy v postýlce nebo kočárku (a není jich málo), některé děti berou kočárek na milost, jen když se pohybuje.
• Čich je pro novorozence moc důležitý – buďte nablízku, aby vás cítilo a vynechte parfémy (alespoň v šestinedělí).
• Žádné kojení není příliš časté – když si nevíte rady, zkuste nakojit, je to všelék (viz kapitola KOJENÍ).
• Dítě chce být u vás při vašich běžných činnostech (být součástí vašeho světa) – elastický šátek nebo šátkové nosítko jsou velký pomocníci (viz kapitola ŠÁTEK).
• Existují i tzv. náročné děti (náročňátka) – ty nemůžete odložit vůbec. Nejste v tom sami! Spojte se s rodiči s podobnými problémy.

Nemá cenu si mazat med kolem pusy – rodičovství náročný je. Ale každá minuta, věnovaná dítěti se vrací zpátky v podobě tak silné lásky, jakou jindy nemáte šanci zažít ♥

Chci vědět víc

Kolikrát jste tohle vy, maminky jednoho dítěte, slyšely? A kolikrát vás to naštvalo?

Kolikrát jste to vy, maminky dvou dětí, řekly? A kolikrát jste to myslely ze srdce?

Mnohokrát, všichni, že jo?

Rozumím oběma skupinám – maminkám jedináčků ( = jednomatkám), co toho mají plné kecky i s jedním a štve je to zlehčování jejich snahy. Rozumím i maminkám dvou dětí ( = dvojmatkám), kterým, když mají doma jen jedno dítě, přijde péče o něj tak snadná, že s klidným svědomím prohlásí „Jedno dítě, žádné dítě!“.

Tak kde je zakopaný pes?

Ten důvod, proč tohle dvojmatky říkají, je ten, že jsou vděčné, že můžou alespoň trochu polevit v ostražitosti a netříštit svou pozornost mezi dvě ratolesti. Konečně se jednomu ze svých broučků můžou věnovat naplno. A to je osvěžující. Ony jsou totiž zvyklé na trhání se na dva kusy (plus další kousíčky pro manžela, domácnost, práci, atd.) – to je jejich bazální stav. Všechno míň je vyzdvihnutí hodné 😉

A důvod, proč jednomatky ta věta (alespoň v počátcích mateřství) štve, je ten, že do té doby, než se staly matkami, se tříštit nemusely, jejich bazální stav byl bezdětný. A zvyknout si na tu naléhavou přítomnost vlastní kopie prostě nějaký ten čas trvá. (Posílám pohlazení – vám, čerstvé maminky 😉) A člověka fakt naštve, pokud mu někdo předhodí, že to, co on považuje za obtížné, je pro jiného snadné! (Dokonce tou větou dvojmatky naznačují, že mít jedno dítě je stejné, jako nemít žádné – což je blbost, že?)

Pointa je v tom, že dvojmatky si rozhodně nemyslely, že „Jedno dítě – žádné dítě“ když měly jen jedno!! Naopak, byly stejně v pytli jako vy, jednomatky 😉 Ty upřímnější to i přiznávají 🙂
Ten slogan platí zkrátka jen a jen pro dvojmatky, když není jeden jejich potomek s nimi.

A co trojmatky a vícematky?

Se třetím dítětem se ta hranice ještě posouvá. Úplně běžně se přistihnu říkat: „To bylo pohodový dopoledne, měla jsem tu jen jednoho.“ A přitom tu mám děti dvě – ale miminko tak nějak nepočítám, to je na mně prostě jako klíšťátko a je mou neodlučitelnou částí. Prostě náš bazální stav jsou tři děti a jakékoliv menší číslo je těžká pohoda 🙂

Samozřejmě, že to chvíli trvá, než se rodina sžije, ale pokud udržujete rovnováhu v rodině (a ani se vám nenarodí náročňátko), není to až tak těžké, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Co s tím?

A tak prosím dvoj a více matky, aby k té větě, prohlašované před jednomatkami, dodávaly, že to platí jen v rodinách s více dětmi.
A vy, jednomatky, nezoufejte, všechny jsme byly ve vaší situaci a snažily se, seč nám síly stačily, dělat všechno tak nejlíp, jak jsme dovedly. Stejně jako vy. A stejně jako vy jsme občas měly pocit, že to nezvládáme, a že mít další dítě je čisté bláznovství. Alespoň na chvíli všechny 😉

Tak mě napadlo, že by možná bylo výstižnější říkat:

Mít doma o jedno dítě míň, je jako nemít žádné.

Ale to tak nevyzní nooo 😀

Tak:

STAY COOL, ACT WARMLY!

(Buďte v klidu a množte se! 😉)

Článek byl poprvé zveřejněn zde

Maminky, tchyňky, babičky a prababičky, děkujeme, že jste z nás vychovaly takové skvělé lidi! Neměly jste to vůbec snadné a nikdy vás za to nepřestaneme obdivovat!

Tenhle článek píšu pro babičky a prababičky, které jsou z dnešního způsobu výchovy dětí tak trochu rozčarované:

Máte pocit, že skoro nic, co jste jako mámy dělaly, není vašim snachám, dcerám a vnučkám dost dobré? Taky vás rozčiluje nějaká z následujících věcích? Začíná to už porodem:

Chlap byl u porodu!

Nedokážete si představit, mít manžela u porodu, protože byste si nepřály, aby vás v takové situaci viděl? Vězte, že tak jak porod probíhal dříve, to už dnes nevypadá. Na porod mnohé ženy rády vzpomínají a pro ty šťastnější byl krásným zážitkem. A kdo by nechtěl se svým nejmilejším sdílet nejkrásnější chvíle v životě? Slovy mého muže: „Moje žena rodí mé první dítě – kde jinde na světě bych měl být, než u ní?!“

Navíc mnozí tatínkové jsou u porodu opravdu užiteční a mamince hodně pomáhají. A pokud porod neprobíhá úplně ideálně, opět je podpora blízké osoby velmi vítaná.

Mají dítě v manželské posteli!

Chápu, že máte o to maličké strach. Ale bát se nemusíte. Tak jako se za vás doporučovalo třeba spaní na břiše (o kterém se dneska ví, že je to nejrizikovější poloha z hlediska náhlého úmrtí kojence), tak i poučka, že dítě má spát v tichu a o samotě, je překonaná. Nejlépe děti prospívají, pokud od narození můžou být co nejvíce v kontaktu s matkou. Žádná máma při smyslech své dítě nezalehla. (Rozptýlím i další obavy kolem společného spaní.)

Nepůjčili mi miminko na procházku s kočárkem!

Jistě vás mrzí, že nemůžete čerstvé (pra)vnouče ukázat širokému okolí. A na vožení jste se těšila celé těhotenství snachy/dcery/vnučky. Ale ona vám to nedělá naschvál. Některé děti prostě v kočárku první měsíce být nechtějí – necítí tam to maminčino teplo a bezpečí. Určitě byste nechtěla jezdit s plačícím miminkem. A proč mu tedy nedají dudlík, vysvětluju tady. Vaše chvíle ale ještě přijde – za pár týdnů nebo měsíců bude dítě v kočárku rádo. 😉

Kojí dítě, kdykoliv si zamane!

Říká se tomu kojení na požádání a je to vlastně úplný opak toho, co jste zažila vy – kojení v tříhodinových intervalech. Určitě mi dáte za pravdu, že že kojení je pro děti ta nejlepší výživa. No a aby mohlo být dítě úspěšně kojeno a maminka „nepřišla o mléko“, je takové kojení kdykoliv a jakkoliv dlouho, nejlepší.

Děti se rodí vybavené instinkty, díky kterým vědí, kdy se kojit. Když jim do toho nebudeme zasahovat (a intervaly mezi kojením uměle prodlužovat), budou skvěle prospívat a umělé mléko nebude vůbec potřeba.

Používají látkové pleny, blázni!

Co byste za papírové pleny tehdy dala! Jenže moderní látkové pleny už nejsou tak uživatelsky nepříjemné. Už se ví, že není třeba je pořád žehlit či mandlovat. Nežijeme v hospodářstvích společně se zvířaty, naše domy jsou téměř sterilní. Už nám tolik nemocí nehrozí. Navíc máme pračky a sušičky. (Muset pleny vyvařovat v hrnci, nepoužíváme je taky!)

Hodně maminek zajímá životní prostředí a to je těmi „papírovými“ plenami enormně zatěžováno (ony jsou totiž především z plastu).

No a v neposlední řadě látkové pleny prospívají pokožce miminka – jsou na rozdíl od papírových prodyšné. Jo a svrchňáčky, které za vás byly gumové (takže neprodyšné), se dnes používají vlněné, flísové nebo s PUL zátěrem (pod kterým se dítě nezapaří).

Pořád tahají miminko v šátku!

Máte strach o jeho záda? Bojíte se, že je bude mít křivá, když se pořádně nenatáhne na rovné podložce? Nemusíte mít strach – pokud je miminko nošeno v ergonomické poloze (vizte obrázek), je to pro něj dokonce prospěšné. Jeho kyčle jsou v té nejlepší pozici pro správný vývoj (a překonané široké balení není potřeba).

Bojíte se, že se tím miminko rozmazluje? Nemusíte – rozmazlit kojence prakticky nejde. Čím více bude dítě nošené a bude zažívat bezpodmínečné přijetí ze strany rodičů, tím samostatnější bude v pozdějším věku. Já vím, že vám tvrdili něco jiného, ale to se nedělo jen ve výchově dětí.

Nedávají kojenci napít čaje!

Bojíte se, že bude mít miminko žízeň? Nemusíte.

pokračování článku

Na dětských hřištích potkávám nejčastěji čtyři druhy maminek – soukromě jsem si je nazvala mamky salámistky, mamky pohodářky, mamky nadšenky a mamky velitelky. Jak je poznáte?

Mamka salámistka

sedí opodál, všímá si svýho a zpozorní jen když se jí dítě zřítí z prolejzačky. Na veškeré požadavky o pomoc ze strany dítěte odpovídá popravdě, že se jí nechce, a že věří, že to dítko zvládne samo.

Mamka pohodářka

sedí nebo stojí poblíž a dítě střídavě pozoruje a střídavě nehlídá. Na každou žádost dítěte o pomoc ochotně přichází, pomáhá, a pak se zase vzdaluje.

Mamka nadšenka

má ruce hned u dítěte – pomůže mu vylízt všude, kam si usmyslí, ikdyby to mělo být až úplně nahoru na tu nejvyšší prolejzku. Asistuje i tam, kde by to dítě možná zvládlo samo. Jásá s ním, když jede dolů po skluzavce a ani na chvilku se nezastaví.

Mamka velitelka

dítě i ze skluzavky dolů přidržuje, na žebříku mu šteluje nohy na každý stupínek, rozhoduje, která prolejzačka se poleze teď, jak moc se bude dítě houpat, jak dlouho na hřišti budou, a hlavně pokud se něco dítěti nelíbí, urazí se.

Který typ jste vy? A který myslíte, že je nejlepší?

Pro mě to dlouho byl typ pohodářka. Minimálně s jedním dítětem jsem byla ochota sama! Ale s přibývajícími dětmi, roky a leností jsem sklouzla do typu salámistka. Obzvláště teď, v těhotenství, se fakt nepřetrhnu 😀

V konfrontaci s ostatními maminkami jsem občas na hřišti cítila výčitky svědomí. Jenže když se na to podívám z dlouhodobějšího hlediska, je salámistka opravdu tak „špatná“ matka?

Co se vlastně děti jednotlivých maminek v těch situacích učí?

Asi se  shodneme, že mamka velitelka žádné příjemné pocity v dítěti nevzbudí – celým svým jednáním dává najevo, že jedině ona je schopná rozhodnout, co je to pravé; vlastně tím nepřímo říká, že dítě toho schopné není. (Snižuje mu sebedůvěru.)

pokračování článku

Velké coming out!

Naši starší kluci používali dudlíky. Tak. A je to venku.

Copak jsem nevěděla, že kazí přisátí a vůbec kojení neprospívá?

Případ první

Popravdě si to už u toho prvního nepamatuju. Asi jsem to věděla, ale pro jistotu jsem si dudlík do porodnice vzala. No – dostal ho hned první noc – pomohl mu na bolesti bříška.

Nadšená jsem nebyla, snažila jsem se nabízet spíš prso, než dudlík, ale pána štvalo, že to z prsu hned teče a on přece chce jen dudlat (no jo, nalitá prsa díky tříhodinovým intervalům … ☹ )

Když pak v půl roce už mléko neteklo tryskem, bylo už mládě na dudlík příliš zvyklé a vyžadovalo ho. Ne nějak vehementně a často, ale bez něj jsme to prostě neuměli.

Naštěstí jsme se dudlíku zbavili při první rýmě v devíti měsíci – nemohl s ním pořádně dýchat, tak ho nechtěl. Po vyléčení jsme mu ho už nevraceli.

Případ druhý

Byla jsem odhodlaná dudlík druhému synovi nedat. Jenže!

Vzala jsem si ho opět pro sichr do porodnice. Chyba!

Dostal ho druhou noc – nechtěla jsem budit spolubydlící maminku, tak jsem dítě umlčela dudlíkem. (Myslíte, že mě napadlo poprvé, nebo aspoň podruhé, vzít si dítě k sobě do postele? Ne. To bylo přece zakázané!)

Opět jsem se snažila dudlíku zbavit, ale pořád mi nikdo nevysvětlil, jak to dělat, když chce dítě jen dudlat a nechce pít mlíko.

Po roce měl dudlík už jen na spaní – na tu usínací část, pak jsme ho vyndavali. Dudlík byl vyhrazen pro stavy usínání nebo nejistoty. Když byl v pohodě, rozhodně ho neměl. Ale i tak – místo, aby se šel uklidnit k mámě, vrazil si do pusy kus gumy :-/ Nechala jsem ho, vytvořit si vztah s věcí, místo prohlubování vztahu se mnou.

Lituju toho? Teď už ne. Litovala jsem, než jsem zakusila, jaké to tedy s novorozencem bez dudlíku je.

Teď už vím, že s dudlíkem je všechno o tolik jednodušší! „Jen“ to kojení je pak těžší (ano, druhorozený měl s kojením problémy celý dva a třičtvrtě roku). Každopádně jsem tehdy dělala jen to, co jsem věřila, že je pro něj nejlepší.

Případ třetí

Tentokrát jsem dudlík do porodnice nebrala. (Ale koupený jsem ho srabácky měla – zůstal doma v pohotovosti.) Porodnici jsem zvládla levou zadní – byla jsem na pokoji sama a dítě si do postele brala ( i když jsem pak byla na black listu a i uklízečka mě hlásila doktorce!)

Pořád jsem nevěděla, jak řešit potřebu dudlání.

Pokračování článku

Asi se to na vás už teď valí ze všech stran – máma je na prvním místě! A je to dobře. Protože to je základ spokojené rodiny – mít každý sám sebe na prvním místě.

Ale také jste už určitě zaregistrovali, že – zejména v šestinedělí s čerstvým miminkem – to prostě vždycky nejde. (Novorozenec nepočká s kojením, až si zacvičíte nebo dopijete kafe 😉)

Pro tohle období říkám, že se může pořadí v rodině dočasně upravit (samozřejmě že není nutné dodržovat striktně šest týdnů, ale neprotahujte to donekonečna 😉).

Dočasně se zájmy miminka dostanou do popředí. Ale byla by velká chyba, svou osobu odsunout do pozadí. Je potřeba na sebe myslet stále.

Jak prakticky na to?

Dám konkrétní příklad:

Pokud moje miminko potřebuje, abych v noci na jeho hlavičce měla položenou ruku, můžu se k tomu postavit několika způsoby:

• Pokud tuhle jeho potřebu budu ignorovat, protože mi to přijde při spánku nepohodlný, upřednostňuju sebe oproti němu. Staršímu dítěti se to dá vysvětlit, ale novorozenci těžko – nechápe, že jste dvě oddělené osoby.
• Pokud mu položím ruku dlaní na hlavičku, a mám ji tam tak celou noc, i za cenu vlastní rozlámanosti ráno, upřednostňuju jeho oproti sobě a úplně potlačuju svoje potřeby.
• Pokud chci děťátku vyhovět a zároveň nepotlačit svoje vlastní potřeby, hledám způsob, jak to skloubit. Třeba tak, že mu na hlavičku položím ruku dlaní nahoru (dotýkám se ho hřbetem ruky), protože tak je mi to pohodlné a nemám paži v nepřirozeném úhlu.

Tohle je to dočasné upravení pořadí členů v rodině během šestinedělí – miminko je na prvním místě. A znovu opakuju, že to, že je na prvním místě, ještě neznamená, že se máma má dostat na poslední! Je třeba hledat rovnováhu.

Ideálně pokud se vám to povede vybalancovat tak, že jste vy na prvním místě společně s miminkem, pak je partner a pak další děti. (Jak starší děti připravit na příchod sourozence, se dozvíte v tomhle článku.)

Nemáte už novorozence?

V tomto konkrétním příkladě se s rostoucím věkem dítěte bude měnit i přístup maminky – může zkusit tu ruku nahradit jinými částmi svého těla, nebo mu tam přisune polštářek, plenu, … Nebude mu tam pokládat ruku pokaždé automaticky – bude se snažit předejít (zlo)zvyku spím = ruka na mé hlavě.

Pokud už se z toho (zlo)zvyk stal, může se s dítětem na řešení situace domluvit– i kojenci rozumí tomu, co jim říkáme. Opět je to záležitost dobře nastavených vnitřních hranic. Miminko z nás tu pevnou hranici vycítí a přijme to (že vám to vadí). Je potřeba být k sobě upřímní – co mi vadí a co mi nevadí. Co jsem a co nejsem ochotna akceptovat.

Tak přeju šťastné hledání rovnováhy v rodině a mějte chladnou mysl a vřelé srdce 😉

Článek byl poprvé zveřejněn zde

Šátek na nošení dětí s manželem zbožňujeme! Momentálně ten elastický, ve kterém nosíme našeho novorozence.

Bezpochyby je mu v něm dobře, ale dnes vám chci vysvětlit, proč se nošení dětí líbí i nám dospělým:

• Máme volné ruce – na cokoliv, co je v domácnosti nebo se staršími dětmi potřeba (a nač si lhát, ono je to občas potřeba i kvůli základní hygieně nás samých 😀).
• Je to přirozená pozvolná posilovna – šátek nás nutí chodit rovně, nehrbit se. Zároveň jak dítko roste a těžkne, pomaloučku se nám zvyšuje zátěž a jsme namakanější a namakanější 😉
• Kontakt s dítětem je léčivý na poporodní deprese a pomáhá s tvorbou mateřského mléka.
• V zimním období obzvlášť oceňujeme hřejivé závaží.
• Elastický šátek můžeme mít navázaný pod bundou pro strýčka příhodu a v případě potřeby do něj dítě rychle vložit (úvaz se nemusí rozvazovat).
• Uspávání se smrsklo na pár metrů chůze (schody jsou obzvlášť účinné) nebo jeden ploužák s mimčem v šátku 😉
• Mateřská/otcovská láska, která ne a ne po porodu dorazit, se nejspíše předvede ve své největší parádě. (Nemilujte to sladké oddychování na vašem hrudníku a tu opojnou vůni mimískovy hlavičky!)
• Na procházce zejména tatínci ocení babolapkový efekt dítěte v šátku – těch obdivných pohledů si nejde nevšimnout 😉
• Jsme opět plně mobilní – žádné schody, malý výtah, nesjízdný terén ani turnikety nás nezastaví B-)
• A hlavně! Četnost dětského pláče se s šátkem rapidně snížila, protože miminko je v něm prostě spokojené (hřeje si bříško, vyprdí se, odříhne si, má mlíko na dosah, cítí naši vůni, slyší náš hlas i tep, někdo ho houpá, není na světě osamoceno). Starší děti oceňují rozhled z větší výšky, rády sledují naše činnosti, snadno získají naši pozornost a můžou si s námi popovídat nebo „popovídat“; připadají si zapojené do světa dospělých.

Jaké jsou vaše oblíbené důvody pro šátek?

Jaké jsou rozdíly mezi pevným a elastickým šátkem, jaké výhody a nevýhody mají oproti nosítkům, a jak vybrat ten správný šátek nebo nosítko, si povíme někdy příště. Stay tuned 😉

Článek byl poprvé zveřejněn zde

Kojení v těhotenství nebo kojení dvou různě starých dětí pořád vyvolává v lidech úžas. A přitom je to tak přirozený …

Obavy

Hned na začátku si vyvrátíme mýty, ať se můžeme věnovat užitečnějším informacím:

Kojení v těhotenství a riziko pro nenarozené dítě

Oxytocin vyplavovaný při kojení způsobuje stahy dělohy silné asi jako při orgasmu. Pokud je tělo těhotné ženy právě připravené k porodu, může ho to spustit. Jinak fakt ne. Jenom v případě akutního rizika potratu (určí lékař) se doporučuje kojení zvážit.

Kojení v těhotenství a výživa pro nenarozené dítě

Ženské tělo je chytře na tyhle situace vybavené – první dostane živiny vyvíjející se plod, potom kojené dítě a matka bere, co zbude. Takže se o své mimi v bříšku fakt bát nemusíte. Hlídejte si dostatečnou pestrost stravy – jde o vaše zdraví!

Kojení nebývá problém ani při extrémně častém zvracení (zažila jsem, věřte mi).

Tandemové kojení a špatné složení mléka?

Složení mléka se primárně přizpůsobuje mladšímu dítěti. Staršímu ale to „jiné“ mléko neuškodí, nemusíte se bát. Jen mu možná bude chutnat jinak.

Kojení v těhotenství

Co vás může potkat?

Většina maminek si stěžuje v 1. trimestru na citlivost bradavek, některé na bolest při kojení. Taky bývá kojení pro těhotnou psychicky náročné – může se objevit až averze vůči staršímu dítěti. Na vině jsou hormony.

Mléka může být přechodně míň (cca od 3. měsíce) nebo může dočasně dojít. Pak je možné kojení na sucho (pokud to mamince nevadí a dítě o to má zájem). Často dochází i k odstavení dítěte (nejčastěji kolem 5. měsíce). Tohle odstavení nemusí být konečné, není výjimkou, že se dítě začne kojit zase po porodu (dokonce i po roce pauzy se to povedlo!). Ale nespoléhala bych na to.

Kojení kolem porodu

Těsně před porodem může dítě začít mléko odmítat – mění se jeho složení. Opět může dojít k dočasnému odstavu. Starší dítě často jako první pozná, že je porod za dveřmi 😉

Pokud se dítě kojí i v den porodu, doporučuju ho nakojit hned na začátku. Kojení během kontrakcí totiž zesiluje jejich intenzitu. Později by to mohlo být pro vás už nesnesitelné. Na druhou stranu má prý kojící žena hladší průběh porodu.

Maminky často řeší, jak to prakticky provést s porodem – kde bude starší dítě a co jeho potřeba se kojit? Pokud rodíte v porodnici, můžete zvolit tzv. ambulantní porod (tzn. být tam jen na samotný porod). Další možností je zaplatit si nadstandardní pokoj, kdy s vámi může být jak starší dítě, tak tatínek. (Ale často ten pokoj nejde zamluvit dopředu, tak na to nespoléhejte.) Můžete taky kojit během návštěv na oddělení šestinedělí – bývají celodenní.

Náš nejstarší se kolem data porodu kojil méně (asi mu moc to jiné mléko nejelo), takže jsme to v pohodě zvládli i s třídenní přestávkou v kojení. Na návštěvách se totiž kojit nechtěl.

Po porodu můžete očekávat, že se starší dítě bude chtít kojit častěji, než dosud (příklady táhnou a asi si i bude chtít užít, že to zase teče 🙂)

Tandemové kojení

Jako tandemové kojení se označuje kojení dvou dětí – můžou to být dvojčata (ale ty teď nechme stranou), nebo různě staré děti. Zúžený význam slov mluví o kojení dvou dětí současně, v jeden okamžik.

Tohle současné kojení jsem nikdy nezažila (starší syn ho nechtěl), ale i tak se vám ho pokusím přiblížit.

Naprostá většina maminek z mého malého průzkumu (konkrétně 90 %) totiž zažila kojení dvou dětí naráz. Takže je potřeba s tím počítat.

Jak to tedy prakticky provést?

pokračování článku

Kolikrát jste tuhle větu už slyšeli? A kolikrát jste ji svému chlapci řekli? Přijde vám OK, nebo vám pije krev jako mně?

Nejčastěji ji slyším od tatínků nebo dědečků. Proč mě čílí? Tak zaprvý je to lež. Brečí všichni. Zadruhý umí napáchat hodně škody – potlačování emocí k ničemu dobrýmu nikdy nevedlo. A zatřetí nesnáším jakýkoliv dělení na chlapy a ženský – ve smyslu, že je jedno pohlaví lepší než druhý.

Ohleduplný tatínek

Naposledy jsem tuhle větu slyšela v čekárně u lékaře. Zazněla z úst tatínka a byla určená jeho synovi, který vycházel z ordinace s propíchnutým zánětem středního ucha. Ten „milý“ otec k tomu ještě přidal další věty hodné k tesání: „To přece nebolí!“ a „Brečet můžeš venku.“ ☹

Klukovi bylo cca sedm let a vypadal, že ho to fakt bolí.

Typická ukázka, jak by to opravdu vypadat nemělo…

Tatínek se rozhlížel po lidech v čekárně a zcela jistě se za svého „srabíka, co brečí“ styděl. Ano, lidi se na ně divně dívali, ale určitě ne proto, že by odsuzovali kluka za to, že po bolestivém zákroku brečí. Spíš proto, že nechápali otcovu necitlivost a sebestřednost. (Hlavně ať si o něm lidi něco blbýho nepomyslej!)

Pevně věřím, že tohle není váš případ. Že vy klidně dítěti negativní emoce uznáte, bolístku pofoukáte, soucitně obejmete, když je třeba…

Ale stále je kolem nás spousta takových zažitých hrůzovět – tomu tátovi to kdysi v dětství taky někdo říkal. A on tomu uvěřil. A i když je teď v dospělosti na dně, i když třeba pro někoho truchlí, i když jeho duše i tělo ventil v podobě očistného pláče potřebují, stejnak si ho nedopřeje, zatne zuby a vydrží.

Případně uroní pár slz někde v ústraní, s pocitem viny, že selhal. Vždyť on chce být opravdový chlap, a chlapi přece nebrečí!

Nevychovávejme takové nešťastníky, přetrhněme spolu ten řetěz zažitých předsudků a umožněme našim dětem volně dýchat, přirozeně prožívat svůj život – teď i v budoucnu!

Má to smysl!

STAY COOL, ACT WARMLY!

článek poprvé zveřejněn zde

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?

Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil „co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorově (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… “

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

„Péťo, ty to chceš mít pro sebe, že jo?“ „Joo!!“ a povolil tah.

„Marťo, ty to chceš mít taky, viď?“ Marťa nic, jen využil situace a přitáhl věc na svou stranu. Péťa logicky zabral taky; oba: „Uáááááá!“

Následovala chvilka bezradnýho rodičovskýho dívání se jeden na druhého.

Já: „Mám to  zkusit?“ Manžel vydechl vděčné joo.

Pokus číslo dvě:

Přisedla jsem si k nim, chytla jim ručky a regulovala jejich tah za hada – momentálně velice cennou trofej. Otočila jsem se na Péťu: „Ty bys to potřeboval, viď?“ „Jo, já to měl první!“

Na Marťu: „Martínku, …“ Vidím, že naprosto nereaguje.

Blik – cvak příjem, matko!

Objímám Martínka: „Ty si s tím chceš hrát?“ Marťa: „Pistol!“ „To je pistol? A nechtěl bys nějakou jinou místo týhle?“ Povolil tah. „Podívej – támhle je ta červená tyč, to je skvělá pistol!“ Marťa automaticky: „Ne.“

Obracím se na Péťu: „A nemohl by sis hrát s něčím jiným?“ Odpovědí mi je dost nešťastné ne.

V tu chvíli Martin pouští hada a běží pro červenou „pistol“ a střílí na nás „vodu“.

Manžel má údiv v očích, já úlevně odcházím středem bojiště, a ještě než se svalím zpátky na gauč, zeptám se Péti, jestli by nechtěl Martínkovi poděkovat, když mu toho hada přenechal. „Děkuju Martínku, já už ji nepotřebuju – chceš? Marťo? Chceš pistol?“

Had-pistol je odhozena na zem a kluci společně běží si hrát s červenou tyčí.

Co se stalo?

Byla to náhoda? Kdepak!

pokračování článku

„Na to ho nezvykej, to by se ti mohlo vymstít!“

„Tímhle ho rozmazluješ, pleteš si na sebe bič!“

„Jak jednou povolíš, bude to chtít furt!“

Znáte? No jasně že jo! Některou z těchhle vět uslyší všichni rodiče od okolí dříve či později. Jsou myšleny v dobrém – dotyčný nás chce chránit, ale vycházejí z jednoho velkého omylu a můžou napáchat dost škody.

Omyl jménem Když tohle jednou dovolím, bude to tak navždycky.

Ať už se to týká ulehnutí do postele bez vyčištěných zubů, nošení na rukách / v šátku, odchodu ze školky po obědě (místo obvyklého po spaní), krmení starších dětí, společného spaní, dívání se na televizi bez hotových domácích úkolů, sladkostí před obědem, … čehokoliv – všechno má společného jmenovatele. STRACH.

Zbytečný strach dopustit, aby se něco stalo jinak než obvykle, aby se z toho nestala nová norma. Případně strach že ta činnost bude trvat napořád. Anebo strach, že činnost je nenormální, vaše dítě je nenormální, vy jste nenormální. Strach vyčnívat a dělat věci jinak.

Proč je zbytečný?

Pokud je požadavek na změnu zavedených pořádků důsledek speciální situace, není třeba se porušení pravidla obávat. Je to ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo 😉 Děti to dokážou pochopit.

Musí se o tom ale v tomhle duchu s nimi mluvit: „Dneska jedeme k babičce, dneska tě vyzvednu ze školky už po obědě. Zítra zas budeš ve školce spinkat.“ „Tak jo, pomáhal jsi mi s nádobím místo psaní úkolů, tak si můžeš dneska pustit ten seriál ještě dřív, než je napíšeš. Až to skončí, vrhneš se na ně.“ atd.

Dítě velmi ocení akceptování svého požadavku, a že vidíte jeho oprávněnost. Dáváte mu tak hmatatelně najevo, že jej plně vnímáte, a že se nad tím, co říká, doopravdy zamýšlíte.

Chce to tak znova a znova!

Dítěti se porušení pravidel líbilo a nechce se k nim vracet? Buďte k sobě upřímní – opravdu jsou ta pravidla, tak jak jsou nastavená, prospěšná pro všechny zúčastněné? Netrváte na nich jen ze setrvačnosti? Nebo strachu? („Tohle změníme, a bude chtít změnit všechno!“)

Pokud vám smysl dávají a vidíte v nich pro vás i pro dítě přínos, trvejte na nich. Pevně a s láskou.

To že se dítě vzteká, neznamená, že je není schopno akceptovat. Prostě jen vyjadřuje své pocity z toho, že není po jeho. Uznejte mu je („Chápu, že tě to štve. Chtěla bys to tak pokaždé.“), ale neberte to jako své selhání, že je má. Je to v pořádku.

Mít emoce je v pořádku. Projevovat emoce je v pořádku. (Ano, i ty negativní. Ano, i na veřejnosti.)

Naším úkolem je, naučit děti emoce projevovat společensky a eticky přijatelným způsobem. (Např. místo zmlácení poblíž stojícího spolužáka si třeba zadupat nebo zmuchlat svůj výtvor.) Je to úkol velmi obtížný, protože jdeme dětem především příkladem svým vlastním chováním. Takže pokud my sami ve vzteku nadáváme, těžko budeme ostrá slovíčka z dětského slovníku odstraňovat. Zároveň není dobré děti (nebo kohokoliv, včetně sebe) nutit emoce potlačovat – to je vyloženě nezdravé. Každá snaha o vhodné vyjádření emocí se cení a má smysl!

Nejedná se o porušení pravidla?

A co pokud se nejedná o speciální situaci? (Chování v náručí, společné spaní, krmení předškoláků, …)

pokračování článku

Tenhle článek bude taková obhajoba mého pohledu na hranice ve výchově. Toho jak to vidím já. Ale třeba to někoho inspiruje a víc se v tomhle uvolní (děti to rozhodně ocení 😉)

Volnost dětem souvisí s vnitřními hranicemi rodičů, a ty máme každý nastavené jinak, takže nikomu svůj pohled nenutím 😉 Tak jdeme na to:

Skákání po gauči

Je mi jasný, že pokud máte sedačku za x desítek (nebo dokonce stovek) tisíc, tohle se vám bude pouštět těžko. Ale mé argumenty pro manžela zněly takhle:

• Kdy jindy, než teď? Budou moct po něm skákat v dospělosti? V pubertě? Až budou vážit 20kg+? Dokud jsou to nicnevážící prťata, ani se o kondici gauče nebojím.
• Pohyb na měkkém nerovném povrchu je skvělý trénink pro rovnováhu a plosky nohou. Vlastně se tím posiluje celé tělo. (Taky se u sebe při cvičení zaměřujete na core? 😉) Pro silné kotníky, příčnou i podélnou klenbu a celkově zdravé nohy je takový gauč neocenitelnou cvičební pomůckou 😉
• Výška gauče nebývá nijak velká, takže případné pády tolik nebolí.
• Když se děti vyblbnou doma, nebudou vám dělat ostudu na návštěvách – budou saturované a cizí gauče budou respektovat.
• Nebudete muset kupovat trampolínu 😀 (No dobře, tohle u nás neobstálo, trampolína se koupila, protože nám řízečci začínají nabírat váhu až moc rychle 😝)

Lezení na parapety a jiné „nebezpečné“ kratochvíle

S ostatními, běžně dětem zakazovanými, věcmi to mám podobně jako s gaučem. Prostě jsem přesvědčená, že když dám dětem plnou důvěru, vyplatí se mi to. Ony se tím naučí nejvíc (opravdové sebe-vědomí, tzn. vědomí svých limitů, vědomí sebe sama) a já  mám klid, protože jim to neustále nemusím zakazovat, hlídat, jestli to dodržují a peskovat je za to, že to zas udělaly. Vycházím z předpokladu, že děti se zabít nechtějí. Věřím v jakýsi pud sebezáchovy.

Samozřejmě tohle vyžaduje, abyste s tím vy sami byli fakt v pohodě. Protože nechat dítě vylézt na skříňku a mít u toho skoro infarkt, jen proto, že chcete dítěti umožnit osahání si svých limitů, není to pravé ořechové. Poslouchejte své pocity a pravdivě je dítěti sdělte.

Já třeba nejsem taková frajerka, abych batole nechala si hrát s ostrým nožem, nebo netrnula hrůzou, když čerstvý chodec balancuje na okraji srázu. A vy to můžete mít posunuté ještě víc.

Jen chci říct, že není třeba se úzkostlivě snažit vyvarovat všem pádům dítěte, protože i ty mu něco důležitého sdělují, jsou součástí učení se.

Opatrník vs. Střemhlavník

Nastíním vám teď rozdíl v mých dvou synech – v době, kdy se učili chodit ze schodů.

pokračování článku

Chcete předejít žárlivým scénám, až se vám narodí další člen rodiny? Bojíte se, že se děti nebudou mít rády? Chcete to vašemu staršímu broučkovi co nejvíce usnadnit?

Mám pro vás několik tipů, které se nám osvědčily:

Příprava před porodem

• Mluvení o miminku už v těhotenství – Mluvte o tom jak to bude u vás doma vypadat, až se narodí. Není dobrý lhát.
  (Klidně přiznejte, že bude mimi plakat, že budete mít míň času. Zmiňte i to pozitivní – že si budou spolu moct hrát a bude mít kámoše na celý život.)
• Uspořádání postelí – Připravte je přesně tak, jak budou, až se miminko narodí.
  (Obzvlášť pro batolata je dobrý udělat změny co nejdřív, ať mají čas si na nový „zasedací pořádek“ zvyknout. Snažíme se snížit počet negativních změn na minimum.)
• Příprava dítěte na noční pláč – Nebojte se to zmínit a navrhnout nějaká řešení.
  (Můžete dítěti připravit další postýlku do jiné místnosti, aby mělo v případě zájmu kam jít spinkat. Můžete nabízet kojení na znovuusnutí. Většina dětí si ale na pláč miminka po pár dnech zvykne a už je v noci nebudí.)
• Zvykání na tatínka – Pokud není dítě na péči od táty zvyklé, je nejvyšší čas to napravit.
  (Po porodu se tomu nevyhnete a je mnohem příjemnější, když už na sebe budou zvyklí natolik, že to dítěti vůbec nepřijde divné.)
• Povídání si o kojení miminka – Váš přístup se bude lišit se podle toho, jestli je, nebo není starší dítě kojené.
  (Nekojeným dětem vysvětlete, že miminko se kojit potřebuje a že nedokáže vydržet čekat. Že se nedá kojení jen tak snadno přerušit. Kojeným dětem řekněte pravdu o tom, že miminko neumí jíst nic jiného, a že maminky mlíčko potřebuje, ale že ho budete mít dost pro oba dva. Děti to dobře chápou, když zdůrazníte, že mimi nemá zuby.)

Tipy pro první dny po porodu

• Dárek od novorozence – Připravte si nějakou hračku pro staršího sourozence, miminko mu ji „předá“ při prvním setkání – třeba v porodnici.
  (Skvělá věc pro vytvoření dobrého prvního dojmu. Dítě si jejich společné setkání spojí s příjemnou emocí 😉 Taky se snažte návštěvu naplánovat tak, aby miminko zrovna neplakalo a ideálně nebylo u vás v náručí – tam bude chtít vaše starší dítě 😉
• Příprava před kojením – Vemte si k sobě všechno, co by se mohlo pro starší dítě během kojení hodit.
  (Mnohé děti chtějí taky hned něco jíst, takže drobná svačinka se šikne. Nějaká hračka nebo knížka po ruce pomůže starší dítě po čas kojení zabavit.)
• Žádná očekávání – Nečekejte, že se starší dítě stane najednou „rozumnějším“ jenom proto, že se mu narodil sourozenec.
  (Snažte se mít pořád na paměti věk staršího dítěte a upřímně si odpovězte, jestli byste na ni/něj měli takové nároky, kdyby zůstal/a jedináčkem.)
• Regrese dovolena – Starší dítě se po narození sourozence může začít chovat miminkovštěji, než dříve. Nebraňte jí/mu v tom.
  (Může to zahrnovat stesky, že se neumí najednou obléknout, může chtít krmit, nebo hodně chovat v náručí, nosit v nosítku, … Chce totiž zažít tu samou péči, kterou vidí, že dáváte miminku. Vyhovte jí/mu, je to jen způsob volání po vaší lásce. A je to dočasné.)
• Uspávání v jeho/její režii – Dopřejte staršímu dítěti moc rozhodnout, jak bude večerní uspávání vypadat.
  (Může chtít být stále s vámi, takže bude nutné obě děti uspat najednou. Může ale i chtít být s vámi před spaním o samotě. Pak je dobré zapojit tatínka a předat miminko jemu. Čas před spaním je pro starší z dětí velmi důležitý, nepodceňte to.)
• Častější kojení je normální – Starší sourozenec, pokud je kojen, může začít vyžadovat častější kojení, než dřív. Dopřejte jí/mu to.
  (Při kojení vás má dítě zase jen a jen pro sebe. Je to vaše společná chvilka a tak může tenhle příjemný čas chtít zažívat častěji. Opět je to jen období a až se ujistí, že tu jste stále i pro ni/něj, vrátí se to do vašeho normálu. Nebo se i odstaví – o tandemovém kojení chystám další článek.)
• Plná důvěra ve starší dítě – Důvěřujte dítěti, že novému členovi rodiny neublíží.
  (Pokud to není za vaší vnitřní hranicí, neomezujte starší dítě v pohybu kolem miminka. Věřte jí/mu, že je opatrné a snaží se na mimi dávat majzla. Třeba když vám skáče na gauči a na jeho druhém konci miminko leží.)
• Střídání se v péči o miminko – Svěřte mimi tatínkovi alespoň na chvíli.
  (Starší dítě s vámi potřebuje být alespoň někdy o samotě. V ten čas se jí/mu věnujte na 100 %! Skvělá jsou „randíčka“ s každým členem domácnosti zvlášť.)

Co se nám ještě osvědčilo

pokračování článku

Víte co to je? Setkali jste se tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s vašimi dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Především je potřeba říct, že dobrým nástrojem jsou správně nastavené vnitřní hranice.

Špatně nastavené hranice vám naopak prokážou medvědí službu – budou vztahy pokřivovat a úspěšnou komunikaci s dětmi komplikovat.

Stejně tak nejasně nastavené, nebo úplně nenastavené vnitřní hranice vám žádnou službu neprokážou. Komunikace s takovým člověkem je totiž náročná – je nečitelný a je velmi těžké se mu zavděčit, jak brzy zjistíte.

A o co tedy v praxi jde?

Vnitřní hranice je něco, co si každý musí nastavit sám v sobě (proto vnitřní, že jo?). Měly by být nezávislé na mínění a postojích ostatních (jinak by to byly převzaté hranice).

A jak rozumět slovu hranice?

Já to vnímám jako nepřekročitelnou mez, bod, za který je pro mě nepřípustné nechat věc zajít.

Takže konkrétní příklad mých vlastních vnitřních hranic:

• házení jídlem
• bití mých dětí cizími lidmi
• nadávky adresované mým dětem od kohokoliv
• ubližování zvířatům (komáry, klíšťata a moly z toho vyjímám)
• ponižování kohokoliv na veřejnosti (obzvláště starých lidí, jiných národností a ras, hendikepovaných, …)
• nevyžádaná kritika mého způsobu života, mých hodnot, stylu výchovy mých dětí

To je jen malá ukázka, ten výčet může být nekonečný. V každé situaci se vynořují nové hranice, které nechci, aby byly překročeny.

Jakkoliv se vám tyhle věci můžou zdát sebestředný, o to právě jde – jsou to vaše vnitřní hranice, musí být o vás.

Zároveň si tu nelžu do kapsy (ani vám) a přiznávám, že já sama děti občas majznu, stejně tak i můj muž – ta hranice se vine mezi blízkými lidmi a cizími.

Protože naše vlastní dítě v nás umí zabrnkat na naše zasunuté vzpomínky, křivdy a programy z dětství – nikdo nás nedokáže vytočit tak, jako náš vlastní potomek! 😉

pokračování článku (včetně tipu, jak si své vlastní vnitřní hranice správně nastavit)

Co vám brání začít?
Je to obava, že nebudete umět miminko správně držet? Nevíte kdy dítě dávat vyčůrat? Nedokážete si představit, jak bezplenkovku praktikovat venku? Hodláte zároveň s BKM přejít na látkové pleny a moc se vám do nich nechce? Nevíte jak si připravit místo, kde budete kyblíkovat?
Na to všechno se vám pokusím v tomhle článku odpovědět 😉

Polohy miminka

Základní pozice je v klubíčku – dítě držíte pod stehny, jeho záda leží na vašem břiše, nahatou prdelku má strčenou v kyblíku nebo nad nějakou mísou/umyvadlem.

Můžete ho držet v rukách různě – zkuste, co vám a dítěti nejvíc vyhovuje.

Miminka s refluxem více položte – buď ho mějte v náručí (viz foto) nebo ho položte na svoje předloktí (viz obrázek).

Ty úplně nejmenší prcky poberete i do dlaní (viz obrázek).

Vždycky hlídejte, ať má dítě podepřenou hlavu (nejmenší ji potřebujou zajistit i do strany), záda podepřená na co největší ploše, kolena výš než zadeček, páteř dokulata nebo rovně, ale symetricky!

Kdy dávat na kyblík

Záleží na vaší povaze – který způsob je vám nejbližší (více viz tady). Pokud vůbec netušíte, zkuste dát dítě vyčůrat po každém probuzení. Ideální je, být u něj už když se probouzí, a hned ho začít rozbalovat z plen – některá miminka čůrají ihned po probuzení.

Jaké další časy k tomu postupně přidáte, je jen na vás. Jen opakuju, že cílem je spokojené dítě, ne dítě bez počůraných plen 😉

Co zvolit za plenu jako pojistku?

Odkládáte bezplenkovku kvůli informaci, že s látkovkami to jde snadněji? Nemusíte. Dítě sice v papírové pleně mokro moc necítí, ale jejich používání není překážkou v BKM. Jestli vás to blokuje, klidně jeďte na papírovkách. (Viz mýtus č.4  v tomhle článku.)

To, jaký typ plen a svrchňáčků na bezplenkovku použít, je velké téma, na které chystám e-book zdarma.

Ale určitě se bezplenkovka dá praktikovat i s úplně normálními látkovými plenami – jenom třeba zjistíte, že je nemusíte tolik vycpávat – slouží jen jako pojistka při nehodě a víc než jedno čůrání nebývá potřeba zachytit. Na plenách to fakt nestojí, použijte libovolné. Ty speciální vám to jen můžou zpříjemnit 😉

Jak prakticky na to

Pro první pokusy je nejpohodlnější sednout si na gauč. Pěkně se uvelebte (pokud se nemůžete opřít, dejte si za záda polštář), ať jste uvolnění. Vedle sebe si položte přebalovací podložku, nachystejte k ruce kyblík, něco na utření zadečku, něco na vyhození špinavého ubrousku nebo pleny.

Umístěte si kyblík mezi stehna – stehny si jej přidržujte. Rozbalte dítě a chyťte ho pod hlavou a pod prdelkou. Přemístěte dítě do svého klína nad kyblík. Ruku pod hlavičkou můžete vyndat – hlava a záda se opírají o vaše břicho. Přehmátněte ruce pod stehýnka dítěte. Pěkně ho do kyblíku usaďte – kostrčí se může o zadní stěnu kyblíku opírat. (Pohodlnější pro ně je, když u toho kyblík trochu nakloníte směrem k sobě – viz obrázek.)

Zkontrolujte, jestli chlapečkům nemíří penis mimo kyblík, případně ho prstem nasměrujte dovnitř. Řekněte, že už může čůrat, nebo vyslovte váš čůrací zvuk. (Nezapomeňte na kakání – některé děti opravdu čekají, až to vyslovíte.)

Při čůrání/kakání dítěte říkejte zvolený zvuk (my to vyslovujeme celou dobu – lépe se jim to slovo s tím dějem spojí). Pak dítě nahrubo osušte ještě na kyblíku, aby vás neznečistilo cestou.

Chytněte jej jednou rukou pod hlavou a přemístěte zpátky na přebalovací podložku. Kyblík položte stranou, ať ho nevylijete. Očistěte dítě, jak jste zvyklí. Máte hotovo 🙂

A co bezplenkovka venku? U doktora? Na cestách? V šátku? A co v noci?

pokračování článku

Jedno všední odpoledne:

P: „Martínku můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“

M: „Ano.“ „Posim.“

P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“

M: „Kuju!“

Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)

Chcete vědět, jak se nám to povedlo? Čtěte dále 😉

Všeobecně maj’ dospěláci pocit, že aby děti děkovaly, prosily, omlouvaly se a zdravily, musí je to naučit. Že jenom neustálým připomínáním a napomínáním to do nich nahustí. A ono je to přesně naopak!

Respektující rodiče to asi už dávno vědí (hlavně ti, co žerou Naomi Aldort), ale taky jim to ne vždy funguje.

Jak to tedy je?

Děti se od nás učí nápodobou. Takže pokud je chceme naučit používat tyhle slova, musíme je sami používat. Jak prosté Watsone! No jó, to se snadno řekne, ale hůř provádí. Problém není v tom, že bychom my dospěláci v krámu nepozdravili, nepoděkovali, nebo neřekli na ulici „s dovolením“. Problém je ten, že se takhle nechováme k dětem.

Kolikrát jste se omluvili cizímu dítěti v obchodě, když jste o něj omylem zavadili? (Nepomysleli jste si spíš, co tam překáží?) Když doma po vás dítě něco chce a vy zrovna máte rozečtené noviny / rozepsaný koment na Facebooku / rozkoukaný seriál, poprosíte jej, aby vydrželo až to dočtete/dopíšete/dokoukáte? A když jo, poděkujete pak dítěti za trpělivost? Když potřebujete podat nějakou věc – poprosíte o to dítě, nebo se ho jen zeptáte, nebo mu to rovnou přikážete?

Omlouváte se svým dětem za to, že jste na ně křičeli, že jste se spletli, že jste je zdržovali, …? Prosíte je o pomoc v domácnosti, o úklid hraček v obýváku, o ztišení jejich her?

Nechci vám sahat do svědomí, ale tohle je ta cesta, jak je to naučit. Musí ta slova slyšet v reálných situacích, nejlépe od vás, adresované jim. Musí z vás cítit tu emoci vděčnosti, když říkáte „děkuju“. Musí cítit lítost, když říkáte „omlouvám se“. Vaše „prosím tě“ nemůže být jen automatická vsuvka do žádosti, ale opravdu míněná prosba o pomoc.

My jsme nikdy dětem neříkali: „Jak se říká?!“ „Pozdrav!“ „Popros!“ „Kouzelné slovíčko!“ „Tak snad poděkuješ, ne?!“

Těm nejmenším to prostě odpouštíme – například pozdravit cizí lidi po vstupu do neznámého prostředí je fakt těžký.

Těm starším pomáháme přípravou: Před otevřením dveří do obchodu jim (bez posluchačů) řeknu, že až vejdeme dovnitř, pozdravím paní prodavačku, a že by bylo dobrý, kdyby pozdravili taky. Pokud to udělají, dobře, pokud ne, nic  toho nevyvozuju. Na odchodu už většinou zdraví sami od sebe, dřív než já.

Vzpomínka z mého dětství: pokračování článku

Bezplenkujeme i třetí dítě, a tak se už zase setkáváme s otázkami, proč ty děti nutíme sedět na nočníku od miminka. Taky se nás lidi ptají, proč si to tolik komplikujeme, proč ho prostě nenecháme počůrat se? (Starší generace dokonce projevila obavu, jestli mi to dítě poroste, když nebude zalévané! – porodila jsem snad hlávku zelí? 😀) Další komentáře jsou v duchu: „Tak ho netrapte…“ nebo „Vždyť je malej, má právo se počůrat.“

Tak aby bylo jasno:

Beplenkovou komunikační metodu (bezplenkovku) neděláme proto, abysme byli nějaký cool rodiče, nebo abychom ušetřili pleny (to je jen příjemný benefit). Neděláme to pro masírování svýho ega, ani z nějakýho hlubokýho přesvědčení, že tak je to správné a tak to má být!

Děláme to čistě v zájmu dítěte – prostě proto, že to od nás vyžaduje.

Důvody, proč začít bezplenkovat se můžou u rodičů lišit (viz můj předchozí článek), ale jakmile vám dojde, že čůrání dětí mimo plenu je jim přirozené, že je jim takové chování vlastní, nemůžete přestat 😉

Pokud totiž začnete dostatečně včas, dítko ještě nebude naučené čůrat si a kakat do kalhot, a bude dělat všechno proto, aby mohlo vykonat potřebu mimo ně.  U nás to zahrnuje vyplazování špičky jazýčku (signál Chci na kyblík), když to není zaregistrováno, následuje pofňukávání a vrtění se, a pak přijde na řadu pláč. V ten moment to máme tak padesát na padesát, jestli je, nebo není počůraný. Když ho dáme včas (tzn. před tím, než se rozbrečí), máme momentálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že bude suchý a do kyblíku se vyčůrá.

Jeho spokojenost, když mu vyhovíme, je pro nás tím motorem, co nás žene v tom pokračovat.

A že je spokojený, víme jistojistě – taky se vám dítě začne chechtat při rozbalování z plen? 😉 Stačí rozepnout suchý zip svrchňáčků a z fňukání se přepne do sladkého úsměvu a někdy i smíchu ♥

Až ho zas trůnění na kyblíku zajímat nebude (a z předchozích zkušeností už víme, že takové období přijde), nebudeme na tom trvat. Ať už z přesvědčení nebo jiného „bohulibého“ důvodu. Náš cíl je spokojené dítě!

Pěstujeme tímhle mezi námi důvěru – on s námi komunikuje o svých potřebách (chci čůrat, chci kakat) a my mu je v rámci svých možností naplňujeme. Jsme pro něj parťáci, o které se může opřít. Už teď, i když ještě mluvit neumí.

Takže až vám zas někdy prolítne hlavou, co si o bezplenkovce pomyslí vaše okolí, hoďte na ně bobek a připomeňte si, že spokojenost vašeho dítěte je pro vás důležitější, než „mediální obraz“ vás, jako rodičů 😉

Buďte sebevědomí rodiče – takové si vás vaše děťátko zaslouží!
Článek byl poprvé publikován zde